O pleskání bosých nožek a klapání kopýtek

14. června 2011 v 12:58 | Šárka Smíšková |  HIPOREHABILITAČNÍ POHÁDKY
O pleskání bosých nožek a klapání kopýtek

(Druhá hiporehabilitační pohádka)
Šárka Smíšková

Běžíme po modré louce plné bílých peřinek a polštářků, já a můj kamarád. Moje bosé nožky směšně pleskají a jeho bosá kopýtka bez podkůvek klapou. Hrajeme si takhle už dlouho a je nám dobře. Víme, že budeme muset dolů, do zelené, hnědé, ale i šedé, někdy černé, zkrátka do barev. Zatím nemyslíme na to, jak si budeme hrát tam. Bezstarostnou hru přerušilo víření. Otevřel se velký trychtýř a nasál mě do velkého otvoru. Padám po spirále a blíží se malý otvor, nasměrovaný do čehosi neznámého, na které zatím nebyl čas se připravit. Trychtýř mě vyhledal nějak brzy. Možná padám do jeho ústí omylem, ale stěny jsou strmé a směřují k jedinému místu, nedá se už nic vrátit.


Všude kolem je ostré světlo a podivné zvuky. Pípání, cvakání, hlasy, ale chybí klapot bosých kopýtek. Je tu několik neznámých tváří, bílých, jako obláčky z modré louky. Sklání se nade mnou a dělají se mnou podivné věci. Je tu také jedna blízká tvář s velkýma ustaranýma očima. Občas se lesknou a třpytí kapkami. Jedna mi pleskla o nosík a je mi z toho trochu smutno. Je tu i další blízká tvář, orámovaná směšnými chloupky, ta se stará o mě i o tu první, s občas lesklýma očima.
V ostrých a sytých barvách už jsem jako doma a pomalu mizí vzpomínky na modrou louku. Bosá kopýtka ale klapou dál v mé paměti. Moje blízké tváře jsou se mnou. Máme hodně práce a plno starostí. Všechno nejde tak, jak má a mým tvářím se mnou pomáhají jiné. Mluví o těle, pohybu a spoustě složitých věcí. Někdy se o mě starají všichni až moc, stále něco musím, ale mně se ozývá v uších klapot bosých kopýtek. Když klapaly a bosé nožky pleskaly, bylo mi dobře. Ale nožky nepleskají a kopýtka neslyším.
Neslyším? Klapot bosých kopýtek se najednou přibližuje, moje tváře se usmívají. Někdo mě zvedá a dává na teplou hebkou postýlku. Postýlka se hýbe a pod ní klapou bosá kopýtka. Je mi krásně a vím, že jsme zase spolu. Moje tváře to poznaly a dopřávají mi tuhle radost často. Najednou si vzpomínám, jak běhají bosé nožky. Zkouším se postavit, rozběhnout. Jde to pomalu, ale kopýtka mi stále připomínají, jak na to. A najednou se to stane. Bosé nožky pleskají do klapotu bosých kopýtek. Obě moje tváře mají velké lesklé oči, ze kterých pleskají o barevnou zem šťastné kapky.

Autorkou Šárka Smíšková (http://hiporehabilitace-cr.cz)

První:-) hiporehabilitační pohádka je od Edith Holé "O koníkovi Jointovi".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama