Pohádka o křišťálových bytostech

15. května 2011 v 13:09 | Johanka |  HRAVÉ POHÁDKY


Než začnete číst, napijte se s děťátkem čisté vody. Pokud je vaše děťátko ještě malé, nebo právě spí, klidně se napijte vody za něj. Účinek bude stejný. Pozorujte její cestu svým tělem a představte

si, jak se rozlévá do každé jeho části a čistí každičkou malinkou buňku. Pohádka vám pomůže při teplotách, nemocích, bolestech, uzdravování po menších či větších úrazech, pocitu samoty a vnitřního neklidu. Učí děti i maminky komunikovat s přírodou a naladit se na své nitro.

Je to už dávno, kdy každý člověk věděl, že celá Země je živá. Byli tu divoké husy, kapři, motýli, srnky, žížaly i slepice, ale také tráva, břízy, studánky, vítr, sedmikrásky a tulipány, jahody nebo hluboké jeskyně.
Někteří lidé se s přírodou naučili mluvit. Jedni se dorozuměli se zvířaty, jiní se stromy a kameny, další třeba s vodou a ohněm, ale žilo i spousta takových lidí, jako jsme my. A ti mluvili jen spolu navzájem. I oni ale věděli, že kdo se naučí mluvit s přírodou, dokáže třeba oheň poprosit o sílu, vodu o uzdravení, skály o odvahu, slunce o dobré nápady a stromy například o dlouhý život.
Tihle pradávní lidé věřili, že každý kousek přírody má svého dobrého ducha. Ducha louky vídali jako krásnou tančící vílu s vlasy dlouhými až k zemi, duchové stromů se jim zjevovali jako skřítkové, co na hlavách nosili špičaté čepičky ozdobené jeřabinami, kaštany a vřesem. A dobrým bytostem, neboli duchům ze Slunce, se dodnes říká andělé.
Zkus schválně hádat, jakpak se asi jmenuje duch Vánoc, který nechává dětem pod stromečkem dárky?
Správně! Jak vidíš, celá naše Země je živá a plná dobrých bytostí. Pomáhají nám a dělají samou radost.
Koho by to napadlo, že i ve vodě žije spousta hodných bytostí, které vypadají skoro jako malinkatí človíčkové? Jsou tak drobouncí, že je nedokážeme vidět ani přes lupu a dokonce ani přes daleko složitější zvětšovátka. V jedné skleničce vody je mnohem víc takových človíčků, než si vůbec umíme představit. Je jich v ní ještě víc, než zrnek rýže na talíři a dokonce ještě víc, než je všech rýžových zrn v celém hrnci.
Vlastně si myslím, že v jediné sklenici vody žije hodných duchů tolik, jako bývá v noci hvězd na nebi.
Asi by tě zajímalo, s čím nám vůbec můžou pomáhat, když jsou tak mrňaví? A jak se vlastně tihle duchové jmenují?
Protože se narodili v křišťálově čisté vodě, říká se jim křišťálové bytosti a mají zázračnou moc uzdravovat naše tělíčko. Kdo s nimi dokáže mluvit tak, jako pradávní lidé, pozná, že vydávají jemný zvuk, jako když vítr rozfoukává zvonkohru.
Někdy, pokud zavřeš oči, můžeš je dokonce vidět. Mívají stříbrnou, bílou, ale také průsvitnou barvu-to podle toho, jakou zrovna znějí melodií. Svým dýcháním rozezníš křišťálové bytosti úplně stejně, jako vítr rozcinkává zvonkohru. Stačí se nadechnout a vydechnout.


Při nádechu začnou duchové zpívat tu nejkrásnější píseň, jakou si jen umíš představit. Rozzáří
se jemným stříbrným a bílým uzdravujícím světlem a tím přikryjí celé tvé tělo. Jejich světlo rozpustí každou nemoc.
Vzpomínáš, jak jsme si na začátku říkali, že někteří lidé uměli s takovými bytostmi a duchy mluvit? Pojď se to také naučit, není na tom nic složitého. Poprosíme společně, aby nám křišťálové bytosti pomohly s uzdravením. Můžeme to udělat šeptem, nahlas, nebo jen v duchu pro sebe a pro ně tak, aby nás nikdo jiný neslyšel.
Zavři si oči a požádej je se mnou:
"Milé křišťálové bytosti, prosím vás o vyléčení mého tělíčka. Pohlaďte každou mojí bolístku, aby se rychle uzdravila."
A ještě jednou, klidně si to vyzkoušej úplně potichoučku:
"Milé křišťálové bytosti, prosím vás o vyléčení mého tělíčka. Pohlaďte každou mojí bolístku, aby se rychle uzdravila."
A naposledy to pověz po svém. Můžeš křišťálové bytosti poprosit, jak se to bude líbit jen tobě a jim.
Když je takhle požádáš o pomoc, můžeš jim pak v tom svém světě za zavřenými víčky naslouchat a přitom nádechem a výdechem rozeznívat jejich melodii. Často se stane, že jakoby zdálky uslyšíš odpověď, nebo dokonce uvnitř těla ucítíš jemné léčivé pohlazení. Skoro vždy k tobě dolehne jejich krásný tichý zpěv, nebo zahlédneš paprsek uzdravujícího světla, kterým tě křišťálové bytosti přikrývají .
A teď, když křišťálové bytosti uzdravují tvoje tělíčko, ti zatím budu vyprávět, jak jsem se s těmito dobrými duchy poprvé setkala já.
Byla jsem tehdy v lese. Listí stromů ševelilo nad mojí hlavou a zdálo se, že mi vítr zpívá:
"Ahój, ahój…" a já jsem věděla, že tak mě les vítá na návštěvě.
Slunce na nebi se krásně rozzářilo, bylo teploučko a v hebké trávě rostla spousta barevných květin. O kousek dál tiše bublal
potok. Jeho cinkání celý les roztančilo. Větve stromů a keřů, každý list, každá kytička, všechno se houpalo do melodie tekoucí vody. Každý kousek lesa na mě jemně volal:
"Ahój, ahojahoj, ááhoj,…"
Polekalo mě to trošku, protože jsem nevěděla, že les umí mluvit. A jak jsem se lekla, šlápla jsem jednou nohou do díry a upadla.
"Auvajs, auvajs," naříkala jsem.
Noha mě bolela jako čertisko. Už už jsem málem začala plakat.
Ale představ si, co se v tu chvíli stalo. Od potůčku se ozvalo takové třpytivé volání. Slyšela jsem ho jasně, jenže vůbec ne ušima, ani levým ne a ani pravým ne! Slyšela jsem to volání úplně jinak, než když mě třeba babička volala z okna na oběd, nebo když mi maminka vyprávěla pohádku. Slyšela jsem ho v celém těle a úplně nejvíc v srdíčku. No schválně si tam sáhni, jestli se z něj neozývá nějaký hlas.


Doskákala jsem po jedné noze až na břeh. Myslela jsem si, že tam někoho uvidím, třeba kamarádku Kačku, která měla taky docela jemný hlásek. Ale nebyla tam Kačka a dokonce ani žádná víla, ve kterou jsem taky tak trochu doufala, že by se mohla objevit. Zato tam ležel veliký kámen a ten se mi tak chechtal, že nemít bolavou nohu, snad ho i nakopnu. Už jsem to nevydržela a pěkně nahlas mu řekla:
"Přestaň se smát, ty rošťáku. Raději mi pomoz."
A kámen se opravdu přestal smát a ke všemu jsem uslyšela jeho zašeptání:
"Posaď se na mě."
Nejdřív jsem se zase trochu bála…protože kdo ví, jestli když se kámen umí smát, aby taky nekousal do zadku. Ale myslím, že to neumí, protože přece nemá zuby. Tak jsem si nakonec sedla.
Když jsem čekala na břehu potůčku a poslouchala, jestli zase neuslyším ten jemný hlásek, najednou se opravdu ozval. A zase si představ, že nebyl slyšet ušima. Ani levým ne, ani pravým ne. Všechno se to ozývalo uvnitř mě.
Ten hlásek mi radil, abych se napila vody z potůčku a zavřela oči. Říkal mi takové krásné věci! Třeba, že si mám představit, jak je ze mě taky potůček a jak voda, kterou jsem vypila, odplavuje všechnu mojí bolest. Nejdřív mi to představování moc nešlo, ale na chvilku se mi to opravdu podařilo…a co se nestalo? Bolest byla o moc menší. Napila jsem se ještě jednou a pak ještě a bolest docela zmizela.
Měla jsem velikou radost! Takovou, že jsem vykřikla:
"Jupííjóóó čamba dambáá jé!"
Chtěla jsem potoku poděkovat.
Musela jsem mu přeci poděkovat! Vždyť mi tolik pomohl!
Zkusila jsem ale, jestli to zvládnu povědět tak jako on. Aby mě nikdo neslyšel, jenom moje srdíčko. Podívala jsem se na vodu a celá šťastná jsem si představila, jak volám: "Děkůůůůjůůůůů!"
A najednou jsem je uviděla. Přece ty křišťálové bytosti, o kterých ti vyprávím.
Bylo to zase takové tajemné, jako celá moje návštěva v lese. Uviděla jsem totiž krásné človíčky a měla jsem přitom dočista zavřené oči!
Vypadali jako andílci, trošku jako kapičky vody, nebo jako sklíčka, co je maminka na Vánoce věšela do oken a zasvítilo na ně sluníčko.
Ale jak oni uměli krásně zpívat! Zpívali, že pokaždé, když se napiju vody, že mě budou léčit. Přímo v srdíčku mi zněly jejich hlásky, že vždycky, když budu mít bolavé ucho, teplotu, nebo si třeba jenom odřu koleno, stačí se napít vody a oni mi pomůžou v uzdravení. Cinkali jako zvonečky, nebo jako legrační náušnice s rolničkami, které jsem si jednou zkoušela na pouti.
Domů jsem už vůbec nemusela skákat po jedné noze. Poskakovala jsem a přemýšlela nad tím, jak je možné, že se v té vodě křišťáloví človíčci neutopí. Ale potom jsem si vzpomněla na rybky v našem akváriu ve škole, protože ty se taky nikdy neutopily a ještě se při tom uměly lesknout. A to mě uklidnilo.
Vyprávěla jsem pak doma babičce o moc hodných křišťálových lidech, co jich je plná každá sklenička vody, každý potok a studánka a dokonce i voda v misce našeho psa Rendíka.
Ale řekla mi, že jsem kecka.
Já vám nevím, kecky jsem tedy měla a dokonce dvě. Na tkaničky. Ale nebyla jsem jim podobná ani trošičku. Ani když jsem našpulila pusu, tak ne.
Naštěstí jsem ale měla mladšího brášku Péťu a ten vypadal, že mi docela věří. On byl totiž zatím malé miminko a ještě lidsky mluvit neuměl. Ale protože mě křišťálové bytosti z potůčku naučily povídat si srdíčkem, tak jsem si o nich mohla vyprávět s ním a nikdo to nevěděl.
Péťa říkal, že křišťálové bytosti s ním byly taky u maminky v bříšku. Někdy ho tam tak lechtaly, že dostal škytavku. Měli jsme z toho oba velikou legraci.
A to všecko jsem slyšela srdíčkem, vůbec ne ušima. Ani levým ne a ani pravým.

Autorkou bloggerka Johanka. Její kouzelný blog je na adrese: http://smaragdovypribeh.blog.cz
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama