Velká bojovnice Pajda

23. května 2011 v 13:58 | Edith Holá |  Pohádky o zvířátkách
U jednoho domečku se na prahu objevilo malinkaté šedivé koťátko. Paní s květinovým jménem Kerria ráno otevřela dveře a uviděla ho. Bylo tak maličké, že se jí vešlo do dlaně. Rozhlížela se kolem, jestli někde neuslyší mňoukat jeho maminku. Ale neslyšela. Po celém okolí nikdo nevěděl, ke komu koťátko patří. Paní s pánem si ho nechali. Koťátko si pomyslelo, že opravdu našlo správný domov a v něm dobré lidi. Všichni o něj pečovali. Dávali mu pít mlíčko z lahvičky pro panenku. Koťátko jejich péčí a láskou pomalu sílilo. Když se začalo stavět na nožičky, lidé měli obrovskou radost a koťátko hned odměnili kočičí dobrůtkou a něžně ho hladili po hlavičce. Pak si ale všimli, že mu to jde hůř než jiným koťátkům, které dříve měli. Jejich šedivé koťátko, které si je samo vybralo, mělo pravou zadní nožičku trochu a podivně trčící do strany. Táhlo ji za sebou a vůbec ho neposlouchala. Proto pořád padalo. Zavolali zvířecí doktorku, ale ta řekla, že se s tím nedá nic dělat. Ubezpečila však všechny, že tyhle dušičky jsou silní bojovníci a jednou bude běhat jako všechna koťata a ještě se budou divit, kam všude vyleze. Lidé dali koťátku jméno Pajda.

Střídavě měli radost, jak je koťátko bojovné a učí se chodit i přes pajdavou nožičku. A jindy se jim chtělo zase plakat nad tím, kolik síly proto muselo vynaložit. Oni sami neměli ani polovic síly na běžné úkoly a tohle koťátko na sobě trpělivě den pod ni pracovalo, až se mu to povedlo. Chodilo. Hurá.


Při prvním pohledu si ani nikdo neuvědomil, že jedna nožička je jiná. Všichni měli radost. Koťátko s nimi chodilo až k vrátkům, když paní s pánem odcházeli do práce a děti do školy a školky. A zase je přivítalo, když přicházeli všichni domů. Kočička každého vítala zvlášť. Pajda měla výraz jakoby se pořád usmívala. Takže i když někdo přišel domů nabručený, hned se usmíval, když uviděl malou Pajdu.

Koťátko chůzí zesílilo. Posílilo svaly a začalo se učit vyskakovat. Potřebovalo umět vyskočit na klín, když chtělo samo a ne čekat, až ho někdo pochová. Trvalo to pár dní. Lidé mu chtěli pomoci, ale koťátko je vždy drápky upozornilo, že se to chce naučit samo. Jednoho dne hups a bylo u paní na klíně. Kerria se radostí a dojetím rozplakala. Koťátko se u ní uvelebilo a ona ho drbala pod krkem, jak to mělo rádo, až začalo slastně příst.


Tak šly dny. Pajda je dnes velká kočka a už vyskočí i na plot, odkud kouká na svět. Vyhřívá se tam na sluníčku a vyčkává, kdy přijde její rodina domů, kterou si sama vybrala.

Autor Edith Holá
Fotky zapůjčila Kerria

Tuto pohádku si přál můj pětiletý syn Kubík poté, co viděl fotky kočičky Pajdy na blogu Kerrii. Pořád se vyptával, jak se Pajdě daří, až Kerria nafotila kočičku znovu a napsala krátký článek, že Pajda je velká bojovnice a i přes chromou nožičku už vyskočí na plot. Kuba je tomu moc rád. Kerriu jsem poprosila o zapůjčení jména kočičky pro pohádku o Pajdě pro kulíšky a pro mého syna. Souhlasila :-) Doufám, že se bude líbit i stejně starému synovi Honzíkovi od Kerrii.
_____________________________________
Ostatní mé pohádky jsou k cyklu duhových pohádek. Zatím dvě Červená a oranžová.
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 4. června 2011 v 17:23 | Reagovat

Tohle je dojemný příběh! Ale kočky jsou zkrátka velké bojovnice! A tady se to jen potvrzuje :-) Krása!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama