Duben 2011

Kouzelník Větrník

28. dubna 2011 v 14:15 | Punerank |  HRAVÉ POHÁDKY
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.



Kouzelník Větrník

Jsem Větrník - malý kouzelník. Mám pěkné, rozverné jméno, viďte?
Rodičům chutná po sladkém zákusku, vás jednou - za pár let naučím, jak si vyrobit vějíř i s obrázky a mít mě pořád u sebe. Dovedu však další čáry, to budete teprve zírat!
Bafnu na vás - třeba za záclonou:)

Můj život - to je jedna veselá hra. Roznáším s ptáčky a hmyzem pyl z kytky na kytku, houpu se na větvích stromú, nosím v náručí víly, které vypadají, jako kapky deště, hladké oblázky nebo zrnka písku a proháníme spolu obláčky po obloze...

Děti, nebe, to je vůbec krásné místo, jaké mohl stvořit jenom Bůh. bydlí tam a ve dne září slunce, v noci pak měsíc s hvězdami.
Nebe je plné andílků, dobra a naděje. Když se koukáme zdola, plujou po něm letadla a mraky, kterým můžem dávat jména.
A Bůh stvořil i širé oceány s jejich hravými vlnami, zemi - tu pokrytou zelenou trávou a jinde bílou, sněhovou peřinou. Dal život rostlinám, zvířatům i lidem.

Mým bratrem je oheň a sestrou voda a každý z nás poctivě slouží, jak jen dovede.
Občas, pravda, pěkně zdivočíme, katastrofy a spoušť působíme neradi, nemáme to ze své hlavy... Vlastně - žádnou hlavu nemáme a podle toho to řádění dopadá.
V podstatě jsme přece hodní -
voda vás umyje, dá vám pít, oheň hřeje a dělá jídlo mnohem měkčí a já - k čemu je vám jen kyslík, který neproudí? A zrovna to mně, panečku, jde náramně, rozhýbat vzduch - točit se, pohazovat věcmi okolo, porazím klidně všechny překážky, ale nebudu to zkoušet. Nic by mi na tom světě nezbylo...

Jsem trošku namyšlený, uznávám, ale to si kouzelníci můžou dovolit.
Přizpůsobím se každému ročnímu období, loupím vůně přírodě a míchám z nich pestré koktejly.
Až přijdete ven, pocuchám vám vlasy a budeme si dlouho, dlouho hrát.

Kdybyste mě náhodou chtěli nakreslit, určitě jsem měl čepici, jen jsem ji někde ztratil. Možná jsem si ji zapomněl uvázat kolem krku, možná mi zůstaly jen šňůrky, to nechám na vašem uvážení:)

Autorkou blogerka Punerank (http://punerank.blog.cz)

"Nejsem matka, ale určitě jsem byla dítětem. To dítě je v mém nitru neustále a často vykukuje a dovádí.
Zaujal mě projekt Nedoklubka, které podporuje rodiny s nedonošenými dětmi a jednou z jeho chystaných aktivit jsou i pohádky pro kulíšky - předčasně narozené špunty a vlastně i jejich rodiče."

Osobní pohled na tento projekt i pohádku si můžete přečíst také u Edith Holé, která nabídla sdružení Nedoklubko spolupráci.
Pokud byste rádi i vy přispěli svým dílkem - krátkou pohádkou, povídkou nebo říkankami, které na čas odpoutají rodiče od strachu a tísnivého prostředí nemocnice, když je budou číst svým maličkým potomkům - pošlete jej na její e-mail: eli.asek@tiscali.cz


(Foto: blogerka Edith Holá)


Jak slabý mraveneček cestu domů hledal

28. dubna 2011 v 14:07 | Hana Zemanová |  Pohádky o zvířátkách
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.

JAK SLABÝ MRAVENEČEK CESTU DOMŮ HLEDAL

Sluníčko bylo již vysoko na obloze, když tu se uprostřed lesa, poblíž starého smrku začal z hromady jehličí šplhat malý mraveneček. Šlo mu to ztěžka, protože byl maličký a slaboučký a hlavně tu nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Pomyslel si "Co se to děje? Je mi zima a kručí mi v bříšku, co já si tak sám asi počnu?" Bál se a prosil, ať se někdo objeví a postará se o něj. Naštěstí si to lesem pádila beruška, která doslova pelášila na návštěvu za šnekem. Mravenečka si všimla, jak je tam opuštěný a bezradný - "Co Ty, chudáčku malý, tady děláš tak sám?" a dotáhla k němu zelený list, aby se měl kam uchýlit. Do lístku mu ještě nanosila kousíčky mechu a pošťouchla mravenečka, aby se pod ně zahrabal. Mravenečkovi bylo najednou příjemně teploučko. A i když pořád nevěděl, kam patří, cítil se už mnohem lépe a v bezpečí, a tak z toho všeho vyčerpáním, usnul.
Když se probudil, bylo už kolem spoustu hmyzátek a zvířátek, kteří se radili, co by bylo pro malého kloučka nejlepší. Šnek hned navrhoval " Naložím ho k sobě do ulity a kudy půjdu, tam se budu ptát, komu se ten malý ztratil" hlaholil. Jenže beruška na to "Je to ještě moc malý a křehký mrňous, to bys tomu dal, vandrovat s ním po lese." A tak se společně usnesli, že ho nějaký čas nechají v listu s mechem a budou mu nosit jednu dobrůtku za druhou, než dostatečně zesílí a bude moci cestovat sám v jejich doprovodu, aby svou rodinu našel.


Uplynulo několik týdnů a ze slaboučkého mravenečka už byl čiperný klučina, co běhal sem a tam a zvídavě prozkoumával okolí, a tak se společně se šnekem a beruškou konečně vydali na cestu. Putovali od stromu ke stromu, od paloučku k mýtince a všude se ptali. Vzduch v lese krásně voněl jarní přírodou, a tak bylo jejich společné putování příjemné. Naštěstí se všude našel někdo, kdo jim poskytl na noc útočiště ve svém hnízdečku a oni mohli v klidu nasbírat sílu na další den plný nových zážitků z cest.
Mraveneček cestou poznal spoustu obyvatel lesa a dozvěděl se o nich mnoho zajímavostí. Věděl už, že lesní včelky sbírají med a mlsný medvěd, že jim na něj chodí, že je liška vychytralá a vlk že je neohrožený, myšky, že si nejraději ustelou pod zemí a veverka že zase hopsá po stromech, kde si louská oříšky, kuna že má své hnízdečko raději také ukryté před nadzemními obyvateli a zajíček že skáče sem a tam jako by byl na pérkách, no a pavouk, že bydlí tam, kde se mu povede nejlepší pavučina, ve které se mu nádherně třpytí ranní rosa. Každé to zvířátko, či hmyzátko, někam patřilo a mělo svou rodinu a zvyky, ale pořád nemohl přijít na to, kam patří on sám.
Až jednoho dne po cestě potkali obrovskou hromadu, přímo horu. Hemžila se živými tvorečky, kteří utíkali velkou rychlostí a pořád něco nosili. Tu jeden běžel s jehličím na zádech, tu další s malou větvičkou a jiný za ním s bílým vajíčkem, které opatroval jako oko v hlavě. Všichni tři se zastavili, pozorovali ten mumraj a poslouchali šveholení, které se z hromady linulo, až beruška procitla, podívala se na utíkající hmyzátka, na svého svěřence a tak to ještě opakovala několikrát, když jí došlo, že jsou zřejmě konečně na místě, za kterým takovou dobu putovali.
"Zastavit, stát" křikla beruška na pilného mravence, který zrovna běžel k té hoře s dalším kouskem jehličí a ukázala mu malého mravenečka. Ten nevěřil svým očím, myšlenky mu lítaly, jak splašené a přemítal, kde se to ocitl a jestli se mu to nezdá. Zpráva o příchodu jejich malého brášky se po mravenčím hnízdě roznesla stejně rychle, jak umí mravenec běžet a všichni volali "hurá, hurá náš ztracený mraveneček je tady" a honem běželi toho ztracenečka přivítat. Přiběhla i mravenečkovo maminka a bědovala "Už jsem ani nedoufala, že Tě ještě kdy uvidím, robátko moje malé" a spokojeně k sobě mravenečka tiskla. Všichni byli šťastní a berušce i šnekovi moc děkovali "Jsme vám tak vděční, že jste nám našeho malého přivedli a pokud kdy bude potřeba, rádi pomůžeme zase na oplátku my vám". Pro mravenečka teď bylo ale těžké se s beruškou a šnekem rozloučit, po tom všem, co pro něj udělali, a tak mu museli přislíbit, že ho přijdou zase navštívit.
Byť měl mraveneček na začátku svého bytí těžší start, než ostatní, kteří se vyklubou v hnízdě, do života byl nakonec vybavenější a odnesl si spoustu zkušeností a zážitků, které stejná drobotina jako on, nezná. Proto je nakonec moudřejší, na svět se vždy kouká s úsměvem a je rád za každý den, kdy je ve svém hnízdě.
____________________________________________________________________________________________________
Pohádku napsala Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23 + 6 tt), která napsala dopis ministrovi a spustila petici tím, že ji vložila na další weby. Pohádku věnuje všem rodičům a kulíškům s přáním stejně šťastného konce jako v pohádce...

Emminka

Pohádka o stromu a jiné

28. dubna 2011 v 13:52 | Daniela Ernestová |  Pohádky pro vlastní děti
O stromu

V jednom lese stál Strom. Byl urostlý, rovný, statný, měl bohatou korunu a tmavě zelené listy. Byl to krásný strom. Ale byl velice pyšný a zlý. Myslel si totiž, že je ten nejkrásnější a nejlepší strom na světě.
Na jaře k němu přilétla sova. "Hůůů," řekla Sova. "Já a pan Shůůva budeme mít malá shůůůvátka a rádi bychom si v tvé koruně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějakou obyčejnou shůůůvu. Leťte si jinam!"

A tak Sova odletěla.
Za nedlouho přiletěl Datel. "Ťuk ťuk," řekl Datel. "Já a paní Datlová budeme mít male datlíčky a rádi bychom si v tvé krouně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějaké ťukťuk datly. Leťte si jinam!"
Pak přiletěla Sýkorka koňadra. "Já a pan Sýkorka bude mít malá sýkorčata. Rádi bychom si v tvé koruně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějakou obyčejnou koňadru. Leťte si jinam!"
Brzy se to mezi ptáčky rozkřiklo a tak už ke stromu žádný jiný ptáček nepřiletěl.
Strom si tam tak stál sám, neustále se prohlížel v melém jezírku a opakoval si, jak krásný a úžasný je.
Uplynul rok a zase přišlo jaro. Sýkroka přiletěla mezi ostatní ptáky a začala švitořit: "Viděli jste ten Strom? Mají se mu zelenat listy, ale žádné nemá. Ta jeho krásná hnědá kůra je najednou šedivá. Větve mu klesají a lámou se. Už vůbec není krásný!"
"To má za to, jak byl pyšný a zlý," řekl Datel.
Ale Sova řekla: "To nemůžeš, Datle, jinak bys byl stejně špatný jako on."
Datel se zastyděl tak, že dodnes má červenou čepičku na hlavě. Řekl: "Ano, Sovo, máš pravdu, musíme mu pomoci."
A tak letěli. Všichni ptáčci z celého lesa se slétli ke stromu a snažili se mu pomoci. Někteří vyzobávali hmyz z podkůry stromu, jiní v zobáčkách nosili vodu, aby Stromu dodali vláhu.
Strom tam stál a hrozně se styděl. Bylo mu tak moc špatně, ale bál se něco říct, protože věděl, jak pyšný, zlý a hlavně hloupý byl.
Po několika dnech se mu začala vracet hnědá barva a na zbylých větvích se objevily první pupeny. Začínal se uzdravovat.
Jednoho dne ptáčci přiletěli, aby se rozloučili. Mezi tím se se stromem spřátelili, začali si povídat a Strom byl poprvé v životě šťastný, i když už nebyl nejhezčí. Řekl jim: "Ptáčci, já se vám moc omlouvám za to, jak zlý, pyšný a hloupý jsem byl. Moc se stydím. Děkuji vám za to, co jste pro mě udělali! Jak šťastný bych byl, kdybyste si postavili hnízda v mé koruně, i když už není nejhezčí."
Ale ptáčci odpověděli: "To my už nemůžeme, Strome, máme svá hnízda na jiných stromech, kteří jsou naši přátelé."
"Chápu," posmutněl strom a větve mu zase o něco klesly.
"Ale naše děti, které jsme vyvedli do hnízd minulé jaro, už budou mít svoje děti," řekla Sova. "A ti si rádi v tvé koruně hnízda postaví. No, a my je sem budeme létat navštěvovat, takže se často uvidíme."
Najednou tam stál strom, který už nebyl krásný, ale byl jistě nejšťastnější na světě.


O šnekovi

Byl jeden malý šnek a ten neměl rád zeleninu. Bydlel s maminkou blízko lidí a tak často našel zbytky, hlavně sladké sušenky nebo bonbony a to mu chutnalo ze všeho nejvíc. Maminka mu vždycky říkala: "Šnečku, když nebudeš jíst lístky, nenaroste ti ulita. Šnek musí mít ulitu, to je jeho domeček a úkryt před nepřáteli."
Ale Šneček si myslel svoje. "To jsou jen řeči, to musí maminky říkat, ale mně ulita jistě naroste, a ty sladké věci jsou tak dobré a stejně, u maminky v ulitě je nejlépe." Jednoho dne maminka zase odešla hledat nějaké lístečky k obědu a Šneček zůstal sám. Šel si hrát s ostatními šnečky na louku, když najednou začalo pršet. Ostatní kamarádi se schovali do svých ulit, ale ty byly ještě příliš malé na to, aby se tam Šneček mohl přidat. A listy keřů a květin, pod které by se mohl schovat, byly tak daleko.
Než Šnečka našla maminka, byl promočený a zmrzlý. Než ho maminka schovala, měl už vysokou teplotu, rýmu a kašel, a všechno ho hrozně bolelo.
Dlouho byl nemocný a maminka se o něj starala, nosila mu bylinky a různě léčivé kořínky, až se Šneček konečně uzdravil.
"Já vím, maminko, že jste mi to vždycky říkala," řekl Šneček, když mu bylo lépe. "Ale já už se polepším, opravdu!"
A také že ano. Začal jíst to správné šneččí jídlo, kdykoli se plazil okolo sladkostí, ani se jich nedotknul. A opravdu! Po krátké době mu na zádech začala růst ulita. Nejdřív byla malá, malinká, že by se mu tam ani tykadla nevešla. Ale zanedlouho se mu na zádech skvěla krásná, žíhaná, pevná ulita, ve které dnes už schovává svoje malé šnečky.

O ptáčkovi

Panu Ptáčkovi a paní Ptáčkové se narodilo malé Ptáčátko. Rodiče se o něj krásně starali a každý den mu létali pro něco dobrého na zub.
Ale Ptáčátko nebylo spokojené. Také chtělo létat. Ale maminka s tatínkem mu říkali: "Musíš být trpělivé, Ptáčátko. Nejdříve musíš trošku vyrůst a pak začneme s tréninkem."
Ale Ptáčátko si říkalo: "Vždyť už jsem velký, podívej na ty křídla a síly mám skoro jako taťka. Tak proč musím čekat?"
Jednoho dne, když maminka s tatínkem odletěli na lov, stouplo si Ptáčátko na konec větve, podívalo se dolů a řeklo si: "To zvládnu, to dám, to pro Ptáčátko jako já nebude žádný problém."
Rozeběhlo se, roztáhlo křídla a ..... letělo. Opravdu letělo! Ale najednou začalo klesat a vůbec nevědělo, co má dělat, jak mávat křídly. Až spadlo dolů, daleko od jejich stromu.
Všechno jej bolelo, bylo mu zima a hlavně se bálo a strašně, strašně se mu stýskalo. Chtělo volat maminku a tatínka, ale bálo se, že když začne křičet, najde ho nějaký dravec a sezobne ho jako mravence. Ale co dělat? Když nebude křičet, nikdy ho tu nenajdou! A tak Ptáčátko leželo v listí, plakalo a hrozně, hrozně chtělo být u maminky a tatínka.
Když maminka s tatínkem Ptáčátko nenašlo v hnízdě, začalo létat po celém lese a ptát se všech zvířátek, zda jejich ptáčátko neviděli. Nikdo o něm nevěděl, až mravenečci, co chodí denně dlouhé trasy, aby zásobili mraveniště, řekli Ptáčkovým, že u druhého buku vlevo od potoka slyšeli nějaký slabý pláč. Maminka s tatínkem se tam hned rozletěli a skutečně Ptáčátko našli. To bylo radosti, že ani na výčitky čas nezbyl!
Tatínek vzal Ptáčátko na záda, zatímco maminka letěla napřed upravit hnízdo a uvařit čaj, aby se Ptáčátko zahřálo.
Když bylo Ptáčátko v hnízdě, tulilo se k mamince a tatínkovi a chtělo se omluvit. Ale tatínek řekl: "Přesvědčil ses, že všechno má svůj čas. Hlavně, že jsi doma s námi a v pořádku!"
Uběhlo pár dnů, a když se Ptáčátko uzdravilo, tatínek ho začal učit létat. A Ptáčátko ve všem tatínka poslechlo a za nedlouho se z něj stal jeden z nejlepších letců v lese.


____________________________________________________________________________________________
Maminka Daniela, která má kulíška Robouška (24. tt), tyto tři pohádky vymyslela pro svou starší dceru A jak sama píše: Dodnes se tyto pohádky líbí jak jí, tak Robouškovi (dceři je dnes skoro 11 a občas si o ně stále řekne). Což neznamená, že jsou to dobré pohádky, ale právě to, že jsem jim to říkala od malinka, stále stejně a je to pro ně podvědomá vzpomínka...

___________________________________________________________________________________________
Pohádky vymyšlené pro naše děti mají obrovskou pozitivní energii. Jsou vymýšlené s láskou, od srdce k srdci dítěte.

Výzva Nedoklubka pro psaní pohádek

28. dubna 2011 v 13:34 | Edith Holá |  VÝZVA NEDOKLUBKA k psaní pohádek
Výzva pro všechny pisatele a milovníky pohádek. Nedoklubko má nápad napsat pohádky pro kulíšky (předčasně narozené děti) a jejich rodiče. Paní ředitelka Klára píše, že mají představu krátkých pohádek či povídek pro čtení jako terapii rodičům i dětem. Nejlepší by byly vytištěny na jednotlivé kartičky a vydaly by se časem jako soubor např. deseti v balíčku, pokud na projekt seženou peníze. Ostatní by byly na webu.
Sama mám zkušenost se sezením u postýlky Kubíka deset dní na JIPu v jeho pátém měsíci. Vím, jak je těžké tam vydržet. Nevíte, jestli máte plakat, smát se, úzkostí se zalykat, ambivalentní pocity ... obviňování sebe sama. Samotné by mně tenkrát pohádky na JIP bodly. Vůbec jsem netušila, co tam mám dělat. S prvním dítětem žena často neví, co ... zvláště v tak šílené situaci. Potichu jsem mu zpívala, ale často se jen užírala, že jsem neschopná ho zabavit, smát se na něj, povídat mu .... krom toho, všichni na vás vidí prosklenými zdmi a kdykoliv tam může někdo přijít. Nebo jsou tam další stejně na jehlách vypadající lidé. Ten můj holomek, jakmile mu trochu otrnulo, vymyslel, že se bude klubíčkovat v náručí i se všemi těmi hadičkami. Lékaři to neměli rádi, ale nic se nedalo dělat. Držela jsem ho v klubíčku a chodila krok sem a krom zpátky, krok doleva, krok doprava. Dál nás hadičky nepustily. Takové taneční krůčky:-)

Vaše pohádky pro kulíšky vítáme na emailu eli.asek@tiscali.cz

Na tomto blogu je budete moci číst. Nedoklubku jsem nabídla pomoc jejich archivováním a zpracováním. Je možné, že se někdo další najde, kdo bude k pohádkám kreslit? Mandaly, intuitivní kresbu, ... ?

Zatím pro blog nás napadlo, že by bylo hezké ke každé pohádce mít i vhodnou fotku nebo obrázek. Takže jestli chcete, můžete něco poslat. Mě třeba napadlo i nafocené děti, kde opravdu vypadají jako kulíšci, klubíčka, broučci ... prostě v nějaké krásné pozici:-). Ale je to jen nápad. Články na blogu se čtou lépe, když je tam jedna či dvě menší fotky. Když tak mi je, prosím, zašlete na email.

Facebookový profil pohádek pro kulíšky na této adrese.

Můj osobní blog Cesta ke kořenům a blog mých malých synů U dvou závoďáků.

Za grafiku blogu vděčíme blogerce Labandě.


První duhová pohádka - červená

28. dubna 2011 v 11:48 | Edith Holá a Kuba |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email: eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás. Paní ředitelce Nedoklubka Kláře Csirkové se pohádka líbila. Mému pětiletému Kubíkovi taky. Sám dokonce vymyslel jména andělíčků.

PRVNÍ DUHOVÁ POHÁDKA ČERVENÁ

Byli nebyli dva chlapečkové. Byli neuvěřitelně zvídaví a tak chtěli vidět svět moc brzo. Žili ve skleněném domečku a říkalo se jim kulíšci. Jmenovali se Kuba a Matěj. Byli túze maličkatí, ale jim to vůbec nepřišlo. Dostali totiž do vínku jeden hormon, který jiné děti nemají. Hormon vnitřní radosti. A ještě něco. Každý den za nimi přicházel andělíček Barvička a něco jim vyprávěl nebo trpělivě odpovídal na jejich zvídavé otázky. Jindy zase jen tak seděl a všichni tři vypadali jakoby spolu ani nemluvili. Ale mluvili. Měli spolu tajnou řeč beze slov. Nikdo jí nerozuměl. Jenom oni tři.
Matýsek byl moc rád, že mají zrovna andělíčka Barvičku, protože miloval barvy. Kuba miloval jen jednu. Červenou. Barvička z toho byl doslova nadšený. Říkal dětem, že vždy je všechno v harmonii, i když to tak navenek nevypadá. Právě červenou barvou chtěl začít. "Děti, červená barva je totiž úplně ta nejdůležitější pro začátek. Je to barva, která je jako vaše maminka."
"Jak to?" volal Kubík. "Naše maminka přeci není červená" a smál se.
"Ale ano, děti. Maminka je bezpečí, je plná energie, kterou vám chce dát. Maminka znamená pro vás kořeny. A tohle všechno znamená první kořenová barva červená."
"A co je ještě červeného?" zeptal se Matýsek, který byl o trochu menší než Kuba, tak toho věděl trochu méně.
"My ti to s Kubíkem řekneme."
A Kuba už volal: "Závoďáci jsou červení. A jahody. Mňam, ty já mám rád."
"Červené je taky srdce", dodal andělíček Barvička. "Je to ale zvláštní, protože když chcete kluci otevřít srdce a mít více rádi, tak si kolem sebe dáte nejen něco červeného, ale i růžového. Růžová je moc důležitá, když jste smutní a myslíte si, že vás nikdo nemá rád. Tak ta růžová pomůže."
"A červená taky?!", dodal Kubík.
"Ano, červená věc v blízkosti dodá energii, aby každý z vás mohl z toho smutku zase vylézt."
"Maminka se sprchuje růžovým gelem a dává nám do koupele růžovou mořskou sůl", křičeli oba kluci radostí.
"Tak to vaše maminka se možná kdysi také setkala s andělíčkem přes barvy. Nás je totiž víc. Jeden se jmenuje Omalovník, druhý Malůvka, třetí Čmáral, čtvrtý Výtvarka, pátá je andělka Čmáranice ..... Vaše maminka ví, jak se přikládají polínka, aby láska nevyhořela."
"Jupííí", volali šťastní kulíšci.
"Zlatíčka moje, už budu muset letět zase k jiným dětem. Zítra si můžeme povídat o oranžové barvě, jestli budete chtít.
"Ano, ano", těšili se túze malé děti, ale veliké srdcem a svou radostí. "Prosím, ještě kouzlo z pohádky o dřevěném chlapečkovi s dlouhým nosem", volal a přitom tleskal ručkama Matýsek.
"Pro mě úkol", volal Kubík, protože miloval úkoly.
"Tak dobře. Nejprve úkol" a andělíček popadl nedaleko ležící mísu. Podél jejího dna udělal kolo na dvě čtvrtky. Podal je dětem. "Moje milé děti, kruh je také obrazem pro maminku. Matku Zemi. Zítra se přijdu podívat, jakými barvičkami jste kruh vymalovaly."
"Tak pozor!, děti, bude kouzlo" a kulíšci si honem lehli a ani nedutali. Andělíček Barvička mávl čarovnou hůlkou nad dětmi a zvolal: "Čáry máry fuk, ať je z vás kluk. Čáry máry fuky, ať jsou z vás pořádné buky". Děti se kouzelně a jemně usmívaly. Kukadla jim zářila. Za malou chvilku šťastně usnuly.

Autor a správce tohoto blogu:-) Edith Holá (http://edithhola.blog.cz) - odkazy na mé pohádky pro kulíšky níže.
Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.
_____________________________________________________________
Pohádka je určena pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, ale samozřejmě ji můžete předčítat všem dětem. Mí synové mají pohádky pro kulíšky rádi. Info a výzva Nedoklubka k psaní pohádek je zde. Jiné pohádky, básničky a příběhy od maminek a bloggerů najdete zde napohádkovém blogu pro kulíšky.

Bloggerka Ruža z Moravy mě díky Červené a oranžové pohádce pasovala na "terapeutku maminek".
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".