Pohádka o stromu a jiné

28. dubna 2011 v 13:52 | Daniela Ernestová |  Pohádky pro vlastní děti
O stromu

V jednom lese stál Strom. Byl urostlý, rovný, statný, měl bohatou korunu a tmavě zelené listy. Byl to krásný strom. Ale byl velice pyšný a zlý. Myslel si totiž, že je ten nejkrásnější a nejlepší strom na světě.
Na jaře k němu přilétla sova. "Hůůů," řekla Sova. "Já a pan Shůůva budeme mít malá shůůůvátka a rádi bychom si v tvé koruně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějakou obyčejnou shůůůvu. Leťte si jinam!"

A tak Sova odletěla.
Za nedlouho přiletěl Datel. "Ťuk ťuk," řekl Datel. "Já a paní Datlová budeme mít male datlíčky a rádi bychom si v tvé krouně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějaké ťukťuk datly. Leťte si jinam!"
Pak přiletěla Sýkorka koňadra. "Já a pan Sýkorka bude mít malá sýkorčata. Rádi bychom si v tvé koruně postavili hnízdo."
"Pche, já jsem tuze krásný strom pro nějakou obyčejnou koňadru. Leťte si jinam!"
Brzy se to mezi ptáčky rozkřiklo a tak už ke stromu žádný jiný ptáček nepřiletěl.
Strom si tam tak stál sám, neustále se prohlížel v melém jezírku a opakoval si, jak krásný a úžasný je.
Uplynul rok a zase přišlo jaro. Sýkroka přiletěla mezi ostatní ptáky a začala švitořit: "Viděli jste ten Strom? Mají se mu zelenat listy, ale žádné nemá. Ta jeho krásná hnědá kůra je najednou šedivá. Větve mu klesají a lámou se. Už vůbec není krásný!"
"To má za to, jak byl pyšný a zlý," řekl Datel.
Ale Sova řekla: "To nemůžeš, Datle, jinak bys byl stejně špatný jako on."
Datel se zastyděl tak, že dodnes má červenou čepičku na hlavě. Řekl: "Ano, Sovo, máš pravdu, musíme mu pomoci."
A tak letěli. Všichni ptáčci z celého lesa se slétli ke stromu a snažili se mu pomoci. Někteří vyzobávali hmyz z podkůry stromu, jiní v zobáčkách nosili vodu, aby Stromu dodali vláhu.
Strom tam stál a hrozně se styděl. Bylo mu tak moc špatně, ale bál se něco říct, protože věděl, jak pyšný, zlý a hlavně hloupý byl.
Po několika dnech se mu začala vracet hnědá barva a na zbylých větvích se objevily první pupeny. Začínal se uzdravovat.
Jednoho dne ptáčci přiletěli, aby se rozloučili. Mezi tím se se stromem spřátelili, začali si povídat a Strom byl poprvé v životě šťastný, i když už nebyl nejhezčí. Řekl jim: "Ptáčci, já se vám moc omlouvám za to, jak zlý, pyšný a hloupý jsem byl. Moc se stydím. Děkuji vám za to, co jste pro mě udělali! Jak šťastný bych byl, kdybyste si postavili hnízda v mé koruně, i když už není nejhezčí."
Ale ptáčci odpověděli: "To my už nemůžeme, Strome, máme svá hnízda na jiných stromech, kteří jsou naši přátelé."
"Chápu," posmutněl strom a větve mu zase o něco klesly.
"Ale naše děti, které jsme vyvedli do hnízd minulé jaro, už budou mít svoje děti," řekla Sova. "A ti si rádi v tvé koruně hnízda postaví. No, a my je sem budeme létat navštěvovat, takže se často uvidíme."
Najednou tam stál strom, který už nebyl krásný, ale byl jistě nejšťastnější na světě.


O šnekovi

Byl jeden malý šnek a ten neměl rád zeleninu. Bydlel s maminkou blízko lidí a tak často našel zbytky, hlavně sladké sušenky nebo bonbony a to mu chutnalo ze všeho nejvíc. Maminka mu vždycky říkala: "Šnečku, když nebudeš jíst lístky, nenaroste ti ulita. Šnek musí mít ulitu, to je jeho domeček a úkryt před nepřáteli."
Ale Šneček si myslel svoje. "To jsou jen řeči, to musí maminky říkat, ale mně ulita jistě naroste, a ty sladké věci jsou tak dobré a stejně, u maminky v ulitě je nejlépe." Jednoho dne maminka zase odešla hledat nějaké lístečky k obědu a Šneček zůstal sám. Šel si hrát s ostatními šnečky na louku, když najednou začalo pršet. Ostatní kamarádi se schovali do svých ulit, ale ty byly ještě příliš malé na to, aby se tam Šneček mohl přidat. A listy keřů a květin, pod které by se mohl schovat, byly tak daleko.
Než Šnečka našla maminka, byl promočený a zmrzlý. Než ho maminka schovala, měl už vysokou teplotu, rýmu a kašel, a všechno ho hrozně bolelo.
Dlouho byl nemocný a maminka se o něj starala, nosila mu bylinky a různě léčivé kořínky, až se Šneček konečně uzdravil.
"Já vím, maminko, že jste mi to vždycky říkala," řekl Šneček, když mu bylo lépe. "Ale já už se polepším, opravdu!"
A také že ano. Začal jíst to správné šneččí jídlo, kdykoli se plazil okolo sladkostí, ani se jich nedotknul. A opravdu! Po krátké době mu na zádech začala růst ulita. Nejdřív byla malá, malinká, že by se mu tam ani tykadla nevešla. Ale zanedlouho se mu na zádech skvěla krásná, žíhaná, pevná ulita, ve které dnes už schovává svoje malé šnečky.

O ptáčkovi

Panu Ptáčkovi a paní Ptáčkové se narodilo malé Ptáčátko. Rodiče se o něj krásně starali a každý den mu létali pro něco dobrého na zub.
Ale Ptáčátko nebylo spokojené. Také chtělo létat. Ale maminka s tatínkem mu říkali: "Musíš být trpělivé, Ptáčátko. Nejdříve musíš trošku vyrůst a pak začneme s tréninkem."
Ale Ptáčátko si říkalo: "Vždyť už jsem velký, podívej na ty křídla a síly mám skoro jako taťka. Tak proč musím čekat?"
Jednoho dne, když maminka s tatínkem odletěli na lov, stouplo si Ptáčátko na konec větve, podívalo se dolů a řeklo si: "To zvládnu, to dám, to pro Ptáčátko jako já nebude žádný problém."
Rozeběhlo se, roztáhlo křídla a ..... letělo. Opravdu letělo! Ale najednou začalo klesat a vůbec nevědělo, co má dělat, jak mávat křídly. Až spadlo dolů, daleko od jejich stromu.
Všechno jej bolelo, bylo mu zima a hlavně se bálo a strašně, strašně se mu stýskalo. Chtělo volat maminku a tatínka, ale bálo se, že když začne křičet, najde ho nějaký dravec a sezobne ho jako mravence. Ale co dělat? Když nebude křičet, nikdy ho tu nenajdou! A tak Ptáčátko leželo v listí, plakalo a hrozně, hrozně chtělo být u maminky a tatínka.
Když maminka s tatínkem Ptáčátko nenašlo v hnízdě, začalo létat po celém lese a ptát se všech zvířátek, zda jejich ptáčátko neviděli. Nikdo o něm nevěděl, až mravenečci, co chodí denně dlouhé trasy, aby zásobili mraveniště, řekli Ptáčkovým, že u druhého buku vlevo od potoka slyšeli nějaký slabý pláč. Maminka s tatínkem se tam hned rozletěli a skutečně Ptáčátko našli. To bylo radosti, že ani na výčitky čas nezbyl!
Tatínek vzal Ptáčátko na záda, zatímco maminka letěla napřed upravit hnízdo a uvařit čaj, aby se Ptáčátko zahřálo.
Když bylo Ptáčátko v hnízdě, tulilo se k mamince a tatínkovi a chtělo se omluvit. Ale tatínek řekl: "Přesvědčil ses, že všechno má svůj čas. Hlavně, že jsi doma s námi a v pořádku!"
Uběhlo pár dnů, a když se Ptáčátko uzdravilo, tatínek ho začal učit létat. A Ptáčátko ve všem tatínka poslechlo a za nedlouho se z něj stal jeden z nejlepších letců v lese.


____________________________________________________________________________________________
Maminka Daniela, která má kulíška Robouška (24. tt), tyto tři pohádky vymyslela pro svou starší dceru A jak sama píše: Dodnes se tyto pohádky líbí jak jí, tak Robouškovi (dceři je dnes skoro 11 a občas si o ně stále řekne). Což neznamená, že jsou to dobré pohádky, ale právě to, že jsem jim to říkala od malinka, stále stejně a je to pro ně podvědomá vzpomínka...

___________________________________________________________________________________________
Pohádky vymyšlené pro naše děti mají obrovskou pozitivní energii. Jsou vymýšlené s láskou, od srdce k srdci dítěte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NATALIE NATALIE | 23. února 2015 v 15:25 | Reagovat

BTFGDGHJKM

2 ALEXANDRIA ALEXANDRIA | Web | 9. září 2016 v 10:07 | Reagovat

opravdu rychla pujcka O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama