Sáša a Máša

1. června 2011 v 20:35 | Hana Zemanová |  Pohádky o zvířátkách
SÁŠA A MÁŠA

Jednoho krásného jarního dne, kdy sluníčko začalo prosvítat mezi mladými lístečky na stromech, se na paloučku, u malého přístřešku, narodily dvě malé, kudrnaté a jako sníh bílé ovečky. Byly vykulené, kde se to najednou ocitly a vrtkavě se pohybovaly na svých hubených nožkách. Jedna ovečka Máša byla daleko menší, než druhá Sáša. Máša si z toho ale nic nedělala a snažila se Sášu ve všem následovat. Co udělala Sáša, brzy zvládala i Máša. Za nedlouho si byly obě na nožičkách dostatečně jisté, a tak se mohly pouštět do prozkoumávání okolí, seznamování s ostatní drobotinou a hraní různých her.
Čas plynul a obě ovčí holčičky už měly na čase začít chodit do místní školičky, ale Máša stále vypadala tak malinká. Sáša měla spoustu kamarádek a Mášu sice brala sebou, ale spíš proto, aby se rodiče nezlobili. V duchu si říkala "Beeee, kde zase to mrně jeee?" a připadalo jí pro zlost, že se jí všichni posmívají, tak trochu se za ni i styděla. Měla ji sice ráda, ale protože ona sama byla krásná a nebýt sestry, mohla být i obletovaná, na Mášu se více méně zlobila. Bývala na ní proto nevrlá a poroučela jí "Koza aby do tebe trkla, ty seš tak nemotorná. Podej mi ten hřebínek, dojdi pro vodu" a snažila se jí od sebe kopýtkem odstrkávat.
Máša byla moc hodná a chování její větší sestry i ostatních ze stáda jí moc mrzelo. Že byla malinká, jí totiž v ničem nepřekáželo. Říkala si "Pročpak se mi posmívají, pročpak mě kopýtkem odstrkují, proč do mě tak rádi trkají?" Nechápu, co jsem jim udělala, ani co ostatním, i mé sestřičce, kterou mám tak ráda, vadí", smutně si nad tím přemýšlela, ale nikam se nehrnula a všude raději zůstávala stranou, aby její sestra Sáša vynikla.
Jednou obě ovčí holčičky po cestě do školy míjely starý pařez posetý prašivkami víc než bylo chloupků na Mášenčiným čumáčku. Dřív, než bys kopýtkem oříšek rozlouskl, zahákl se Sáše její zlatý zvoneček, který měly všechny ovečky z jejich rodiny na krku a Sáša tam za něj zůstala viset. Nemohla se hnout z místa a bečela "Béééé, bééé, pomozte mi, prosím někdo, béé béé". Seběhlo se hned několik spolužáků a dokonce i paní učitelka koza Vousatka, která zrovna běžela cestou do školy a lamentovala "Co jsi to, pro Boha, dělala, Sášo"? Ale Sáša se jen snažila vyprostit z té pasti, cukala sebou a házela, jak kdyby měla plný kožich blech, ale zvoneček stále nepovoloval. Máša se hned nabízela "Sášo, Sášo, zkusím tam strčit kopýtko a zvoneček uvolnit", ale nikdo jí neposlouchal. Místo toho se snažili vymýšlet různé plány a všem kostem v těle nebezpečné piruety jen aby zvoneček vyprostili. Beránek Alánek navrhoval "Hele Sášo, uvážeme na Tebe kus lana, ten co visí u naší chýše a přivoláme pana vola, který tě vytáhne. Sice přijdeš o zvoneček, no , ale vysvobodí Tě". O tom ale Sáša ani slyšet nechtěla, tak moc se bála a povolat kmotra krtka aby Sášu podhrabal ? "Bééé tohle to snad radši neeeeeeeeeee." Bylo to taaak těžké a Sáša už nevěděla kudy kam. Když se pak nikdo nedíval, jala se Máša vyzkoušet svůj plán. Zatímco se všichni dohadovali, jak nejlépe Sášu vysvobodit, pomalu vsunula kopýtko pod Sášin zvoneček, do tak maličké skulinky, že by se tam kopýtko žádného jiného spolužáka nevešlo a Sášu, pomaloučku a polehoučku, vysvobodila.


Hned jak zvonek zacinkal, zůstali všichni koukat jako opaření. Dokonce i vrabčáci na stromech zapomněli štěbetat, jak žasli, co to ta malá Máša dokázala. Kdo by to byl řekl, že ta mrňavá ovečka, které nevěnovali nikdy žádnou pozornost, dokázala něco, nad čím oni tak dlouze přemýšleli. Museli uznat, že vlastně není, proč by se jí posmívali. A Sáša? Ta byla jako proměněná. Máše hned děkovala a omlouvala se "Mášenko, sestřičko moje, nezlob se na mě, že jsem tě od sebe kopýtkem odstrkovala a povyšovala se nad tebou. Teď vidím, že velikost ani krása nejsou tím nejdůležitějším, že jsi to ty. Ty kuličko kudrnatá, kdo mi pomohl, když jsem se tím vzácným zvonečkem od maminky zachytila." Ale Máša se jen červenala a radostí z té náhlé slávy poskakovala okolo všech a jako divá radostně řinčela na počest všech zúčastněných.
Od té doby už se Máše nikdo neposmíval, brali ji všude mezi sebe a pochopili, že být jiný, nemusí vždy znamenat, být horší.

Autor: Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23+6 tt). Dále ještě napsala pohádku o mravenečkovi, básničku pro kulíšky, básně Všechno špatné něčím pěkným nahradím, Až budu velká a Vše se v dobré změní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama