Červen 2011

O srnečce

21. června 2011 v 22:15 | Envy |  Pohádky o zvířátkách


O srnečce

Byl jednou jeden les, a v tom lese žila malá srnka. Protože ona srnka byla dcerou jelena - krále lesa, myslela si, že všechna zvířátka jsou její poddaní a musí ji poslouchat. Její rodiče jelen a laň jí často opakovali, že zvířátka nejsou žádní poddaní, a že s nimi tak ani nesmí zacházet, protože by jim to pak bylo líto. Nicméně malá srnka je neposlouchala a nadále ostatním zvířátkům přikazovala, co mají dělat. Ale jednou to přehnala. Jako obvykle běhala po lese, nekoukajíc se kolem sebe a pod nohy. Není tedy divu, že ve své zbrklosti šlápla na ježka a popíchala se o jeho bodlinky. Malá srnečka se na ježka tak rozzlobila, že by se za to nemusel stydět nejeden pořádně rozzuřený člověk. "Ježku! Co si to dovoluješ! Takhle se mi připlést do cesty a ještě mě pobodat! Koukej zmizet, ať už tě tu nevidím!" rozčilovala se. Jenže ježeček, ač zvyklý na podobné chování srnečky se tentokrát pořádně urazil. Vždyť on za to chudák nemohl, že srnečka si jen tak běhá po lese, nedává pozor na cestu a pak na něj šlápne! A namísto toho, aby se omluvila, ještě mu chudákovi nadává. Ježeček pro prohlásil: "Jestli-že mě již nechceš vidět, budiž po tvém. Odcházím z lesa, tvoje chování je velice špatné a všem nám lesním zvířátkům ubližuje." Jak ježek řekl, tak také udělal. Další den ho nebylo k nalezení.
Tak to bylo i následují dny. Král lesa jelen, ale i ostatní zvířátka z toho byla smutná, vždyť ježek byl jejich dobrý kamarád. Když to takto pokračovalo už téměř dva týdny, napadlo krále zeptat se srnečky. Ta mu ovšem odpověděla, že o ježkovi nic neví. Jenomže když už od ježkova zmizení uplynul měsíc, padly na malou srnečku výčitky, které se ještě víc prohloubily tím, jak byla všechna zvířátka smutná. Srnečka tedy požádala svého tatínka jelena, aby svolal všechna zvířátka na lesní mýtinku, že by jim chtěla říct něco důležitého. Královi lesa se tento nápad nelíbil, ale srnečka mu vysvětlila, že je to o ježečkovi a že je to důležité, souhlasil. A tak se následující den konalo setkání lesních zvířátek na mýtince, kde se srnečka přiznala, že za ježkovo zmizení může ona. Řekla zvířátkům, jak to celé bylo a přiznala svoji vinu. Omluvila se i za to, jak se po celou dobu k ostatním zvířátkům chovala, prohlásila, že ji to velice mrzí, a slíbila, že už se bude chovat ke všem hezky.
A najednou se v nedalekém houští zašustilo. Zvířátka se lekla, ale když z houští vynořil ježeček, byli všichni nadšení. Hned se ježka ptali, kde byl tak dlouho, a cože se tu najednou takhle objevil. Ježek jim odvětil: "Odešel jsem žít do vedlejšího lesa, jenže nedávno k nám přišel jeden toulavý pes, a povídal, že jsou zde všechna zvířátka smutná, protože jsem odešel. Rozhodl jsem se tedy vrátit, a jak vidím, dobře jsem udělal. Jsem šťastný, že jsem opět s vámi, mí kamarádi! Taky mě těší, že srnečka už pochopila, že její předešlé chování k nám nebylo správné a rozhodla se jej změnit." Když ježek domluvil, usmířil se srnečkou a přivítal se všemi, konala se veliká hostina na počest jeho návratu.
Od té doby se již srnečka nechovala nijak povýšeně, či ošklivě k ostatním. Všechna zvířátka žila spokojeně a chovala se k sobě velice hezky.
A tady je moje povídání.
Pohádky… Už jenom to slovo má v sobě cosi magického. A pak, kdo by neměl rád pohádky o krásných princeznách a chrabrých princích, kde dobro vítězí nad zlem, či různé pohádky o zvířátkách, ať už je to krteček, včelí medvídci či Ferda mravenec a včelka Mája. Nejenom tyto, mezi pohádky patří věci i poněkud akčnějšího žánru, například Piráti z Karibiku (ne, nezbláznila jsem se, skutečně to řadím mezi pohádky, sice pro starší diváky, ale stále je to pohádka).
Pohádky má rád každý, pokud teda nepočítáme osoby procházející si obdobím puberty, podle kterých jsou pohádky pouze pro malé děti (to že oni sami jsou malé děti zmiňovat nebudem). Takže - každý svým způsobem má rád pohádky, a je jedno kolik mu je. Malé děti rády poslouchají ony, již zmiňované příběhy, ve kterých dobro vítězí nad zlem. Starší jedinci dávají přednost pohádkám s různými rébusy, akcí atd. A ti úplně nejstarší mají rádi snad všechno. Samozřejmě, každému se líbí jiný typ pohádek, jen ho najít.
Četla jsem někde i článek, kde autorka tvrdí, že pohádky jsou k ničemu, protože dávají planou naději dětem na věčnou lásku, na zázraky a taky na to, že pravda vždycky vítězí nad zlem. Že prý je to příšerné, takhle dělat dětem iluze a pak jim ukázat realitu, která se od pohádek mnohdy tak liší. - Ano, pohádky se skutečnému životu moc nepodobají. O to ale jde, každý se někdy potřebuje ukrýt do světa pohádek, prostě na chvilku 'vypnout' a snít o tom, jaké by to bylo, kdyby život byl jako v pohádkách.
Pohádky jsou pro malé děti důležité, pro rozvoj fantazie, ale i kvůli spoustě dalších věcí, hlavně pokud jsou v knižní podobě a rodiče jim je předčítají. Tyto děti totiž potom umí číst lépe, než děti, které rodiče radši posadí před televizi, než aby jim četli. Jde jim líp pravopis, ve starším věku stále a rádi čtou knihy, a jde jim snáz formulovat svoje myšlenky do vět. Hromada pohádek je také poučná a říkají dítěti, jak by se mělo chovat.
Já sama mám pohádky velmi ráda. Je to hlavně díky mým rodičům, kteří taktéž holdují pohádkám a vychovali mě ve stejném duchu, za což jim jsem velmi vděčná. Nakonec snad zbývá říct: čtěte pohádky a buďte šťastní!
Envy ~
Autorkou blogerka Envy. Její pohádka se umístila v žebříčku nejlepších pohádek k tématu týdne na blogu.cz "pohádky".

O kouzelných petůniích

21. června 2011 v 22:14 | Dragi |  HRAVÉ POHÁDKY
O kouzelných petůniích

Kdysi dávno v jednom království vládli moudře král Dobromil s královnou Smělmírou. Bohužel jim však pro samé státnické starosti nezbyl čas na jejich syna Slavomíra. Tomu se jako jedinému dědici dostávalo prvotřídní péče od chův, ale ty ho také velmi rozmazlovaly. Není se tedy čemu divit, že po smrti rodičů nastoupil na trůn sobecký a arogantní mladík, zcela nepřipravený na jakékoli povinnosti.
Proto ho také nesmírně obtěžovalo, když měl rozsoudit spor chudé dívky s mlynářem. Každý tvrdil svoje, až z toho princátku šla hlava kolem. Zrovna uvažoval, jestli by nebylo pohodlnější vyslechnout je v zahradě, když ho osvítil spásný nápad. Co by se s nimi zabýval, když se jich může zbavit tak snadno?
"Drazí a vážení, možná jste o tom ještě neslyšeli, ale v mém skleníku rostou velmi podivuhodné, ba kouzelné rostliny. Těm, narozdíl od lidí, nikdy nikdo nic neskryje. Proto vám oběma dám jednu sazeničku. Ten, jemuž vykvete, je v právu..." A potom poslal sluhu ke staré zahradnici Alžbětě, aby mu přinesla dva květináče se zcela uschlými petúniemi.
"A teď budu mít klid," pochvaloval si, když odešli. Nepředpokládal totiž, že by se tento zázrak někomu povedl. Pověst o jeho "rozsudku" se navíc roznesla, takže ho už neotravovali další prosebníci. Své dny opět prožíval v radovánkách a zahálce. O to větší bylo jeho překvapení, když se po roce a po dni skutečně vrátila prostá dívenka s nádherně kvetoucími petúniemi. Nezbylo mu tedy, než obnovit její spor a odsoudit hamižného mlynáře, který se jí snažil ošidit.
*
Sice mu to stále nešlo na rozum, ale nakonec se s tím smířil. Hlavně proto, že díky tomu mohl snadno a rychle odbýt své poddané a opět se vrátit k zábavě. Dokonce posléze uvěřil, že květiny z jeho zahrady jsou skutečně nadány kouzelnou mocí, které neunikne žádná faleš. Vždyť se nikdy nemýlily...
Jeho pýcha den ode dne rostla. Proč by se měl smířit s obyčejnými věcmi, když vlastní takový div? Choval se k služebnictvu čím dál hůř. A jednoho rána, když se špatně vyspal, dokonce vyhodil svou zahradnici jenom proto, že se mu už protivilo dívat se na její vrásčitou tvář. Stařenka neprotestovala. Sbalila svoje a vnuččiny věci do malého ranečku a zmizela jako pára nad hrncem.
*
Jenže zanedlouho potom, co se královské květeny ujala nová, mladá a krásná, dívka, se Slavomír pustil do pře se svým nejvěrnějším společníkem. Šlo o hloupost, ale žádný z nich nechtěl popřát vítěžství svému soku. Poslali tedy pro zázračné květiny...
Uběhlo spousty vody a v obou květníčcích stále vězely jen staré uschlé pahýly. Zkusili to tedy s dalšími, avšak záhadné prokletí postihlo úplně všechny kouzelné petúnie. Žádná už nevykvetla. Král si zoufal, nadával, ale ničemu to nepomohlo. Nechal tedy rozhlásit, že stará zahradnice mu ze msty ukradla jeho kouzlo a vyslal všechny své oddíly, aby jí našli, zatkli a přivedli. Ale po ní, jako by se země slehla.
*
Zpráva o tomto hrozném neštěstí se velmi brzy rozšířila. A v celém království začaly vypukat vzpoury a nepokoje. Proto se král rozhodl jedné teplé červnové noci v přestrojení opustit palác. Zahalil se do kapuce a spustil si lano z okna. Celé to zpočátku vypadalo jako velké dobrodružství z románů, které si tak rád nechával předčítat... Jenže ani nevyšel z města a už ho začala zmáhat únava. Posadil se tedy na kraj cesty a přemítal, jestli by se raději neměl vrátit. Z úvah ho vytrhl až zpěv malého děvčátka. A když se pořádně podíval, poznal v té malé neposedě vnučku zlotřilé zahradnice Alžběty, která tohle všechno způsobila.
"Kde máš baičku?" zeptal se naoko přívětivě.
"Proč se ptáš?" zazubila se na něj holčička.
Ale to už jí popadl za útlá ramínka a hrubě s ní zatřásl. "Protože mi ukradla moje kouzelné květiny!"
A v tu chvíli se dítě upřímně rozesmálo. "Takový velký a ještě věří na čáry!" hihňalo se do dlaně.
"Jak bys jinak vysvětlila ty zázraky, které vykonaly?"
"Moje bábi vždycky do toho správného květináče přisypala tajně pár semínek..."
"To určitě! Jak by poznala, kam je má dát?"
"Umím se dívat kolem sebe, můj pane," ozvalo se za ním. Otočil se a uviděl stařenku. "Protože poslouchám, o čem si lidé povídají, sleduju, jak se chovají... Pak není tak těžké odhalit lež..."
Zuřil. Tahle ošklivá plebejka ho bude poučovat o tom, jak soudit? Jeho rodokmen přeci sahal až k časům samotného... Zarazil se. Až příliš dobře si totiž uvědomoval, že bez ní si své postavení udržet nedokáže. A vůbec nezáleží na tom, jestli ty soudy vynášela ona, nebo nějaké začarované kytky... "Dobrá. Neprodleně se vrátíte do zámecké zahrady jako vrchní zahradnice..."
"Jen ne tak zhurta, můj pane," přerušila ho mírně, "moje nástupkyně se o vaše rostlinky jistě stará stejně dobře, jako jsem to činívala já. A pokud ode mě chcete jen rady, mohu přeci zůstat zde..."
Nenávistně jí probodával očima, ale ona mu to oplácela pouze pohledem plným pochopení. Mohl by si prosadit svou. Poslat sem vojáky, a tak... Jenže... Kdo mu zaručí, že by mu potom pomohla? Nezbylo mu tedy, než se podřídit. Jeho hrdost mu však nedovolovala, udělat to veřejně. Proto k ní nikdy nejel kočárem, ale pokaždé se tajně vykradl z hradu v přestrojení...
*
Postupně si však začal uvědomovat, nakolik je mu stařenka užitečná. Díky ní nejen potlačil povstání, rozsoudil mnoho sporů, ale i urovnal vztahy se sousedními panovníky. Navíc, v převleku vyslechl a uviděl mnoho věcí, které mu dosud správci zatajovali. A konečně porozuměl svému lidu. Nakonec tedy stařenčiny rady ani nepotřeboval. Ale teď už si jí velmi vážil pro její moudrost, a proto jí jednoho dne požádal, jestli by se nastala vychovatelkou jeho dětí.

Autorkou blogerka Dragi. Její pohádka se umístila v žebříčku nejlepších pohádek k tématu týdne na blogu.cz "pohádky".

Sedmá duhová pohádka - fialově zlatavá

17. června 2011 v 21:29 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Fialově zlatavá

Andělíček Barvička si přisedl ke kulíškům Kubovi a Matějovi. Dojatě se díval na jejich duhové čepičky. Maminky je napletly tajně. Dnes je svým dětem uvázaly na hlavičku. Barvička byl spokojený. Jeho sedmidenní barevné poslání bylo u konce. Rozhovory duší s Bohem v trojúhelnících byly nádherné až éterické. Nemohl z obrázků spustit oči. Vtahovaly ho dovnitř. Vzpamatoval se a zvesela promluvil na kulíšky.

"Děti, dnes nemám pro vás úkol.", odmlčel se. Kubko posmutněl. Andělíček to zaregistroval a rychle dodal. "Ale mám pro vás duhový dárek."
"Dárek, dárek" křičely děti a nejradši by sáhly Barvičkovi do jeho veliké duhové kapsy na bříšku, v níž schovával všechny výtvarné potřeby.
Andělíček se rozesmál. "Ne né, je to kouzlo, které vám bude pomáhat celý život, kdykoliv si na něj vzpomenete." a z kapsy vylovil dvě maličké baterky. Rozsvítil je a opatrně je přiložil kulíškům nad kořen nosu. "Sluníčková radost přichází do vašeho srdíčka i těla. Představte si, že nad vámi se roztrhne pytel plný barevných lentilek. Všechny barevné lentilky se sypou na vaši hlavu a pronikají do těla."


"Jůů, modrá, zlatá, oranžová, žlutá", zvolal rozradostněně Matýsek.
"Juchůůů, červená a zase žlutá. Hele modrá", bláznivě křičel na svého brášku Kuba. "Letí další", křičel Matěj. Kluci byli nadšení. Andělíček jim nepozorovaně odtáhl svítilnu od čelíčka.

Kulíšci ještě pořád svýma rozzářenýma očkama chytali lentilky a jejich tělo duhově zářilo. Ale to viděl jen andělíček Barvička. Byl moc spokojený a potichoučku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně lapáním lentilek tak unavila, až se jim začínaly klížit oči. Rukou si začala třít ouško, až usnula. Kulíšci spali sladce a byli obklopeni duhovým léčivým a ochranným obalem, které kolem jejich těla vytvořilo lentilkové kouzlo. Ve spánku si slíbili, že všechna kouzla, co je naučil andělíček Barvička, musí naučit maminku a tatínka, až se dostanou domů. Mají na to celý život ...



Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.

Ještě jsem na pohádkový blog pro kulíšky napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici".
Pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek, hipoterapeutickou Koník jménem Joint a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".


Šestá duhová pohádka - tmavě modrá

17. června 2011 v 21:25 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Tmavě modrá

"Proč tu není Toník? Kam odešel?", valily se na andělíčka Barvičku otázky, jakmile se objevil.
"Jeho malá duše odešla k Bohu", odpověděl andělíček.
"Tys to věděl, že odejde?", opáčil kulíšek Kubko.
"Věděl", řekl Barvička posmutněle. "Všichni jste v noci dostali znovu volbu. Všichni jste si vybojovali život. Chtěli jste tu být."
"A Toník ne? Proč ne? Nebo jsi mu nepomáhal jako nám všem? " a Matýsek se rozplakal.
"Pomáhal jsem všem stejně jako všichni moji kamarádi. Nemohl jsem proti tomu nic udělat. Jeho malá duše hovořila s Bohem. Toník se rozhodl sám, že se chce znovu narodit. A Bůh mu naslouchal."
"Narodí se znovu? Za kolik dní?" rozumoval tázavě počtář Kuba, ale jeho hlas prozrazoval slzy a úzkost .
"Jeho duše se narodí jindy a do jiného příběhu. Každá duše má svůj příběh. Jeho duše se rozhodla odejít z tohoto příběhu a časem naplnit jiný."
"Jeho maminka je ale smutná. Moc smutná", plačtivě pověděl Máťa a slzy se mu koulely po tvářích.
"Nebojte se o ní. Je u ní andělka Čáralka. Bylo to napsáno v příběhu duše této maminky. Andělka jí to pomůže odžít a pochopit."
"Může si naše duše povídat o Toníkovi přímo s Bohem?", pravil statečně Matýsek.
"Já mu ukážu. Tohle se nedělá", zaťal prťavou pěstičku kulíšek Kuba.
Andělíček Barvička se usmál. "Jakube, Jakube, jsi odvážný. Už jsi ale svůj život včera vybojoval jako tvůj předek Jácob. Už nemusíš bojovat s Bohem ani za sebe, ani za Toníka. Jedna tvá nožička zůstala po včerejšku trošku horší. Stejně jako u Jácoba. Bude ti připomínkou, že v životě je boj hrdinstvím, ale život o zbraních není. Je o lásce a radosti navzdory všemu. Nechtěl jsi pomoci ani ode mě. Bojoval jsi i se mnou. Život není o samotě a o výhrách. Vítěz je vždy sám. ", odmlčel se a pak ještě pravil: "Tvá nožička ti bude připomínkou, že jsi tu proto, aby ses naučil přijímat pomoc a učil to i druhé". Andělíček Barvička sklonil hlavu ke své výtvarné kapse a našel v ní tři čtvrtky. Ještě vytáhl pastelky. Na čtvrtky nakreslil trojúhelníky.
"Nechám vám to tu a vaší mamince. Vaše duše si může povídat s Bohem. O čemkoliv. Jeho hlas budete slyšet ve svém nitru pokaždé, když se ztišíte. Kdykoliv když budete malovat, zpívat nebo třeba tančit jen pro sebe. Nemusíte za ním nikam chodit. Je ve vašem srdci." Hlas ztišil ještě víc: " ... a já budu s vámi do posledního dne, i kdybyste na mě zapomněli." Andělíček Barvička kulíšky pohladil a zmizel.

Kulíšci mlčeli. Dívali se na sebe. Pohled jim sklouzl na pastelky. Bylo jich sedm. Před sebe si dali trojúhelník. Nevěděli, kterou barvou začít a co nakreslit. "Zavřete oči a vezměte pastelku do levé ruky. Ta je od srdce ...", šeptal jim v nitru hlas. Kulíšci poslechli. Začali kreslit a po chvilce otevřeli oči. Malovali dál. Jejich duše skrze pastelky hovořila s Bohem. Nejprve o smutku i zlobě nad odchodem kulíška Toníka... až začala malovat o radosti ze života a děkovala, že se narodila a žije svůj příběh.

Autorkou Edith Holá

Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.

Pátá duhová pohádka mořsky tyrkysová

17. června 2011 v 21:22 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Mořsky tyrkysová pohádka

(Prosím, tuto kapitolu nečtěte, pokud jste nepřečetli předešlé. Bylo by to vytržené z kontextu a tedy zřejmě depresivní. Po rozhovoru s některými maminkami kulíšků bude ještě jiná varianta tyrkysové pohádky. Kulíšek Toník tam nebude. Kulíškovi Kubkovi bude andělíček Barvička říkat, že mu byla operována nožička a zůstalo mu určité znamení, aby se naučil přijímat pomoc a učil to druhé.)

Delfíni ve všech mořích se na dálku svou modlitbou dorozumívali se všemi miminky. Rozklikněte delfíní píseň a čtěte dál.

Byla těžká noc. Přišla průtrž mračen. Namísto, aby se všichni k sobě schoulili a drželi se navzájem, stal se opak. Lidé v bílých pláštích kmitali a pobíhali. Operační sály svítily. Andělíček Barvička měl u sebe všechny své kamarády. Museli všechny kulíšky ihned zabalit do duhového ochranného obalu. Andělka Čmáranice a andělka Voskovka dostaly za úkol navštívit vystrašené tatínky těchto kulíšků v jejich domovech. Maminky rázovaly po chodbách. Nemyslely na únavu, strach, paniku, ani útěk. Neplakaly, ... Fungovaly. Vnímaly přes prosklenou stěnu, jak jsou jejich děti v duhových vajíčkách. Měly pocit, že je z nervů a bouřky šálí zrak. Ale viděly to všechny. Také si všimly, že kulíšek nedávno narozený leží na duhovém polštářku a je přikrytý duhovou peřinkou. Kolena se jim podlomila. Nemohly nijak pomoci. Semkly se dohromady a jedna z nich pravila: "Květinu. Musíme posílat dětem lásku. Láska je energie. Představte si květinu a tu posílejte svým dětem". Tak se i stalo. Hodně květin od srdce letělo i k malému miminku v červeném. Andělíčkové zvedali jeho polštářek a odnášeli kulíška v barevných peřinkách vzhůru. Pár andělíčků se shluklo kolem jeho maminky a pomáhali ji držet se na nohách a mávali s ní. Nikdo až do rána neusnul.


Přes den maminky pod zklidňovadly klimbaly na svých pokojích. Dostaly informace, že většina dětí byla operována a budou se probouzet až k večeru nebo budou v umělém spánku více hodin. Možná i dní.

Tatínkové kulíšků nešli do práce. Neměli žádné zprávy. Jen sen, že musí nafotit květiny. Nevěděli proč, ale cestou za dětmi fotili. Nechali fotky vyvolat a ještě koupili pro svou ženu velkou živou květinu. Přinášeli lásku z velkého světa do mikrosvěta, kde jejich děti, ženy, lékaři a andělé celou noc bojovali. Se svými ženami navečer rozvěsili fotografie květin kolem prosklených domečků a dívali se, až se jejich děti začnou probouzet.

Kukýnci postupně otevírali svá kukadla a ze všech dětských hrdel se ozvalo "ááááááá". Maminky a tatínkové začali šťastně plakat. Propojila se tyrkysová barva se zelenou. Moře emocí, moře utrpení ale i moře lásky a radosti se nyní slilo v jednu alikvotní vibraci písmeno A. Dětské áčko se rozeznělo jako nejkrásnější píseň po celém světě. A ve všech mořích jim odpovědí zněla delfíni modlitba.

Autor blogerka a správce blogu pro kulíšky Edith Holá (maminka dvou chlapečků)

Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.
______________________________
Po Žluté pohádce ke mně přišly všechny další čtyři najednou. Jela jsem v autobuse a jen jsem do sešitu zachytávala, co přicházelo. Sama jsem byla překvapená, kam se příběh rozhovorů andělíčka s kulíšky ubírá. Přijde vám to drsné? Přesmutné? Zbláznila jsem se? Co bych za to dala, kdybych dostala do ruky tenkrát na JIPu něco smutného. Nebrečela jsem. Fungovala. Zazdila emoce a fungovala. Odžívám to stále. Nevyplakané období se vám zapíše až na buněčnou úroveň a zjevuje se to jako deprese v nestřežených okamžicích. Je to jako kdyby se kdykoliv vypustil džin z láhve. Vím, že jsem měla plakat tenkrát na JIPu a potom další dva týdny na chíře. Plakala jsem, až když jsem vzpomínky tři a půl roku poté vypsala na svůj blog. Pomohlo to, ale už je to posttraumatické. I tak díky Bohu za to!

Čtvrtá duhová pohádka zelená s růžovým nádechem

17. června 2011 v 21:21 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Zelená s růžovým nádechem

Andělíček Barvička seděl u prosklených domečků a střídavě se díval na všechny kulíšky a zase si držel hlavu v dlaních. Nebylo mu lehko. Téměř všichni kulíšci spali. Na pokoji byl i nový Toník. Už byl oblečen celý v červeném. V místnosti bylo chladněji než jindy, ale možná to bylo jen pocitové, protože se venku zatáhlo a měla přijít bouřka. Kulíškové dostali na ručky krásné růžové pletené rukavičky. Maminky se činily. Upletly je během chvíle. Navlékly jim je ve spánku. To budou koukat, až se probudí. Růžová je barva srdce. Andělíček ožil, když myslel na své barevné poslání. Maminky byly povětšinou na chodbách a jejich muži jim přinášeli květiny. Budou to potřebovat, pomyslel si andělíček. Oklepal se.
Sklem prošel ke kulíškům Matějovi a Kubovi. U nohou zase měli poctivě vymalovaný úkol ze včerejška. Maminčin čtverec visel vedle její mandaly. Obrázky nebyly smutné. Měly hloubku a byly zakořeněné. Kulíšci měli napletený další proužek na čepičce a u capáčků. Zelený.


"Moje zlatíčka, dnes vám nedám úkol. Dnes opravdu ne. Ale to kouzlo, které vás naučím vám i vaší mamince bude pomáhat.", rozzářil se a namaloval růžové srdce doprostřed jejich hrudníčků. Tady si představte jakoukoliv květinu z těch, co maminka každý den dostává. Tu, která se vám nejvíce líbí. Až bude jasná, tak jasná, že ji budete moci poslat někomu blízkému, tak to je ono." Viděl, jak se objevuje na srdíčku u Kubíka červená růže a u Matýska žlutá pampeliška. Když byly ostře vidět, kulíšci ji poslali své mamince a tatínkovi. Ti se přesně v ten moment otočili a usmívali se na své děti přes prosklenou stěnu pokoje.
"Je to zvláštní", mudroval sám pro sebe andělíček Barvička. "Barva srdeční čakry je zelená. Uvádí do života. Učí zákonům života. Jakoby byl konec pohádky a je tu realita. Téma pravdy a rovnováhy. Já bych ale radši vyprávěl jen o růžové. O růžové mořské vodě, kterou maminka přidává kulíškům do koupele. O jejím růžovém náhrdelníku, který nosí v kapse i tady, aby si vždy připomněla, že ji má někdo rád."
Maminka kulíšků se vrátila na křeslo vedle nich. Na hrudi jí zářila růže a pampeliška. Andělíček věděl, že ještě ji musí naučit své kouzlo. Sice nespí, ale musí ho znát, než nastane noc. Vytáhl ze své velké kapsy levandulové lístky. Rozházel je kolem sedící ženy. Aspoň na chvíli musí spadnout do mikrospánku. Maminka se zmateně rozhlížela. Měla pocit jakoby cítila klid své babičky. Byl to tak silný pocit, že zavřela oči a slastně se mu poddala. Pro velké vyčerpání a únavu ze všeho, co za poslední dny a noci žila se svými kulíšky, se oddávala uklidňujícímu pocitu jakoby ji vánek hladil po čele. Vnitřní hlas jí šeptal o dvou květinách od jejích dětí, které jí září na srdci. Viděla jasně žlutou pampelišku a rudou růži. Hlas jí říkal, že je má poslat svým dětem zpět. Probudil ji zmatek na pokoji a rána hromu. Po chvíli musely všechny maminky opustit své děti a odejít na pokoje. Lékaři nevěděli, jestli ještě tuto noc se budou moci vrátit a spát na křesle vedle svých kulíšků.


Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.

Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazené za sebou na mém osobním blogu.

O pleskání bosých nožek a klapání kopýtek

14. června 2011 v 12:58 | Šárka Smíšková |  HIPOREHABILITAČNÍ POHÁDKY
O pleskání bosých nožek a klapání kopýtek

(Druhá hiporehabilitační pohádka)
Šárka Smíšková

Běžíme po modré louce plné bílých peřinek a polštářků, já a můj kamarád. Moje bosé nožky směšně pleskají a jeho bosá kopýtka bez podkůvek klapou. Hrajeme si takhle už dlouho a je nám dobře. Víme, že budeme muset dolů, do zelené, hnědé, ale i šedé, někdy černé, zkrátka do barev. Zatím nemyslíme na to, jak si budeme hrát tam. Bezstarostnou hru přerušilo víření. Otevřel se velký trychtýř a nasál mě do velkého otvoru. Padám po spirále a blíží se malý otvor, nasměrovaný do čehosi neznámého, na které zatím nebyl čas se připravit. Trychtýř mě vyhledal nějak brzy. Možná padám do jeho ústí omylem, ale stěny jsou strmé a směřují k jedinému místu, nedá se už nic vrátit.


Všude kolem je ostré světlo a podivné zvuky. Pípání, cvakání, hlasy, ale chybí klapot bosých kopýtek. Je tu několik neznámých tváří, bílých, jako obláčky z modré louky. Sklání se nade mnou a dělají se mnou podivné věci. Je tu také jedna blízká tvář s velkýma ustaranýma očima. Občas se lesknou a třpytí kapkami. Jedna mi pleskla o nosík a je mi z toho trochu smutno. Je tu i další blízká tvář, orámovaná směšnými chloupky, ta se stará o mě i o tu první, s občas lesklýma očima.
V ostrých a sytých barvách už jsem jako doma a pomalu mizí vzpomínky na modrou louku. Bosá kopýtka ale klapou dál v mé paměti. Moje blízké tváře jsou se mnou. Máme hodně práce a plno starostí. Všechno nejde tak, jak má a mým tvářím se mnou pomáhají jiné. Mluví o těle, pohybu a spoustě složitých věcí. Někdy se o mě starají všichni až moc, stále něco musím, ale mně se ozývá v uších klapot bosých kopýtek. Když klapaly a bosé nožky pleskaly, bylo mi dobře. Ale nožky nepleskají a kopýtka neslyším.
Neslyším? Klapot bosých kopýtek se najednou přibližuje, moje tváře se usmívají. Někdo mě zvedá a dává na teplou hebkou postýlku. Postýlka se hýbe a pod ní klapou bosá kopýtka. Je mi krásně a vím, že jsme zase spolu. Moje tváře to poznaly a dopřávají mi tuhle radost často. Najednou si vzpomínám, jak běhají bosé nožky. Zkouším se postavit, rozběhnout. Jde to pomalu, ale kopýtka mi stále připomínají, jak na to. A najednou se to stane. Bosé nožky pleskají do klapotu bosých kopýtek. Obě moje tváře mají velké lesklé oči, ze kterých pleskají o barevnou zem šťastné kapky.

Autorkou Šárka Smíšková (http://hiporehabilitace-cr.cz)

První:-) hiporehabilitační pohádka je od Edith Holé "O koníkovi Jointovi".

Pletená pohádka

13. června 2011 v 21:37 | Petra Šolcová |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Pletená pohádka

Malá horská víska byla zachumlána ve sněhu. Pod nebem zářících hvězd svítily i bíle pokryté střechy a poblikávala malá žlutá okénka.
V každém z nich se mihotal plamínek hořící svíce, který zval pocestné a tuláky na kousek tepla, čaj s medem a něco malého k zakousnutí...
Na samém kraji vesničky stál malý červený domeček s bílými dveřmi a okny, kterými dopadalo měkké žluté světlo na zahrádku schovanou pod pořádnou sněhovou duchnou. Zima byla opravdu velká, mráz jen praštěl a prsty štípaly i v teplých vlněných rukavicících. To ale vůbec nevadilo dětem sedícím kolem bělovlasé ženy, která se houpala v křesle u krbu, od něhož sálalo příjemné teplo po celé světničce. Praskající dřevo a také světlo svíček a velké petrolejové lampy dokreslovalo přátelskou a milou večerní chvilku. Chvilku, která patřila jen dětem, naslouchájícím babiččinu vyprávění. Střapatým klukům svítily oči a pihovaté holčičky si nedočkavostí žmoulaly copánky svázané velkými mašlemi.
Stará žena nebyla jejich opravdová babička, žila tu však od nepaměti a na večerní vyprávění k ní chodili i jejich rodiče, možná i prarodiče....kdo ví?! Byly to sváteční chvilky na závěr každého dne. Babička dovedla vyprávět o všem, co děti zajímalo. Holčičkám příběhy o vílách, princeznách a krásných princích, klukům zase o odvážných námořnících, strašidelných hradech a neohrožených bojovnících. Všichni poslouchali příběhy se zatajeným dechem, pro každého se něco našlo....
Celý den se pracovitá žena nezastavila, ale večer s dětmi seděla ve svém houpacím křesle a pletla malinké čepičky a ponožky. Na zvídavé a dotěrné otázky pro koho že jsou, odpovídala že pro malé víly a luční elfy. A od pravdy vlastně nebyla ani moc daleko...
Vlnu na pletení měla od svých krásně hebounkých oveček, které u ní našly ten nejlepší domov. Děti nikdy nepřišly na to, jak je možné, že jeden večer bílá klubka do večera příštího proměnila barvy. Ve velkém proutěném koši se pak mačkala klubíčka růžová, zelená, modrá a žlutá...
Když večer děti odešly do svých domovů, žena otevřela velký proutěný koš a přidala do něj další upletený pár ponožek a čepičku. Z koše zavonělo podomácku vyrobené levandulové mýdlo a jak se chýlil rok ke svému konci, začínal být koš těsný....

A poslední den byl tady....

Daleko v údolí stál velký bílý dům s červenou střechou. Na oknech tady nevisely žádné záclonky, chyběly květiny, svíčky, koberečky...nic z toho tu totiž nesmělo být. Byla tu nemocnice, kde se léčí nemocní lidé...
Až nahoře v podkroví, odkud šlo zahlédnout zasněžené vrcholky hor, seděly ustarané maminky ve velkém bílém sále u zvláštních skleněných domečků. Ležela v nich úplně malá, malinká miminka, která vypadala jako ty nejdokonalejší panenky zhotovené do posledního detailu. Holčičky by z takových panenek byly nadšené...
Jenže maminky tady už malé holčičky dávno nebyly a úzkostlivě sledovaly každý nádech, či drobný pohyb svého malého děťátka...Klidu jim rozhodně nepřidávaly ani všechny ty pípající, blikající a záhadné přístroje kolem, které hlídaly jejich děti a pomáhaly jim přežít.
Miminka byla sice úplně normální, jen si na svět trochu více pospíšila a teď tady rostla, sílila a doháněla své kamarády, kteří stihly dozrát u maminky v bříšku. Zvláštní skleněné domečky, inkubátory, jim právě to maminčino bříško nahrazovaly...

Odbíjela půlnoc, začínal Nový rok a sestra ve službě šla zkontrolovat své malé kulíšky, jak jim tady, mrňouskům malinkým, všichni říkali. Ozval se zvonek a ještě než sestra dveře otevřela, věděla, co je za nimi....byl přece Nový rok. A opravdu. Stála tam, stejně jako loni, předloni, přepředloni.......velká dřevěná krabice. Byla až po víko zarovnána malými balíčky. V každém barevná čepička, stejné ponožky a malé vyšité srdíčko.
Z modrých čepiček bylo cítit letní nebe, modré chrpy a pomněnky, ze zelených tráva a stromy, z růžových červánky a šípkové růže a ze žlutých hřejivé sluneční paprsky. Bylo jich přesně tolik, kolik zase přibude tento rok malých uspěchaných kulíšků, to už tady všichni věděli. Čepičky měly kouzelnou moc, miminkům se v nich zdály krásné voňavé sny....z bílého sálu odnesly děti přímo na rozkvetlou louku blízko hlubokých lesů. Kvetly a voněly tu květiny, lítaly motýli s velkými pestrými křídly, proháněly se veverky a zajíčci, poletovali luční skřítci a duhové usměvavé víly. To vše bylo protkáno konejšivými slunečními paprsky...dokonce i sestry mohly přísahat, že jak vstoupí do velkého pokoje, vidí duhové záblesky a cítí lesní a luční vůni, posekanou trávu a čerstvý horský vzduch....
Proto se tady dětem také tak dobře přibývalo na váze, prospívalo a brzy doháněly své vrstevníky a odcházely domů k tatínkům, bráškům a sestřičkám. Maminkám dodávala sílu malá vyšívaná srdíčka, která pak schovávala dětem společně s čepičkou a ponožkami do jejich památeční krabičky k fotkám, prvním obrázkům, oblíbeným knížkám a deníčkům....

Autorkou Petra Šolcová.

Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek, Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

V životě ji sezení na JIPu potkalo hned dvakrát. "Na jipce jsem seděla s malým, když měl dva měsíce a zánět močových cest a s dcerkou, když jí byly tři a byla dehydrovaná, tak to bylo podobné... Tak hlavně ať jsme všichni už jen zdraví!", přeje všem Petra Šolcová.

Fotografie je stažena ze stránek projektu "Zlatý kulíšek" o.s. Nedoklubka.

Nové logo Nedoklubka od blogerky Lucerny.


O ZTRACENÉM KOŤÁTKU

13. června 2011 v 21:17 | Jana-Janina |  Pohádky o zvířátkách


O ZTRACENÉM KOŤÁTKU

Kocourek Mourek žil spokojeně v malém zahradním domku. Když mu byla zima, přitulil se k mamince, když měl hlad, napil se teplého mlíčka. V domku byla spousta květináčů, ve kterých si mohl hrát.
Jednou večer mu maminka řekla: "Už jsi velký, Mourku, je čas, abys začal jíst jako dospělé kočky."
"A co jedí dospělé kočky?" zeptal se Mourek.
"Zbytky jídla nebo chutnou myš," odpověděla maminka.
"Fuj!" otřásl se odporem Mourek.
"Neříkej fuj, ještě jsi je neochutnal," řekla maminka. "Já teď musím odejít. Zůstaň tady, dokud se nevrátím - slibuješ?"
"Slibuji," řekl Mourek.
Maminka se vplížila do tmy, aby sehnala něco k jídlu.
Mourek si hrál mezi květináči. Zkoušel chytit pavoučka, ale byl rychlejší než on. Pak se honil za ocáskem, ale když ho chytil, zjistil, že je jeho vlastní. Začalo mu být smutno a také měl hlad. Zatoužil po maminčině hebkém kožíšku a teplém mlíčku. Mourek zapomněl na svůj slib a vydal se do temné noci hledat maminku. Protože kočky vidí i ve tmě, Mourek kolem sebe viděl vysokou trávu a husté křoví. Ucítil neznámý zápach rozkladajících se odpadků a vlhké rosy. Zaslechl podivné zvuky, které vydávala jiná noční zvířata. Ale svou maminku neviděl, ani neslyšel. Pak najednou něco zahlédl - jakýsi stín mávající křídly na noční obloze.
"Uhni z cesty!" zakřičelo to na něj. Ta podivní věc narazila do křoví. Zuřivě mávala a třepetala křídly a přitom rozzlobeně vykřikovala: "Nešika nešikovná! Nemotora nemotorná!"
"To určitě nejste," řekl Mourek. "Narazit do křoví, to se přece může stát každému, obzvlášť ve tmě."
"Tím nešikou jsem nemyslela sebe!" zatřepotala křídly sova.
"Ten nemotora jsi ty! Vyplašil jsi myš, kterou jsem právě chtěla chytit."
"To je mi líto," řekl Mourek. "Já hledám svou maminku!"
"A já hledám něco k večeři!" zahoukala sova. "Ztrať se odtud!" Sova vypadala tak hrozivě a rozzlobeně, že Mourek utíkal a utíkal...
...až se opravdu ztratil. Tu najednou ucítil báječnou vůni, na zemi před ním ležel párek. Mourek natáhl tlapku...
...a vtom se ozvalo: "VRRRRRR! Tlapky pryč. Já jsem ten párek viděl první, je můj," zavrčel pes a vycenil zuby. Zhltnul párek, ale hned ho opět vyplivl na zem. "Hóó, háá, hóó - hóórký!"
"Opatrně," radil Mourek. "Spálíš si jazyk!"
"Jo, už ho mám spálený!" Zahuhlal pes. Párek se začal kutálet. Kutálel se a kutálel...
...až se dokutálel přímo do kanálu.
"Můj párek!" nešťastně zavyl pes.
"To je mi líto," řekl Mourek. "Já chci jen najít svou maminku!"
"A já jsem chtěl můj párek!" řekl pes. "Ztrať se odtud!"
Pes vypadal tak nabručené a navztěkaně, že Mourek utíkal a utíkal...
...až doběhl k místu, kde stály dvě popelnice. Z jedné z nich byl slyšet podivný šustivý zvuk. "Maminko, jsi to ty?" zamňoukal Mourek.
"Vypadám snad jako tvoje maminka?" zeptala se krysa a vystrčila hlavu z popelnice.
"Ne," odpověděl Mourek. "Moje maminka je hezká."
"Moc se na mě nevytahuj ty jedno škvrně kočičí," posmívala se mu krysa.
"Ale já jen chci..." začal Mourek.
"Ukrást moji večeři!" ostře ho přerušila krysa. "Dej si na mě pozor nebo uvidíš!"
Popelnice se začala naklánět. Převrhla se a kutálela...
...až se dokutálela rovnou do řeky.
"Moje večeře!" zanaříkala krysa.
Mourek tentokrát nečekal, až mu krysa řekne, že se má ztratit. Zlostí jí oči jen blýskaly a tak Mourek utíkal a utíkal...
...až se ocitl tak daleko, že si začal myslet, že už svou maminku nikdy nenajde. Vtom zahlédl, jak v šeru cosi poskakuje. Byl to sáček od bramborových lupínků. "Maminko?" zamňoukal Mourek. "Jsi to ty?" Sáček se začal třást a třásl se a třásl...
Z pytlíku vystrčila hlavu myška. "Dobrý den," pozdravil Mourek. "Chutná myško?"
"Nejsem myška, opravdu ne."
"Neviděla jsi mou maminku?" zeptal se Mourek.
"Naštěstí ne," řekla myška. "Já vím, je to tvoje maminka, ale některé kočky myši jedí, když mají velikánský hlad."
"To já tě nikdy nesním - slibuji," řekl Mourek.
"Děkuji," poděkovala myška. Pak se zarazila: "Slyšíš to?" Mourek přestal chroupat lupínky. Myšce se strachem roztřásla ouška. Po střeše se k nim blížila kočka!
"Určitě mě chce sníst!" strachovala se myška.
"Ničeho se neboj," řekl Mourek. "Ochráním tě." Naježil srst, vysunul drápky a výhružně zvolal. "Tlapky pryč od mojí kamarádky myšky, nebo uvidíš! Ztrať se odtud!" Chvíli bylo ticho. Pak střecha zavrzala a zhora se ozvalo...
"Takhle se s maminkou nemluví, Mourku."
Mourek dostal vyhubováno, že nezůstal v domku, jak slíbil. "Mohlo se ti něco stát," zlobila se maminka.
"Já vím," řekl Mourek zkroušeně. "Je mi to moc líto. Už se to vícekrát nestane."
Ale oba měli takovou radost, že všechno dobře dopadlo, že mu maminka brzy odpustila. "Pojďme domů, čeká tam na nás bohatá večeře," řekla maminka.
"Hurááá!" zaradoval se Mourek. "Mám velikánský hlad."
"Tak proč nesníš tuhle mrňavou myšku?"
"To ne!" vykřikl Mourek. "To je moje kamarádka a kamarádky se nejedí, ani když máš velikánský hlad."
A tak maminka spolu s Mourkem pozvali myšku na večeři. Cestou domů přemýšlel Mourek o sově, o pejskovi i o kryse. Přál si, aby i oni se dosyta najedli. Ale dělal si zbytečné starosti, protože ten den...
...nikdo bez večeře nezůstal!

Autorkou blogerka Jana-Janina. Její pohádka se umístila v žebříčku nejlepších pohádek k tématu týdne na blogu.cz "pohádky".

Sněžná dáma

11. června 2011 v 17:37 | Brigita |  Pohádky se SKŘÍTKY
"…a žili šťastně až do smrti. A už spi, Lissie." Mladá žena přikrývá svou dcerku. Ta však nehodlá vzdát již půl hodiny trvající boj a po dvou pohádkách se stále tváří čile.
"Mně se ještě nechce," zafňuká.
Na střechu domku dopadne několik prvních kapek deště.
"Slyšíš? Prší," usmívá se matka. "Bude se ti krásně usínat."
"Maminko, proč prší?"
"Bohové pláčou," odpoví žena po krátkém zaváhání.
"Ale proč?"
"Protože se stalo něco smutného…"
"A co, maminko?"
"Na to jsi ještě malá, Lissie. A navíc už je dost pozdě. Chceš přece, aby k tobě přišel skřítek snílek a přinesl ti sen, viď? Tak spinkej, nebo se ti dneska vyhne obloukem a místo toho přiletí na černém havranovi zlá noční můra." Tady se žena lehce zamračí a pokusí se do svého hlasu vložit hrozivé tóny. Malá Lissie se zachichotá.
"Dobrou noc," políbí matka dcerku na čelo a chce odejít, ale Lissie zaprosí: "Zůstaň tu se mnou ještě aspoň chviličku."
Chvíli jsou potichu, dcerka ležící, matka sedící na její posteli. Do střechy bubnuje déšť.
"Maminko?" ozve se Lissie váhavým hlasem. "Víš, a když prší, protože bohové pláčou… Proč tedy sněží?"
"Ach Lissie…" povzdechne si matka. "No dobrá, budu ti vyprávět ještě jeden příběh. Ale už doopravdy poslední, ano? Pak budeš pěkně jako hodná holčička spát."
"Ano, mamí," přikyvuje nadšeně Lissie.
"Kdysi dávno žila v naší zemi dívka, která se jmenovala Melanie. Byla chytrá, milá, ochotná, navíc velmi krásná. Rodiče z ní měli radost a všichni ji jenom chválili."
"Ale občas taky zlobila, že jo?" přerušuje vyprávění Lissie.
"Občas ano," přikývne matka s úsměvem, "ale zdaleka ne tak často jako ty."
Lissie jen něco zamrmlá.
"Jednoho dne si Melanie všiml i samotný Justinianus, nejvyšší bůh, a zamiloval se do ní. Nějakou dobu se jí dvořil, až se zamilovala i ona do něj. A protože byl Justinianus koneckonců ze všech bohů nejváženější, nechal vystrojit velkolepou svatbu, která trvala celý týden."
"Páni," zašeptá Lissie.
"Po svatbě Justinianus rozhlásil, že jeho manželka se stává bohyní lásky a krásy. Věnoval jí Rudý křišťál, prastarý a mocný amulet, který v sobě nosil lásku celého světa. Melanie byla tímto darem nadšena.
Jak plynul čas, všichni bohové si Melanii oblíbili. Jenom jedna jediná ji nesnášela. Jmenovala se Tara a byla to jedna z Justinianových mnoha dcer. Strašně na Melanii žárlila, pomlouvala ji a v jednom kuse jí dělala nějaké naschvály."
"No teda," zavrčí Lissie pobouřeně.
"Ostatní si toho však nevšímali a stále měli Melanii rádi. Až jednou na ni Tara nastražila ošklivou past. Ukradla své matce, bohyni ranních červánků, červenou sukni, v které vždy ráno tančila a tím přivolávala slunce, a schovala ji v Melaniině pokoji. Protože nebylo červené sukně, v které by mohla bohyně tančit, slunce nevyšlo.
Všichni byli velmi naštvaní. Justinianus rozkázal prohledat celý palác, aby se sukně našla. Když byla konečně nalezena v Melaniině skříni, byl zklamaný, moc zklamaný. Melanie upadla v nemilost, bohové ji zapudili a Tara se radovala."
"To není fér," vzdychne Lissie.
"To máš tedy pravdu… protože Melanie byla velmi nešťastná, ačkoliv se na krádeži nepodílela; a přestože se snažila dokázat, že ona se na krádeži nepodílela, nikdo jí neuvěřil. Nakonec byla zoufalá a osamělá natolik, že si vrazila Rudý křišťál do srdce, aby alespoň na chvilku pocítila hřejivé teplo něčí přítomnosti.
Její tělo však dlouho nevydrželo takový příval lásky a rozplynulo se v červenou mlhu. Ta je vidět vždy při východu a západu slunce - touto obětí Melanie zajišťuje, že i kdyby byla sukně opět ukradena, slunce stejně vyjde; snaží se tak odčinit čin, který nespáchala.
Nakonec pravda vyšla najevo. Justinianovi bylo podivné, že by se Melanie zabila, kdyby skutečně sukni vzala, a znovu nařídil důkladné pátrání - a tentokrát se zaměřil i na myšlenky ostatních bohů. Tímto způsobem nalezl pravého viníka, tedy Taru. Jenže Melanii už život on ani nikdo jiný vrátit nemohl - a tak ji alespoň oplakávají.
Rudý křišťál se ale nerozpustil. Ve chvíli, kdy se Melaniino tělo rozplynulo, spadl na zem a roztříštil se na tisíce, miliony kousíčků. A ty se na naši zem sypou dodnes - v podobě sněhu. Proto je vždy, když sněží, klid a mír. Každá sněhová vločka obsahuje nepatrnou část lásky na světě.
A to je konec příběhu."
Matka se podívá na svou dceru, která již spokojeně oddychuje a ze spánku se usmívá. Usměje se také, sfoukne svíčku, po špičkách vyjde z pokoje a opatrně zavře dveře.

Autorkou blogerka Brigita. K pohádce dodává: Napsáno v zimě, kdy se venku všechno tak krásně třpytilo...
Možná to není ani tak pohádka (přeci jen to je trochu smutné), ale spíš legenda, jaké si lidi odedávna vypráví... ale protože pohádky vznikly z legend, doufám, že to tolik nevadí. :)
Její pohádka se umístila v žebříčku nejlepších pohádek k tématu týdne na blogu.cz "pohádky".

Velký lev a malá myška

10. června 2011 v 22:52 | Labanda |  Pohádky o zvířátkách

Velký lev a malá myška


Jednou když lev spal, malá myška začala běhat po něm nahoru a dolů, což brzy lva probudilo.
Lev myšku uchopil do své obrovské tlapy. Otevřel velké čelisti a chystal se myšku spolknout.
"Pardon, králi," křičela malá myška: "Odpusť mi protentokrát a já nikdy na to nezapomenu! Kdo ví, třeba budu někdy schopna ti pomoci a oplatit tento den?"
Lva rozveselila myšlenka, že by mu tak malá myška mohla někdy pomoci, že se slitoval. Zdvihl svou tlapu a nechal myšku jít.
Po nějakém čase byl lev chycen do pasti.
Lovci chtěli lva živého a proto se rozhodli, přivázat ho ke stromu provazem.
A zatímco lovci šli hledat vůz pro přepravu lva, běžela kolem malá myška. Když viděla smutně neutěšenou situaci, v níž se lev objevil, přiběhla k němu a brzy prokousala provaz, kterým byl lev svázán.
"Vidíš králi i já ti mohu být někdy užitečnou, i když jsem jenom malá myška", pravila.
Lev uznale kývl svou vznešenou hlavou a oba se rychle vzdálili tomuto nebezpečnému místu, aby lovci krále znovu nezajali.
Král musel uznat, že tato dohoda s malou myškou mu byla užitečná a prohlásil:
"I malá zvířátka zdánlivě neužitečná se mohou ukázat jako skvělí přátelé a pomocníci."
Dle vyprávění maminky :-)

Autorkou blogerka a grafický správce kulíškovského blogu Labanda. Kulíškům již věnovala báseň O kocourkovi Mourkovi a myšce Báře

Na dobrou noc

10. června 2011 v 17:58 | Petra Šolcová |  BÁSNIČKY
Na dobrou noc

Pohádková víla,
paní vlídná milá,
vede tě pohádkou do spánku,
při prvním večerním červánku.
Heřmánek voní z polštářku,
utíkej hajnout si bez nářku...
Až se zachumláš v pelíšku,
maminka sáhne pro knížku...
tatínek obrátí první list,
můžete spolu všichni číst...
O krásné chudé Popelce,
o malé Makové panence...
proč zlobil malý Smolíček,
co umí zelený vodníček...
Spánku se nemusíš vůbec bát,
víčka Ti klesnou, budeš spát...
Víla hladí Tvou malou hlavu,
halí ji do kouzelného hávu...
Záclonkou hýbe vlahý vánek,
s pohádkou přišel sladký spánek...
Rodiče šťastní pohledem hladí,
děťátko něžné, co mají rádi....

Autorkou Petra Šolcová
Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek, Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

Ovečková

10. června 2011 v 17:57 | Petra Šolcová |  BÁSNIČKY
Ovečková

Děťátko zabalím do dečky,
budeme spolu počítat ovečky.
Zachumlané v teplé vlně,
přes most kráčí opatrně.
Každá malým zvonkem cinká,
přejde třetí, malé spinká.
Zdá se mu huňatý bílý sen,
než přejde poslední - je tu den.

Autorkou Petra Šolcová
Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek, Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

Dětský sen

10. června 2011 v 17:56 | Petra Šolcová |  BÁSNIČKY
Dětský sen

Děťátko už půjde spát,
krásný sen si nechá zdát...
O teplém letním sluníčku,
zeleném jarním trávníčku...
O rybkách v průzračném potoce,
o kytkách rozkvetlých na louce...
O malém bílém koťátku,
střapatém, hravém štěňátku...
O hodné šípkové víle,
o hnědé opičce čilé...
O tom, jak hraje si s mámou a tátou,
v kuchyni voňavé po čaji s mátou...
V peřinkách s medvídky bude si spát,
zbývá jen hezké sny malému přát...

Autokou Petra Šolcová
Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek, Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

Dárek

10. června 2011 v 17:50 | Petra Šolcová |  BÁSNIČKY
Dárek

Rodičům šťastným splnil se sen,
Děťátko něžné spatřilo den.
Nyní už ve své postýlce spí,
andílek strážný nad malým bdí.
Má dlouhé řasy, hebké vlásky,
přišlo k nám na Zem z velké lásky.
Přilétlo na lehkém krotkém vánku,
voní jak louka po heřmánku.
Pohled na spící dětskou pusinku,
vezme za srdce tátu i maminku.
Cítíme sílu snad největší na světě,
co zná jen rodič nad tváří dítěte....

Autorka Petra Šolcová
Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek,Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

Cesta za novým dobrodružstvím - 10. kapitola

8. června 2011 v 11:41 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
10. Cesta za novým dobrodružstvím

Sluneční paprsky zalily celou rezervaci Wolong. Konečně je léto. Lin se této doby už nemohla dočkat, lidským dětem totiž začínají prázdniny. "Jak já se těším, až nebudu muset vstávat brzy a budu si hrát celý den!" svěřila se Lin svému pandímu kamarádovi. Medvídek se na prázdniny také těšil. Doufal totiž, že bude moci trávit celé dny s Lin.
Jednoho dne přišla holčička k medvídkům brzy ráno a nevypadala zrovna šťastně.
"Copak se stalo Lin? Proč jsi smutná?" Vyptával se hned medvídek. Neměl totiž rád, když se jeho kamarádka nesměje.
" Prý se budeme stěhovat..." řekla dívka tiše. V Medvídkovi hrklo. Představa, že Lin už nikdy neuvidí se mu moc nelíbila. Lin pokračovala. "Táta musí jet do Japonska pomáhat s nemocnými medvídky a máma tady nechce zůstat sama..." Ming měl už slzy na krajíčku, když tu ho napadl skvělý nápad. Za tu dobu, co se zná s Lin, se jeho život změnil. Naučil se lidskou řeč, umí číst, psát, skládat básně a také vlastní kouzelnou hůlku!
Když se rozloučil s Lin, šel se ještě na chvíli projít, aby promyslel svůj plán. Pomocí kouzelné hůlky se s Lin mohli podívat až do hor daleko od rezervace. Mohla by jej hůlka přenést také do Japonska? Medvídek si tím byl jist. Rozeběhl se domů, aby to hned vyzkoušel, ale když tam konečně došel, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho malý bratříček si s hůlkou hrál a omylem jí zlomil. Ming se dal do pláče. Už nikdy neuvidí svojí lidskou kamarádku! Připadal si tak sám. Najednou si ale vzpomněl, že má vlastně ještě jednoho kamaráda. Dráčka, kterého sám vychoval. Dráček byl schovaný před ostatními v temné jeskyni kousek od jeho bydliště. Ming jej už dlouho nenavštívil, a tak se rozhodl, že se za ním hned vydá.
" Dráčku, dráčku, kdepak jsi?" volal do temné jeskyně. Když dráčka viděl naposledy, byl tak malý, že by jej v té tmě ani nenašel. Jak byl překvapený, když jej přivítal tvor dvakrát tak větší než je on sám!
" Jé, dráčku, ty jsi ale veliký!" vypískl medvídek. Dráček roztáhl svá velká červená křídla, aby se Mingovi předvedl v plné kráse. Sice neuměl mluvit, ale s medvídkem si rozuměli. Ming se mu svěřil se svým trápením a slíbil, že jej bude navštěvovat častěji. Dráček měl Minga moc rád. Byl to on, kdo jej zachránil v horách, když se jako vajíčko ztratil své mamince. Chtěl proto svému kamarádovi udělat radost, a tak mu nabídl, že si může vylézt na jeho záda a vydat se s ním na okružní let. Ming chtěl vždycky umět lítat. Záviděl všem tvorům s křídly, jak se lehce vznášejí ve vzduchu. Není nic lepšího než moci lítat, řekl si medvídek a nasedl na dráčka. Když dosedli na zem, napadlo ho, že by mohl dráčka poprosit, aby jej odnesl až do Japonska, aby mohl navštívit svojí kamarádku Lin, která je již na cestě. Celý šťastný přiběhl domů a obejmul svého malého brášku, kterému před tím hrozně vynadal. Maminka je s radostí pozorovala. V tu chvíli si Ming uvědomil, že nemůže jen tak zmizet, aniž by mamince nic neřekl. Tato cesta bude dlouhá, rozhodně se nevrátí do večera. Přitulil se k ní a řekl jí vše. Maminka byla velice překvapená, pořád svého synka viděla jako malé medvídě, které se nemotorně snaží vylézt na strom. Jak rychle vyrostl! Nebyla moc ráda, že jej nějakou dobu neuvidí, ale věděla, že se určitě vrátí, proto jej políbila a dovolila mu odletět.
Už brzy, už brzy se zase uvidí se svojí kamarádkou Lin a co víc, určitě v Japonsku pozná spousty nových kamarádů!
Brzy ráno nasedl na dráčkova křídla a vydal se na několikadenní náročnou cestu. Jeho rodná Čína se mu z dálky zdála tak malinká!
Konečně už pod sebou viděl 4 japonské ostrovy. Dráček přidal na rychlosti, moc se těšil, až spatří své kamarády zase šťastné. "Támhle! Támhle to musí být!" vykřikl Ming! Zahlédl totiž bíločerné kožíšky medvídků pand. Přistáli uprostřed bambusového lesa, kde se nacházela veliká jeskyně, ideální pro Mingova dráčka. Medvídek z draka seskočil a vydal se hledat svojí kamarádku. Cestou potkal pár medvídků pand, které si jej zvědavě prohlížely. V dálce byla již vidět lidská obydlí. Našel to!
Rozeběhl se jak nejrychleji mohl a u jednoho z domů uviděl sklíčenou holčičku sedící na kameni. " Lin! Lin!" křičel medvídek z plných plic. Dívka zvedla hlavu a nevěřila vlastním očím. Její nejmilejší medvídek panda je tady! Kamarádi se objali a Ming Lin začal vyprávět o své dlouhé cestě. Oba byli moc šťastní, a už se nemohli dočkat, až spolu zase zažijí nějaká nová dobrodružství. Nad japonskou rezervací se rozlila tma…

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.

Jak medvídek Ming zahříval dračí vejce - 9. kapitola

8. června 2011 v 11:39 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
  1. Jak medvídek Ming zahříval dračí vejce

Čína, země, ve které medvídek Ming žije, je velice prastarou zemí. Je tomu již dávno, co staří moudří muži vyprávěli legendy o dracích obývající zdejší hory. Dnes jejich příběhům věří jen málokdo, ale i tak se lidé pro jistotu místům jako je Dračí hora vyhýbají. Avšak Mingova kamarádka Lin si nepřála nic jiného, než takového živého draka spatřit.
I Ming byl zvědavý. Draci jsou prý hrozně velicí, mají tělo pokryté šupinami a z nozder chrlí oheň. Také mají obrovská křídla, stačí jen jedno mávnutí a jsou na druhém konci země!
Tatínek kdysi Lin vyprávěl, že za Velkou čínskou zdí se v horách ukrývají poslední čínští zelení draci. Lin snila o tom, že až bude velká, půjde se tam podívat. Ten den právě nastal.
Ming ještě nikdy neopustil domovskou rezervaci, představa, že se dostane na nějaké nové místo, se mu líbila. Vždyť svět je tak velký a plný ještě nepoznaných věcí!
Jelikož je Čína opravdu velká, nestihli by jí projít ani za měsíc. Jenže Lin s Mingem neměli tolik času, museli se totiž vrátit do večera. Naštěstí měl Ming stále ještě svojí kouzelnou hůlku, kterou dostal od hodné čarodějnice z hor. Stačilo mávnout a Ming s Lin se nacházeli před Velkou čínskou zdí. " Ta je ale obrovská!" zvolal medvídek. " To tedy opravdu je! Paní učitelka ve škole říkala, že je prý vidět i z vesmíru!" řekla Lin a vydala se na průzkum zdi. V Dálce byly vidět hory. "Mingu, támhle! Podívej! Tam jsou určitě draci!" Lin se nadšeně dala do běhu, avšak po chvilce se unavila. Ming jí doběhl a požádal svojí kouzelnou hůlku, aby je ještě jednou přenesla. Tentokrát přímo do hor.
Kamarádi prošli hory křížem krážem, ale žádného draka zatím nepotkali. " Ach jo, to je nespravedlivý!" povzdechla si holčička a pomalu se začala smiřovat s tím, že žádní draci nejsou. Oba byli již unavení, dnes urazili velký kus cesty, proto Lin požádala Minga, aby opět mávnul hůlkou, a dostal je zpět domů. Ming souhlasil. Ještě než ale tak učinil, všiml si, že v keříku za nimi je cosi podezřelého. Vypadalo to jako vejce. Že by nějaká ptačí maminka ztratila své vajíčko? Ming totiž věděl, že ptačí děti se líhnou z takovýchto vajíček. Když je ale maminka nezahřívá svým tělem, nikdy se nevyklubou. Mingovi bylo vajíčka líto, a tak tiše požádal svojí hůlku, aby jej přenesla i s nimi.
Lin se sotva doplazila domů, jak moc se už těšila na svojí měkoučkou postýlku! Ming neměl na spaní ani pomyšlení. Cítil povinnost ke svému vajíčku, a tak jej zahříval jak to jen šlo. Ještě že mám teplý kožíšek, pomyslel si.
Uběhl již týden a Mingovo vajíčko bylo stále stejné. Hřeje ho správně? Je vůbec obydlené? Ming byl zklamaný, těšil se, jak bude mladé ptáčátko krmit kašičkou, jako to dělal, když byli jeho sourozenci miminka.
Najednou ale uslyšel podivný zvuk. Ťuk, ťuk, klep, klep. Medvídek se snažil zjistit, odkud to přichází. Že by to přeci jen bylo vejce? Ano, je to tak! Nové ptáčátko se právě dobývá na svět! Konečně už skořápka praskla a děťátko se může ukázat. Ale co to, to není malé ptáčátko, to je.... Světe div se, dráčátko! Skutečný malý drak! Nevypadal ale nijak hrůzostrašně, byl to takový drobný tvoreček s velkýma žlutýma očima schovanýma pod tenkou blánou.
Ming hned běžel pro nejhedvábnější a nejměkčí trávu v celém Wolongu, aby se dráčátku dobře spinkalo. Udělal mu malý pelíšek kousek od místa, kde pobýval s rodinou, ale dostatečně daleko, tak aby jej nikdo neviděl. Když už byl dráček dostatečně silný, běžel navštívit svojí kamarádku Lin. " Lin, Lin!! Pojď sem! Mám pro tebe dárek!" křičel Ming na celý Wolong.
Lin zvědavě vykoukla ze dveří a běžela k Mingovi. Ten jí vzal za ruku a odvedl ji na své tajné místo. Nejprve však ale musela zavřít oči. " Už můžu?" zeptala se Lin. Ming přikývl a ona konečně mohla spatřit svůj dárek. Malý dráček na ní upřel své ohnivé oči a čekal. Holčička byla nadšená a hned si jej pochovala. Tak přeci draci existují! Jsou tak roztomilí! Lin se rozhodla, že jej spolu s Mingem vychovají. Našli jednu krásnou volnou jeskyni, jenž se stala dráčkovým domovem. Od té doby lidé ve vesnici slýchávají podivné zvuky, které je znovu přiměly přemýšlet o existenci bájných zvířat.

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.

Medvídek Ming a maska - 8. kapitola

8. června 2011 v 11:37 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
8. Medvídek Ming a maska

Mingovi sourozenci rostli jako z vody. Ming by přísahal, že ještě včera nebyli tak velicí, teď už se spokojeně pouští do bambusových větviček a výhonků stejně jako on.
Od té doby, co se narodili, trávil Ming velmi málo času se svojí kamarádkou Lin. Copak asi dělá, nezlobí se na mne? Ptal se medvídek sám sebe a rozhodl se vzít sestřičku a bratříčka na procházku.
Lin bydlí až na samém kraji rezervace, kam mnoho medvídků pand nechodí. Bojí se totiž lidí. Medvídek Ming je jediným medvídkem v celém Wolongu a snad i na světě, který je s nimi kamarád.
"Jéé, Lin, co to je?" řekl Ming místo pozdravu. Lin totiž pečlivě lepila kousky barevného papíru k sobě do Mingovi neznámého útvaru.
" Tohle? To je moje maska na maškarní ples. Teda, měla být." odvětila Lin smutně a zmuchlala masku do kuličky. Zdá se, že není se svojí prací spokojená.
" Maškarní ples? To musí být zábavné!" Ming projevil zájem o tento lidský zvyk. Lin už mu o něm kdysi vyprávěla, ale to byla mnohem více nadšená než dnes.
" Hele a co kdybych ti pomohl?? Určitě to spolu zvládneme!"
Lin přikývla a její nálada se viditelně zlepšila. S Medvídkem Mingem si vždycky užije hodně legrace a navíc je šikovný!
Ming požádal Lin, aby přinesla nějaké papíry na náčrtky, správná maska se totiž musí nejprve promyslet.
Pohled na medvídka zápasícího s tužkou Lin dokonale vyléčil ze smutku z nepovedené masky. Zanedlouho před sebou uviděla ten nejúžasnější převlek na světě.
Ve skříni objevila staré šaty, které už dlouho nenosila. Výroba masky tedy právě mohla začít.
Když přišla domů Linina maminka a viděla kamarády, jak společně pracují, rozhodla se, že jim pomůže.
Kdysi dávno si totiž sama šila oblečení, a zbylo jí spousty krásných kousků látek.
Lin byla stále veselejší a veselejší. Teď už si mohla být jistá, že se jí ostatní děti nebudou smát, nýbrž jí obdivovat!
Konečně už bylo hotovo. Medvídek Ming byl nadšený, už jako malý se strašně rád díval na malé poletující motýlky. Mají tak krásná barevná křídla! Jeho kamarádka Lin se teď v jednoho obzvláště krásného proměnila. Nemohl se na ní vynadívat.
" Já jsem tak šťastná! Děkuji ti Mingu!" řekla Lin a pohladila medvídka po hlavičce. " Přála bych si, abys šel na ples se mnou, prosím, že půjdeš?" Ming nemohl odmítnout.
Konečně přišel večer a vesnička u rezervace Wolong se zaplnila lidmi v maskách. Lampy byly ověšeny papírovými řetězy, a ve vzduchu se vznášely balónky. Takovou krásu Ming jaktěživ neviděl. Kapela na pódiu hrála staré čínské písně, při kterých se medvídkovi tajil dech. Lidé v maskách tančili, jedli a pili, a nikoho z nich nenapadlo, že je Ming skutečnou pandou. Jedna mladá slečna převlečená za princeznu jej dokonce vyzvala k tanci, a pochválila jeho dokonalý převlek!
Ming se cítil jako popelka na princově plese. Byl všemi obdivovaný, lidé se zajímali, kdo je ten neznámý mladík v pandím převleku. O půlnoci si všichni zpravidla slavnostně sundávají masky a volí se král a královna plesu. Ming by tuto volbu rád viděl, ale stejně jako popelka, s úderem půlnoci musel odejít.
Druhý den se dozvěděl, že jej chtěli lidé jmenovat králem všech masek a Lin by byla jeho královnou.

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.

Jak se Medvídek Ming naučil vařit bambusovou kaši - 7. kapitola

8. června 2011 v 11:34 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
  1. Jak se Medvídek Ming naučil vařit bambusovou kaši

Po dlouhé a mrazivé zimě konečně přišlo jaro.
Maminka si k sobě zavolala Minga a jeho starší sestřičku Kotoro. Ming měl strach, že mu chce hrozně vynadat, protože nesnědl celý oběd, ale jeho sestra se těmto obavám jen smála. Věděla totiž, že maminka jim chce říct něco jiného, něco mnohem důležitějšího.
" Děti, budete mít sourozence!" řekla maminka vesele a pohladila si bříško . "Co, kde?!" vykřikl Ming zmateně. Maminka s Kotoro se začaly smát.
Uběhlo pár měsíců a přišel čas, kdy se mělo nové miminko narodit. Ming se toho dne nemohl dočkat - konečně nebude nejmladší! Jeho sestra si z něj totiž často dělala legraci. "Tomu nerozumíš, jsi ještě moc malej, víš" říkala mu pokaždé se smíchem.
Konečně přišla ta chvíle a Ming mohl poprvé spatřit svého nového sourozence. "Je to kluk, nebo holka?" zeptal se svého tatínka. "Obojí" řekl tatínek a vzal medvídka za packu.
"Máme dvojčátka" Minga nikdy nenapadlo, že by se mohlo narodit více dětí. Nikdy ještě nikoho se dvěma miminy neviděl! Co když budou obě brečet?? Co když na něj nebudou mít rodiče čas?
Rozhodl se navštívit svojí kamarádku Lin. Celou zimu jí neviděl. " Jůůů, Mingu!! Tak ráda tě zase vidím!" Vykřikla Lin a běžela medvídka obejmout. Ming jí řekl vše o svých nových sourozencích a o jeho obavách. " Neboj Mingu, všechno bude v pořádku! " chlácholila ho Lin. Jelikož byla zvědavá na Mingovy sourozence, požádala ho, aby se za nimi šli podívat. " Jůů, podívej, ti jsou ale roztomilí!" Lin se nemohla malých medvídků nabažit. Najednou jeden z nich začal plakat. Asi má hlad, řekl si Ming a natáhl se pro malou větvičku bambusu, aby svého sourozence utišil.
Lin ho ale zastavila. " Děti přeci bambusové větvičky nejedí!" řekla a podala uplakaného medvídka mamince. " Vidíš, mají rádi mlíčko!" Ming si připadal hloupý, cožpak on jedl odjakživa bambus?!
Lin viděla, jak medvídek posmutněl, a proto se jej rozhodla rozveselit. " Neboj, brzy budou chroupat i bambus, do té doby se ale můžeme naučit miminkovské bambusové speciality!"
Tento nápad se Mingovi líbil. Chtěl, aby z něj měli rodiče radost a aby jim mohl co nejvíce pomoci.
Lin přinesla velký hrnec a zapálila malý ohýnek.
" Táák, rozmixovaný bambus dáme do hrnce a zalijeme ho troškou mlíčka..." začala Mingovi vysvětlovat svůj speciální recept. Když už byla kaše hotová, dala medvídkovi ochutnat. "Mňam! To je ale dobrota!" liboval si Ming . Už se nemohl dočkat, až jí budou moci ochutnat i jeho bráška se sestřičkou.
Ten den přišel brzy. Maminka s tatínkem byli moc šťastní, že jim jejich malý synáček tak pomáhá. Ming se totiž o hladová bříška svých sourozenců uměl postarat jako nikdo jiný! Když děti usnuly, pohladila maminka Minga po hlavičce. " Jsem opravdu ráda, že tě mám. Jsi můj hodný chlapeček!" Ming se k ní přitulil, jak to dělával, když byl ještě malé medvíďátko. Potom oba šťastně usnuli, aby nabrali energii na další náročný den.

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.

Jak si medvídek Ming hrál s kamarády na školu - 6. kapitola

8. června 2011 v 11:31 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
6. Jak si medvídek Ming hrál s kamarády na školu

" Jé, Mingu!? Co to máš v pasičce???" zeptala se druhého dne medvídka jeho malá sestřenice. Všimla si totiž jeho nové kouzelné hůlky, kterou dostal od hodné čarodějnice z hor. S touto kouzelnou hůlkou může pomáhat svému okolí a plnit lidem a pandám jejich tajná přání.
Ming se nemohl dočkat, až jí bude moci vyzkoušet. Zeptal se proto své sestřeničky na její nejtajnější přání.
" Já bych plosím moc chtěla bambusovou sladkou vatůůů" odvětila pandí holčička. Ming natáhl packu s hůlkou, třikrát s ní mávl a řekl " Jednu sladkou bambusovou vatu, prosím" a najednou se pandičce v packách objevila. " Jůůůů, jupí!!" vykvikla malá panda a s velkou chutí se pustila do pojídání této pochoutky. Ming byl velice šťastný, když viděl, jak je spokojená. Rozhodl se, že se projde po rezervaci a splní dnes každému jedno přání.
Rezervace se hned celá proměnila - všude byla spousta chutného bambusu, prolejzačky, pohodlné pelíšky a hlavně spokojené pandy.
Lidé, kteří se zde o pandy starají, nemohli uvěřit svým očím. Kde se tady najednou vzalo tolik bambusu? Nikdo z nich na čáry staré čarodějnice nevěřil, jediný Linin tatínek tušil, odkud vítr fouká. Byl moc rád, že jsou pandy v jeho rezervaci spokojené. Ještě včera to totiž vypadalo, že bude velmi málo bambusu na zimu, což mu dělalo starosti.
Ming se rozhodl, že svým kamarádům bude vyprávět o své lidské kamarádce Lin, o jejím domovu, škole a všem, co se dosud naučil. Nechtěl si totiž nechávat své znalosti jen pro sebe. Pandí děti byly stejně jako on nadšené ze školy. " Jůů, to by se mi líbilo, chodit do školy!" vykřikl jeden malý medvídek.
K jeho nadšení se přidaly téměř všechny ostatní pandy. Je rozhodnuto, od dnešního dne budeme mít v rezervaci svojí vlastní školu, řekl si Ming a vydal se s hůlkou hledat vhodné místo pro učení.
S její pomocí vykouzlil bambusové lavice, učitelský stůl, tabuli a také zvonek, který ohlašuje začátek a konec hodin. V každé správné škole nesmí chybět učitelé, řekl si medvídek, a šel požádat svojí lidskou kamarádku o pomoc.
Lin byla z jeho nápadu nadšená, vždycky si chtěla zkusit být učitelkou. "No, jo , ale co budeme učit?" zeptala se po chvíli medvídka. Přeci jen kouzelný slabikář neměli. " Už vím!" vykřikl medvídek. " Budeme ostatní pandy učit, jak se mají chovat!"
Druhého dne Ming oznámil všem pandám, že první pandí škola je již na světě. Medvídci byli nadšení, konečně budou tak chytří a šikovní jako Ming! Malé pandy se usadily do lavic a čekaly na své učitele. Jako správné děti, křičely jedna přes druhou a pro zkrácení dlouhé chvíle po sobě házely bambusové lístky.
"Takhle by to dál nešlo!" zakřičel přicházející Ming. Hned pandám vysvětlil, že takto se slušně vychované děti nechovají. Otevřel Lininu knihu o správné etiketě a přečetl ta nejdůležitější pravidla chování. Pandy byly z počátku zklamané, takhle si školu nepředstavovaly, ale když je Ming vyzval, aby si dobré způsoby vyzkoušely, zjistily, že je to docela legrace.
" Až po váás prosííím, slečnooo !!" začal jeden z medvídků. " Ach, děkujíí, převelicéé, mladýýý mužííí" odpověděla mu pandí slečna a oba se rozesmáli. Během chvíle se louka zaplnila smějícími se medvídky popadajícími se za bříška. Takhle si Ming svojí školu nepředstavoval, ale byl rád, že se všichni dobře bavili.
Když se malé pandy vrátily domů za svými rodiči, chovaly se jako ty nejmilejší a nejvychovanější pandy pod sluncem. Během hry ve škole si totiž uvědomily, že nejvíce legrace si spolu užijí jen pokud se k svým kamarádům a rodině budou chovat hezky...

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.