Květen 2011

Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici?

10. května 2011 v 21:47 | Edith Holá a Kuba |  PŘÍBĚHY

Vždy jsem přemýšlela o tom, jak vlastně říci dítěti, že bylo operováno. Úměrně věku mu to vždy nějak říkáme, když se na jeho zástavu střev v pátém měsíci někde (většinou u lékařů) narazí. Jeho jizva je viditelná i na koupalištích. Je přes deset centimetrů dlouhá. Téměř do třičtvrtě jeho bříška. Dříve stačily dvě věty, později k tomu ujištění, že jsme byli s ním a že ho doktoři zachránili. Nejvíce ho těší věty, že si život vybojoval, že zvítězil. To je prostě Kuba. Věčný závodník, co chce být první.

Babičce - chůvě kluků - nastupuje dnes manžel do nemocnice. Čeká ho závažná operace. Jen jsme zanechali Matýska s chůvou a vyrazili na metro, tak můj pětiletý Kuba začal rozhovor.

Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici?

"Mami, při operacích se umírá?"

"Myslíš na dědu, Kubíčku?"

"Ano. Děda umře nebo ne?"

"Neumře, Kubíčku. Děda jde na operaci. Mnoho lidí chodí na operaci. Potřebují dostat z těla něco špatného. Uspí je, vyndají jim to špatné, dají nové nebo to nějak poopraví a ten otvor zase zašijí. Dědu opět probudí a bude dál s námi."

"Mami, mě taky uspali před operací?"

"To víš že jo. To se musí, aby to nikoho nebolelo. Dali ti rajský plyn a ty si sladce spinkal a nic tě nebolelo. Opravili ti bříško a pak tě zase zašili."

"Byl dobrej ten rajskej plyn nebo ne?", Kuba se usmívá představě, že sladce spinkal.

"Určitě. Všichni to říkají."

"A vzbudili mě?"

"Až za tři dny. Aby tě to bolelo co nejméně, tak tě nechali spinkat tři dny. Měl jsi krásné a dlouhé sny."

"Mami, a co jsi dělala ty, když jsem byl v nemocnici?"

"Čekala jsem ve vedlejším pokoji a vždycky, když ses probudil, tak mě zavolali a já běžela k tobě." Kuba se usmívá svým krásným jemným úsměvem. "Něco jsem ti povídala nebo potichounku zpívala ukolébavku, kterou jsi znal už z bříška."

"Maminko, tu Gopálu?"

"Ano. Tu jsem zpívala i celou noc před tvou operací tobě do ouška. Ochraňuje děti i rodiče."

"Ochránila mě?"

"Věřím tomu, že ano."

"Mami, a četlas mi pohádky? Ty pro kulíšky?"

"To víš že jo. O červeném koťátku, o andělíčkovi Barvičkovi, o mravenečkovi, o panáčkovi z růže, ..."

"A co dělal táta? Seděl taky u mě?"

"Malinko. Tátové v nemocnici moc sedět neuměj. Posílala jsem ho pro hračky. Když jsi měl tu operaci, tak jich koupil celou náruč. Říkali jsme si, že když je koupí, tak se určitě probudíš, protože je budeš chtít vidět. Koupil i velikého maňáska. Je to ptačí hlava. Když tam strčíš ruku a klapeš zobákem, tak pípá. Táta s ním uměl pípat MCdonaldovskou melodii." Pobaveně dodávám: "Asi proto máš rád Mc Donald."

"Asi jo", a huronsky se zasměje. "A kolik hraček mi táta přinesl?"

"Tolik, že se to ani nevešlo na tvou postýlku. Byli jsme v nemocnici dlouho. Měl jsi hrazdičku se spoustou zavěšených hrajících broučků, rachtátka, hračky co hrály nějakou melodii nebo blikaly... to vše jsi měl rád. Jednou přišel pan doktor a řekl: "Jééé, honem pryč ty hračky, já toho kluka ani nevidím."

Kuba se tomu chechtá. "Mami, najdeš toho maňáska? A zazpíváš s ním tu písničku?"

"Tu umí táta. Mohu ti zazpívat Gopálu. Vždyť ty už ji taky umíš. Budeme zpívat spolu."

GOPÁLA GOPÁLA DEVAKINANDANA GOPÁLA (2X)
DEVAKINANDANA GOPÁLA, DEVAKINANDANA GOPÁLA (2X).
(na youtube např. zde nazpívaná malou holčičkou a její maminkou)

________________________________________________________________________________

Autor příběhu Edith Holá a její pětiletý Kuba

Gopála byla jediná píseň, na kterou jsem si v hrůze o život svého dítěte vzpomněla. Její nápěv, který je stále dokola, bylo jediné, co jsem zvládala a můj bezvládný pětiměsíční syn na ni tence reagoval. Od operace Kubíka jsem mantru Gopálu zpívat nemohla. Emočně jsem se u ní propadala do oné noci. Až když jsem se vypsala na blogu opakovaně ze svého zážitku s Kubou, ze strachu, že umře, když nevěděli, co mu je ..., tak ji po třech letech mohu zpívat a naučit ji své syny. Traumatický zážitek mají všechny mámy, které sedí na JIPech a netuší, jak bude dál. Všechny si odžívají emoce z těchto dní ještě dlouhé roky poté.

Celý dnešní rozhovor při cestě na hipoterapii je na mém osobním blogu zde. Za tým Nedoklubka se těšíme na vaše pohádky, příběhy a básničky ... s vcítěním, co potřebují mámy u svých dětí v nemocnicích.

Článek "Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život" je zde. Ale je moc smutný, tak ho snad ani nečtěte.

O šnekovi

9. května 2011 v 9:50 | Daniela Ernestová |  Pohádky o zvířátkách


Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email: eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.

O šnekovi

Byl jeden malý šnek a ten neměl rád zeleninu. Bydlel s maminkou blízko lidí a tak často našel zbytky, hlavně sladké sušenky nebo bonbony a to mu chutnalo ze všeho nejvíc. Maminka mu vždycky říkala: "Šnečku, když nebudeš jíst lístky, nenaroste ti ulita. Šnek musí mít ulitu, to je jeho domeček a úkryt před nepřáteli."
Ale Šneček si myslel svoje. "To jsou jen řeči, to musí maminky říkat, ale mně ulita jistě naroste, a ty sladké věci jsou tak dobré a stejně, u maminky v ulitě je nejlépe." Jednoho dne maminka zase odešla hledat nějaké lístečky k obědu a Šneček zůstal sám. Šel si hrát s ostatními šnečky na louku, když najednou začalo pršet. Ostatní kamarádi se schovali do svých ulit, ale ty byly ještě příliš malé na to, aby se tam Šneček mohl přidat. A listy keřů a květin, pod které by se mohl schovat, byly tak daleko.
Než Šnečka našla maminka, byl promočený a zmrzlý. Než ho maminka schovala, měl už vysokou teplotu, rýmu a kašel, a všechno ho hrozně bolelo.
Dlouho byl nemocný a maminka se o něj starala, nosila mu bylinky a různě léčivé kořínky, až se Šneček konečně uzdravil.
"Já vím, maminko, že jste mi to vždycky říkala," řekl Šneček, když mu bylo lépe. "Ale já už se polepším, opravdu!"
A také že ano. Začal jíst to správné šneččí jídlo, kdykoli se plazil okolo sladkostí, ani se jich nedotknul. A opravdu! Po krátké době mu na zádech začala růst ulita. Nejdřív byla malá, malinká, že by se mu tam ani tykadla nevešla. Ale zanedlouho se mu na zádech skvěla krásná, žíhaná, pevná ulita, ve které dnes už schovává svoje malé šnečky.


Maminka Daniela, která má kulíška Robouška (24. tt), pohádku vymyslela pro svou starší dceru. A jak sama píše: Dodnes se tyto pohádky líbí jak jí, tak Robouškovi (dceři je dnes skoro 11 a občas si o ně stále řekne). Což neznamená, že jsou to dobré pohádky, ale právě to, že jsem jim to říkala od malinka, stále stejně a je to pro ně podvědomá vzpomínka...

Oranžový domeček u dvou koťátek

6. května 2011 v 22:38 | Edith Holá, Kuba a Matěj |  Pohádky pro vlastní děti
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějaké hladivé a hřejivé ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.

Oranžový domeček U dvou koťátek
Dnes vám budu vyprávět o jednom oranžovém domečku, který se jmenoval U dvou koťátek. Vyrostl z malého dýňového semínka v prťavé uličce. Žila v něm veliká kočičí rodina.
"Mňau", protáhlo se brzy ráno koťátko jménem Kubko. "Vstávej, už je ráno." "Mňáááu", proč mě budíš?, vzdychlo ze spaní koťátko jménem Maťko. "Protože mám nápady. Vstávej, vstávej, nespi, už je ráno." Obě koťátka vyskákala z pelíšků. Vypila připravené dýňové mlíčko a snědla dýňovou kašičku. Celá rodina milovala dobroty z dýně. Tak si koťata na cestu nacpala kapsy praženými dýňovými semínky a sušenkami z dýně a sklouzla po skluzavce, která vedla z okna rovnou na chodník. Kocouří táta vyklouzl rychle za nimi. Máma kočka nandala pár dobrot do batůžku a stočila dýňovou šťávu do připraveného jupíka. Zapálila svíčky a sjela na chodník. Světýlka plápolala v oknech a tak to bylo vždy, když odcházeli všichni ven. To bylo takové pravidlo, aby už z dálky viděli svůj domov a cítili jeho teplo. Světýlka svítila i pro jiné lidi na cestách.
"Líbila se vám dnešní pohádka?" "Líbila! Ještě kousek , mami ... a koťátka mají ráda rýžové mléko a ne dýňové", zavrnělo koťátko Kubko.
A když zase všichni navečer přišli domů, tak kočičí máma uvařila dýňovou polévku, zapili ji rýžovým mlékem a před spaním si všichni dali dýňovou pusu a měli z toho oranžové fousky. A to je pohádky konec. Dobrou noc a ať máte dýňové sny.
"Mňau, maminko." "Mňau, mňau."













(Napsala bloggerka Edith Holá a správce blogu pohádek pro kulíšky, můj osobní blog na adrese http://edithhola.blog.cz a blog mých synů http://zavodacky.blog.cz zde)

Odkazy na mé pohádky pro kulíšky níže.

_____________________________________________________________
Pohádka je určena pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, ale samozřejmě ji můžete předčítat všem dětem. Mí synové mají pohádky pro kulíšky rádi. Info a výzva Nedoklubka k psaní pohádek je zde. Jiné pohádky, básničky a příběhy od maminek a bloggerů najdete zde napohádkovém blogu pro kulíšky.

Bloggerka Ruža z Moravy mě díky Červené a oranžové pohádce pasovala na "terapeutku maminek".
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".

Všechno špatné něčím pěkným nahradím

5. května 2011 v 21:13 | Hana Zemanová |  pohádky aj. pro rodiče
Všechno špatné něčím pěkným nahradím

Tak přemýšlím, jestli mou hlavu něco napadne,
a zatím to není žádná sláva,
tak počkám, až mi víno vychladne,
co k takovým věcem impulsy dává........
Sklenici lahodného moku držím v ruce pravé,
a čekám na zázrak,
jestli se něco zvláštního stane,
a zmizím třeba do oblak...

Nad všechny lidi, co někam spěchají a za vším možným se ženou,
já na obláčku klidu se zastavím
a budu kroužit obklopena obláčkovou pěnou.
Pak ale svou nečinnost napravím
a budu nad smyslem života rozjímat,
co vlastně hledám v životě - co já vím?
o tom by chtělo si s někým povídat.

Zda se správnou cestou vydávám
a co pěkného se ještě v mém životě stane,
proto si líbeznou hudbu dopřávám,
která uklidňující tóny hraje.

A tak své neposedné myšlenky zastavím,
a do života se pustím, hurá, dál,
vždyť všechno špatné něčím pěkným nahradím,
jak by se osud pousmál.

Přeji si ale zažít spoustu věcí krásných,
tak jako za dětství tomu v mém malém nitru bylo,
léta dní bezstarostných a jasných,
to by se mi věru ulevilo..

Autorka je Hana Zemanová maminka kulíška Emminky (23+6 tt). Dále ještě napsala pohádku o mravenečkovi a básničku pro kulíšky.

Vymýšlíte pohádky nebo básničky pro vlastní děti? Nebo znáte nějaké hladivé a hřejivé ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné básně pro vás.


Mostín Růža

4. května 2011 v 21:42 | Edith Holá |  pohádky pro ještě nenarozené děti
Před narozením prvního syna jsem pro své spolutanečnice břišních tanců pro těhotné napsala jednu pohádku. Možná je tak trochu nedotažená, možná by mohla mít nějaká pokračování ... Každopádně vznikla na základě myšlenky, které naprosto věřím, že duše našich dětí si nás rodiče vybírají.

Mostínové z růží
Jmenuji se Růža. Nevím, kolik mi je let a jak dlouho budu žít. Zřejmě to není pro náš rod Mostínů důležité. Bydlím nyní v takové krásné růži na okraji dřevěného mostu přes nevelikou řeku. Má růže má snad všechny odstíny červené, které si jen umím představit.

Pozoruji všechny tvory, kteří chodí přes most. Vím toho možná víc, než si myslíte. Ze všech rozhovorů a pohybů. Nejvíc mne zajímají tvorové, kteří se sami nazývají lidé. Mne spíš připadají jako velcí legrační brouci. Dva z tohoto druhu žijí v jednom velkém domě za mostem a vídávám je tedy nejčastěji. Také mi asi nejvíce přirostli k srdci. Zvláště ona. Vnímam její hlas a vpíjím se do jejích pohybů. Její vůně i náruč mě přitahují ....
Nedávno kolem mne prosvištěla tak rychle, že jsem cítil její energii a rozvlněný vzduch mne až vyhodil z růže. Vyškrábal jsem se zpátky a díval se za ní, jak mizí v domě. Nesla v rukách veliký oranžový obraz a na něm byl hnědý kůň s černou oháňkou. Vím přesně, že to byl obraz a co na něm bylo, protože večer si tady u mě o tom povídali.
Musím vám povědět, jak vypadají. Oba jsou zvláštní. On nosí černou čepičku v zimě i v létě. Prý ji koupil v nějaké voňavé Francii. Ale určitě není voňavější než má růže! Já se totiž živím vůní. Ale už jsou ty čepičky k dostání i tady, říkali. S ročním zpožděním. Prý móda sem stále přichází o rok déle. Nerozumím tomu, protože jejich oblečky nenosím. Vlastně vůbec žádné oblečky nenosím.
Ona se obléká do barviček. Někdy se přibližují nějakému odstínu na mé růži. Ale většinou má barvy květin, ve kterých nežiji, ale znám je. Párkrát jsem byl za mostem na louce a tam rostly. Nejhorší je, že ona má často za krkem velkého chlupatého kocoura se žhnoucíma očima. On se jí tam vine jako šála. Bojím se ho. Vždycky se těma zlatýma očima dívá mým směrem. Asi o mne ví. Nevím, čeho je schopen. Jakoby na mě žárlil a já netuším proč.

Skoro každý večer sem chodí na procházku a povídají o všem možném. Kliďánko si přitom broukám, protože to je náš zvyk. Pořád broukáme. Mému broukání rozumí z jejich rodu jen ti malinkatí nebo malí a poslední dobou už jen někteří. Žel těch zrovna po tomhle mostě moc nechodí. Ale nedávno jsem si všiml, že když jsem si něco broukal, tak ona se mým směrem podívala. Někdy mám dojem, že i on mne začal slyšet. Po ránu, když tudy uhání, mu možná vítr moje pobroukávání donesl k uchu, protože začal hlavu naklánět skoro až ke mně. Chtěl bych si s nimi povídat. Nebojím se jich. Vím, že by mně ani mé růži neublížili. Vyprávěli, že netrhají květiny, protože by tak poničili krásu a na tu se raději dívají tak, jak je.
Někdy mi chybí někdo, kdo by mi rozuměl. S Mostíny se nevídám. Každý je ve své růži a nescházíme se. Možná proto si broukáme, abychom nebyli tak sami.
Poslední měsíc ona chodí na procházky častěji sama i přes den. Chodí pomalu a nemotorně. Taky je pořád tlustší. Já nějak ztrácím sílu a často už se ani nemohu dívat přes okraj, i když bych moc chtěl. Tak jsem si udělal dírku a pozoruji dění kolem stejně jako předtím. Nejsem nemocný, ale jakoby se ztrácím.
Pár večerů sem chodí už jen on a sedí na lavičce a kouří něco voňavého. Nevím, co to je, ale připomíná mi to trávu, když v létě sušili seno. Ji teď nevídám.
Vytrácím se ještě víc, ale mám zase o to více snů než dříve, kdy jsem na ně neměl čas, protože jsem pořád sledoval okolí. Teď si představuji, jaké by to bylo, kdybych byl se svou růží někde u nich doma …
Zdá se mně, že něco silného, dlouhého a tvrdého mne jemně stisklo a odnáší vzduchem. Bojím se, že už je neuvidím, letím vzduchem … a blíž a blíž slyším z jejich domu dětský pláč. Pak dopadám do něčeho měkkého, voňavého, čistého, cítím její - maminčino - teplo… a spokojeně si broukám ...

Autor bloggerka a správce pohádkové blogu pro Nedoklubko Edith Holá
- odkazy na mé pohádky pro kulíšky níže.

_____________________________________________________________
Pohádka je určena pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, ale samozřejmě ji můžete předčítat všem dětem. Mí synové mají pohádky pro kulíšky rádi. Info a výzva Nedoklubka k psaní pohádek je zde. Jiné pohádky, básničky a příběhy od maminek a bloggerů najdete zde na pohádkovém blogu pro kulíšky.

Bloggerka Ruža z Moravy mě díky Červené a oranžové pohádce pasovala na "terapeutku maminek".
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".


VÝZVA
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz.
Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.

Až budu tygrem

4. května 2011 v 20:24 | Punerank |  BÁSNIČKY
Až budu tygrem
..:: Nahrejto.cz ::..

Až budu tygrem,
do kapsy od mikiny,
pak otevřu oči,
zaplaším ze snů stíny.

Rozepnu zip
a napiju se duhy...,
když budu hravý
snad narostou mi pruhy.

Z plných plic řvát
a strašně rychle běžet,
to se mi chce,
i na polštáři ležet...

a na žoku s kávou,
pak kožich pěkně voní,
s blesky závodit,
to hlavou se mi honí...

Až začnu žrát,
tak budu náhle větší,
že zranitelný,
nikdo mě nepřesvědčí.

Zatím si toužím,
život jak voda plyne,
až budu tygrem,
hned bude všechno jiné...

Už nebudu bloudit
z pondělí do pátku...
Až budu tygrem,
dostanu pohádku...

Když začneš plakat,
že ti někdo schází,
já budu tygrem,
který tě doprovází...

Jsem strašlivě krásný,
i sílu už mám!
Neboj se, zhasni...
Já tě pohlídám!

Autorem blogerka Punerank http://punerank.blog.cz, která napsala i pohádku pro kulíšky Kouzelný Větrník.

Vymýšlíte pohádky nebo básničky pro vlastní děti? Nebo znáte nějaké hladivé a hřejivé ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné básně pro vás.


Básnička pro kulíšky

3. května 2011 v 12:56 | Hana Zemanová |  BÁSNIČKY

Vymýšlíte pohádky nebo básničky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivé a hřejivé ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné básně pro vás.


Básnička pro kulíšky

Kulíška my doma máme,
jmenuje se Emminka,
spoustu krásy spolu známe,
byť byla tak malinká.

Dnes je to dítko čiperné,
co každou lumpárnu rádo má,
je jak se patří rozverné a
každý den nám spousty energie dá.

Kulíšek ten má totiž kouzelnou moc,
všechna trápení a chmury zažehná,
a úsměvů na tvářích vykouzlí každý den dost.
Byť někdy nějaké to trápení má.

Na všechno se dívá z vesela,
svůj úsměv na tvář vrátí,
jak by kouzelným proutkem "máv"
a je zase v pohodě docela.

Věřte i vy, že tak se to opravdu může stát!

________________________________________________________________________________________________
Básničku napsala Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23 + 6 tt), která napsala dopis ministrovi a spustila petici tím, že ji vložila na další weby. Také napsala pohádku "Jak slabý mraveneček cestu domů hledal" zde. Svou literární tvorbu věnuje všem rodičům a kulíškům s přáním stejně šťastného konce jako v pohádce...

O červeném koťátku

2. května 2011 v 23:08 | Nela V. alias Holka z paneláku |  Pohádky o zvířátkách
Vymýšlíte pohádky pro vlastní děti? Nebo znáte nějakou hladivou a hřejivou ze svého dětství? Prosím, pošlete nám je. Výzva Nedoklubka k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Pohádky posílejte na email:eli.asek@tiscali.cz. Pohádky najdete na blogu HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Více informací o výzvě je na webu http://nedoklubko.cz/2011/04/25/pohadky-pro-kulisky/ nebo v článku na blogu http://edithhola.blog.cz/1104/vyzva-pohadky-pro-kulisky. Tohle je ochutnávka jedné pohádky pro vás.

O červeném koťátku
Byla jednou jedna kočička a té se narodila čtyři roztomilá koťátka. Jedno bylo černé, druhé bílé, třetí mourovaté... A to čtvrté? To čtvrté koťátko bylo červené.

Maminka kočička se o svá koťátka moc dobře starala. Každý den si s nimi hrála, umývala je, dávala jim najíst a když je večer ukládala, mňoukala jim ukolébavky. Měla je ráda a všechna svá koťátka viděla jako ty nejhodnější na světě.
Právě proto si nevšimla, jak se černé, bílé a mourovaté chovají k červenému. Červené koťátko vždycky sedělo stranou, protože si s ním nikdo nechtěl hrát. Sourozenci ho odstrkovali. Koťátko kvůli tomu bylo moc smutné, ale protože mělo svoje bratříčky a sestřičky pořád rádo, mamince nic neřeklo.
Když koťátka trochu vyrostla, začala si chodit hrát ven, občas i dál od domu. Červené koťátko pořád jen postávalo opodál, protože ani cizí koťátka na něj nebyla moc hodná. Pokřikovala na něj a posmívala se mu. Červeňáček se je snažil neposlouchat a moc jim nechodit na oči, aby ho nechala být.
Jednou odpoledne, když je maminka poslala ven, si tři koťátka opět hrála, zatímco to červené za nimi jen tak tiše šlo. Skákala po stromech a dělala hlouposti, když v tom se Mourek zasekl pacičkou za větev a spadl na zem. Nemohl se zvednout a jen kňoural. Packa ho moc bolela. Jeho sourozenci si ale všimli, že se začíná stmívat, a protože se báli, že se maminka bude zlobit a už měli naspěch, mourovaté koťátko nechali ležet na zemi. Jen to červené zůstalo. Doběhlo k Mourkovi a pomohlo mu na nožičky. Mourek ale pořád nemohl moc chodit, a tak se o Červeňáčka opřel a společně se pomaloučku vydali k domovu.
Už byla skoro tma, když se přiblížili. Maminka kočička už jim šla naproti. Moc se jí ulevilo, když viděla, že jsou v pořádku. Oba je objala a div, že se nerozbrečela. Všechno už věděla. Když bílá s černou kočičkou dorazily domů, přiznaly, co se stalo, i jak se chovaly k červenému koťátku. Maminka z toho byla smutná, ale hlavně se o Mourka a Červeňáčka bála. Když je teď měla u sebe, už jí bylo dobře.
Pak všichni dorazili domů. Maminka zavázala Mourkovi tlapičku a dala svým koťátkům napít mlíčka. Sourozenci se červenému koťátku omluvili za to, co mu dělali a od té doby už si s ním vždycky hráli a chránili ho.

Autorkou: Nela V. alias Holka z paneláku (http://holkazpanelaku.blog.cz)

"Je mi teprve 16 let, přesto jsem se rozhodla přispět do projektu Nedoklubka pro nedonošené děti svou pohádkou. Když jsem byla malá, vyprávěla mi ji moje babička. Já jsem ji teď dala na papír a posílám ji dál. Snad potěší duši maminek a hlavně miminek, která chtěla vidět svět příliš brzy."