Pletená pohádka

13. června 2011 v 21:37 | Petra Šolcová |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Pletená pohádka

Malá horská víska byla zachumlána ve sněhu. Pod nebem zářících hvězd svítily i bíle pokryté střechy a poblikávala malá žlutá okénka.
V každém z nich se mihotal plamínek hořící svíce, který zval pocestné a tuláky na kousek tepla, čaj s medem a něco malého k zakousnutí...
Na samém kraji vesničky stál malý červený domeček s bílými dveřmi a okny, kterými dopadalo měkké žluté světlo na zahrádku schovanou pod pořádnou sněhovou duchnou. Zima byla opravdu velká, mráz jen praštěl a prsty štípaly i v teplých vlněných rukavicících. To ale vůbec nevadilo dětem sedícím kolem bělovlasé ženy, která se houpala v křesle u krbu, od něhož sálalo příjemné teplo po celé světničce. Praskající dřevo a také světlo svíček a velké petrolejové lampy dokreslovalo přátelskou a milou večerní chvilku. Chvilku, která patřila jen dětem, naslouchájícím babiččinu vyprávění. Střapatým klukům svítily oči a pihovaté holčičky si nedočkavostí žmoulaly copánky svázané velkými mašlemi.
Stará žena nebyla jejich opravdová babička, žila tu však od nepaměti a na večerní vyprávění k ní chodili i jejich rodiče, možná i prarodiče....kdo ví?! Byly to sváteční chvilky na závěr každého dne. Babička dovedla vyprávět o všem, co děti zajímalo. Holčičkám příběhy o vílách, princeznách a krásných princích, klukům zase o odvážných námořnících, strašidelných hradech a neohrožených bojovnících. Všichni poslouchali příběhy se zatajeným dechem, pro každého se něco našlo....
Celý den se pracovitá žena nezastavila, ale večer s dětmi seděla ve svém houpacím křesle a pletla malinké čepičky a ponožky. Na zvídavé a dotěrné otázky pro koho že jsou, odpovídala že pro malé víly a luční elfy. A od pravdy vlastně nebyla ani moc daleko...
Vlnu na pletení měla od svých krásně hebounkých oveček, které u ní našly ten nejlepší domov. Děti nikdy nepřišly na to, jak je možné, že jeden večer bílá klubka do večera příštího proměnila barvy. Ve velkém proutěném koši se pak mačkala klubíčka růžová, zelená, modrá a žlutá...
Když večer děti odešly do svých domovů, žena otevřela velký proutěný koš a přidala do něj další upletený pár ponožek a čepičku. Z koše zavonělo podomácku vyrobené levandulové mýdlo a jak se chýlil rok ke svému konci, začínal být koš těsný....

A poslední den byl tady....

Daleko v údolí stál velký bílý dům s červenou střechou. Na oknech tady nevisely žádné záclonky, chyběly květiny, svíčky, koberečky...nic z toho tu totiž nesmělo být. Byla tu nemocnice, kde se léčí nemocní lidé...
Až nahoře v podkroví, odkud šlo zahlédnout zasněžené vrcholky hor, seděly ustarané maminky ve velkém bílém sále u zvláštních skleněných domečků. Ležela v nich úplně malá, malinká miminka, která vypadala jako ty nejdokonalejší panenky zhotovené do posledního detailu. Holčičky by z takových panenek byly nadšené...
Jenže maminky tady už malé holčičky dávno nebyly a úzkostlivě sledovaly každý nádech, či drobný pohyb svého malého děťátka...Klidu jim rozhodně nepřidávaly ani všechny ty pípající, blikající a záhadné přístroje kolem, které hlídaly jejich děti a pomáhaly jim přežít.
Miminka byla sice úplně normální, jen si na svět trochu více pospíšila a teď tady rostla, sílila a doháněla své kamarády, kteří stihly dozrát u maminky v bříšku. Zvláštní skleněné domečky, inkubátory, jim právě to maminčino bříško nahrazovaly...

Odbíjela půlnoc, začínal Nový rok a sestra ve službě šla zkontrolovat své malé kulíšky, jak jim tady, mrňouskům malinkým, všichni říkali. Ozval se zvonek a ještě než sestra dveře otevřela, věděla, co je za nimi....byl přece Nový rok. A opravdu. Stála tam, stejně jako loni, předloni, přepředloni.......velká dřevěná krabice. Byla až po víko zarovnána malými balíčky. V každém barevná čepička, stejné ponožky a malé vyšité srdíčko.
Z modrých čepiček bylo cítit letní nebe, modré chrpy a pomněnky, ze zelených tráva a stromy, z růžových červánky a šípkové růže a ze žlutých hřejivé sluneční paprsky. Bylo jich přesně tolik, kolik zase přibude tento rok malých uspěchaných kulíšků, to už tady všichni věděli. Čepičky měly kouzelnou moc, miminkům se v nich zdály krásné voňavé sny....z bílého sálu odnesly děti přímo na rozkvetlou louku blízko hlubokých lesů. Kvetly a voněly tu květiny, lítaly motýli s velkými pestrými křídly, proháněly se veverky a zajíčci, poletovali luční skřítci a duhové usměvavé víly. To vše bylo protkáno konejšivými slunečními paprsky...dokonce i sestry mohly přísahat, že jak vstoupí do velkého pokoje, vidí duhové záblesky a cítí lesní a luční vůni, posekanou trávu a čerstvý horský vzduch....
Proto se tady dětem také tak dobře přibývalo na váze, prospívalo a brzy doháněly své vrstevníky a odcházely domů k tatínkům, bráškům a sestřičkám. Maminkám dodávala sílu malá vyšívaná srdíčka, která pak schovávala dětem společně s čepičkou a ponožkami do jejich památeční krabičky k fotkám, prvním obrázkům, oblíbeným knížkám a deníčkům....

Autorkou Petra Šolcová.

Jako první věnovala kulíškům Báseň pro kulíška a další básničky Dárek, Ovečková, Dětský sen a Na dobrou noc.

V životě ji sezení na JIPu potkalo hned dvakrát. "Na jipce jsem seděla s malým, když měl dva měsíce a zánět močových cest a s dcerkou, když jí byly tři a byla dehydrovaná, tak to bylo podobné... Tak hlavně ať jsme všichni už jen zdraví!", přeje všem Petra Šolcová.

Fotografie je stažena ze stránek projektu "Zlatý kulíšek" o.s. Nedoklubka.

Nové logo Nedoklubka od blogerky Lucerny.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jířa jířa | 14. června 2011 v 10:22 | Reagovat

nádherná pohádka :-) kéž by takové kouzelné čepičky, ponožky a srdíčka opravdu existovaly:-)

2 Jane Jane | E-mail | Web | 12. prosince 2014 v 9:22 | Reagovat

To je hezká pohádka :) Já mám i takové spaní. Koupila jsem si novou matraci http://www.mpzdravyspanek.cz/matrace/matrace-elita

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama