Květen 2011

Proč jsou víly malé?

31. května 2011 v 21:39 | Bastett |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Proč jsou víly malé?

Vzpomeň si na film Petr Pan, pamatuješ na vílu Zvoněnku? Dneska ti budu vyprávět, proč byla tak maličká. Víš, spousta dětí si myslí, že víly byly takto mrňavoučké odjakživa. Ale to není pravda. Kdysi, v mlze času, kterou už téměř nikdo
nedokáže prohlédnout, byly víly jen o ždibíček menší než my lidé.

Jenže první víla, ta nejstarší a nejchytřejší se jednoho dne zamilovala do krále elfů. Cože? Ty jsi o nich nikdy neslyšel/a? Elfové jsou strašně podobní vílám, jenže zatímco víly jsou okřídlené a nemají smysl pro boj, elfové stojí pevnými nohami na zemi a ve chvíli kdy mají bojovat, propadají se do světa fantazie. A ve chvíli, kdy se v něm ocitnou, nemá nikdo šanci.
Jak už jsem říkala, nejstarší víla, myslím, že se jmenovala Sofie, se zamilovala do krále elfů. On její lásku opětoval. A tak se i přes svůj "vysoký" věk vzali. Byla to krásná svatba, a protože elfové a víly nestárnou, oba snoubenci vypadali jako mladičký Romeo a Julie.
Nikdo o jejich svatbě nevěděl a oba národy se divily, kam Sofie s Erunámem, jak se elf jmenoval, zmizeli. Po několika dnech, kdy své vůdce hledali, zjistili, že uprchli do lesů.
Mezitím si Sofie s Erunámem v lese vytvořili maličký stromový domek. Samy stromy své větve propletly tak, aby skýtaly ochranu před deštěm a nepustili do něj nikoho jiného. Sofie se starala o domácnost a Erunám chodil lovit zvěř a pro vodu. Žili si celkem šťastně, ale jen do chvíle, kdy je vypátrali jejich národy.
Všichni byli nevýslovně pohoršeni. Přeci se jejich vládci nemůžou jen tak ztratit. A navíc jsou znepřáteleni! A proto se mezi nimi rozpoutala válka.
Byla dlouhá a díky ní strádali i obyčejní lidé. Každou minutu, ba vteřinu, se k bohům lesa dostala nejméně jedna modlitba, prosba o pomoc.
Bohové se na to už nemohli dívat. Začali opatrně. Všem podsouvali myšlenky, že tato válka je zbytečná, ale elfové ani víly neposlouchali. Ať se snažili sebevíc, nemělo to žádný účinek.
Ve chvíli, kdy se jim tento jemný způsob zjednávání míru zdál beznadějný, rozhodli se pro nepřízeň počasí. Na obloze se během pár minut vytvořila těžká, černá bouřková mračna. Už to mělo bojovníky varovat, aby přestali ve svém ničení. Oni to však pro své bojovné zaujetí nevnímali. A proto začalo pršet. Pršelo deset dní a deset nocí. Nakonec bohové vzdali i toto.
Jedenáctý den se zhůry ozvalo mocné: "Přestaňte bojovat, neboť oba národy tímto jen trpí!" Avšak ani toto nepomohlo.
Dvanáctého dne se bohové už doopravdy rozzlobili. Nikdy předtím se nestalo, aby jejich svěřenci neuposlechli rozkazu a proto se rozhodli k mocné kletbě.
"Za vaši tvrdohlavost a nesnášenlivost musíte být potrestáni." Hlas, jenž zněl jako hřmění, se odmlčel. "A proto na vás, na všechny uvrhuji mocnou kletbu." Všechny hlasy se otočily k nebi nad lesem, odkud přicházel tento mocný hlas.
"Víly vy si velmi zakládáte na své výšce, a proto vás o ni připravím. Od této chvíle nebudete žádná větší než květy růže. A vy elfové!" Opět bylo možno slyšet jen vyděšené špitání. "Vás jsme obdařili uměním boje. Doufali jsme, že ho využijete pro svou obranu. Avšak vy jste s ním rozpoutali válku! A proto vás o něj nyní připravíme. Již žádný z vás nebude moci uchopit do své ruky meč, luk či jiné zbraně. A pokud k tomu dojde, rozpadnou se na prach."
Mezi všemi se ozvalo rozpačité mumlání. Z nebe slétl blesk a v té chvíli se víly začaly postupně zmenšovat.
"Doufám, že jste spokojeni" to byla poslední slova, která od svých bohů na dlouhou dobu slyšeli.
A od té chvíle nejsou víly větší než květy růží.

Autorka: Bastett
obrázek: Rachel Anderson z netu zde

Jak šel medvídek Ming do školy - 3. kapitola

28. května 2011 v 22:47 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
3. Jak šel medvídek Ming do školy

Letní prázdniny utekly jako voda a tak přišel čas, kdy Mingova člověčí kamarádka Lin musela jít do školy. Jelikož pandí mláďata se všechno učí od rodičů, nevěděl Ming, co to škola je, a tak se přišel jednoho krásného zářijového dne Lin zeptat.
" Škola? To je takový dům, kde se lidé učí něčemu novému, víš" odpověděla Lin medvídkovi. Panda ale stále nedokázal pochopit, proč tam musí Lin chodit. Vždyť má stejně jako on rodiče, od kterých se může učit! Nechtěl ale vypadat před svou kamarádkou hloupě a tak se tvářil, že to chápe.
Jedna věc mu však stále nebyla jasná- co se ještě jeho kamarádka Lin musí naučit? Vždyť umí mluvit, jíst, hrát si, běhat a dokonce i vyrábět hračky! Lidský a pandí svět je tak rozdílný!
Lin si všimla, že medvídek není z jejího vysvětlení příliš moudrý, proto se ho rozhodla vzít příště s sebou. Když Mingovi o svém nápadu pověděla, medvídek byl velice šťastný.
Ihned běžel za maminkou a radostně vykřikoval " Mamííí, mamíí! Já zítra půjdu do školy!!"
Maminka se jen usmála, asi si už zvykla, že je její syn úplně jiný, než všechny ostatní pandy.

Konečně už bylo ráno a medvídek panda vesele běhal na louce před Lininým domem. " Lin, pojď už, jdeme do školy!!"Lin rozespale vyšla ze dveří, vzala Minga za packu a konečně se vydali na cestu za novým dobrodružstvím.
Budova školy byla postavená z podivného materiálu, kterému lidé říkají cihly. Vevnitř byla spousta místností plných stolečků a židliček, na kterých sedělo plno neznámých dětí.
" Počkej tady Mingu" Lin zastavila před třídou s nápisem IV.A. " Musím jít za paní učitelkou, aby věděla, že tu budeš dnes s námi" Za chvíli už byla zpět i se zvláštně oblečenou paní s vlasy svázanými do drdolu, z nějž koukaly podivné dřevěné paličky. Paní se Mingovi uklonila a vyzvala jej, aby vstoupil do třídy.
Křik dětí ve třídě najednou utichl. Děti vstaly a uklonily se své vyučující na pozdrav. " Milé děti, vaše spolužačka Lin Changová vám dnes přivedla ukázat pandu z rezervace Wolong, kde bydlí." Ming se postavil na zadní nohy a uklonil se dětem." Pandy jsou velice ohrožená zvířátka, protože jedí pouze bambus, kterého ubývá..." učitelka začala s výkladem. Jeden chlapeček hned zvedl ruku " 'Sím, 'sím, proč má panda takové velké černé oči??"Učitelka se zatvářila poněkud rozpačitě. " No...Víš, to nejsou oči, to je černá srst kolem očí..."odpověděla a doufala, že to bude jejímu žáčkovi stačit. Avšak zvídavý chlapec zvedl ruku znovu. " 'Sím, a proč má panda černou srst kolem očí??" Tento žák, Luka Long, jí vždycky dává ty nejhorší otázky. Mingovi bylo paní učitelky líto. Sám nevěděl, proč vypadá, tak jak vypadá, proto se rozhodl s chlapečkem promluvit.
" Promiňte převelice, vážený chlapče, ale to nikdo neví! Příroda to tak zařídila." Panda doufal, že paní učitelce uleví, a ona bude moci pokračovat v zajímavém vyprávění o jeho druhu. Avšak paní učitelku svou plynnou lidskou řečí vyvedl z míry. Naštěstí už byl čas na hodinu kreslení, a tak se už nemusela k pandám vracet. Tedy alespoň ne ve vyprávění. Děti měly za úkol medvídka nakreslit a všechny obrázky se skutečně povedly, nejhezčí však ale měla Lin, která medvídka dobře zná.
Vyučování skončilo a medvídek s Lin se vrátili domů.
" Tý jo, závidím ti, že můžeš chodit do školy! To místo je tak vzrušující" skákal panda nadšením. Lin se usmála, podobně jako předtím Mingova maminka a slíbila, že medvídka ještě někdy do školy vezme. Ve dveřích domu už stála Linina maminka, která právě dovařila oběd. Pozvala i Minga, protože měli rýži s bambusovými výhonky, které má medvídek moc rád. Odpoledne si ještě kamarádi zahráli na schovávanou, a pak se rozloučili a až do večera vyprávěli svým rodičům své zážitky ze školy.

_________________________________
Bloggerka Dubious cat napsala pohádky pro prvňáčky a druháčky. Jsou tak milé a hřejivé, že se dost dobře hodí i pro kulíšky a jejich rodiče. Její blog je na adrese http://what-up.blog.cz.
Kulíšci, těšte se, bude mnoho dílů :-)

Kresba od Dubious cat



Jak se medvídek Ming naučil navlékat korále - 2. kapitola

28. května 2011 v 22:36 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
2. Jak se medvídek Ming naučil navlékat korále

Uběhlo již pár dní od té doby, co se Ming setkal s lidskou holčičkou Lin. Copak asi dělá? Přemýšlel medvídek a rozhodl se, že půjde svojí novou kamarádku navštívit. Dobře věděl, že by se na něj maminka zase zlobila, kdyby odešel sám, proto poprosil svojí starší sestřičku Kotoro, aby jej doprovodila.
Kotoro došla až na samý kraj dobře známé rezervace, ale dále se neodvážila, protože nevěřila lidem tolik jako její malý bratříček. Ming tedy musel pokračovat sám, ale ne moc daleko, jelikož Lin byla poblíž. Jakmile uviděla medvídka, rozzářila se a běžela se s ním přivítat. "Mingu! Mingu!! Už jsem se bála, že jsi na mne zapomněl!!" Vzala jej za packu a odvedla ho na louku, kde si před chvílí hrála. " Jé, co to je?" Podivil se Ming, když na zemi uviděl provázek s navlečenými kuličkami.
"Tohle? To jsou přece korále!!" usmála se holčička a podala je svému kamarádovi. " Korále??" Podivil se a zkusil si do jedné kuličky kousnout. "Au! To je ale divná krmě, je to hrozně tvrdé!" stěžoval si medvídek. Lin se rozesmála. Hned mu vysvětlila, že korále nejsou jídlo, nýbrž ozdoba na krk. Vzala své krásné korále a ukázala Mingovi, jak krásně teď vypadá, když je má na sobě" Jééé!! Já bych chtěl taky mít takové korále!" zvolal medvídek nadšeně, ale ty, které patřily Lin byly pro něj příliš malé. Naštěstí Lin měla spousty korálků na hraní, a když viděla, jak moc se medvídkovi líbí, nabídla mu, že je ho naučí udělat. Vzala provázek a na něj postupně navlékala kuličky, které byly uprostřed provrtané. Jednu podala Mingovi a vyzvala jej, ať si ji také zkusí navléknout. Pro medvídka to nebylo jednoduché, jelikož měl mnohem větší packy než Lin, ale po několika nemotorných pokusech se mu podařilo prostrčit provázek korálkem.
"Jéé, Ty jsi šikovný!!! Na, zkus navléknout další!" Během chvíle měl Ming své první vlastní korále. Byl z nich nadšený. Potom si s Lin hráli na schovávanou v bambusovém lese. " A Mám tě!" zasmála se Lin, když objevila Minga ležícího ve vysoké trávě. Medvídek byl trochu smutný, že jej holčička našla tak snadno. Kéž by měl jinou barvu kožíšku!


Sluníčko již pomalu začínalo zapadat, a tak se Ming rozhodl, že už je čas jít domů. " A ne že se za mnou už nepřijdeš podívat!" volala ještě Lin do dáli, když se jí medvídek ztrácel z očí. Cesta domů však nebyla tak jednoduchá jak si Ming myslel. Ještě nikdy tudy nešel sám a nebyl si jistý, že jde správně. Šel jsem někdy okolo tohoto keře? Přemýšlel panda, když uviděl velice zvláštní keř s barevnými kuličkami. Byly modré a bylo jich spousta!" Tak tady rostou korále!" zvolal medvídek nadšeně a začal z keříku opatrně otrhávat modré kuličky. Byly však o dost měkčí, než ty co mu dala Lin a také neměly díru uprostřed. Ming našel na zemi malý klacíček, kterým se mu podařilo kuličky probodnout. Jedna kulička ale praskla a vytekla z ní fialová tekutina. Co to je? Podivil se medvídek a olízl si špinavou pacičku. "Mňam! To je ale dobré!"
Ming už málem zůstal sám přes noc na neznámém místě, ale naštěstí se tam objevila jeho sestřička Kotoro. " Mingu! Kde jsi?" maminka se již o svého syna bála a poslala jí, aby jej přivedla. " Tady! Tady! Podívej se, tyhle korále jsou moc dobré!!" Kotoro přiběhla blíž, aby se mohla podívat, o čem její bratříček mluví. "I ty malý popleto, to nejsou korále, ale borůvky!" zasmála se pandí holčička a vzala svého bratříčka za packu, aby jej odvedla domů. " Počkej, počkej! Musíme vzít ty ko-, borůvky mamince!" sestřička souhlasila, ale nevěděla, jak borůvky nabrat aniž by jim spadly. Ming si ale dokázal poradit. Navlékl borůvky na dlouhý klacík, a tak je mohl bez problémů odnést, aniž by je ztratil. Maminka se podivila, kde se v jejich rezervaci vzaly tolik vzácné borůvky, o kterých slyšela tolik příběhů, ale hlavně měla radost, že jsou její děti zase zpátky doma. Ming se za maminkou přišel pomazlit a nasadil jí své vlastnoručně vyrobené korále. Maminka se podívala do kaluže jako do zrcadla a její krásný obličej se rozzářil. Žádná jiná panda v okolí nemá tak krásné korále a hlavně tak šikovného syna! Avšak už bylo docela pozdě, a tak své malé děti raději odvedla do pelíšku a vyprávěla jim pohádky, dokud neusnuly.

__________________________________________
Bloggerka Dubious cat napsala pohádky pro prvňáčky a druháčky. Jsou tak milé a hřejivé, že se dost dobře hodí i pro kulíšky a jejich rodiče. Její blog je na adrese http://what-up.blog.cz.
Kulíšci, těšte se, bude mnoho dílů :-)
Kresba od Dubious cat

Vše se v dobré změní

27. května 2011 v 20:58 | Hana Zemanová |  BÁSNIČKY
VŠE SE V DOBRÉ ZMĚNÍ

I když jsem máma na smrt unavená,
jsem nejšťastnější, že svého kulíška mám.
Je to to nejlepší, co život mi zatím dal a
já to největší štěstí díky ní znám.

Každá starost, strach i únava se vám jednoho dne vrátí,
až se váš kulíšek poprvé usměje,
chytne vás za ruku a řekne "mami" nebo "tati".
To vás pak na srdíčku zahřeje.

Nedočkavost vašeho kulíška vás nakonec obohatí,
i když to, teď, jednoduché není.
Zatněte zuby a držte!
Časem uvidíte, že se vše v dobré změní.

Držíme vám pěsti ve vašem boji,
hlavně VY musíte být stateční.
Váš kulíšek před těžkým úkolem stojí,
nemyslete si, že on sám to vybojuje a vy jste tu zbyteční.

Proto ho držte pevně na své hrudi,
dávejte mu svoje mlíčko pít,
čtěte mu pohádky pro kulíšky a
nechte ho ve svém dozrávajícím světě snít...

Autor: Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23+6 tt). Dále ještě napsala pohádku o mravenečkovi, básničku pro kulíšky, básně Všechno špatné něčím pěkným nahradím a Až budu velká .

Foto: Anne Geddes

Říkanky na dobrou noc pro kulíšky

25. května 2011 v 21:33 | Ilona Martincová |  BÁSNIČKY
Říkanka na dobrou noc


Ty můj malý kulíšku,
pošimrám Tě na bříšku,
pohladím Tě po tváři,
ať se mé oči rozzáří,
abys věděl Ty můj maličký,
že jsi můj život celičký.



Co je to láska

Láska je, když mně poprvé dovolili, se na Tebe podívat.
Láska je, když mně poprvé dovolili se Tě dotknout
Láska je, když jsem Tě mohla poprvé pochovat.
Láska je, když jsem Tě mohla poprvé nakrmit.
Láska je dnes, když si Tě konečně vezeme domů.
TO TY JSI NAŠE LÁSKA.



Autorka Ilona Martincová poslala 2 říkanky pro malinká miminka. Napsala pár řádků o sobě: "Mám už dávno dospělé děti /28, 24 let/, podobné říkanky jsem si vymýšlela i pro ně. Nezažila jsem naštěstí, že by se narodili nedonošení, ale dcera byla malinká, i když 2 dny přenošená. Ani radši nebudu psát, co žena za socialismu mohla zažít na porodním sále /porodník přišel s cigaretou a zařval ženská neroďte, já si to chci v klidu dokouřit atd./. Doufám, že dnes už je všechno jinak.

Foto Edith Holá

Jak se medvídek Ming naučil lidské řeči - 1. kapitola

25. května 2011 v 9:10 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
1. Jak se medvídek Ming naučil lidské řeči

Jednoho dne se medvídek Ming probudil mnohem dříve než obvykle. Sedl si na ještě chladný kámen a pozoroval své spící sourozence. Sluníčko jej něžně hladilo po černobílém kožíšku, až se mu z toho zachtělo přitulit se k mamince. Jenže ta ještě spala. Ming dobře věděl, že by maminku akorát tak probudil, proto se rozhodl s mazlením počkat. I vydal se zatím na průzkum rezervace, kde spolu se svou rodinou a kamarády žil. Už jej nebavilo hrát si pořád na tom samém místě, dobře věděl, že tam v dáli to jistě musí být zajímavé a vzrušující.

Ming byl velice zvídavý medvídek, došel až na okraj svého rodného bydliště, až k zvláštním obydlím, které patřily lidem. Lidé jsou tuze odlišní od pand jako byl Ming. Nemají kožíšek, ani packy a dokonce chodí po dvou! Ming jaktěživ nic takového neviděl, ale hrozně se mu to líbilo.
Pokusil se tedy také postavit se na zadní, ale jeho nožky byly příliš slabé. Spadnul na zem jako brambora. Ihned se rozplakal. "Mamííí, Mamííí, kde jsiii!!!", volal, ale maminka se neozývala.

Najednou se Ming cítil hrozně osamělý, měl strach, chtěl domů, ale nevěděl kudy.
Naštěstí si plačícího medvídka všimla lidská holčička Lin. Bylo jí ho líto. Tatínek jí sice zakázal chodit příliš blízko k pandám, ale teď tu nebyl. A navíc, Ming vůbec nevypadal nebezpečně. Pohladila jej po zádech. "Nebreč, pando, to bude dobrý!!" Snažila se jej utišit, ale Ming jí nerozuměl. Pandy totiž mluví zcela odlišnou řečí než lidé. Lin byla ale velice bystrá holčička. Napadlo jí, že by Minga mohl uklidnit nějaký pokrm z bambusu. Bambus je totiž skutečnou pochoutkou pro pandy!

Ming se pomaličku přestával bát. Došlo mu, že mu holčička nechce ublížit. Následoval jí tedy do domu její rodiny. Lin Minga posadila ke stolečku v kuchyni. " Vydrž medvídku, hned ti přinesu bambus!", řekla a pohladila Minga po čumáčku. Otevírala jednu skříňku za druhou, ale nikde nic, co by se podobalo bambusu. Lin byla velice smutná, že svému pandímu kamarádovi nemůže nabídnout ani kousíček této lahůdky. Snažila se mu to vysvětlit, ale panda na ní jen nechápavě koukal. Když ale Lin pohlédla Mingovi do tváře, dostala nápad.

Ve skříni jí maminka totiž nechala pytlík písmenkové polévky, ve které jsou určitě i bambusové výhonky! "Sláva! Oběd je zachráněn!", vykřikla Lin radostí. Honem vzala veliký hrnec s vodou a nasypala do něj písmenkovou polévku. "Hmmm, to voní! To jsem jaktěživ necítil!", liboval si medvídek a stále se nemohl nabažit té nové vůně. Konečně ta zvláštní krmě ležela na stole před ním. Lin vzala velikou lžíci, nabrala polévku a opatrně jí dala Mingovi ochutnat. Mňam!!! Nic tak dobrého ještě nikdy neochutnal. Naučil se držet lžíci a polévku snědl během chvíle. " Jéé, ty jsi ale šikovná panda!! Chtěl bys ještě??", zvolala Lin a už se chystala nabrat další talíř. " Ano prosím, to bych velice rád", řekl Ming lidskou řečí. Lin nemohla uvěřit svým uším. "Jéé, pando! Ty umíš mluvit??!!", podivila se, ale pak jí to došlo. Panda se naučil mluvit jen a jen díky její písmenkové polévce!

"No páni, to je žůžo!!", zaradovala se a běžela tu dobrou zprávu říct rodičům. Tatínek se rozesmál. Lin totiž medvídkovi neuvařila obyčejnou písmenkovou polévku, nýbrž kouzelný nápoj od místní čarodějnice, která žije v horách! Když Ming viděl Lin s rodiči, vzpomněl si na svou maminku a na její jemný kožíšek. Stýskalo se mu. Lin poznala, že je Ming smutný a odvedla jej tedy zpět na dobře známé místo. Domů. " Mamíííí", zvolal Ming a rozeběhl se k mámě do náruče.
" Mingu! Mingu! Kde jsi byl ty kluku neposlušná!? Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála!", vynadala Mingovi maminka, ale za chvíli se jen usmívala. "Polévka byla sice skutečně dobrá, ale není nic lepšího než maminčino pohlazení!", řekl si Ming a spokojeně se přitulil k mamince.

___________________________________________________
Bloggerka Dubious cat napsala pohádky pro prvňáčky a druháčky. Jsou tak milé a hřejivé, že se dost dobře hodí i pro kulíšky a jejich rodiče. Její blog je na adrese http://what-up.blog.cz.
Kulíšci, těšte se, bude mnoho dílů :-)

Kresba i obálka k příběhům od Dubious cat


O kocourkovi Mourkovi a myšce Báře

24. května 2011 v 19:42 | Labanda |  BÁSNIČKY
O kocourkovi Mourkovi a myšce Báře
Jsem malý kocourek, jmenuji se Mourek.
Jsem neposeda malý, divoký a hraví.
Když dostanu mlíčko, tak mám plné bříško.
S modrýma knoflíčkama se na svět dívám,
za komínkem si rád zpívám.
Písničku milou a hedvábnou,
kterou uspím zemi krásnou.
Čekám na myš za rohem, chci jí dostat podvodem.
Ale myška dobře ví, že jsem kocour takoví.
Není jen mazaná, je chytrá i nadaná.
Myška mě pěkně obešla, že mě vyděsí a vyleká.
Natolik jsem se lek, že jsem si před myškou klek.
A vyděšeně jí řekl:
"Myško tys chytrá až paráda, chtěla bys mě za kamaráda?"
Mít na světě přítele je přeci tak krásné,
tak si je hlídej, protože přátelství je vzácné.
Děkuji za pomoc s pohádkou, spíš říkankou svým přátelům Tomášovi a Jirkovi, protože já pohádky zrovna moc neumím a tak mi s tím rádi pomohli ;-)

Autorka básničky pro kulíšky je bloggerka a grafička Labanda. Je autorkou i designu a mnoha obrázků na pohádkovém blogu.

Pruhaté snění

24. května 2011 v 18:13 | Punerank |  BÁSNIČKY
Až budu tygrem - pruhaté snění

Když kotě roste, není to hned vidět,
Je to tak prosté, jen tají svoji moc...
Až voda ukáže mu, že nemusí se stydět,
Je jeho zrcadlem, když volá o pomoc...

A vlídnou rádkyní, s níž se často shodne,
juuu, tahle krása, ta je celá moje,
A Ještě na skříni zrcadlo mi bodne!
Chci kožich veliký a pruhy aspoň troje!

Jen chvilku počkám, má síla sálá všude,
Kapsu od mikiny cítím už moc těsně!
Nechám ji kočkám, ze mě tygr bude,
Tygr, nikdo jiný, to vím zcela přesně!

Vyšplhám na měsíc, kulatý, měkký,
na hebký polštář přítulný velmi,
Pusťte mi před spaním šumění řeky...
Chci na něm vyrůst do rozměrů šelmy!!!

________________________________________________
Bloggerka Punerank napsala volné pokračování básně Až budu tygrem. Dále napsala ještě pohádku pro kulíšky Kouzelný Větrník. Její osobní blog najdete na adrese: http://punerank.blog.cz

Velká bojovnice Pajda

23. května 2011 v 13:58 | Edith Holá |  Pohádky o zvířátkách
U jednoho domečku se na prahu objevilo malinkaté šedivé koťátko. Paní s květinovým jménem Kerria ráno otevřela dveře a uviděla ho. Bylo tak maličké, že se jí vešlo do dlaně. Rozhlížela se kolem, jestli někde neuslyší mňoukat jeho maminku. Ale neslyšela. Po celém okolí nikdo nevěděl, ke komu koťátko patří. Paní s pánem si ho nechali. Koťátko si pomyslelo, že opravdu našlo správný domov a v něm dobré lidi. Všichni o něj pečovali. Dávali mu pít mlíčko z lahvičky pro panenku. Koťátko jejich péčí a láskou pomalu sílilo. Když se začalo stavět na nožičky, lidé měli obrovskou radost a koťátko hned odměnili kočičí dobrůtkou a něžně ho hladili po hlavičce. Pak si ale všimli, že mu to jde hůř než jiným koťátkům, které dříve měli. Jejich šedivé koťátko, které si je samo vybralo, mělo pravou zadní nožičku trochu a podivně trčící do strany. Táhlo ji za sebou a vůbec ho neposlouchala. Proto pořád padalo. Zavolali zvířecí doktorku, ale ta řekla, že se s tím nedá nic dělat. Ubezpečila však všechny, že tyhle dušičky jsou silní bojovníci a jednou bude běhat jako všechna koťata a ještě se budou divit, kam všude vyleze. Lidé dali koťátku jméno Pajda.

Střídavě měli radost, jak je koťátko bojovné a učí se chodit i přes pajdavou nožičku. A jindy se jim chtělo zase plakat nad tím, kolik síly proto muselo vynaložit. Oni sami neměli ani polovic síly na běžné úkoly a tohle koťátko na sobě trpělivě den pod ni pracovalo, až se mu to povedlo. Chodilo. Hurá.


Při prvním pohledu si ani nikdo neuvědomil, že jedna nožička je jiná. Všichni měli radost. Koťátko s nimi chodilo až k vrátkům, když paní s pánem odcházeli do práce a děti do školy a školky. A zase je přivítalo, když přicházeli všichni domů. Kočička každého vítala zvlášť. Pajda měla výraz jakoby se pořád usmívala. Takže i když někdo přišel domů nabručený, hned se usmíval, když uviděl malou Pajdu.

Koťátko chůzí zesílilo. Posílilo svaly a začalo se učit vyskakovat. Potřebovalo umět vyskočit na klín, když chtělo samo a ne čekat, až ho někdo pochová. Trvalo to pár dní. Lidé mu chtěli pomoci, ale koťátko je vždy drápky upozornilo, že se to chce naučit samo. Jednoho dne hups a bylo u paní na klíně. Kerria se radostí a dojetím rozplakala. Koťátko se u ní uvelebilo a ona ho drbala pod krkem, jak to mělo rádo, až začalo slastně příst.


Tak šly dny. Pajda je dnes velká kočka a už vyskočí i na plot, odkud kouká na svět. Vyhřívá se tam na sluníčku a vyčkává, kdy přijde její rodina domů, kterou si sama vybrala.

Autor Edith Holá
Fotky zapůjčila Kerria

Tuto pohádku si přál můj pětiletý syn Kubík poté, co viděl fotky kočičky Pajdy na blogu Kerrii. Pořád se vyptával, jak se Pajdě daří, až Kerria nafotila kočičku znovu a napsala krátký článek, že Pajda je velká bojovnice a i přes chromou nožičku už vyskočí na plot. Kuba je tomu moc rád. Kerriu jsem poprosila o zapůjčení jména kočičky pro pohádku o Pajdě pro kulíšky a pro mého syna. Souhlasila :-) Doufám, že se bude líbit i stejně starému synovi Honzíkovi od Kerrii.
_____________________________________
Ostatní mé pohádky jsou k cyklu duhových pohádek. Zatím dvě Červená a oranžová.
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".

Andělíček, který spadl do duhové marmelády

22. května 2011 v 22:11 | Judita Procházková |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
BYLO NEBYLO…


V době, kdy na Zemi žijí spousty malých kluků a holčiček, tak stejně vesele a někdy i smutně si žijí na Nebi spousty malých Andílků a Andělek. Radují a dovádějí stejně jako tady na Zemi, jenom když běží a zakopnou, tak si nedají pořádnou ránu, ale propadnou obláčkem do modrého nebe a musí honem rychle začít mávat křídly, aby se v tom modru nepropadli až k nám. Ne, že by jim návštěva u nás nějak vadila, to ne. Jen nemají rádi tu neplánovanou a způsobenou nějakou skopičinou. Jinak Andílci i Andělky nás navštěvují velice často a někdy s námi dokonce i žijí tady u nás. Mají nás rádi a pomáhají nám. Jenže ne všichni o nich ví. Ty i já o nich víme a já Ti teď povím o tom, co se stalo jednomu nezbednému Andílkovi. Teda jestli chceš…
Nahoře mezi obláčky žil jeden Andílek, který rád chodil do nebeské kuchyně a nasával tam nádherné vůně všech dobrot, které se tam připravovaly. V nebeské kuchyni se vaří samé úžasnosti a speciality pro příjemno všech na Nebi i na Zemi.
Jedna z takových lahůdek je i duhová marmeláda. Tu měl Andílek nejraději. Nevaří se moc často, jen několikrát do roka. Pro její výrobu je potřeba hodně dešťových kapek, čerstvá květinová a trávová vůně, hodně slunečních paprsků, aby dobře hořelo pod kotlem a pak barevná kvítka všeho druhu, aby daly marmeládě chuť a duhovou barvu. Neumíš si představit, jaká je to nádherná vůně, když se takhle marmeláda vaří.
Někdy se stane, že jsou z té vůně všichni tak omámení a tak se na marmeládu těší, že zapomenou pořádně míchat a marmeláda pak přeteče. No a to my potom tady na Zemi vidíme duhu. Vědci si myslí, že se to nějak zvláštně odráží světlo v kapkách deště, ale ve skutečnosti je to duhová marmeláda, která přetéká z hrnce v nebeské kuchyni. O se ale moc neví, a bude to naše tajemství..
Jednoho dne se zase chystali k výrobě nové várky duhové marmelády; všechny přísady už byly v kotli, sluníčko zatápělo a z nebeské kuchyně se začala šířit známá duhová vůně. Náš Andílek ji ucítil až ve škole. (Nemysli si, Andílci i Andělky taky musí chodit do školy). Dalo mu hodně práce, aby se soustředil na to, co měl a vydržel sedět ve třídě až do konce vyučování. Hned jak škola skončila, rozběhl se do nebeské kuchyně. Tam si sedl ke kotli a díval se, jak si barvičky v marmeládě hrají, míchají se dohromady a čichal tu nádhernou vůni. Přišel až k okraji hrnce, stoupl si na stoličku, aby mu z té vůně něco neuteklo, zavřel oči a jen si to užíval a nechal se opájet vůní a barvami duhové marmelády. Jenže ne moc dlouho…
Do kuchyně totiž přišli Andělé s dávkou nových barevných kvítků do marmelády, měli je ve velké nádobě a aby mohli projít dveřmi, jeden z nich musel couvat. A jak pořádně neviděl na cestu, strčil do našeho Andílka a ten se ze stoličky poroučel rovnou do kotle, do kterého se vzápětí sesypala záplava barevného kvítí.
Duhový Andílek díky nepozornosti spadl do horké marmelády. Rychle vyletěl z kotle, dřív než se mu křídla slepila, aby ho vzduch ochladil a ošetřil mu tělíčko. Ty si ale dej pozor, ať už mamince pod rukama v hrnci voní cokoliv a jakkoliv lákavě, buď opatrný ať se nespálíš. Tobě se rány nehojí tak pěkně jako Andělům a nám lidem navíc po zraněních zůstávají vzpomínky v podobě jizev.
Andílek zůstal stát vprostřed nebeské kuchyně, celý zplihlý, kapala z něj marmeláda a barvičky na něm jenom hrály. Bylo mu do breku. Když ho uviděli ostatní, nejdřív mu chtěli vynadat, ale jak tam tak stál jak hromádka neštěstí, soucítili s ním a jenom ho honem poslali pod horkou sprchu, než na něm marmeláda ztuhne. Všichni se potom zůstali v kuchyni, aby se poradili, co dál. Oni totiž už věděli to, co Andílek i ty zjistíte za chvilku.
Andílek ze sebe zatím poctivě smýval duhovou marmeládu, drhl se kartáčem, ale ať dělal co dělal, barvičky nešly dolů. Když už měl pocit, že se musí každou chvíli rozpustit a barvy přesto držely a nechtěly vyblednout, zavřel vodu, osušil se, oblékl a vrátil se smutně do kuchyně. Tam nikoho nepřekvapilo, že byl celý barevný.

Duhová marmeláda, abys věděl, nejenom že krásně voní a výborně chutná, ona také slouží k tomu, že barvy tady u nás na Zemi nikdy nevyblednou a že růže jsou pořád krásně červené, tráva zelená a nebe modré. V noci, když se chystáš do postýlky a sluníčko se tady chystá spát, můžeš vidět na obloze červánky. Jsou vidět i ráno. V tu dobu Andělé nesou z Nebe na Zem duhovou marmeládu, pro všechny, kdo potřebují oživit svoje barvičky. Ať už to jsou kvítka nebo lidé potřebují přebarvit svůj svět a špatný den na růžovo. Duhová marmeláda vrací barvy do života a dělá jej krásným.

Andílek byl smutný a celý nesvůj. Všichni se na něj koukali. Už věděl, že barvy umýt nepůjdou a že se bude navždycky od ostatních lišit. Nebylo mu z toho dobře. Za to, že se toulal v nebeské kuchyni, nedostal žádný trest; stačilo to, co se mu stalo. Dřív se mohl schovat do davu ostatních Andílků, ale teď budou jeho duhová křídla a hlava vidět úplně všude a z dálky.
Vrátil se domů a přemýšlel, co dál. Nechtělo se mu do školy, nechtěl vidět nikoho z kamarádů. Život se mu obrátil naruby a on nevěděl, co dál…
Večer nemohl dlouho usnout a když se mu to konečně podařilo, měsíc stál vysoko na nebi a svítil tak na cestu holčičce, které se zdálo, že putuje v Nebi a jde navštívit duhového Andílka.
Ta malá holčička hledala někoho, kdo by jí mohl pomoci a tak se ve snu dostala až do Nebe a k duhovému Andílkovi. Byl to právě on, kdo by jí mohl pomoct. Holčičce bylo na Zemi smutno; když šla po ulici a dívala se na lidi kolem, všechno bylo tmavé, šedivé. Lidi na sobě měli většinou tmavé barvy - černou, modrou, šedou, jen občas se objevila červená, nebo nějaká veselejší barvička. I ulice a domy měly stejné smutné barvy. Ta malá princezna si přála, aby bylo veselo a barvy zářily všude kolem. Navíc se blížila zima, kdy ani sluníčko nemělo moc síly, aby prosvítilo den.
Holčička probudila Andílka a řekla mu o tomhle svém trápení. Andílek měl radost, že mu důvěřuje a slíbil, že zkusí něco vymyslet. Domluvili se, že se spolu zase ve snu potkají. Rozloučili se a každý se zase zachumlal do peřin a čekal až ho přijde sluníčko probudit do dalšího dne.
Ráno se duhový Andílek vyklubal z postele a když se v koupelně podíval do zrcadla, usmál se na sebe a řekl: "No, kdo jiný než ty, duhový Andílku, může pomoct malým holčičkám a klukům a přinést jim veselost a radost do života? Ty - díky svým duhovým barvičkám. Nikdo lepší neexistuje!"
Díky svému snu a malé pozemské holčičce pochopil, že jeho neštěstí a pád do kotle s duhovou marmeládou mu pomohlo najít to, čemu se chce dál v životě věnovat. Chce dávat radost pomocí barev! Teď už jen vymyslet, jak na to..
Andílek už věděl, co chce v životě dělat a že chce lidem pomáhat najít radost, jen pořád nevěděl jak. Andělé, kteří dodávali duhovou marmeládu červánky na Zem ho nepotřebovali, bylo jich dost a jiný způsob zatím nenašel. Potřeboval se s někým poradit.
Šel ven, našel si jeden opuštěný obláček, na který si sedl a jen tak - do větru - začal mluvit. Kdyby ho někdo slyšel, myslel by si, že je blázen a že mluví sám se sebou a bylo mu to jedno. Řekl, že neví, co má dělat, že má takový a takový problém. Pak zůstal mlčet a čekal, jestli odněkud přijde odpověď. Jak tak čekal, přepadl ho zezadu spánek, přemohl ho a Andílek usnul, ani nevěděl jak. Odpověď, na kterou čekal, přinesl sen.
Zdálo se mu, že šel do hlavního nebeského města a kroky ho přivedly až k jednomu parku. Na lavičce tam seděl milý pán a vyhříval se na sluníčku. Dělal si zrovna přestávku od práce. Pozval Andílka, ať si k němu sedne a jestli chce, poví, co ho trápí. Andílek nechtěl pána obtěžovat svými problémy, ale tolik ho tížily, že pánovi všechno vypověděl. Zatímco povídal, sluníčko, pán i všechno kolem se začalo víc a víc usmívat, protože cítilo, že to, co se chystá je moc dobré.
Andílek skončil a překvapeně se rozhlédl, protože všechno kolem zářilo a mělo mnohem výraznější a veselejší barvu než dřív. Pán se usmál a řekl: "Vidíš, ty jsi mluvil a přitom přesvědčoval vše kolem, že vše je krásné, veselé, barevné. Že uvnitř všeho je plamínek, světýlko, které září a které může dávat radost a dávat radost je to nejkrásnější. Všechno kolem Tebe si na tohle vzpomnělo a září. I na Zemi to bude stejně zářit, až jim pomůžeš vzpomenout si na tuhle pravdu." Andílek byl překvapený a nějak nemohl pochopit, že ta krása kolem je jeho dílo. "Ale jak? Jak lidem pomůžu rozzářit svět?"
"Můžeš je navštěvovat ve snu", řekl pán. "Budeš mít vždycky dost síly a energie, abys dělal, co je dobré. Nemusíš se bát. A potom bys mohl na Zem přinést příběhy. Lidi rádi čtou, třeba by to byl dobrý způsob. Ale barev je hodně.. Něco s tím..", pán přemýšlel nahlas. Měl pravdu, barev pro příběhy je opravdu hodně. Bylo třeba vybrat jen některé…
Společně s Andílkem začali mluvit o barvách, dovolili sluníčku, kvítkům i dalším, aby se vmísili do debaty a nakonec vybrali sedm barev.

Sedm barev, které spolu s příběhy přinesou pohlazení a radost lidem na Zemi. Je to:
  • Červená - barva srdce, růží a lesních jahod
  • Oranžová - barva veselá a hravá, barva měsíčků zahradních a slaďoučké mrkve ze zahrádky.
  • Žlutá - barva sluníčka, která prozáří i nejsmutnější den a barva pampelišek - zlatých penízků rozházených po trávě.
  • Zelená - barva naděje, která se ukáže vždy znovu čerstvá a svěží po zimě, kdy se vše zazelená…
  • Tyrkysová - barva letního nebe bez mráčku a barva pomněnek u potoka.
  • Modrá - barva lučních zvonků, barva moře a klidného snění.
  • Fialová - barva tajemná, která zve na setkání červenou a modrou. Barva, která se ukazuje k večeru mezi červánky, když noc přichází..

Andílek se probudil ze sna, byla mu trošku zima a s leknutím zjistil, že spal několik hodin. Pak si vzpomněl, co se mu zdálo a toho času, co prospal, nelitoval. Odpočinul si a pán (měl takový dojem, že to byl sám Bůh, ale nikdy ho neviděl, tak si nebyl jistý) mu pomohl najít řešení jeho problému. Napíše příběhy o barvách! Rozběhl se rychle domů, aby si napsal, co se mu zdálo a seznam barviček, který spolu pro příběhy vybrali. Bylo hodně pozdě, když tohle dokončil a ještě musel udělat nějaké věci do školy. Už tam zase chodil rád, už mu nevadilo, že je duhový a ostatní si na to taky zvykli.
Teď už necháme Andílka jeho školním povinnostem a pak dalším duhovým snům.

Andílek slíbil, že barvičkové příběhy lidem donese, tak nezbývá než čekat až se objeví. A jestli nechceš čekat, tak zkus pozvat duhového Andílka k sobě do snů.
(nebo vezmi štětku a namaluj si svět, třeba na růžovo!)

Hezký čas a pozdravení od duhového Andílka jen pro Tebe…

Knihu Judity Procházkové si můžete zakoupit na emailu ju-kurzy@seznam.cz nebo na čísle 608 412 202. Svou úvodní pohádku z knihy věnovala kulíškům na blog. Uvidíme, jestli když k ní duhové pohádky přišly samy, jestli k ní přijdou i nějaké další pro kulíšky. Snad duhového andělíčka všech kulíšků budeme všichni dobře slyšet a jeho pohádky zapisovat. O knize Andělíček, který spadl do duhové marmelády více zde.

Jak ke mně přišly duhové pohádky ...

22. května 2011 v 22:08 | Judita Procházková |  PŘÍBĚHY
Judita Procházková vydala duhové pohádky. Zatím v malém nákladu. Svou úvodní nám na pohádkový blog věnuje. Její cestu k duhovým pohádkám nebo spíše cestu duhových pohádek k ní si můžete v tomto článku přečíst přímo od ní. Níže je i kontakt, kde knihu seženete.


Pohádky O Andílkovi, který spadl do duhové marmelády "přišly" náhodou. V prosinci jsem pracovala na bakalářské práci a místo ní jsem napsala první, úvodní pohádku. A další pak přicházely v rychlém sledu, takže všech 8 příběhů jsem v únoru následujícího roku představila přátelům. Ti pak pohádky začali šířit emailem mezi další, až se dostaly i k Rudovi Krautschneiderovi - mořeplavci a dobrodruhovi života, který je za finanční pomoci mých přátel vydal ve svém nakladatelství. Vloni v listopadu jsem se rozhodla udělat ještě dotisk a tak je na světě dalších 1000 kousků.

A o čem pohádky vlastně jsou?
Jsou o Andílkovi, který to neměl ze začátku úplně jednoduché; jsou o barvách, ne-obyčejných věcech života a přírody. Je tu příběh ohně, o pomerančích, o sluníčku, kapičce vody, kamínku ze Šumavy.. A protože každý z nás vidí svět v jiných barvách, jsou tu černobílé obrázky/omalovánky a vždy jedna čistá stránka na Vaše vlastní tvoření.
Jak bylo vysloveno - jsou to příběhy, které jsou pozitivní a nenajde se tu záporný hrdina. Nosí radost a pohlazení..
Ruda Krautschneider v doslovu knížky napsal:
"Pohádka o Andílkovi, který spadl do duhové marmelády je prvotinou Judity Procházkové. Z její pohádky čiší potřeba dávat. I já jsem si namazal krajíc tou duhovou marmeládou. Voněla květy, travinami a s chutí jsem ten marmeládový krajíc snědl. Věřím, že i moje životní barvy se tím vyjasnily. Konečně chápu, co je to duha i červánky. Hlavně věřím tomu, co čtu…"


Jestli to tak opravdu je, musíte ale zjistit sami. Je tu pro Vás k dispozici úvodní pohádka, tak to můžete posoudit. :-) Ať udělají radost...

Pokud byste o knížku měli zájem, stačí se ozvat.

Knížka obsahuje celkem 8 příběhů o Duhovém Andílkovi.
Má 90 stran menšího formátu na křídovém papíře a 10 omalovánek.
Cena je 90,- + poštovné 50,-
(po Praze je možné osobní dodání).

KONTAKT: Judita Procházková - ju-kurzy@seznam.cz, 608 412 202


Až budu velká

17. května 2011 v 21:38 | Hana Zemanová |  BÁSNIČKY
AŽ BUDU VELKÁ


Až budu velká, všechno vám nahradím na stotisíckrát,
to řekla andělům,
kteří jí přišli svou andělskou sílu dát.
Nad její postýlku, když byla v nesnázích a
potřebovala je tolikrát.
Pomocnou ruku jí podali
a rádi,
na věky věků zůstali, kamarády..

Ona pak na oplátku těm božským tvorům,
co učinili ji šťastnou,
dávala den co den o nádheře světa zprávu ušlechtilou a krásnou.
Oni tak z hůry mohli být,
při tom, co život nabízel jenom jí a
užívat tak pozemských krás,
co dolétly až k nim do oblak..

Štěstím se skvěli, že její dušičce k životu pomohli a
radovali se nad svou činností.
Že budou pomáhat dalším, se dohodli,
což vlastně činí anděla radostným.

Proto věřte nebo ne,
tam nahoře nad všemi někdo bdí a
i když jste zmatení,
On ten správný záměr s námi ví..

________________________________________________________
Autorem krásné duchovní a pozitivní básně je Hanka Zemanová, maminka kulíška Emminky (23+6 tt). Dále ještě pro kulíšky napsala pohádku o mravenečkovi, básničku pro kulíšky a báseň Všechno špatné něčím pěkným nahradím.


Druhá duhová pohádka - oranžová

16. května 2011 v 21:13 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY

Druhé pokračování duhových pohádek. První byla červená.

Oranžová pohádka

Andělíček Barvička už nějakou dobu seděl u dětí a spokojeně se usmíval. Kulíšky zahřívaly nové oranžovo-červené pletené oblečky. Jeho poslání bylo naplňováno. Oba kulíšci vyspávali. Jejich maminka dřímala v křesle. Hlava jí poklesla a vypadala unaveně. V ruce však držela červenou mandalu s oranžovými kvítky po jejím okraji. Andělíček nikoho nebudil. S maminkou vždy mluvil skrze sny. Zadíval se na kulíšky a láskyplně jim do oušek šeptal o tom, jak jim to dnes sluší. Děti se radostně zašmrdolily. Na přeskáčku a zajíkavě Barvičkovi sdělovaly, jak je maminka s nimi propojená. Přiběhla jim ukázat svou první mandalu v životě a nechápavě se dívala, když u jejich nožiček viděla dvě malé mandalky a taky červené. To ona sama jim dnes vybrala teplé oblečky oranžové barvy. Maminky to pletly z oranžových klubíček celý večer, aby to dnes dětem mohly obléknout. Nechala jim jen červené capáčky a Kubíkovi navíc červenou čepičku. Andělíček pokyvoval moudře hlavou: "Tak, tak, intuitivně je s vámi propojená." Byl rád, že všichni spí. Mohl mluvit ke všem naráz. I v ostatních skleněných domečcích děti spinkaly a mámy ve svých křeslech spaly nebo se propadaly do mikrospánků. Úsměv Barvičky byl teď jako stříbrná lodička. Od ucha k uchu. Začal vyprávět: "Oranžová, děti, vás vždycky zahřeje, když vám bude zima. Jako druhý člověk. Dodá pocit tepla a bezpečí, jako když jste s milovaným člověkem. Oranžová je barva, která dává sílu vztahům. Já a ty. Kulíšci moji, hodně dlouho to pro vás bude znamenat já a maminka. Tak nějak do sedmi let jste s ní magicky propojeni. Bude to vždy ona, kdo se probudí sekundu předtím, než začnete plakat. Ona jediná vytuší, co se vám v noci zdálo. Bude to ona, kdo bude vždy vědět, že se něco děje a ochrání vás. Maminka bezpečně rozezná, co a kdy vás bolí a položí na to místo ruku. Na dlouho to bude jediný člověk, který vždy bude vědět, co žvatláte a brumláte. Maminka to přetlumočí ostatním. Maminka jediná vydrží, i když už nebude moci a ostatní to vzdají. Ona jediná vás miluje bez podmínek.
Kulíšci náhle otevřeli oči a jimi hledali maminku. Ta pořád tiše pospávala hned vedle nich.
Dnes mám pro vás, zlatíčka, zase úkol. "Jupí", volaly tůze malinkaté děti. "Ale je těžký! Budete muset posílit svaly."
"Nemám rád cvičení", prohlásil zakaboněně Kuba. "Pořád s námi někdo cvičí a to ještě straší, že budu muset s nožičkami cvičit i dál". A co když vám řeknu, že to udělá vaši mamince radost a bude se usmívat? A tím budete mít radost i vy!" ¨
"Jůů, co to je?", byl zvědavý ještě menší Matýsek.
"Své ručky musíte pomalu dosoukat k pusince. Otevřít prstíky a pak našpulit pusu. Tak..." a andělíček jim to ukázal. "Pak už jen mlasknete, fouknete a vaše pusa i přes sklo doletí k mamince." Kulíšci se začali snažit. Byla to tůze velká námaha. Soustředili se tak, že si ani nevšimli, že Barvička zmizel. Soukali ruku k pusince. Špulili rtíky a připravovali si je na foukanou pusu. Hýbání pusou a pokusy o mlaskání to už byla legrace. Chechtali se a dělali na sebe obličeje. Pak se najednou prstíky u pusy otevřely a po velkém mlasknutí letěly dvě nádherné voňavé pusy až k mamince. Kulíšci byli spokojeni a po takové dřině začali zase usínat. Stulili se do klubíčka a sladce usnuli.
Maminku probudilo cosi jako mlasknutí. Měla pocit, že již opravdu šílí, že ve snu její děti už byly dvouleté a poslaly ji z postýlky foukanou pusu. Podívala se na své kulíšky a oči se jí rozzářily. Obě děti spinkaly s otevřenou dlaní před pusou. Rty našpulené jen z nich vyjít pusa. Maminka jim v náhlém impulsu poslala svou. Její kulíšci ucítili pod nosem vůni malin a jahod ... vůni své maminky.

Autor a správce tohoto blogu:-) Edith Holá (http://edithhola.blog.cz) - odkazy na mé pohádky pro kulíšky níže.
Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.
_____________________________________________________________
Pohádka je určena pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, ale samozřejmě ji můžete předčítat všem dětem. Mí synové mají pohádky pro kulíšky rádi. Info a výzva Nedoklubka k psaní pohádek je zde. Jiné pohádky, básničky a příběhy od maminek a bloggerů najdete zde na pohádkovém blogu pro kulíšky.

Bloggerka Ruža z Moravy mě díky Červené a oranžové
pohádce pasovala na "terapeutku maminek".
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".

Kulíškova mapa k pokladu

16. května 2011 v 20:06 | Veverka |  Pohádky o zvířátkách
Kulíškova mapa k pokladu

Byl konec července a uprostřed lesa na vysokém smrku spala veverčí rodina. Táta, máma a dvě děti. Dnes byl výjimečný den, nejmenší z rodiny Zrzeček měl 4. narozeniny. Maminka ráno vstala a začala vařit dobrou snídani. Pak vstal tatínek, aby stihl, než maminka uvaří těsto, nasbírat borůvky do koláče a nakonec vstala obě dítka. Když se starší z dětí probudil, vůbec nevěděl, že dnes Zrzeček slaví narozeniny. Až když si ho maminka zavolala, aby došel do města pro barevnou stužku na dárek, si vzpomněl.
Oblékl si modré kalhoty, vzal si košíček a utíkal do města. Cestou tam přemýšlel, co asi dá malému bráškovi za dárek. Najednou se mu v hlavě zrodil nápad. "Bráška přeci má rád mapy s poklady!" říkal si. "Nasbírám tedy plný košík lesních plodů, uložím ho někde v lese a nakreslím mu, jak se tam dostane." Zajásal nad svým skvělým dárkem a vyrazil na cestu.
Cestou od krámu potkal strýce Jezevce a kamarádku Žábu. Oba mu dali dárky pro Zrzečka. Strýček mu dal sklenici malinové marmelády a Žába sklenici medu. Kulíšek si dal dary do košíku, přešel přes lávku a zazvonil u krámu s mašlemi.
"Dobrý den, prosil bych jednu modrou mašli." Hezky pozdravil Kulíšek.
"Ahoj uličníku, jak se má maminka? Dnes má Zrzeček narozeniny, že?", zeptal se pan prodavač a podal Kulíškovi modrou stužku.
"Ano pane, prodavači, ta stužka je na jeho dárek. Maminka a tatínek se mají hezky."
"To je dobře, tak je pozdravuj, Kulíšku. A tady máš pro Zrzečka košík plný jahůdek." Prodavač mu podal košík plný červených velkých jahod a rozloučil se s ním.
Cestou zpátky přemýšlel, jak by mohla cesta za pokladem vypadat. "Asi půjde přes potok, okolo velkého dubu a kolem nory tety Lišky", zachechtal se Kulíšek.
Když přišel domů, tatínek byl ve své dílně, protože vyráběl svůj dárek.
"Tatínku, co to děláš? To je pro Zrzečka?" Skákal Kulíšek okolo tatínka.
" I ty uličníku, neskákej mi tady. Dělám mu dřevěného koně na hraní." Odpověděl tatínek a pokračoval dál v práci.
"Já mám taky dárek!", křičel Kulíšek a poskakoval okolo tatínka. "Nasbírám košík plný lesního ovoce a schovám ho do lesa. Pak nakreslím mapu, bude to jako tajný poklad."
S nadšením povídal Kulíšek.
"Tak to jsi vymyslel dobře, ale už bys měl jít. Za chvíli bude oslava, abys to stihl."
Jakmile to tatínek dořekl, Kulíšek vyrazil jako blesk ze dveří rovnou do lesa.
Cestou sbíral různé lesní plody, jako jsou maliny, jahody, borůvky, ostružiny…
Až konečně došel na konec jeho mapy k narozeninovému pokladu. Mapa končila na paloučku vedle vysoké břízy. "To bude určitě to nejlepší místo pro schování pokladu pro Zrzečka, ten bude koukat." Vesele se zasmál a vrátil se domů.
Hned jak přišel domů, tak si vyskočil nahoru do své postýlky, vzal si papír a tužku a začal kreslit plánek.
"Baf! Co to tu děláš, bráško?", vtrhl do pokoje Zrzeček.
" Ale, nic, nic. Nic tu nedělám." Schoval Kulíšek plánek pod peřinu.
"Tak když nic neděláš, tak já si půjdu ven hrát." Rozloučil se s Kulíškem.
Kulíšek vzal znovu do ruky tužku, pastelky a pokračoval v kreslení. Jen co to Kulíšek domaloval, maminka zavolala celou rodinu dolu na oslavu.
"Zrzečku, to jsou tvé už 4. narozeniny, sfoukni si svíčky." Řekla maminka Zrzečkovi.
Zrzeček se pořádně nadechnul a z plných plic sfoukl čtyři krásně zdobené svíčky.
Pak mu dali všichni z rodiny spousty krásných dárků. Maminka dort, tatínek dřevěného koně a Kulíšek mapu s narozeninovým pokladem.
Zrzeček hned vyrazil do lesa, aby našel ten ukrytý poklad. Přešel přes lávku, okolo velkého kamene, až došel pod velkou břízu a tam na něj čekal Kulíšek s košíkem plným dobrot. "Připadal jsem si jako pirát, který našel obrovský poklad." Řekl Zrzeček a pak se spolu s Kulíškem vrátili domů.

Autorkou bloggerka Veverka. Její blog na adrese http://zrzava-veverka.blog.cz/

Pohádka o křišťálových bytostech

15. května 2011 v 13:09 | Johanka |  HRAVÉ POHÁDKY


Než začnete číst, napijte se s děťátkem čisté vody. Pokud je vaše děťátko ještě malé, nebo právě spí, klidně se napijte vody za něj. Účinek bude stejný. Pozorujte její cestu svým tělem a představte

si, jak se rozlévá do každé jeho části a čistí každičkou malinkou buňku. Pohádka vám pomůže při teplotách, nemocích, bolestech, uzdravování po menších či větších úrazech, pocitu samoty a vnitřního neklidu. Učí děti i maminky komunikovat s přírodou a naladit se na své nitro.

Je to už dávno, kdy každý člověk věděl, že celá Země je živá. Byli tu divoké husy, kapři, motýli, srnky, žížaly i slepice, ale také tráva, břízy, studánky, vítr, sedmikrásky a tulipány, jahody nebo hluboké jeskyně.
Někteří lidé se s přírodou naučili mluvit. Jedni se dorozuměli se zvířaty, jiní se stromy a kameny, další třeba s vodou a ohněm, ale žilo i spousta takových lidí, jako jsme my. A ti mluvili jen spolu navzájem. I oni ale věděli, že kdo se naučí mluvit s přírodou, dokáže třeba oheň poprosit o sílu, vodu o uzdravení, skály o odvahu, slunce o dobré nápady a stromy například o dlouhý život.
Tihle pradávní lidé věřili, že každý kousek přírody má svého dobrého ducha. Ducha louky vídali jako krásnou tančící vílu s vlasy dlouhými až k zemi, duchové stromů se jim zjevovali jako skřítkové, co na hlavách nosili špičaté čepičky ozdobené jeřabinami, kaštany a vřesem. A dobrým bytostem, neboli duchům ze Slunce, se dodnes říká andělé.
Zkus schválně hádat, jakpak se asi jmenuje duch Vánoc, který nechává dětem pod stromečkem dárky?
Správně! Jak vidíš, celá naše Země je živá a plná dobrých bytostí. Pomáhají nám a dělají samou radost.
Koho by to napadlo, že i ve vodě žije spousta hodných bytostí, které vypadají skoro jako malinkatí človíčkové? Jsou tak drobouncí, že je nedokážeme vidět ani přes lupu a dokonce ani přes daleko složitější zvětšovátka. V jedné skleničce vody je mnohem víc takových človíčků, než si vůbec umíme představit. Je jich v ní ještě víc, než zrnek rýže na talíři a dokonce ještě víc, než je všech rýžových zrn v celém hrnci.
Vlastně si myslím, že v jediné sklenici vody žije hodných duchů tolik, jako bývá v noci hvězd na nebi.
Asi by tě zajímalo, s čím nám vůbec můžou pomáhat, když jsou tak mrňaví? A jak se vlastně tihle duchové jmenují?
Protože se narodili v křišťálově čisté vodě, říká se jim křišťálové bytosti a mají zázračnou moc uzdravovat naše tělíčko. Kdo s nimi dokáže mluvit tak, jako pradávní lidé, pozná, že vydávají jemný zvuk, jako když vítr rozfoukává zvonkohru.
Někdy, pokud zavřeš oči, můžeš je dokonce vidět. Mívají stříbrnou, bílou, ale také průsvitnou barvu-to podle toho, jakou zrovna znějí melodií. Svým dýcháním rozezníš křišťálové bytosti úplně stejně, jako vítr rozcinkává zvonkohru. Stačí se nadechnout a vydechnout.


Při nádechu začnou duchové zpívat tu nejkrásnější píseň, jakou si jen umíš představit. Rozzáří
se jemným stříbrným a bílým uzdravujícím světlem a tím přikryjí celé tvé tělo. Jejich světlo rozpustí každou nemoc.
Vzpomínáš, jak jsme si na začátku říkali, že někteří lidé uměli s takovými bytostmi a duchy mluvit? Pojď se to také naučit, není na tom nic složitého. Poprosíme společně, aby nám křišťálové bytosti pomohly s uzdravením. Můžeme to udělat šeptem, nahlas, nebo jen v duchu pro sebe a pro ně tak, aby nás nikdo jiný neslyšel.
Zavři si oči a požádej je se mnou:
"Milé křišťálové bytosti, prosím vás o vyléčení mého tělíčka. Pohlaďte každou mojí bolístku, aby se rychle uzdravila."
A ještě jednou, klidně si to vyzkoušej úplně potichoučku:
"Milé křišťálové bytosti, prosím vás o vyléčení mého tělíčka. Pohlaďte každou mojí bolístku, aby se rychle uzdravila."
A naposledy to pověz po svém. Můžeš křišťálové bytosti poprosit, jak se to bude líbit jen tobě a jim.
Když je takhle požádáš o pomoc, můžeš jim pak v tom svém světě za zavřenými víčky naslouchat a přitom nádechem a výdechem rozeznívat jejich melodii. Často se stane, že jakoby zdálky uslyšíš odpověď, nebo dokonce uvnitř těla ucítíš jemné léčivé pohlazení. Skoro vždy k tobě dolehne jejich krásný tichý zpěv, nebo zahlédneš paprsek uzdravujícího světla, kterým tě křišťálové bytosti přikrývají .
A teď, když křišťálové bytosti uzdravují tvoje tělíčko, ti zatím budu vyprávět, jak jsem se s těmito dobrými duchy poprvé setkala já.
Byla jsem tehdy v lese. Listí stromů ševelilo nad mojí hlavou a zdálo se, že mi vítr zpívá:
"Ahój, ahój…" a já jsem věděla, že tak mě les vítá na návštěvě.
Slunce na nebi se krásně rozzářilo, bylo teploučko a v hebké trávě rostla spousta barevných květin. O kousek dál tiše bublal
potok. Jeho cinkání celý les roztančilo. Větve stromů a keřů, každý list, každá kytička, všechno se houpalo do melodie tekoucí vody. Každý kousek lesa na mě jemně volal:
"Ahój, ahojahoj, ááhoj,…"
Polekalo mě to trošku, protože jsem nevěděla, že les umí mluvit. A jak jsem se lekla, šlápla jsem jednou nohou do díry a upadla.
"Auvajs, auvajs," naříkala jsem.
Noha mě bolela jako čertisko. Už už jsem málem začala plakat.
Ale představ si, co se v tu chvíli stalo. Od potůčku se ozvalo takové třpytivé volání. Slyšela jsem ho jasně, jenže vůbec ne ušima, ani levým ne a ani pravým ne! Slyšela jsem to volání úplně jinak, než když mě třeba babička volala z okna na oběd, nebo když mi maminka vyprávěla pohádku. Slyšela jsem ho v celém těle a úplně nejvíc v srdíčku. No schválně si tam sáhni, jestli se z něj neozývá nějaký hlas.


Doskákala jsem po jedné noze až na břeh. Myslela jsem si, že tam někoho uvidím, třeba kamarádku Kačku, která měla taky docela jemný hlásek. Ale nebyla tam Kačka a dokonce ani žádná víla, ve kterou jsem taky tak trochu doufala, že by se mohla objevit. Zato tam ležel veliký kámen a ten se mi tak chechtal, že nemít bolavou nohu, snad ho i nakopnu. Už jsem to nevydržela a pěkně nahlas mu řekla:
"Přestaň se smát, ty rošťáku. Raději mi pomoz."
A kámen se opravdu přestal smát a ke všemu jsem uslyšela jeho zašeptání:
"Posaď se na mě."
Nejdřív jsem se zase trochu bála…protože kdo ví, jestli když se kámen umí smát, aby taky nekousal do zadku. Ale myslím, že to neumí, protože přece nemá zuby. Tak jsem si nakonec sedla.
Když jsem čekala na břehu potůčku a poslouchala, jestli zase neuslyším ten jemný hlásek, najednou se opravdu ozval. A zase si představ, že nebyl slyšet ušima. Ani levým ne, ani pravým ne. Všechno se to ozývalo uvnitř mě.
Ten hlásek mi radil, abych se napila vody z potůčku a zavřela oči. Říkal mi takové krásné věci! Třeba, že si mám představit, jak je ze mě taky potůček a jak voda, kterou jsem vypila, odplavuje všechnu mojí bolest. Nejdřív mi to představování moc nešlo, ale na chvilku se mi to opravdu podařilo…a co se nestalo? Bolest byla o moc menší. Napila jsem se ještě jednou a pak ještě a bolest docela zmizela.
Měla jsem velikou radost! Takovou, že jsem vykřikla:
"Jupííjóóó čamba dambáá jé!"
Chtěla jsem potoku poděkovat.
Musela jsem mu přeci poděkovat! Vždyť mi tolik pomohl!
Zkusila jsem ale, jestli to zvládnu povědět tak jako on. Aby mě nikdo neslyšel, jenom moje srdíčko. Podívala jsem se na vodu a celá šťastná jsem si představila, jak volám: "Děkůůůůjůůůůů!"
A najednou jsem je uviděla. Přece ty křišťálové bytosti, o kterých ti vyprávím.
Bylo to zase takové tajemné, jako celá moje návštěva v lese. Uviděla jsem totiž krásné človíčky a měla jsem přitom dočista zavřené oči!
Vypadali jako andílci, trošku jako kapičky vody, nebo jako sklíčka, co je maminka na Vánoce věšela do oken a zasvítilo na ně sluníčko.
Ale jak oni uměli krásně zpívat! Zpívali, že pokaždé, když se napiju vody, že mě budou léčit. Přímo v srdíčku mi zněly jejich hlásky, že vždycky, když budu mít bolavé ucho, teplotu, nebo si třeba jenom odřu koleno, stačí se napít vody a oni mi pomůžou v uzdravení. Cinkali jako zvonečky, nebo jako legrační náušnice s rolničkami, které jsem si jednou zkoušela na pouti.
Domů jsem už vůbec nemusela skákat po jedné noze. Poskakovala jsem a přemýšlela nad tím, jak je možné, že se v té vodě křišťáloví človíčci neutopí. Ale potom jsem si vzpomněla na rybky v našem akváriu ve škole, protože ty se taky nikdy neutopily a ještě se při tom uměly lesknout. A to mě uklidnilo.
Vyprávěla jsem pak doma babičce o moc hodných křišťálových lidech, co jich je plná každá sklenička vody, každý potok a studánka a dokonce i voda v misce našeho psa Rendíka.
Ale řekla mi, že jsem kecka.
Já vám nevím, kecky jsem tedy měla a dokonce dvě. Na tkaničky. Ale nebyla jsem jim podobná ani trošičku. Ani když jsem našpulila pusu, tak ne.
Naštěstí jsem ale měla mladšího brášku Péťu a ten vypadal, že mi docela věří. On byl totiž zatím malé miminko a ještě lidsky mluvit neuměl. Ale protože mě křišťálové bytosti z potůčku naučily povídat si srdíčkem, tak jsem si o nich mohla vyprávět s ním a nikdo to nevěděl.
Péťa říkal, že křišťálové bytosti s ním byly taky u maminky v bříšku. Někdy ho tam tak lechtaly, že dostal škytavku. Měli jsme z toho oba velikou legraci.
A to všecko jsem slyšela srdíčkem, vůbec ne ušima. Ani levým ne a ani pravým.

Autorkou bloggerka Johanka. Její kouzelný blog je na adrese: http://smaragdovypribeh.blog.cz

Trávovníčkovy trampoty - 2. kapitola

14. května 2011 v 19:55 | Ruža z Moravy |  Ekologické pohádky
Další příběh ze života skřítků nejen pro kulíšky.

Mechovníčka vyrušil ze spánku rachot. Bylo časně ráno a lidé v paneláku se většinou budili. Někteří šli do práce již dříve, děti vstávaly, aby přišly včas do školy. Rachot se blížil, vzdaloval, zdálo se, že krouží okolo skalky, kde skrčený za keříčkem vykukoval Mechovníček a kousek vedle Kvítkovníček. Ten už ten rachot znal. Žil tady na skalce a chodil o kousek dál na další záhonek kontrolovat, která kytička je odkvetlá, jestli tam není nějaká nová a snažil se vytrhat kolem nich ty nejdrobnější travičky- plevel, který bránil kytičkám se rozvinout.
Vysvětlil Mechovníčkovi, že je to stroj na sekání trávy. Jezdí po trávníku a osekává vyrostlé rostlinky, aby nebyly přerostlé a trávník byl rovnoměrně rostlý. Skřítkům by se líbilo, kdyby tráva rostla, jak se jí chce, ale ono by to kolem paneláků opravdu vypadalo moc nepěkně. Trávník však byl z části ještě od minulého léta podupaný v místech mezi stromy, kde si větší děti hrály s míčem, kousek od pískoviště pro menší děti. Mohly jít sice na hřiště nedaleko paneláků, ale asi se jim nechtělo a rodiče je chtěli mít nablízku, vidět na ně z okna. Odnesl to trávník, někdy i větve stromů a keřů. Jaký strach měli skřítkové, kteří tam žili si dovedete představit.
Druhý den se okolí zklidnilo, posečená tráva byla odklizena. Skřítkové si oddechli. Najednou se Mechovníčkovi zdálo, že slyší nářek. Takový tichounký, lidskému uchu neslyšitelný. Pomalounku se šmrdolil směrem, odkud se ozýval nářek. To musí být některý ze skřítků. Nechtěl by ho polekat. Došoural se až k protějšímu keříčku a uviděl zeleného skřítka Trávovníčka, jak si drží pěstičky na očičkách a vzlyká.
Zavolal na něj, aby věděl, že se nemusí bát a pak se ho začal vyptávat, co se stalo. ,,Ty se ještě ptáš? Copak to nevidíš?" Škytal Trávovníček.,, Vždyť tu není žádná kytička, ba ani pořádná travička. Byly tu zlaté pampelišky, bělounké sedmikrásky, jetelíček. Dokonce jsem objevil pár čtyřlístků. Nebyly vysoké jako druhá tráva, víš ta ostrá. Nezdálo se mi, že by bylo třeba trávu už sekat. Vždyť sotva zarostl ten vyšlapaný, vydupaný plácek. Jeden člověk to trochu na podzim a na jaře pohrabal a brzy se objevila travička i na něm. A teď?" Mechovníček se podíval a skutečně. Trávník byl skoro jako hřiště. Navíc bylo dost sucho, vál teplý větřík a tak travička byla spíš nažloutlá než zelená. Bylo mu z toho smutno.
Tak tam spolu seděli v chomáčku trávy, skoro pod keřem a rozhlíželi se kolem. Najednou se ozvalo od nedalekého pískoviště: ,,Copak to je tady za nářky?" Byl to Pískovníček. Žil na pískovišti a kolem něj už dlouho, zažil sekání trávy ještě v době, kdy se neodvážela, ale schla a pak teprve, jako seno ji lidé odvezli pryč. Teď aspoň posečená tráva nezůstala ležet a nedusila malou , teprve rostoucí. ,,Vždyť se podívejte, jak je zamračeno, bude brzy pršet a tráva i kytičky zase vyrostou. Tvoje slzičky, Trávovníčku, jim moc nepomohou." To už se na ně zdáli díval i Stromovníček, kterému bylo dobře v listech stromů. Pokřikoval na ně, smál se jim a schovával se za lístečky. Trávovníček se musel smát. Utřel si slzičky , poděkoval Pískovničkovi i Mechovníčkovi, že ho přišli utěšit.
Po chodníku šli lidé s pejskem, který sice byl na vodítku, ale poměrně dlouhém a tak šmejdil kolem, hlavně se snažil dostat ke keříčkům a tak se skřítkové honem poschovávali, aby si je nespletl s nějakým broučkem. Trávovníček si řekl,že si počká na ten slibovaný deštíček a možná, že už ráno bude travička trochu větší. Sídliště ztichlo, jen okna začala zářit do šera, lidé se připravovali ke spánku.
A ty, Kulíšku, už spinkej také, možná se ti bude zdát o skřítkovi Zvoníčkovi, který cinká dětem před spaním, aby se jim dobře spalo.
______________________________
Již druhé pokračování vyprávění o skřítcích nám poslala bloggerka Růža z Moravy. První příběh o Mechovníčkovi je zde. Její blog plný autorské tvorby naleznete na http://ruzenka.blog.cz. Gratulujeme k narození vnuka Vojtíška, kterému byl věnován první příběh a tím se skřítci objevili na blogu!

Leták s výzvou k psaní pohádek pro kulíšky

12. května 2011 v 22:50 | Edith Holá |  VÝZVA NEDOKLUBKA k psaní pohádek
Občanské sdružení NEDOKLUBKO vyzvalo psavce i nepsavce k nádhernému počinu - k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Měly by je provázet zvláště v prvním období, kdy se kulíšek nečekaně a předčasně objeví a oni s ním zůstanou na dlouhé týdny v porodnici. Vybrané pohádky budou na kartách formátu A5 v porodnicích u inkubátorů k dispozici. Je ale možné že se sejde takový počet pohádek, že to vydá na celou knihu. Proč ne:-), když se najde nakladatel, kterého to zaujme a pohádky pro kulíšky vydá. Vždyť co je silnějšího než pohádky vymýšlené pro naše děti s láskou, od srdce k srdci dítěte. Pohádky mají léčivý náboj. Lidé často po nich sáhnou, když je jim ouvej. A tyto pohádky mohou být darem nejen pro období v porodnici a nejen pro předčasně narozené děti.

Pokud už máte v hlavě a srdci nápad na pohádku nebo jste si vzpomněli na ty, co jste vymýšleli pro své děti nebo si pamatujete ty od rodičů a babiček, tak kulíšci a jejich rodiče na ně čekají. Hlas rodičů čtoucích pohádku je balzámem pro duši. Pohádka je však balzámem i pro bolavou duši rodičů na JIPu. Prosím o pohádky co nejvíce s vcítěním, co taková maminka u svého malinkatého miminka v inkubátoru potřebuje. Humor, nadhled, něco léčivého, kouzelného, ... Nebo pohádky učící k přijímání jinakosti, respektu odlišných příběhů a pomoci třebas jen nasloucháním těm, kdo to právě potřebují.

Pohádky a básničky jsou ke čtení na kouzelném blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ.

Pohádky, příběhy a básničky je možné zasílat na email: eli.asek@tiscali.cz.

Také můžete zavítat na web www.pohadky.nedoklubko.cz. Zde je pouze vybraná tvorba.

Prosíme o pohádky s vcítěním, co takoví rodiče u svých dětí v nemocnicích potřebují. Hřejivé, hladivé a s pozitivním vyústěním.

Edith Holá, koordinátor projektu Nedoklubka "Pohádky pro kulíšky" http://edithhola.blog.cz
Sama jsem napsala nejen duhové pohádky http://pohadky.nedoklubko.cz/category/pohadky-duhove/

Stříbrná lodička

12. května 2011 v 21:22 | Gregor Moldavit |  BÁSNIČKY

Stříbrná lodička



V nekonečné mořské dáli,
kam oko dohlédne stěží,
kde slunce na nebi pálí,
tam krásný ostrov leží.*
Plula v dávných dobách
malá lodička kolem,
a v bouři ztroskotala
s panem apoštolem.**
Na paměť jeho záchrany
tam lidé ten den slaví,
malé stříbrné lodičky,
jemu na vzpomínku staví.
Pustil jsem lodičku na moře,
však ať ta plavat se snaží,
ona ke dnu klesla mi,
jako stříbrné závaží.
Já šel za kouzelnou babou,
do temné skalní sluje,
ať mi moji lodičku malou,
zase nazpět vyčaruje.

Ta do ohně byliny vhodila,
vyřkla slova plná magické moci,
aby lodička ke mě se vrátila,
jedné čarovné hvězdné noci.

Když slunce se k západu kloní,
už hajá maltézská dhajsa,
maltézská dhajsa
a hajá maledivská dhoni,
maledivská dhoni
když hajaj na řece parníčky,
vltavský parník
hajaj na kopcích hrádky,
Neuschwanstein v Bavorsku
tu lodička z hlubin se vynoří,
toulá se dálavou po moři
a pluje do pohádky.
Na cestu jí ve tmách svítí,
k radosti babiček a vnoučků,
hvězdičky na zlaté niti,
i roj svatojánských broučků

Pluje kolem rybářských sítí,
opatrně a polehoučku,
ať ji nikdo z lidí nechytí,
do ruky ani do kloboučku.

I nám přijde noc zakrátko
už dohořela svíčka,
hajej teď malé děťátko,
zavři svých očí víčka.

Na vodě hvězdy se odráží
jako barevná sklíčka,
ve tvém snu ať vlny proráží
malá stříbrná lodička.



* ostrov Malta
** Apoštol Paulus, Šavel stal se Pavel, ztroskotal na pobřeží Malty v roce 60 n.l.
Autor: Gregor Moldavit
(Blog http://gregor.moldavit.sblog.cz. Jeho první želví pohádku si můžete přečíst zde.)

Želví pohádka - O lakomé stařeně

11. května 2011 v 22:41 | Gregor Moldavit |  Pohádky o zvířátkách
První želví pohádka - O lakomé stařeně:
Ilustrace Jana Holečková

To byla jednou jedna stařena a ta byla tuze lakomá. Jednou se rozhodla, že si k obědu udělá pilaf s rýží a švestkami. Sice ještě měla rýže dost, ale nechtěla své zásoby tenčit. Napadlo ji, že její sousedka je taková čarodějnice, která má všeho víc než dost a šla si tedy rýži vypůjčit k ní. Třeba na to za čas zapomene a nebude ji chtít nazpět. Stařena vzala hlubokou misku, která vypadala jako taková polokoule. Sousedka se nechala obměkčit a naplnila ji tu misku rýží.

Uplynul nějaký čas a lakomá stařena rýži nevrátila. Jenže čarodějnice na to nezapomněla. Jednou potkala stařenu a otázala se, kdy konečně tu rýži míní vrátit? Ta přislíbila, že večer přijde a rýži přinese. Doma si však pomyslela, že po takovém čase už přeci sousedka neví, jakou misku si vypůjčila. Vzala tedy plochou misku, naplnila ji a rýži přinesla. Čarodějnice jen smutně pokývala hlavou a pravila:
"Ty máš jednu hlubokou misku na zádech, tou si půjčuješ a jednu plochou misku na břiše, tou vracíš. Ať to tedy každý na tobě vidí!" A máchla do vzduchu kouzelnou hůlkou.

Lakomá stařena se vydala nazpět domů, ale po cestě klesla na všechny čtyři a jen pomalu a namáhavě se vlekla dále. Když přišla do své chýše, nebyla už to stařena, ale želva. Ta má od té doby jednu kulatou misku na zádech a jednu plochou na břiše.

Autor: Gregor Moldavit

Pokračování želvích pohádek najdete na jeho blogu zde. Pokud se vám budou líbit, pan Gregor Moldavit nám dovolil je pro kulíšky a jejich rodiče použít.
G. Moldavit napsal pohádek celou řadu, mezi nimi i veršované. Např:
Jinak hlavně pohádky ze všech koutů světa, které viděl. Např:
Jana Holečková je česká malířka, která ilustrovala více knížek, mezi nimi i knihu pana Moldavita"Sága krále Laurina" (vydanou pod jiným jménem). Jeho pohádky ilustruje dodnes a prý určitě spolu ještě nějakou dobu tvořit budou.

Skřítek Mechovníček - 1. kapitola

11. května 2011 v 21:52 | Ruža z Moravy |  Ekologické pohádky
Byla jedna rodina, která bydlela v paneláku. Měli ale nepříliš daleko chatu u lesa, kde si maminka udělala takovou malou zahrádku a v ní mezi kamením a mechem rostly různé kytičky. Neměla ani tušení, že v mechu vedle skalky žil malinký skřítek Mechovníček. Měl kolem ještě kamarády skřítky, kteří se starali o přírodu okolo.
Tak o stromy se staral Stromníček, o potůček Potočníček. Květinky měl na starost Kytkovníček, kamení Skalníček. Ani je všechny neznal, ale občas se vídali, když se starali o to, co měli. Moc toho na starost neměli. Lidé, kteří jezdili na svou chatu si vážili ticha, pěkné přírody okolo a nikam nic neodhazovali.
Jednou si však maminka usmyslela, že si u paneláku z druhé strany, kde tolik lidí nechodilo a byl tam pás trávy mezi domem a chodníčkem udělá také skalku. Kamení tam už porůznu leželo, jen je srovnat, dát mezi ně hlínu, aby mohla zasadit různé kytičky. Chtěla tam dát také mech. Patří mezi chráněné rostliny, ale u chaty na skalce bylo mechu dost a tak si řekla, že si kousek přenese.
Skřítek často pospával v mechu a tak se stalo, že mírné pohupování při přenášení mechu maminkou ani necítil. Probral se a očičkama mžoural, kolem sebe neviděl tmavý les, ale jen kamení, pár rostlin. Když se podíval nahoru viděl modravé nebe a kousek dál stromy barevnější než v lese. Polekal se. Kam se to dostal? Vyhrabal se z mechu, vylezl na kámen a rozhlížel se po okolí. Bylo to brzy ráno, tak tam náhodou nebyl ani nikdo z lidí. Stejně by skřítka neviděli, byl veliký jen jako nehet malíčku dítěte.
Zanaříkal a honem se schoval do mechu. Co bude dělat, kde jsou jeho kamarádi? To ještě nevěděl, že by neměl lézt na chodník, kde chodí lidé, aby ho nezašlápli. Někdy tam také chodili na procházku psi a mohli by si ho splést s broučkem. Jak si tak pro sebe naříkal, ozval se najednou jemný hlásek: ,, Co tu pištíš? Jeden tu nemůže ani dřímat." ,,Sláva, někdo tady je" pomyslel si Mechovníček. Opatrně se zeptal: ,,Kdo to mluví?" ,,Přece Kytkovníček, nevidíš tady kytičky? Kdo by se o ně staral?" ,, Jsi tu sám?" zeptal se Mechovníček. ,,Kdepak, ještě je tu Trávovníček a kousek dál, za tím chodníkem je Pískovníček. Je tam pískoviště pro děti a nevěřil bys , co má práce, když děti odejdou a nechají písek rozházený. Také Trávovníček nestačí uklízet papírky od bonbonů po dětech. Však je časem poznáš."
Mechovníček se uklidnil a ještě si chvíli s Kytkovníčkem povídali. Musel se dovědět, jak to tady chodí. Poznal, že nudit se tady určitě nebude a byl rád, že i tady žijí malí skřítkové, které lidé nevidí. Prý jen opravdu hodné, malé děti, které skřítkům nepřidělávají práci, nehází papírky po zemi, pískoviště urovnají hrabičkami než odejdou a netrhají kytičky na záhonku a na skalce. Možná, že i ty, kulíšku, se s nimi někde setkáš, až povyrosteš, uvidíš je...

Jejich další příhody ti může vyprávět tvá maminka... nebo babička Ruženka, která se chystá napsat další příhody skřítků. Tuto svou pohádku napsala pro všechna svá budoucí vnoučátka.

Autor: Ruža z Moravy http://ruzenka.blog.cz, Foto: Paní Růženka vyfotila i svou skalku a doplnila ji skřítky.