na Blog.cz

Sluníčko se schovalo za obzor, dnes už definitivně, zítra začíná zima. Zimu nemám rád, je brzy tma, sluníčko skoro nesvítí, člověk se musí hodně oblékat a stejně venku dlouho nevydrží, protože je mu hned zima. Nejradši mám léto, to se vždycky naše rodina sbalí a jede na dva týdny k babičce. U babičky jsem rád, mám tam plno kamarádů, chodíme na ryby, jezdíme na kole, koupeme se v rybníce. Večer mi babička vždycky povídá příběhy ze svého dětství. Babičku mám moc rád, jen mě trochu mrzí, že jsem nepoznal i dědečka. Umřel, když jsem se já narodil. Maminka vždycky říká, že kousek dušičky od dědy je ve mně.

Teď je ale do léta daleko, koukám z okna a začal tam poletovat sníh. Dneska má službu takový hodný pan doktor, který vždycky říká: "Pavlíku, když budeš hodný a nebudeš moc plakat, budeš na vánoce doma."

Autorkou básní: Jája Trojanová

Za širým polem, divokou řekou, v hlubokém lese, žil skřítek Škarohlídek. Bydlel ve svém malém domečku přímo pod skalou. Ke skalám často chodili lidé, Škarohlídka však ani jednou nespatřili. Byl malý, sotva větší než smrková šiška, však proto se mu taky ostatní skřítci v lese smáli, všichni byli o něco větší než Škarohlídek. Jemu to ale nevadilo, uměl se díky tomu totiž dobře maskovat. I když o lidi vůbec nestál, viděl je každý den. Nedalo se jim ubránit. Každý den se objevila alespoň jedna rodinka. Vůbec nejhorší to bylo v létě. To se Škarohlídek kolikrát ani z domečku nepodíval. Mnohdy musel čekat až na hlubokou noc, aby si mohl nasbírat jahůdky a borůvky. Borůvky měl moc rád. Jednou, byl docela vlahý večer, se Škarohlídek opět vydal na borůvky. Po celém dni čekání ve svém domečku měl docela hlad. Jen co vyšel, bylo mu nějak divně. Cítil podivný zápach. Hlad nakonec zvítězil a Škarohlídek se vydal na cestu.

Borůvkové políčko měl na dohled, když začalo něco praskat v křoví. Škarohlídek se polekal. Tento zvuk neznal. Přikrčil se a čekal, co se bude dít. Z křoví vykoukla veliká hnědá koule, chvíli se rozhlížela a pak si to rovnou namířila k borůvkám. Škarohlídek chvilku přemýšlel kam ji zařadit, pak si ale vzpomněl: medvěd, je to medvěd! Dědeček, velký skřítek Lopušák, mu kdysi o medvědech hodně vyprávěl, a už tehdy z nich šel strach. A co teprve dnes, když ho poprvé spatřil. Srdce mu bušilo, velice se bál. Medvěd klidně hodoval na jeho políčku. Škarohlídek se rozhodl počkat, sedl si tiše do trávy a z dálky medvěda pozoroval. Ten se ovšem k odchodu neměl, borůvky mu zachutnaly a chtěl další a další. Škarohlídek měl větší a větší hlad, až mu v bříšku zakručelo. Medvěd zavětřil a podíval se směrem ke Škarohlídkovi. Škarohlídek se polekal a začal uhánět k domovu. Medvěd se samozřejmě vydal za ním. Unavený, hladový a vylekaný Škarohlídek neměl moc šancí. Medvěd mu byl v patách a v jedné chvíli ho už málem měl. Pak ale Škarohlídka napadlo ukrýt se pod hromadu listí. Zavrtal se hodně hluboko a ani nedýchal, srdíčko měl až v krku. Medvědovi to chvíli trvalo, než zjistil, že Škarohlídka ztratil. Snažil se znovu zavětřit, ale protože Škarohlídek byl ukrytý hluboko pod listím, tak neměl šanci. Musel si přiznat prohru, a tak se pomaličku vracel k borůvkovému políčku. Škarohlídek byl tak unavený, že v kupce listí usnul a spal až do rána. Byl rád, že se mu podařilo nad medvědem zvítězit a věděl, že už se nemusí tolik bát, i když je malinký, mnohem menší než všichni ostatní skřítci v lese, dokázal přelstít i medvěda. V té chvíli si vzpomněl na dědečka. Měl by z něj radost. Pocit vítězství ho hřálo ještě dlouho.

Autor: Lenka Bojdová

"Jsem maminkou nedonošeného chlapečka (36 tt.), a moc se mi líbí činnost, kterou děláte. Chtěla bych Vám, alespoň trochu pomoct a posílám Vám dvě pohádky, které jsem napsala pro malé kulíšky. Snad se budou líbit. Přeji hodně úspěchů."

Semínko samoklubko

Semínko u kamínek - 1. díl

Maminka rostlina odevzdala jednoho dne své semínko okolní přírodě. Prababička ji kdysi poučila, že když je semínko tak akorát plavé, křídlaté, lehounké, zvědavé a statečné, může se pustit do světa. Mamince se sice zdálo ještě malinké, nezkušené a nahé, avšak dbala řádně na vše, co se dozvěděla od starších a zkušenějších matek.

Semínko chvíli poletovalo v jemném vánku a pomalu se snášelo k zemi. Tam už mělo důlek připravený. Měkká země skýtala pohodlné lůžko plné pevných vrstev v podloží. Důlek držel semínko a semínko se drželo důlku. Slíbily si, že to tak bude navždy. Na stvrzení tohoto slibu od této chvíle každé ráno vyjde slunce a malou škvírkou prosvítí jeho domov a zkontroluje, zda semínko roste, jak má.

JAK TEPLÁČKY DOSTALY KŘÍDLA

Děti se chystaly na vycházku a když odešly ze šatny, na zemi zůstaly ležet tepláčky. Byly smutné, jejich Víteček na ně zapomněl a neuklidil je do skříňky.

Ostatní oblečení na ně volalo: "Pospěšte, skočte do skříňky, paní uklízečka už brzy přijde a určitě vás vysaje."

V dálce už byl slyšet vysavač.

Tepláčky celé nešťastné zvolaly : "Ale my neumíme létat ani chodit" a rozplakaly se.Kamarádi z ostatních skříněk jim pomoc taky nedokázali.

Zlaté kapradí pro kulíška

Malý Vítek byl doma zase sám s babičkou. Tatínek byl buď v práci nebo v nemocnici u maminky. Vítek se tam byl podívat jen jednou. Maminka seděla u průhledné bedny, kde ležel jeho bráška. Měl samé hadičky, všude blikaly a pípaly přístroje a Vítek se všeho bál. Maminka vypadala skoro průsvitně. Takovou ji neznal. Řekl tatínkovi, že už tam chodit nechce, že radši počká, až maminka s Kryštůfkem přijdou z nemocnice domů. Dny se vlekly a táta musel zavolat babičku z Polska na hlídání, protože musel jít do práce. Už to byl skoro měsíc, co maminku viděl naposledy. Ležel v posteli a táta taky ještě nepřišel. Byl v práci čím dál víc.

Žabka Evelína

"Kva, kva", ozvalo se z bahnité mělčiny rybníka.

"Tak už mají naši pulci nožičky, taťko." Maminka ropucha se radovala ze svých dětí. "Tamhleta bude Evelína a tohle bude zase Pepík. Tato bude Iva a ten malý bude Lojza. Kva, kva."

Pulcům se zkracoval ocásek, rostly nožičky a hop, hop z rybníka na břeh. Hurá objevovat svět. A tak malé ropuchy postupně odcházely od maminky do světa. Evelínka rostla a jak už to u holčiček bývá, tak se chtěla líbit. Každý den se pořádně umyla v rybníce a pak šla na procházku okolo rybníka. Cestou potkala mladé kluky - žabáky skokany.

Kulíšek a slunce

Modlitbu šeptáš a slzy zvoní,

lekáš se proměny...

Zda-li pak se ptáš, jak slunce voní,

kulíšku schoulený?

Snad jako hloubka úpěnlivých přání,

někdy i solí...

když rodiče čekají, dny, noci bez ustání,

a čekání bolí...

Snad jako moment, kdy známá tvář se blíží,

až zklidní se čas,

důvěra, která ti neublíží,

jen dotkne se řas...

Snad jako místo tisíce let známé,

i nová náruč mámy,

tu hřejivou vůni v sobě ode dávna máme

a navždy je s námi...

Voňavé slunce tě vykutálí ze sna,

kéž z věrných hlasů pryč je strach,

prosklená kolíbka je ti náhle těsná,

pojď, kulíšku, překroč práh!

Broukej si, děťátko, vypadáš bezbranně,

je to jen zdání!

Vložím ti zakrátko paprsek do dlaně -

dnes za svítání!

Autor: Punerank

Její báseň Motýl v trávě z knihy Pohádky pro kulíšky předčítal Jan Potměšil v pořadu Klíč (20 minuta desátá sekunda).

Ilustrace: Luccerna