Červen 2011

Jak se medvídek Ming naučil číst a psát - 5. kapitola

8. června 2011 v 11:28 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
5. Jak se medvídek Ming naučil číst a psát

Mingovi básničky byly v rezervaci velmi oblíbené. Každá panda chtěla také být střevem, jako byl on. Když o svém úspěchu medvídek vyprávěl své kamarádce Lin, zjistil, že si už bohužel všechna svá díla nepamatuje.
" Jak to, že ty si všechno dokážeš zapamatovat?" zeptal se jí jednoho dne.
" To je jednoduché, vždycky si to napíšu, a když to potřebuji vědět, tak si to jednoduše přečtu!"
Číst a psát zatím medvídek panda neuměl. Zlí jazykové totiž tvrdí, že se to nemůže naučit, poněvadž nemá prsty, kterými by držel pero. Lin si ale vzpomněla na kouzelnou polévku a čarodějnici a rozhodla se, že medvídka naučí i těmto dovednostem.
Stará čarodějnice bydlela hluboko v horách v temné jeskyni. Ming se temných míst bál, ale jelikož se opravdu chtěl naučit číst a psát, svůj strach překonal a vyrazil s Lin na cestu za vzděláním.
" Čeho si žádáte, človíčkové?" zaskřehotala stará čarodějnice. Neměla totiž brýle, tak si nevšimla, že Ming není ve skutečnosti člověk, ale panda. " Dobrý den, jmenuji se Lin a tohle je můj pandí kamarád Ming. Chtěli bychom ho naučit číst a psát."
"Ááách, číst a psát! Jistě, jistě, to by bylo vskutku dobré pro tohoto tvorečka"odpověděla čarodějnice a nasadila si brýle.
" Prosím, pomůžete nám?" Zeptal se Ming s tím nejroztomilejším pandím výrazem.
" Ojoj, to já bych ráda, pando, ráda, ale už je to dávno, co jsem někam založila svůj kouzelný slabikář… Jsem to ale hlava děravá, nemůžu si vzpomenout, kde je!"odpověděla smutně čarodějnice. Když ale viděla, jak moc na tom Mingovi a Lin záleží, rozhodla se, že převrátí celou jeskyni naruby a slabikář najde.
Kamarádi se samozřejmě nabídli, že jí s hledáním pomůžou, a tak po dlouhé a vyčerpávající práci konečně slabikář našli.
Lin zatleskala nadšením. " Hurá! Ming bude umět číst a psát!!"
Čarodějnice rozdělala pod kotlíkem oheň, aby mohla uvařit magický lektvar. Ming jí se zájmem pozoroval. Do kouzelného nápoje totiž patří spousta ingrediencí, včetně již Mingovi známe písmenkové polévky.
" Sláva, lektvar je již hotový!!" zvolala čarodějnice a podala Mingovi lžíci. " Teď už jen stačí vyslovit kouzelné formule ze slabikáře! Opakuj po mne, prosím!" Čarodějnice otevřela knihu a začala číst:" Čáry máry, bambusová tyč, ať je má neznalost písmenek hned pryč! "
Ming se nemohl dočkat, až konečně bude moci něco přečíst.
" Mingu podívej, vidíš tenhle nadpis, co je tam napsané?" Vyzvala medvídka Lin, aby zjistila, zda-li lektvar skutečně funguje.
Medvídek se nadechl a téměř plynně přečetl: " Odvar z žabího stehýnka!"
Všichni tři vypískli nadšením. Ming už skutečně umí číst!
Teď si bude moci zapisovat všechny své myšlenky a básničky, aby je mohl vyprávět všem pandám a lidem na světě. Není lepšího pocitu!
Škoda jen, že to samé neumějí mí sourozenci a maminka, posteskl si medvídek. To by byla paráda!
Čarodějnice byla svým kouzlem tak nadšena, že věnovala Mingovi magickou hůlku, která může splnit některá jeho přání, stačí, když budou prospěšná jeho okolí.
Medvídek s Lin čarodějnici poděkovali a vydali se na cestu za svými rodinami, jistě už o ně mají všichni strach!

Toho večera se Mingovi s hůlkou v tlapce usínalo dobře. Nemohl se dočkat, až bude moci pomáhat svým kamarádům a splní jejich tajná přání. To je totiž to jediné, co si přál.

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.

Jak se medvídek Ming stal básníkem - 4. kapitola

8. června 2011 v 11:26 | Dubious cat |  Příběhy o medvídkovi Mingovi
4. Jak se medvídek Ming stal básníkem

Celý týden medvídek panda čekal na svou kamarádku, až bude mít čas na společnou hru, ale holčička stále nepřicházela. Rozhodl se proto podívat, co celou dobu doma dělá.
Zaklepal na dřevěné dveře, které mu otevřel Linin tatínek. " Přeji krásný den! Mohl bych si jít prosím hrát s Lin?" Zeptal se Ming pána domu. " Je mi líto, ale Lin má spoustu práce s úkolem do školy." Medvídek se zatvářil velice smutně až to tatínka obměkčilo, tudíž jej pustil za Lin do pokoje.
" Ahoj Lin!! Slyšel jsem, že máš nějaký úkol..." Lin seděla u psacího stolu na němž byla hromada zmačkaných papírů a rozlitý inkoust. Medvídek nic podobného nikdy neviděl, a tak si chtěl podivnou tekutinu ohmatat. Lin se konečně usmála, když viděla, že jsou medvídkovi packy celé modré. Běžela pro kyblík s vodou a vyzvala medvídka, ať se umyje. Inkoust je totiž jedovatý.
" Učitelka si vymyslela, že máme napsat nějakou básničku. Už nad tím sedím skoro celý týden a pořád mě nic nenapadá..." vysvětlila kamarádovi svojí situaci. " Básničku?? Co to je??" podivil se medvídek. " To je text, který se rýmuje víš, jako třeba míč a klíč... To se rýmuje."
" Jůů, to musí být zábavné!!! prosím Lin, nauč mě to!!"prosil medvídek holčičku. Ta jen pokrčila rameny a pokusila se hned něco vymyslet. "Máma mele maso, táta má laso" řekla. Medvídek sice nechápal, co má společného maso s lasem, ale nechtěl svou kamarádku rozesmutnit, a tak přikyvoval, že je to dobré.
" Můj bratr je líný, sestra nosí plíny" Lin pokračovala. " Babička sbírá jablíčka!"
Konečně se Lin zdálo, že jí napadají ta správná slova, která patří do básničky. Během chvíle naškrábala básničku, kterou nazvala " Moje rodina": " Máma mele maso, táta má laso. Můj bratr je líný, sestra nosí plíny. Babička sbírá jablíčka, dědeček má rád hříbeček. Sestřenice má nové střevíce a bratránek jí banánek" Holčička vypadala stále více spokojenější. " Tý jo, to jsem nevěděla, že mám takové básnické střevo!! " zvolala radostně a běžela své dílo přednést rodičům. Mingovi se básnička moc líbila, i když některým částem vůbec nerozuměl. Nechtěl se však své kamarádce plést do řemesla, a tak celý zbytek dopoledne poslouchal básničky s tetičkama s bebíčkama a strýčkách s míčkama. Po cestě domů si medvídek zkoušel dávat dohromady své vlastní rýmy. Hrozně moc si přál také vymyslet básničku, kterou by své kamarádce zarecitoval. O čem by ale měl básnit?? No jasně, o sobě, o svém druhu a rodině! "Panda..." Co se rýmuje s pandou?? " že by… sranda?? V dálce zahlédl své hrající si kamarády a náhle ho napadl jak začít. " Jsem medvídek panda, je nás tu celá banda!" Medvídek byl moc šťastný, že přišel na to, jak se vymýšlí básnička. Rozhodl se v rýmování pokračovat: " Jsem medvídek panda, je nás tu celá banda. Máme černé uši, které nám moc sluší." Už se nemohl dočkat, až svůj výtvor předvede mamince. Ta bude nadšená!
" Mamíí, mamíí! Poslouchej, já jsem střevo!!!" Zakřičel na celou rezervaci. Maminka se ustaraně podívala na svého syna a ostatní medvídci se začali smát. " Co že jsi ?" zeptala se. " Střevo!!! Totiž, mám střevo" Teď už se smála i maminka " Jistě broučku, každý máme střevo, bez něj bychom nemohli trávit potravu!" Pohladila Minga po hlavičce a podala mu větvičku bambusu k večeři. Ming pochopil, že nikdo z jejich pandí společnosti nechápe, co tím myslí. Proto se rozhodl zarecitovat svojí básničku, aby se konečně přestali smát. " Jsem medvídek panda, je nás tu celá banda. Máme černé uši, které nám moc sluší. Kolem očí máme černé flíčky, nejradši jíme bambusové klíčky" Pandy se opravdu přestaly smát a se zájmem poslouchaly Mingovo básnění. Byl totiž první pandou v historii celé rezervace, která uměla vymýšlet rýmy. Maminka byla opět na svého synka pyšná, jen jí trochu mrzelo, že si nedokáže všechny jeho výtvory zapamatovat. Pandí paměť totiž není sloní, nepamatuje si tolik jako oni. Jelikož neumí pandy psát, můžou si jen hrát, a o básnické kariéře si nechat zdát.

Autorkou všech deseti příběhů o medvíkovi Mingovi je blogerka Dubious Cat.




























Víla Bubuška se trochu zlobila - 2. díl

8. června 2011 v 10:06 | Ruženka z Moravy |  Pohádky se SKŘÍTKY
Víla Bubuška ležela na větvi stromu a vypadala jako lehké pápěří. Nebylo ji ani vidět. Nakonec viděl ji jen ten, za kým přišla a to bylo vždycky, když slyšela někde naříkat dítě. Pláč byl někdy tichounký, lítostivý, jindy dost hlasitý, ale to plakalo miminko, které potřebovalo přebalit nebo napít. Bolelo ho třeba bříško, mělo větříky, ale s tím mu víla pomoci nemohla. Tam museli pomoci rodiče, nejčastěji maminka.

Nejhorší to bylo, když se rozeřvalo dítě, kterému se třeba nelíbilo, že musí jít spát, bylo v pokoji samo nebo bylo zrovna pokáráno, někdy i plácnuto, když neposlouchalo. Mnohdy to rodiče tak vyřešili. Podle povahy a zvyklostí v té rodině.
To se stalo v ten večer, když už si Bubuška myslela, že dnes nebude nikdo plakat a tím ji volat. Ozýval se řev, jaký už dlouho neslyšela. Honem se protáhla a slétla z větve. Plula vzduchem za tím řevem a opatrně nahlédla oknem do pokoje, kde bylo přítmí.

Musela na sebe vzít podobu dítěte, které měla za úkol uklidnit. Byl to už dost velký klučina. Tvář měl brunátnou , jak křičel. Ani slzy moc vidět nebyly. Nebyla to lítost, ale zlost. Stál v pyžamu a papučích za dveřmi pokoje, svíral pěsti. Bubuška měla co dělat, aby na sebe vzala aspoň v obrysech jeho podobu. Objevila se pak před ním tak náhle, až se zajíkl. Bylo vidět, že se lekl.


Jako by se díval do zrcadla, ale byl v takové divné barvě. A ten kluk se na něj tvářil tak hrozně, že se rozeřval nanovo. Bubušce tedy nevyšel moment překvapení, nepomohlo ani její bubu bubu, protože ji kluk přeřval. Co honem má dělat? Mohla by do něj strčit, ale to by stejně necítil, protože Bubuška byla utkaná z nitek- paprsků Měsíce, proto chodila k dětem jen večer, kdy už byla tma. Nemusel ani svítit Měsíc, byl třeba schovaný za mraky, ona si posbírala jeho paprsky a změněná v podobu toho plačícího dítěte šla splnit svůj úkol - uklidnit ho.

Přešlapovala na místě a jen kulila zlostí oči na kluka.Čekala, kdy se unaví a přestane řvát. Pokud by někdo do pokoje přišel, ji by neviděl. Kluk opravdu za chvíli jen vzlykl, podíval se na toho druhého a nakonec broukl: ,, Co tu chceš? Já nemám stejně velkého bratra. Jak to, že jsi jako já? Kde ses tu vzal?" ,,Máš moc řečí! Sám jsi mne zavolal." ,,Ne, ne, já jsem volal mámu! Ona odjela k babičce, já jsem se chtěl dívat na televizi, ale táta mě vyhnal spát. Sám asi stejně usnul, ale nemohl jsem se tam vrátit, on by mi nařezal, kdyby mě viděl."

,, Máš rozum? Když víš, že máminka není doma, proč řveš? Je čas jít spát." ,,Když maminka mi před spaním čte z knížky příběhy a táta říkal, že je moc unavený a nemám s tím otravovat. To mi bylo líto." ,,Ty ještě neumíš číst? Jsi už dost velký." ,, No, chodím do první třídy, ale čtení mi moc nejde. Paní učitelka o mě říkala, že jsem v tom opožděný. Mamka se mě snaží tím čtením každý den navnadit, či jak to říkala. Abych si chtěl sám číst. Když já raději maluju."

Bubuška by chlapci ráda pomohla, ale číst mu tedy nemohla. Byla vlastně stejná jako on a styděla se, že také moc číst neumí.Ale měla velkou fantazii, jak zjistila, když se zamyslela. ,,Víš co, lehni si, já ti budu povídat o něčem, co budeš chtít slyšet." ,, Nejraději bych slyšel o tom, jak si táta bude se mnou hrát, postaví mi autodráhu, co mi slibuje už od Vánoc, kdy jsem ji dostal." Tak to není takový problém. Bubuška si oddechla.

Posadila se na kraj postele a ležícímu chlapci začala vyprávět, jak jednou přišel tatínek z práce brzy a sotva se vyzul a převlékl do domácích kalhot, zeptal se syna, kam schoval tu autodráhu, že se na ni podívají. Pak spolu dávali dohromady ohrádku a různé malé překážky, které auta měla objíždět.

Než to povídání Bubuška dopovídala, všimla si, že chlapec spí a ve spaní se uculuje a zase vraští čelo, jako by se mu zdálo něco moc vzrušujícího. Chlapec sedící na kraji postele se začal pomalounku ztrácet, až byl zcela průsvitný a pak jako svazek měsíčních paprsků zmizel přes zavřené okno do noci.
__________________________________________________________________
Autorem pohádky blogerka paní Ruženka z Moravy. (komentáře k této pohádce i prvnímu dílu Ulítaná víla najdete na jejím blogu http://ruzenka.blog.cz/1106/vila-bubuska-se-trochu-zlobila)

Básnička pro kulíška

7. června 2011 v 22:17 | Petra Šolcová |  BÁSNIČKY
Pro Kulíška


Zachumlán v pelíšku,
můj malý kulíšku,
nabírej sílu,
já neztrácím víru...
Spěchal si trochu víc,
nezmeškáš vůbec nic!
Ráda Tě mám,
víš, nejsi tu sám...
Balím Tě do lásky,
od nožek po vlásky...
Jak běží čas,
slunce objímá nás,
přichází dny,
kdy plní se sny...
V dlani mé ručka Tvá,
hladím ji, sílu dá...
Držím Tě na srdci v klubíčku,
zas bude dobře....něžný můj kulíšku....

Autorka:
Přeji Vám hezký večer....náhodou jsem brouzdala po internetu a našla výzvu ke psaní pohádek a jiných krátkých příspěvků pro kulíšky, nedonošená miminka. Jsem porodní asistentka, laktační poradkyně ale hlavně a především maminka dvou dětí. Ráda píšu a kreslím. Proto bych ráda pomohla....básničky, pohádky, obrázky.....
Přestože ani jedno z mých dvou dětí nebylo nedonošené, sezení u postýlky na Jednotce
intenzivní péče jsem si prožila také. Proto vím, jak je účast a podpora ostatních kolem důležitá a jak umí pohladit na srdíčku a dodat sílu. Dnes jsem tedy sedla a napsala první příspěvek, který jste právě přečetli. S pozdravem Petra Šolcová, DiS.

Pohádka o vláčku - Jak se vláček motoráček vzbouřil

7. června 2011 v 21:57 | Ruža z Moravy |  Mašinkové a dopravní pohádky
Konečně první pohádka o mašince:-)

Jak se vláček motoráček vzbouřil

Na trati ze Zábřeha do Šumperka jezdíval červený vláček- motoráček. Na rozdíl od nákladních vlaků s parní lokomotivou, které vozily dřevo, součásti strojů, stavební materiály, nová auta a jiné zboží, vozil lidi. Jezdili do práce do školy, na kontroly do nemocnice, na nákupy tam i zpátky domů. Po cestě vyslechl vláček vyprávění, kde všude lidé byli, jak je kde krásně.

Brumlal si, že on musí jezdit pouze tam a zpátky, jen snad dvě jízdy za den měl prodloužené až do rekreační oblasti, do stanice Kouty nad Desnou. Trať znal úplně nazpaměť, dovedl by jet i bez řidiče - strojvůdce. Věděl přesně, kde má na trati zpomalit, kde přibrzdit, když míjel závory na cestě, kdy v zatáčce zahoukat.
Měl po cestě jen dvě zastávky v Postřelmově a v Bludově. Tam stál o chvilku déle, přestupovali tam lidé na jiný vlak, směrem na Hanušovice.
V Zábřeze měl své nástupiště, jen výjimečně zajížděl na první kolej hlavního nádraží. Díval se na projíždějící rychlíky a záviděl jim. Kdyby se tak mohl někdy podívat dál.
Stalo se jednou, že strojvůdce nechal běžet motor a utíkal si do nádražní kantýny pro svačinu. Motoráček se rozhodl a rozjel se - opačným směrem než jezdil. Kolej byla volná a tak zrychloval a jel a jel. Výpravčí si jeho odjezdu všiml a honem telefonoval do dalších stanic, aby uvolnili kolej a nechali motoráček projet, aby náhodou nenarazil do jiného vlaku. Doufal, že se někde zastaví. Motoráček však doslova upaloval a radoval se, že jede tak daleko.
Trochu zpomalil, aby se mohl podívat kudy jede. Většinou rovina, jedna stanice za druhou - Lukavice, Mohelnice, Moravičany atd. Když už byl daleko, skoro u Olomouce, přehodili mu po domluvě s výchozí stanicí kolej a ta ho nasměrovala na vedlejší, slepou kolej.
Mezitím museli dát na jeho obvyklou trať jiný, náhradní motorák a tak to vypadalo, že na odstavený motoráček všichni zapomněli. Už týden stál v Olomouci a začalo ho mrzet, že si ho nikdo nevšímá. Nikdo v něm neuklízel, nenastupoval do něj ani nevystupoval. Dveře byly zavřené. Vyslechl hovor dvou železničářů, kteří mluvili o jeho vyřazení z provozu, kvůli nespolehlivosti. Tak to mu dodalo. Začal houkat, jako by naříkal. Jeho houkání se nelíbilo panu výpravčímu a tak poslal jednoho volného strojvedoucího, aby vláček řídil a odjeli co nejrychleji do jeho domovské stanice.
Naposledy motoráček zahoukal, docela vesele a rozjel se domů. Vyslechl si od svého strojvůdce, kterému ujel , dost výčitek, ale bylo mu jasné, že už nikdy, nikdy nepojede jinam, než má. Bylo zajímavé, že lidé, kteří tou cestou jezdili, svůj vláček poznali. Ten náhradní byl sice po opravě v pořádku, ale nejezdil tak rychle a plynule.

Autorkou paní Ruža z Moravy. "Tato pohádka je ,,stará" skoro 30 let a vymyslela jsem ji pro syna - milovníka vlaků a teď ji věnuji Kulíškům" Komentáře k této pohádce můžete najít i na jejím blogu http://ruzenka.blog.cz/1106/jak-se-vlacek-motoracek-vzbouril

Kterak dorazil pražský krteček na Moravu

6. června 2011 v 19:51 | Monica Otmili |  Pohádky o zvířátkách
Kterak dorazil pražský krteček na Moravu



Byl to jednou hezký, slunný den a kousek od Brna se klubala na poli jakási
hrouda. "To jsem si ale udělal výlet," těšil se krteček Eda z Prahy. Eda byl
vášnivým cestovatelem a jeho cestičky už udělaly v půlce České Republiky mnoho
neplechy. Ale na výlety dříve neputoval tak daleko od středních Čech. Tentokrát
se ale rozhodl, že se podívá na Moravu. Počasí přálo a v zemi nebylo ani mnoho
překážek a krteček to k Brnu doputoval za necelý měsíc.
"Tož vstávaj Jaróši!," ozvalo se odněkud, " poď sa kuknút." A hele, nějaký
krtek. A ne jeden, rovnou tři a všichni si to kopou cestičku k Edovi. "Tož z
kama ty si?" "Cože?," diví se Eda. "No z kama?" "Obávám se, že vám nerozumim."
"Ty, Jaróši, on sa mi nějak nezdá." "Že ty budeš Pražák?," ptá se druhý, krtek
Ruda. "Jo, jsem z Prahy a jsem tu na vejletě." Všichni krtci se hlasitě
rozchechtali. "No a co nám z tej slavnej Prahy vezeš?" "No, vlastně nic, to já
nevěděl, že si tu najdu kamarády." Znovu se ozvala vlna smíchu. "Chacha,
kamarády. No, eště aby tak." Tři krtci odešli a Eda zůstal sám.
No co, ještě aby mi tak zkazili výlet, to určitě, blbečkové jsou to. Eda si
připravil svačinku a pelíšek, a rozhodoval se, zda si schrupnout nebo vyrazit
prozkoumávat pole. Nakonec se rozhodl, že se rozhlédne po místních kořenech.
Mimo provizorní pelech byl celé odpoledne. Když se však vrátil, všimnul si, že
celý jeho pelíšek je rozhrabaný a dokonce mu zmizela část zásob. "No to si snad
ze mě dělaj legraci, však já jim ještě ukážu, co jsem zač a pak budou kulit
voči."
Druhý den se mu podařilo s krtky se potkat. Bylo jich však víc a mezi nimi byla
i krtčí holka - Málinka jí říkají. "Jáj, tu je zas ten z Prahy." Dobré boly
tvoje zásoby, dobré," volal na něho Ruda a všichni ostatní se začali smát, až na
Málinku. "Co si to vůbec dovolujete, krást mi jídlo? Já jsem cestovatel a jídlo
potřebuju, byl už jsem v Špindlerově Mlejně, Vysokým Mýtě, V Hradci Králové, v
Karlovejch Varech, a kdybyste viděli, co máme v Praze!" "Já ho nemožu ani čut!"
"Tak ty si vraj cestovatel, ahá. Bol si v Brně, vo Vizovicách? V Rožnove pod
Radhošťom,v Uherskom Hradišťu, vo Valmezu?" "Nebyl. A co je to Valmez?" Opět se
začali smát, tentokrát už i Málinka. " Tak dobře, Valašské Meziříčí, pro
Pražáky." "Tož ogaři, ideme, s ním sa tu teď nepobavíme.
Krteček byl smutný, že se mu ti Moraváci jenom smějí. A smáli se mu další a
další den. Jednou za ním přišla Málinka a pošeptala mu: "Dnes je neděla, přijď
za námi k muzice. Sú to tři kilometry do tama, zapichám pro tebe klacíky, něh
trefíš." Eda se dlouho rozhodoval, zda tam má vůbec jít, když jsou na něj
ostatní krtci oškliví. Pak se ale zamyslel a řekl si: "Ale rád bych poznal tu
jejich muziku, to se pak budou v Praze divit, co za divy tu mají."
Když přišel, byla zábava v plném proudu, hudba hrála, všude se tancovalo. "Co to
tu máte za divnej nástroj?," ptal se Málinky na podivný strunný nástroj s
pedálem, na který hrál jiný krtek paličkami. " Ty si ale hlúpý ogar, to je
cimbál toto!," odpověděla mu nevrle a odešla jinam. "Takže si všichni myslí, že
jsem jen blbej Pražák, asi bych měl opravdu jet zpátky," pomyslel si. Když chtěl
jít s Málinkou tancovat, odmítla, prý to stejně neumí. Ale kdyby tak věděli,
jaký má on cit pro hudbu.
Tu ale pár krtků vykřiklo. V noře nejspíš upadla jedna ze svíček a začalo hořet.
"Pomóc, utíkajte!" V noře to začalo nepříjemně smrdět a pár krtků dokonce
omdlelo. Mezi nimi byla i Málinka. Ruda, Jaróš a Adam se chystali odejít, když
tu na ně Eda zavolal:" To jste kamarádi? Vždyť omdlela i Málinka! Honem zpátky a
chopte se hasicích přístrojů. A dýchejte přes nějakou látku!" Ti co zůstali, se
začali divit. Hasicí přístroj? "Ty, Edo, a co že má být ten tvoj přístroj?,"
ptal se Jaróš. "Vy tu nemáte přístroje? To byste měli vidět Prahu, jak je
zabezpečená! Jak my si to umíme zabezpečit. V tom případě volejte krtčí hasiče."
No jo, krtčí hasiči, to se řekne, ale jaké že je na ně to číslo? "Edo, nechceš
nám dáť to číslo, my ho totižto nevíme." Tentokrát se musel smát Eda. Ale to už
z rohu nory se ozval opět křik. "Moj cimbál! Moj drahý cimbál!" " Volejte 880,
hned teď!" Eda se mezitím věnoval Málince. Chtěl by jí dostat do bezpečí, ale
nebylo kudy. Tak ho napadlo: "Adame, Rudo, vyhrabte únikovou cestu, směrem
nahoru!" Oba začali hrabat a zbytek, co měl volné ruce, se přidal. Nakonec
vynesli nahoru všechny, co se moc nadýchali kouře a podařilo se jim společnými
silami přenést i Peťův cimbál a ostatní nástroje. Zanedlouho dorazili krtčí
hasiči a dali to v noře do pořádku, některé odvezla zdravotní služba a Moravákům
byly darované hasicí přístroje.
Díky správnému jednání Pražáka Edy se nikomu nic nestalo. Moravští krtci se
naučili mít z něho respekt a přestali se mu smát. Když byl čas Edova návratu,
byli všichni takoví posmutnělí. Nikoho by dříve nenapadlo, že by jim mohl Eda
chybět. "Však já sa vám vrátím."
A to bylo radosti, když za půl roku Eda docestoval na Moravu. Všichni se
veselili, když zjistili, že se Eda chystá na Moravě přezimovat a na jaře je
zavede do té slavné Prahy.

Autorkou blogerka Monica Otmili (http://me-for-all.blog.cz)

Pohádka o guláši

6. června 2011 v 15:23 | Sikar |  HRAVÉ POHÁDKY
Pohádka o guláši

Za sedmero blátivými poli, devatero líně tekoucími řekami a asi tak patnáctero zrezlými železničními přejezdy stál malý hostinec. Taková ta dřevěná chalupa u cesty se slaměnou střechou a komínem nakřivo. V takovémto hostinci se na své cestě za záchranou princezny zastavil skoro každý princ, rytíř nebo alespoň hloupý Honza, aby načerpal sílu z talíře poctivé bramboračky nebo třeba tvarohových knedlíků.
Jenže tohle nebude pohádka o princi, na něhož čeká princezna. Ani o rytíři, který jede zápolit s ohnivým drakem. Dokonce i ten hlupák Honza s ranečkem buchet dnes zůstane za pecí.
Tahle pohádka totiž začíná v kuchyni, kde vařil moc šikovný kuchař.
Tenhle kuchař to neměl vůbec lehké. Každý den musel vstávat už za časného rána. A pak už to jelo. Zapálit v kamnech, zadělat na těsto, dát ho kynout, mezitím rychle udělat vývar, protože určitě hned po ránu přijde někdo, kdo bude chtít polévku... Honem na dvorek pro vajíčka a na zeleninové políčko pro pár mrkví a hlávku zelí. Do sklepa pro brambory...
Člověk se prostě nediví, že v tomto zmatku a shonu milý kuchař jednoho dne prostě zapomněl na jeden hrnec.
Každý, kdo se ve vaření aspoň trošku vyzná, vám řekne, že skoro všechny omáčky jsou nejlepší druhý den po uvaření, když pěkně odleží. A to platí i o guláši. Takový den starý guláš, který si dáte pěkně s kouskem chleba nebo knedlíkem, to je správný lék na velký hlad! To vám řekne i starý dědoušek Plch, jenž žil na půdě tohoto hostince.
Jenže když na hrnec s gulášem, schovaný ve spíži, zapomeneme déle jak den, vlastně skoro dva týdny v kuse, může se stát hodně věcí. Třeba se prostě zkazí. Jenže to by v tom byl čert, aby zrovna v hospůdce, kde se schází princové, kteří byli ještě nedávno zakleti v žabáky, kouzelní dědečkové a víly sudičky se z obyčejného guláše nestalo něco jiného.
To tak jednoho rána kuchař honem míchal těsto, když tu se mu za zády ozvalo jakési žbluňknutí, následované ránou, jak na zem dopadla poklička. Otočil se, aby se podíval, co se to děje.
Ze spíže se na něj dívalo hnědé cosi. Kuchař se strašně lekl a shodil mísu s těstem na zem. Vařečku před sebou držel jako meč, kdyby se na něj ta příšera snad vyřítila. Ovšem ta namísto toho řekla jenom "Ehm, dobrý den."


Kuchař si nejprve myslel, že se zbláznil, ale když guláš vylezl ven z hrnce a s pleskáním začal chodit po kuchyni a ptát se, zda by nebyla potřeba pomoc, ukázalo se, že to není tak špatné. Guláš byl příčinlivý a snaživý, kuchaři pomáhal, škrábal brambory, podával různé věci a někdy i ochutnával. A kuchař byl spokojený. Měl najednou v kuchyni kamaráda a pomocníka!
Jenže jednoho dne i tahle pomoc byla málo. Vrchní číšník měl strašný kašel a hostinský sám nestíhal obsluhovat všechny zákazníky. A že jich ten den bylo! Přišla celá směna z trpasličích zlatých dolů, doprovod jednoho knížete a k tomu tři kouzelní dědečci najednou, kteří přišli posedět u piva, zabafat si z fajfek a poklábosit, jak dneska ty panímámy šidí buchty a dávají do nich málo tvarohu a máku, jen aby oni museli chtě nechtě jejich synáčkům plnit přání.
Nedalo se nic dělat, dnes musel pomáhat malý guláš i v lokále. Kuchař mu honem řekl co a jak a hned mu dal talíř s polévkou, že to je první chod, který si objednal tlustý baron sedící támhle u stěny pod tou vycpanou jelení hlavou.
Malý guláš si posadil talíř na záda a už se šinul přes hostinec. Vypadal při tom jako šnek, co má místo ulity talíř. Ale byl to náramně šikovný guláš, ani kapičku nevylil! A potom hop, už seděl na stole a polévka stála před baronem. Pan baron si ovšem ten den zapomněl brýle, takže moc dobře neviděl. Snědl polévku, načež když si utíral pusu do ubrousku, guláš už seděl na talíři a ptal se, co by chtělo jeho panstvo jako další chod.
"Hele, guláš!" vykřikl nadšeně baron a rychle vzal kus chleba, aby si ho do guláše namočil. Ten ale začal křičet, protože chleba i dřevěná lžíce ho děsily! Ucukl, podruhé ucukl, ale protože pan baron viděl opravdu špatně a moc si nevšímal, že mu oběd utíká sám od sebe, musel nakonec vyskočit z talíře ven a běžet pryč zpátky do kuchyně.
To už byl na nohou celý hostinec. Knížecí doprovod se smál a pískal, zatímco havíři z dolů se sázeli, kdo tenhle závod vyhraje. Kouzelní dědečci se málem zakuckali pivem. Jenže do toho vešel do lokálu vším tím hlukem zburcovaný kuchař.
"Co se to tu děje?!" vykřikl, až přehlušil všechen ten ryk. Guláš mu vyděšeně skočil do kapsy a pan baron, jemuž náhle zmizel cíl z dohledu, si nedal pozor, zakopl o židli a s heknutím spadl přímo na své velké vykrmené břicho.
Od té doby malý guláš nechtěl už nikdy chodit roznášet, tak jenom pomáhal v kuchyni. Pomáhal tam dlouhé roky. Tak dlouhé, až pan hostinský, kuchař i číšník zestárli a přemýšleli, komu svůj podnik předat. Žádné dědice neměli a předávat hospodu někomu cizímu se jim nechtělo.
Řešení nalezl sám guláš. Na několik dní se zavřel se spoustou jídla do kuchyně. Kuchař zvědavě celé ty dny obcházel kolem dveří až do chvíle, když se ozvaly dvě rány a plesknutí. To byl den, kdy se guláši narodily dvě kamarádky - svíčková a rajská.
Hostinec se od té doby jmenoval U Třech dobrých omáček. A pokud je nějaký tlustý baron omylem nesnědl, vaří tam spokojeně dodnes.

Autor pohádky i obrázku bloger Sikar (komentáře k pohádce najdete zde http://sikar.blog.cz/1106/pohadka-o-gulasi#komentare)
Autorkou sluníčkového hrnce s gulášem je Labanda.

Ulítaná víla - 1. díl

5. června 2011 v 21:13 | Ruža z Moravy |  Pohádky se SKŘÍTKY
Ulítaná víla

Klárka se obracela na posteli. Nemohla usnout. Hlava ji už nebolela, sestra jí dala prášek proti bolesti. Jak dlouho bude ještě v nemocnici? Stýskalo se jí po mamince i bráškovi. Tatínka moc často neviděla, jezdil po světě a vracel se domů málokdy. Musel. Klárka byla nemocná a její léčení bylo dost drahé, proto musel vzít práci, kde si hodně vydělal. Maminka vydělávat nemohla, byla ještě s bratříčkem na mateřské dovolené. Nemohla moc často chodit za Klárkou do nemocnice a tak jí nosila aspoň omalovánky, dětské knížky. Klárka však ani moc číst nemohla, jen si tak čmárala, když ji zrovna nic nebolelo nebo jí nebylo špatně po prášcích.
Tichounce plakala do polštáře. Nikdo ji neslyšel, sestra před chvílí odešla, její starší sousedka na vedlejší posteli už spala a bylo i slyšet, že spí dost tvrdě. Najednou se jí někdo nebo spíš něco lehce dotklo. ,,Klárinko, co to je? Proč pláčeš? Je ti smutno, že? "
Klárka se podívala, kdo ji to oslovil. Byla to dívenka, připadala jí skoro průsvitná, ale ta její podoba? Vždyť ona je podobná jí samé! Má dokonce na sobě i stejnou bílou košilku a nožičky má bosé. Sedla si ke Klárce na postel a lehce jí hladila ruku, kterou si stírala předtím slzičky z tváří. Klárka zapomněla na pláč a šeptem, aby nevzbudila sousedku, se vyptávala dívenky.
,,Kdopak ty jsi? Jsi mi tak podobná a vypadáš jako ze skla. Já přes tebe vidím." ,,Jsem víla , utkaná z paprsků měsíce a hvězdiček, proto mne vidíš tak průhlednou. Víš, já mám hrozně těžký úkol. Chodím, tedy vlastně se dá říci, že lítám po světě, procházím hlavně okny do pokojů k dětem, které jsou nešťastné a pláčou a snažím se je utišit. Někdy také k ubrečeným tvrdohlavým zlobilům, víš? "
Klárce vrtalo ale hlavou hlavně to, jak je jí víla podobná. Zeptala se jí na to. I na to měla víla vysvětlení: ,, Musím se podobat tomu, koho jdu utěšit. Dovedeš si představit, jak se nalítám a ještě se musím pořád měnit. Dá mi to práci, ani bys nevěřila. A víš, že jsi první z těch dětí, kdo se mne na to zeptal?" Klárka vyhrkla:,, A máš nějaké jméno? A ještě mi prozraď, jak utěšuješ třeba dítě, které řve, brečí, ačkoliv je doma u maminky? " No vidíš, spojila jsi dvě otázky a vlastně jsi mi dala takové spojení toho způsobu, jak ty uřvánky utišuji a mého jména.
To mi dal jeden takový uličník, který rád brečel a když zjistil, že k němu vždycky přilítnu, volal na mne tím jménem a měl radost, když jsem se na něj mračila a hudrala."
,,Ty se umíš i mračit? Myslela jsem, že jsi jen hodná?" ,,Vždyť jsem ti říkala, že na sebe beru podobu dítěte, ke kterému letím, tak často mám i něco z jeho způsobů chování.",, No tak, jak se jmenuješ? Netrap mě!"
Víla se ještě chvíli ošívala, ale nakonec se naklonila ke Klárčinu uchu a pošeptala jí to jméno.
Klárka spráskla ruce:,,Tedy to jméno se k tobě dnes moc nehodí- chichi..." A smála se tak, že se sousedka na vedlejší posteli zavrtěla a cosi zabrumlala. Klárka se honem ztišila a schovala hlavu pod deku, jakože ona nic... Když vykoukla, zdálo se jí, že něco lehkého, bílého se vzdaluje k temnému oknu a víla se jí ztrácela. Slyšela jen hlásek, který jí přál dobrou noc a lehké spaní.
Klárka zívla a potichoučku si opakovala jméno víly: Bubuška, Bubuška... Usnula a na rtech měla tak blažený úsměv, že sestra, která se na ni přišla podívat, se musela také usmát.

Autor blogerka paní Ruženka (na této adrese najdete komentáře k pohádce Ulítaná víla http://ruzenka.blog.cz/1105/ulitana-vila).
Další její tovrba nejne pro kulíšky jsou pohádky: Skřítek Mechovníček a Trávovníčkovy trampoty.

Třetí duhová pohádka - Žlutá

5. června 2011 v 20:54 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Pohádka je opět věnována předčasným rodičům a jejich kulíškům. Sama jsem byla u svého prvorozeného na JIPu deset dní, když byl pětiměsíční. Není to stejná situace, ale strach o dítě a sezení na JIPu u jeho postýlky zřejmě provází obdobné ne-li stejné pocity, protože maminky kulíšků píší, že to tak nějak opravdu bylo, jak v mých duhových pohádkách píši. Duhových pohádek bude sedm. Zatím je na pohádkovém blogu Červená a oranžová.


Žlutá pohádka

Kulíšci dnes andělíčka Barvičku doslova vyhlíželi. Měli pro něj novinku. Byli z toho zážitku celí diví a tak jako správné děti ne a ne usnout. Namísto utahaných dětí byla utahaná maminka. Ta opět klimbala v křesle vedle jejich proskleného domečku. Poslední dobou už ani na svůj pokoj nechodila. Na vedlejší postel ubytovali maminku s miminkem. Bylo jí tedy moc smutno, že její děti jsou jinde, tak byla s nimi a vegetovala na křesle.
Ozvalo se nepatrné zašumění a nad nimi se rozzářilo sluníčko. Namaloval ho tam Barvička. "Simsalabim!" zvolal andělíček a paprsky sluníčka pošimraly kulíšky na nose. Dnes vám budu vyprávět o sluníčkové barvě. Kulíšci tleskali radostí ručičkami. "Ale vidím, že maminka mě zase předběhla" a tajuplně se na spící mamku usmál. "Ty napletené žluté proužky na bačkůrkách a čepičce vám moc sluší. To je nádhera. Jste ještě krásnější než včera."

"Andělíčku, andělíčku," nevydrželi už Máťa s Kubkem a zajíkavě se pokoušeli sdělit, že byli dopoledne na výletě. "Maminka nás vzala až na kraj pokoje. Tam byli lidé v bílém a jeden moc statečný pán." Kuba povykoval: "Ten se nejdřív bál nás pochovat, ale pak to zvládnul." "Prý je to náš tatínek!", dodali jednohlasně a radostí šmrdolili nožičkami. "Skláním se před vaší maminkou. Zase vytušila, že je čas. Žlutá je barva, která zve dál do života. Přinesl jsem vám tohle sluníčko. Naučím vás sluníčkové kouzlo. Dejte si ruku na bříško." Kulíšci poslechli a pomalounku si ho začali po směru hodinových ručiček hladit. "Vždy když si pohladíte bříško, vzpomenete si na toto kouzlo. Je to dar do celého vašeho života. Vždycky si můžete sluníčko představit ve svém bříšku a jeho paprsky pošlete všem lidem, které máte rádi. Budete je tak v životě svou vnitřní radostí posilovat. Díky tomuto kouzelnému daru budete stále moci svou vnitřní radost posilovat. A tu nemá každý. Hlídejte si ji. Díky ní můžete jít k lidem a do celého světa."
"Hurá, hurá", vískaly děti a hýbaly nožičkami jako kdyby potom světě už uháněly na kole.
"Moje zlatíčka, mám pro vás jako vždy ke kouzlu ještě úkol", usmíval se Barvička na děti. Sáhl do své veliké kapsy na výtvarné potřeby. Vytáhl tužku a tři čtvrtky. Rychle podle čtvercové knížky pohádek pro kulíšky, která ležela nedaleko maminky, nakreslil čtverec na všechny čtvrtky. Děti se užasle dívaly a andělíček jim vysvětloval: "Kruh z prvního dne byla maminka. Do zítra mi však vymalujte čtverec. To je symbol pro tatínka." Mamince úkol jako vždy pošeptal ve spánku. Dospělí ho jenom tak uměli vnímat. A ještě ji špitnul, aby to kulíšci neslyšeli, že zítra bude tématem barva srdce - zelená s růžovou." Kulíšci si zatím znovu lehli a ručičkou si znovu pokoušeli hladit bříško. Svýma rozzářenýma očkama se sanžili chytat sluníčkové paprsky do bříška a z bříška je zase posílat mamince. Ale to viděl jen andělíček Barvička a oni sami. Byl moc spokojený. Potichounku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně hlazením bříška unavila natolik, že se jim začínala klížit očka. Ručka se jim z bříška přemístila k oušku a kulíšci se za něj začali tahat, až se propadli do spánku. Zdálo se jim, že spinkají v proskleném zlatavém domečku společně se sluníčkem.

Stejně jako bude přibývat ještě pár duhových pohádek, tak bude na tento obrázek přibývat stejný počet barev.

Ostatní díly duhových pohádek najdete v rubrice duhové pohádky. Nebo seřazenéza sebou na mém osobním blogu.

Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici".
Pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek, hipoterapeutickou Koník jménem Joint a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".


Byla jednou jedna ...

4. června 2011 v 19:42 | Adaluter |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
... Byla jednou jedna malá, úplně maličká pohádka. A měla jedno velké, velikánské trápení. Byla tak krátká, že při ní nikdy nikdo nestihnul usnout. Žádného kluka, ani holčičku nikdy neuspala a co víc, když jejich maminky vyndaly tuhle maličkou pohádku v maličké knížce z knihovny, všechny děti hned začaly volat "Né, mami tuhle né, ta je tak strašně krátká, já chci Popelku, já chci o drakovi se sedmi hlavami, já chci radši Ferdu mravence". A tak maminky zase uklidily maličkou knížku zpátky a sáhly po nějaké veliké s dlouhými pohádkami.

... Kolik nocí ta pohádka proplakala a prostýskala si, "Proč já nemůžu být aspoň o kousíček větší a delší, abych mohla aspoň jednou, jedinkrát někoho uspat?"
A tuhle maličkou pohádku, měla ve své knihovně i holčička Klárka, která chodila do školky a právě se strašlivě moc těšila na bratříčka, co se jí měl v létě narodit. Klárka si o něm často povídala s maminkou, jak je zrovna Jeníček veliký, jestli slyší, když mu Klárka zpívá Skákal pes přes oves, jestli si u maminky v bříšku může cucat paleček a ještě spoustu toho napovídaly. A co Klárku zajímalo nejvíc, kdy už se Jeníčka konečně dočká. "Až budou zrát třešně a jahůdky", říkala maminka. A Klárka se běžela podívat na velkou třešeň v zahradě, "Ale maminko, vždyť třešeň má teprve poupátka, kdy už budou třešničky?" "To si musíme ještě počkat , myško", usmívala se maminka.


... A pak se jednoho dne bráška narodil, Klárka se moc divila, protože jejich veliká třešeň byla celá, celičká bílá, jako nevěsta v závoji, ale třešnička ani jedna. Maminka byla s Jeníčkem dlouho pryč a Klárka byla smutná. Tatínek se taky nesmál tak často jako jindy, ale povídal si s Klárkou místo maminky. Mluvili o Jeníčkovi, který se narodil tak maličký, že čepička, kterou nosil, byla jako pro panenky a bydlel ve skleněném domečku, aby mu nebyla zima, spolu s ním tam takových miminek bydlelo víc a říkali jim kulíšci. Maminka, mu zpívala písničky a povídala pohádky, ale Jeníček byl tak maličkatý, že vždycky usnul dřív, než maminka pohádku dopověděla. Maminka si lámala hlavu, vzpomínala, vyzkoušela O Karkulce, o Budulínkovi, O Smolíčkovi, ale všechny byly pro Jeníčka moc dlouhé, moc veliké.

... Tatínek to Klárce všechno doma vyprávěl a Klárka si najednou na něco vzpomněla, běžela do svého pokojíčku a přinesla tu nejmenší knížku ze všech knížek, ve které byla ta nejmenší pohádka, ta, kterou nikdy nechtěla číst, protože byla moc krátká. "Vem ji tati Jeníčkovi, ta tomu mrňouskovi bude určitě akorát."
A tak ten večer četla maminka Jeníčkovi tu nejkratší pohádku a Jeníček usnul zrovinka ve chvíli, kdy dočetla poslední slovo. "To je konečně ta správná pohádka pro kulíška, tu Jeníček uslyší celou, radovala se maminka a hned půjčila pohádku další mamince a další a všechny ji přečetli svým kulíškům a ti spokojeně usnuli. Tak šťastnou pohádku, jako byla tahle maličká, jste ještě nikdy neviděli.


... Maminky dostaly nápad, poprosit všechny, kteří si troufnou napsat malou, krátkou pohádku, tak akorát, aby u ní kulíšek usnul, ale přitom ji slyšel, aby jim takové pohádky posílali. A ony jim pak budou ty krásné pohádky číst, než kulíšci povyrostou a budu dost velcí, aby mohli s maminkami domů.
A tak, nejen že maličká pohádka každý den uspávala spoustu spokojených kulíšků, ale brzy se dočkala stejně maličkých kamarádek, takže už se nikdy necítila sama a zbytečná.

Autorkou blogerka Adaluter (její blog Lucynka a hvězdy naleznete na http://adaluter.blog.cz, zde jsou komentáře pod touto pohádkou http://adaluter.blog.cz/1106/byla-jednou-jedna#komentare)
Sama Adaluter před pohádku napsala: Pokusila jsem se napsat krátkou pohádku pro kulíšky, k jejichž tvorbě vyzvala na blogu.cz Edith a které mají svůj vlastní blog Pohádky pro kulíšky. Pokud budete mít chuť a čas připojte se také, informace najdete na výše uvedených odkazech.

foto: Edith Holá

Mami, napiš všechny pohádky na světě

4. června 2011 v 11:28 | Edith Holá a Kuba |  PŘÍBĚHY
Můj pětiletý syn Kuba je filozof. Ráda si s ním povídám. Nejlepší čas pro různá témata se nám naskytne, když jedeme na hipoterapii a jsme jenom spolu. Bez dvouletého benjamínka.

Mnoho takových rozhovorů jsem přepsala na svůj blog a jsou to vždy nejčtenější články. Už jsme diskutovali na téma "nic". Od smrti babičky se Kubovy otázky také často točí kolem smrti, nebe a andělů. Minulý týden jsme zase debatovali o Praze - o našem městě, kde bydlíme. Kuba pak nafotil mnoho fotek, jak vidí město on. Před spaním zase s tátou vedou řeči o technice, smyslu života a krvinkách. Já se pak nestačím divit, když na závěr přijdu Kubovi zazpívat ukolébavku. Kuba chce ještě otázkami doplnit debatu s tátou. Většinou neznám odpovědi, takže musím popravdě přiznat, že nevím, nerozumím tomu, že já jsem přes ty vztahy, kamarády, oslavy, pohádky ... a ukolébavku.


Než jsem měla děti, myslela jsem si, že budu pro ně vymýšlet vlastní pohádky. Měla jsem v sobě hodně mýtů o mateřské dovolené! Byla jsem ráda, když jsem u ukolébavky neusnula dříve než syn. Povedly se mi vymyslet dvě o jeho oblíbené mašince. Kuba je vyžadoval pořád dokola. Mašinka jezdila z Bráníku k moři a večer jsme ji ukolébavkou zase na nádraží uspali. V druhé pohádce jezdil vláček do továrny na zmrzlinu a jiné dobrůtky. Od té doby, co bloguji, už jsem pár pohádek pro své děti napsala. Přes den nepadám únavou, tak to jde. Pak už ji jenom vytiskneme a můžeme číst. Od mašinek jsme se posunuli k pohádkám o koťátkách, o závodních autech a andělíčkovi Barvičkovi, který pomáhá dětem a jejich rodičům. Můj styl psaní se nezalíbil pouze mým synům, ale i Nedoklubku. Napadlo je psát pohádky pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, které tráví mnoho času na JIPu u inkubátorů. Výzva se mi zalíbila a vytvořila jsem pohádkový blog. Energie kolem pohádek je mocná. Okamžitě se napojila grafička a bloggerka, která vytvořila krásný kreslený design. Sama jsem spojila radostné psaní pohádek, básní a příběhů pro své děti s potřebou být užitečná. Na výzvu zareagovali další bloggeři a maminky. Pohádkový blog se plní hřejivou a hladivou tvorbou nejen pro kulíšky do dlaně. Oba mí kluci tyto pohádky milují. Cítí stejně jako já, že pohádky vymýšlené vlastními rodiči mají silný náboj. Jsou psané od srdce k jejich srdci. Nevěříte? Zkuste přečíst svým dětem něco z pohádkového blogu a pak pošlete pro kulíšky kouzelnou tvorbu, kterou sami napíšete.


Včera cestou na hipoterapii jsem se Kubíka ptala, co pro něj znamenají pohádky, když je má tak velice rád.
"Jsou dobré", odpovídá můj mistr zkratky. "Jak dobré, Kubo?"
"Úplně dobrý", zase on.
"Kubo, a jaky by byl pro tebe život bez pohádek?", ptám se jinak.
"Mami, hořký. Bylo by mi smutno."
"Pomůžeš mi zase vymyslet nějakou novou pohádku?"
"Mami, ty vymysli všechny pohádky na světě".

Tak to vidíte. Jaký úkol mám! Jsem ráda, že alespoň vymýšlení pohádek pro vlastní děti a nyní i miminka do dlaně nebyl v mém případě mýtus.

Autor Edith Holá (tento článek vyšel na webu doma.cz, na mém osobním blogu není. Dnes v sobotu tam vyšel další článek na téma pohádky, který jste už možná naopak na mém blogu četli: Jak jsme s Kubou stvořili pohádku - prosím, prosím, pokud se vám líbí, naklikejte to i na webu doma.cz :-))

Na mém osobním blogu v rubrice Pohledy z mateřské dovolené (http://edithhola.blog.cz) najdete například, co si Kuba myslí o ukolébavce. Na závodním blogu mých synů zase, jak Kuba vidí a nafotil své město (http://zavodacky.blog.cz).
Pozor! Simsalabim ... kouzelný blog plný pohádek najdete zde (http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz/) a na něm například mé duhové pohádky červenou a oranžovou. Také o kočičce Pajdě, první hipoterapeutickou pohádku o koníkovi Jointovi a mnohé další. I od jiných blogerů nebo maminek kulíšků. Za tým Nedoklubka se těším na vaši tvorbu pro vaše děti a kulíšky, kteří chtěli vidět svět moc brzy.

Koník jménem Joint

1. června 2011 v 22:02 | Edith Holá a Kuba |  HIPOREHABILITAČNÍ POHÁDKY
Koník jménem Joint

Na jednom statku blízko malé vesnice se narodilo hříbátko. Bylo tak malinké, že se farmář s farmářkou báli o jeho život. Kobylka byla ze svého potomka rozpačitá. Nevěděla, jestli má cenu se o něj starat. Příroda jí říkala že ne. Ale její instinkty ji nutily neodcházet a zahřívat ho. Hříbátko se dokonce pokoušelo od maminky pít, ale nedosáhlo. Kobyle se nakonec podařilo zkroutit tak, že se hříbátko od ní mohlo napít. Farmářka mezitím přinesla deky a hříbě ještě přikryla. Pozorovala postupné slaďování kobylky se svým hříbátkem a byla dojata. Přinesla i mléko a malinkaté hříbátko ještě přikrmovala ze speciální lahve. Pojmenovali ho Joint. Děti si to upravily na Jont a dospělí vyslovovali Džojnt. Po měsíci péče bylo jasné, že nejmenší hříbě na světě přežilo. Joint rostl a sílil. Byl veselý, hravý a velký bojovník. Přesto když byl mezi ostatními koníky ve výběhu tak zesmutněl. Neuměl to co oni a nebyl tak užitečný.

Farmář s farmářkou byli dobří lidé a věděli, že na každý smutek je lék. U večeře si o tom povídali se svými dětmi. Ty už si také všimly, že drobný koník ve výběhu chřadne. Dovádí jen s nimi. Joint je sice menší než ostatní koně, ale zase je větší než poníci. I pro takového koníka musí přeci být na světě nějaký smysl. Jen ho najít. Farmář si najednou vzpomněl, že nedaleko bydlí chlapeček, který špatně chodí a prý by mu pomáhala jízda na koni, ale nemají peníze na vlastního. Syn zase věděl o kamarádovi, který prý vůbec nemluví a prý péče o nějakého poníka by ho možná rozmluvila.


Pozvali oba chlapečky na farmu.
Věděli, že chůze koně je podobná lidské. Dá se tedy jízdou na koni pomoci lepšímu držení těla, koordinaci svalů, uvolnění bloků ... Chlapečkové dorazili hned odpoledne. Nemluvící Lukášek se rozzářil, když Jointa uviděl a hned mu nosil sladké pampelišky. Najednou povídá: "Moc dobrý. Papej. Hodný, hodný." Rodiče nevěřili svým uším a štěstím se rozplakali. Tomíka zase Joint opatrně povozil. Malý Tom po dvaceti minutách jízdy chvíli dokázal chodit zcela správně. Rodičům to vrátilo naději, že pravidelná jízda na Jointovi jejich synkovi pomůže. O léčivých schopnostech Jointa se rozkřiklo. Přibývalo dětí a nejmenší koník na světě se stal užitečným. Když odpočíval s ostatními koníky ve výběhu, už nebyl smutný. Zářil energií a naplněním.

Autor: Edith Holá a Kuba

Z hipoterapie téměř vždy s Kubíkem vymyslíme nějaký příběh nebo jen tak filozofujeme:

Dále si můžete přečít ostatní mé pohádky: Dvě k cyklu duhových pohádek: Červená a oranžová.
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".


Sáša a Máša

1. června 2011 v 20:35 | Hana Zemanová |  Pohádky o zvířátkách
SÁŠA A MÁŠA

Jednoho krásného jarního dne, kdy sluníčko začalo prosvítat mezi mladými lístečky na stromech, se na paloučku, u malého přístřešku, narodily dvě malé, kudrnaté a jako sníh bílé ovečky. Byly vykulené, kde se to najednou ocitly a vrtkavě se pohybovaly na svých hubených nožkách. Jedna ovečka Máša byla daleko menší, než druhá Sáša. Máša si z toho ale nic nedělala a snažila se Sášu ve všem následovat. Co udělala Sáša, brzy zvládala i Máša. Za nedlouho si byly obě na nožičkách dostatečně jisté, a tak se mohly pouštět do prozkoumávání okolí, seznamování s ostatní drobotinou a hraní různých her.
Čas plynul a obě ovčí holčičky už měly na čase začít chodit do místní školičky, ale Máša stále vypadala tak malinká. Sáša měla spoustu kamarádek a Mášu sice brala sebou, ale spíš proto, aby se rodiče nezlobili. V duchu si říkala "Beeee, kde zase to mrně jeee?" a připadalo jí pro zlost, že se jí všichni posmívají, tak trochu se za ni i styděla. Měla ji sice ráda, ale protože ona sama byla krásná a nebýt sestry, mohla být i obletovaná, na Mášu se více méně zlobila. Bývala na ní proto nevrlá a poroučela jí "Koza aby do tebe trkla, ty seš tak nemotorná. Podej mi ten hřebínek, dojdi pro vodu" a snažila se jí od sebe kopýtkem odstrkávat.
Máša byla moc hodná a chování její větší sestry i ostatních ze stáda jí moc mrzelo. Že byla malinká, jí totiž v ničem nepřekáželo. Říkala si "Pročpak se mi posmívají, pročpak mě kopýtkem odstrkují, proč do mě tak rádi trkají?" Nechápu, co jsem jim udělala, ani co ostatním, i mé sestřičce, kterou mám tak ráda, vadí", smutně si nad tím přemýšlela, ale nikam se nehrnula a všude raději zůstávala stranou, aby její sestra Sáša vynikla.
Jednou obě ovčí holčičky po cestě do školy míjely starý pařez posetý prašivkami víc než bylo chloupků na Mášenčiným čumáčku. Dřív, než bys kopýtkem oříšek rozlouskl, zahákl se Sáše její zlatý zvoneček, který měly všechny ovečky z jejich rodiny na krku a Sáša tam za něj zůstala viset. Nemohla se hnout z místa a bečela "Béééé, bééé, pomozte mi, prosím někdo, béé béé". Seběhlo se hned několik spolužáků a dokonce i paní učitelka koza Vousatka, která zrovna běžela cestou do školy a lamentovala "Co jsi to, pro Boha, dělala, Sášo"? Ale Sáša se jen snažila vyprostit z té pasti, cukala sebou a házela, jak kdyby měla plný kožich blech, ale zvoneček stále nepovoloval. Máša se hned nabízela "Sášo, Sášo, zkusím tam strčit kopýtko a zvoneček uvolnit", ale nikdo jí neposlouchal. Místo toho se snažili vymýšlet různé plány a všem kostem v těle nebezpečné piruety jen aby zvoneček vyprostili. Beránek Alánek navrhoval "Hele Sášo, uvážeme na Tebe kus lana, ten co visí u naší chýše a přivoláme pana vola, který tě vytáhne. Sice přijdeš o zvoneček, no , ale vysvobodí Tě". O tom ale Sáša ani slyšet nechtěla, tak moc se bála a povolat kmotra krtka aby Sášu podhrabal ? "Bééé tohle to snad radši neeeeeeeeeee." Bylo to taaak těžké a Sáša už nevěděla kudy kam. Když se pak nikdo nedíval, jala se Máša vyzkoušet svůj plán. Zatímco se všichni dohadovali, jak nejlépe Sášu vysvobodit, pomalu vsunula kopýtko pod Sášin zvoneček, do tak maličké skulinky, že by se tam kopýtko žádného jiného spolužáka nevešlo a Sášu, pomaloučku a polehoučku, vysvobodila.


Hned jak zvonek zacinkal, zůstali všichni koukat jako opaření. Dokonce i vrabčáci na stromech zapomněli štěbetat, jak žasli, co to ta malá Máša dokázala. Kdo by to byl řekl, že ta mrňavá ovečka, které nevěnovali nikdy žádnou pozornost, dokázala něco, nad čím oni tak dlouze přemýšleli. Museli uznat, že vlastně není, proč by se jí posmívali. A Sáša? Ta byla jako proměněná. Máše hned děkovala a omlouvala se "Mášenko, sestřičko moje, nezlob se na mě, že jsem tě od sebe kopýtkem odstrkovala a povyšovala se nad tebou. Teď vidím, že velikost ani krása nejsou tím nejdůležitějším, že jsi to ty. Ty kuličko kudrnatá, kdo mi pomohl, když jsem se tím vzácným zvonečkem od maminky zachytila." Ale Máša se jen červenala a radostí z té náhlé slávy poskakovala okolo všech a jako divá radostně řinčela na počest všech zúčastněných.
Od té doby už se Máše nikdo neposmíval, brali ji všude mezi sebe a pochopili, že být jiný, nemusí vždy znamenat, být horší.

Autor: Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23+6 tt). Dále ještě napsala pohádku o mravenečkovi, básničku pro kulíšky, básně Všechno špatné něčím pěkným nahradím, Až budu velká a Vše se v dobré změní.