Červenec 2011

Odpusťte

31. července 2011 v 21:14 | KatyRZ |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Odpusťte

Tiché vločky hladí kraj,
cukroví svou vůní domov plní.
Mráz maluje něžný ráj,
drobeček v bříšku zvědavě si vrní.

"Slyšíš to miminko?
Zvuky zvonků i smíchu cinkání?"
"Co je to, maminko?
Už mě nebaví jen světa zdání."

"Chci vidět tu nádheru."
"Zvědavost ještě na místě není!"
"Honem ven, už chci nahoru."
"Nespěchej, svět ještě tolikrát se změní."

"Jsi tak malinký, náš kulíšku…
Však vyrosteš, do prvního tání."
"Odpusťte, maminko i tatínku,
že jsem v bříšku neměl stání."

Do srdcí vnesls nám teplý máj,
ať nám všem splní se přání…
…tiché vločky hladí kraj…
…vánoční přání…


Do vánoční soutěže na PF pro Nedoklubko napsala blogerka KatyRZ.
Kulíškům ještě věnovala pohádku Kouzelné světýlko.

Bibina Hvězdička

31. července 2011 v 9:27 | Bakela |  Pohádky se SKŘÍTKY
Když musí jít Bibinka spát, tuze se jí nechce. Vždyť hvězdičky sotva vyšly a spánek nepřichází. Nad obzorem se za první hvězdou Královnou pomalinku objevují další a další hvězdičky.
Maminka šeptá tichá slůvka Bibi. Spřádá vlákna spánku a snů. Ale Bibi ne a ne usnout. Kde se vzal, tu se vzal, hopká si a poskakuje po peřině Skřítek.
"Skřítku, Skřítku, odháníš mé malé spánek," šeptla maminka.
Skřítek zlobí. Lochtá Bibi mezi prsty na nožičkách a uskakuje od kopajících nožek. Za oknem zmizela hvězdička.
"Ajéje, Skřítku, že ty jsi měl opatrovat hvězdičky? Nebe je bez hvězdiček temné a noc nevlídná."
"Ach ano, však mi tady vypadlo světýlko z lucerny," uchechtl se Skřítek.
"Tady ale žádné ztracené světlo není?", divila se maminka.
"Pravda paní Maminko. Světlo lucerničky svítí, jen když malé děti spí. Každý večer s každým nádechem spícího človíčka je světlo lucerny jasnější a lehčí. A já ji potom lehounce popostrkuji po obloze." vysvětloval Skřítek důležitě.
"Vždyť ty ji akorát zlobíš, s takovou světýlko nezískáš."
" To jen tak chvíli z rozmaru, teď je však nejvyšší čas vyrazit zpátky na nebe." Mrkl na maminku Skřítek.
Skřítek si lehl Bibince vedle ouška a tichounce se dal do zpěvu:

"Spinkej človíčku malinký,
Spinkej klidně s lehkým snem.
Spinkej v objetí maminky,
Spinkej ať vzlétnu se světlem.."

Malé se chvějí víčka a nad malinkou pusinkou vznáší se obláček třpytu, který s dalším nádechem stoupá a září čím dál více. Bibi spinká.
Skřítek otevřel dvířka lucerny a lapl stoupající světýlko. Zamával mamince a vznesl se k obloze. Kde celičkou noc postrkoval hvězdičku spící Bibi.

Milou pohádečku napsala blogerka Bakela.

Víla z maliníku 2 - Málinka se zlobí

30. července 2011 v 19:54 | Mňoukla |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Málinka se zlobí

Málinka byla vzhůru, sotva se sluníčko vydalo na svou pouť. Ale Zlatohlávek pořád tvrdě spal pod malinovým listím. Málinka broučka pohoupala, uvařila mu malinovou kaši na posilněnou, až se probudí, pak ještě poprosila maliny, aby Zlatohlávkovi zacinkaly, že šla na procházku. Potom opatrně začala přeskakovat listy svého maliníku.

Louka byla podobných maliníků plná. Málinka se těšila, že si najde kamarádku, ale žádná víla široko daleko nebyla. Málinka si řekla, že už půjde domů. Když najednou uslyšela pláč malin. Plakaly z keře, na kterém stála. Listy maliníku byly prodírkované, a dírky za sebou nechávaly cestičku. "HOUSENKA!" zhrozila se Málinka. Housenka byla na samém vrcholku keře. Málinka se rychle vyšplhala až k nejzelenější lístkům, do kterých se housenka chystala pustit.

"I ty jedna nezdárná housenko!" křičela na ni Málinka. "Když ty listy ukoušeš, tak shnijí, uschnou a už neporostou žádné maliny!" rozčilovala se víla. "Neporostou, chichichi, neporostou…" posmívala se zlá housenka. "Tý, jedna škaredá housenko, jedeš pryč?! Běž na kopřivy, tebe nepopálí a ještě z tebe vyroste krásný motýl!" Housenka si už Málinky nevšímala. A tak Málince nezbylo, než se roztančit za Zlatohlávkem.

Ten zrovna dojídal malinovou kaši. "Zlatohlávku, Zlatohlávku! Housenka žere malinové keře!" stěžovala si Málinka hlasitě. Zlatohlávek se polekal. Nevěděl sice, jaký problém housenka působí, když žere listy, ale Málinčin rozčilený výraz mu úplně stačil. "A nemůžeme ji nějak vyhnat?" optal se starostlivě. "Ne, leda bychom vymysleli nějakou taškařinu," odpověděla Málinka plačtivě. Zlatohlávek se podrbal na tykadle, Málinka jen tak seděla. Když už se báli, že housenka všechno zničí, dostala Málinka nápad.

"Postavíme housence most slávy!" Zlatohlávek si tykadlem poklepal na čelo. Málinka mu, ale začala něco špitat do ucha. Když už se měsíček hlásil o slovo, Málinka předstupovala před housenku, která mezitím povážlivě ztloustla. "Promiňte, slečno housenko, že jsem vás v poledne obtěžovala, přijměte prosím, jako mou omluvu tento listový most." V housence se hnula pýcha a jako paní královna šla po mostě.

Nakonec, ale doplatila na zmlsanost. Žrala a žrala svůj vlastní most, takže se i s ním zřítila do kopřiv. Na to, aby dolezla zpátky, byla už moc líná a tlustá.
Málinka se Zlatohlávkem usnuli dřív, než se přikryli lístky. Maliny se ani nedivily, vždyť se celé odpoledne nosili s lístky. Pro takovou křehkou vílu je to břemeno. A Zlatohlávka pořád pobolívala zraněná krovka.

Autorkou blogerka Mňoukla.

Kouzelné světýlko

30. července 2011 v 14:09 | KatyRZ |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Kouzelné světýlko

Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Adrianka, ale nebyla to obyčejná holčička, byla to vílí princezna. Ta holčička měla ještě menší sestřičku Klárku, ale ani ta nebyla obyčejná, byla totiž rytíř. Když přišla noc a holčičky spaly ve svých postýlkách, někdy se stalo, že je bylo zapotřebí v království Dne a Noci, v království vílích holčiček a elfích kluků. Nejinak tomu bylo této noci.

Princezna se opět ocitla na louce ozářené měsícem, oděná do svých temně modrých, jako pírko, lehkých šatů, posetých tisícem hvězdiček a pocítila tíhu svojí korunky na hlavě. Vedle ní se ozval veselý smích její malé sestřičky, která měla náramnou radost ze svého rytířského oblečení a už se hnala na vílí palouček uprostřed lesa, kde jistě najde svého elfího kamaráda Raráška, aby spolu mohli tropit neplechy. Princezna se usmála a s malým povzdechem se vydala za sestřičkou.

Na vílím paloučku ji hned přivítal Vodének, statečný elfí kluk s tyrkysovými vlasy a obrovskýma stejně tak tyrkysovýma očima.

"Vítám tě, princezno," vzal princeznu na uvítanou za ručku a tak krásně se na ni usmál, až si princezna nervózně strčila blonďaté vlásky za ouško. Jenže pak se zase zamračil.

"Copak se stalo?" zeptala se ho malá princezna vědouc, že se elfík určitě nemračí pro nic za nic.

"Dneska se mezi námi objevil někdo nový…," začal Vodének, ale princezna se zalekla a nenechala ho domluvit.

"Snad zase našemu království nehrozí nebezpečí?" vyhrkla.

"Neboj, princezno," usmál se na ni.

"Tak, kdo je ten návštěvník a proč se kvůli němu mračíš?"

"Je to Kulíšek a mračím se, protože je smutný," odpověděl posmutněle elfí kluk a už ji vedl přes palouček mezi vysoké stromy k novému návštěvníkovi.

"Ale vždyť je to miminko," vykřikla udiveně Adrianka a pohled při tom upírala na malý plačící uzlíček, který ležel ve vykotlaném pařezu. "Kde se tu vzal? Co se mu stalo? Jak víš, že je to Kulíšek?" vychrlila princezna hejno otázek.

"Kde se tu vzal, netuším. Co se mu stalo, nevím. A že je Kulíšek mi sám řekl," vysvětloval Vodének a bylo zřejmé, že ho poslední otázka překvapila.

"Řekl? Opravdu?" nevěřila mu princezna, protože moc dobře věděla, že takhle malá miminka nemluví.

"Ano, řekl, ale to bylo před tím, než spustil ten veliký pláč. Co budeme dělat, princezno?" A tak se Adrianka zamyslela. Zamyslela se jednou, pak podruhé a pak napotřetí přišla s nápadem. Tohle vyřeší jen kouzelná písnička:


"Maličký Kulíšku, už neplakej,
zavolám motýlka, bude hej.

Haló, haló, volám,
haló, haló, zpívám.

Stříbřitý motýlku, malá udělej,
drobečka pohlaď, křídly zamávej."

Jak už to tak s kouzly vílí princezny bývá, i tohle na to ta ta zafungovalo. Přihnali se stříbřití noční motýlci a svými křidélky hladili malého Kulíška tak něžně, že se jeho pláč utišil. Za motýlky přiběhla i Klárka rytíř, která si nenechala ujít jedinou příležitost k pozlobení těch létajících stvoření. Pak už Adriance nic nebránilo zeptat se: "Proč si tak smutný Kulíšku?"

"Chtěl bych se pomazlit s maminkou, ale nemůžu s ní být, protože jsem tak strašně maličký a křehký," Kulíšek ještě trošku pofňukával.

"A jéje," odpověděla mu princezna a vyvalila na něj svá modrá kukadla, "tak to se ti vůbec nedivím, že tolik pláčeš. Já už jsem veliká, ale stejně je mi smutno, když mi maminka řekne, že se se mnou nemůže pomazlit, protože má zrovna moc práce." Princezna zůstala, jako přimražená a byla vděčná motýlkům, kteří svými křídly těšili drobečka.

"Tak to tedy ne. S tím se musí něco udělat," rozhodla se vílí princezna. "Kde je tvoje maminka," zeptala se Kulíška.

"Támhle," ukázal maličký do temného lesa a Adrianka nervózně polkla.

"Tam v noci chodí dospělí. Vůbec to tam neznáme," řekl Vodének a nejistě se při tom ošíval.

"Jdeme," prohlásila rázně Klárka, která si nikdy nedělala s ničím hlavu a odvahy měla na rozdávání.

"Počkej, ty hloupá. Jak asi Kulíškovu maminku najdeme?" rytíř na znamení vzdoru vyplázla na sestřičku jazyk, přesto se ale zarazila.

"Světýlko kouzelné, ukaž nám cestu,
maminku najděme, stromů vidím ke stu."

Zazpívala princezna a skutečně, u Kulíškova srdíčka se rozzářilo světýlko. Chvilku se jen tak nerozhodně rozkoukávalo a pak pomalu zamířilo do lesa.

"A jéje," hlesla Adrianka toho dne už podruhé. "Zůstaň s Kulíškem," řekla rychle Vodénkovi a pak se rozeběhla za světýlkem. Klárka rytíř byla dávno před ní.

Sestřičky se hnaly temným lesem tak rychle, že se ani nestačily bát. Celé zadýchané nakonec doběhly k mladé mamince, která ležela v mechové posteli, mumlala ze spaní a nervózně se převalovala.

"Maminko," zalomcovala jí Klárka ramenem, ale maminka jako by ji neslyšela. Zkoušela to znova a znova a taky vílí princezna to zkusila, všechno marně.

Adrianka byla nešťastná. Nevěděla, zda tenhle úkol není nad její síly. Strašně si přála Kulíškovi pomoci, ale vůbec nevěděla jak. Kdyby tu tak byl tatínek, myslela si, ten by mi uměl poradit. Hnedle jak si vzpomněla na tatínka, napadlo ji, že by mohla Kulíškovi přivést tatínka, z toho by měl jistě stejně velikou radost a tak se zase pustila do kouzelného zpěvu:

"Kulíšek potřebuje tatínka,
my zase pomoc světýlka."

Světýlko z Kulíškova srdíčka se znovu na chviličku zamyslelo a pak pomaličku vyrazilo mezi stromy. Tatínek seděl jen o kousek dál a netvářil se ani trošku spokojeně. Jenže Klárka nad tím nemínila dlouho dumat. Čapla tatínka za ruku a řekla: "Pojď." Tatínek zvedl udiveně obočí, ale dřív než našel slova, stál nad maminkou. Zadíval se na ni.

"Nemůže spát," špitl. Sklonil se nad ní a přeněžně ji pohladil po tváři, pak jí vtiskl pusinku na spánek a nakonec jí sevřel dlaň. Maminka se přestala převalovat a otevřela oči.

"Hurá," zavýskla tiše děvčátka.

"Co se děje?" dostal se tatínek konečně ke slovu.

"Váš Kulíšek vás potřebuje," vysvětlila Adrianka. Už žádné zdržování, usmyslela si. Bála se totiž, že je ten drobeček zase smutný a tak popadla za ruku jeho maminku, pokynula Klárce, aby chytila tatínka a vyrazily za světýlkem, které se vesele rozletělo zpět.


Netrvalo dlouho a všichni byli zpátky mezi stromy u vílího paloučku.

"Maminko, tatínku," zavolal šťastně maličkatý Kulíšek a natahoval k nim ruce. Maminka se nejistě ohlédla po tatínkovi a ten stejně tak nejistě a zmateně pohlédl na malého elfíka, který Kulíška střežil.

"Tady jste v království Noci, v království dětských snů, které je plné kouzel. Sem můžete přijít Kulíška obejmout, kdykoli se vám zachce. Stačí, když k nám najdete cestu."

Maminka už neváhala ani chviličku a tak, jak o tom mnohokrát snila, vzala svého Kulíška do náruče a jemňounce ho k sobě přitiskla. Omotaly se kolem nich silné tatínkovi paže a šťastný drobeček se konečně houpal v teplounké, voňavé náruči.

Kouzelné světýlko přivolané z Kulíškova srdíčka, které do té chvíle nerozhodně blikotalo opodál, zamířilo zpět ke Kulíškovi. Nedoletělo ale až do jeho srdíčka. Když se k němu totiž dostalo, zjistilo, že malé srdíčko tolik přetéká štěstím, že už se tam zpátky nevejde. Rozdělilo se tedy a vletělo do srdíček maminky a tatínka, aby je tam hřálo, dodávalo jim naději a hlavně, hlavně jim vždycky pomohlo najít cestu zpět na vílí palouček, ke Kulíškovi.
Víly pomáhají Kulíškovi najít maminku a tatínka v temném lese. Terapeutickou pohádku napsala blogerka a maminka dvou holčiček KatyRZ. Povídání k této pohádce najdete na jejím blogu Dost času na lásku.

Kulíšek tu poslání má

27. července 2011 v 22:48 | Edith Holá |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Kulíšek tu poslání má (vánoční básnička do soutěže na PF Nedoklubka)

Narodil se malý kulíšek,
velké poslání tu má,
pověděla nám to
hvězda betlémská.
Vykulil se tak moc brzy
i přes všechno naše úsilí a snahy.
To aby zvěstoval,
že na Vánoce a v příštím roce
bude lásky a radosti mnohem více.

Vánoční pohádečka

27. července 2011 v 22:47 | Edith Holá |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Vánoční pohádečka do soutěže na PF Nedoklubka

Na nebi zaklinkal zvoneček. Zvěstoval, že opět desáté miminko přichází na svět tůůůze brzy. Všechny andělíčkové urychleně spěchali k Marii a společně se vydali za kulíškem. Kolem něj už byl chaos. Náhle se vše utišilo a jakoby zastavilo. Kulíšek přivítal křikem své přátele. Marie se nad ním skláněla. Měla vždy u miminka pocit jako kdysi, když poprvé uviděla a držela v náručí malého Ježíška. Vzduch se provoněl její mateřskostí. Marie ještě chvilí byla s maminkou kulíška a dívala se s ní, jak se malému daří. Andělé splnili svůj úkol a vykouzlili kolem miminka duhový léčivý obal. Do oušek mu pošeptali, co mu dávají do vínku darem. Andělíček Barvička mu nadělil vnitřní radost a stále rozesmáté oči, kterými bude obdarovávat druhé. Kliďánek mu daroval cit pro hudbu i naslouchání druhým. Anděl Bojůvka svou odvahu a sílu. Na okně zářila vánoční hvězda. Za oknem se tiše z nebe snášel sníh a láskyplně přikrýval celou Zemi.

(cca 120 slov)

Víla z maliníku

27. července 2011 v 21:59 | Mňoukla |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Víla z maliníku


Bylo ráno a probouzelo se sluníčko. Nejdřív pohladilo vrcholky hor, pak lesy a potom teprve louky. Na jedné z luk se po sluníčkovém pohlazení probouzel maliník. Rozevřel květy a nastavoval slunci zrající maliny. Jedna z malin najednou začala poskakovat. Sluníčko si protřelo očka, myslelo si, že je ještě zmatené z toho ranního vstávání, ale když se podívalo blíž, spatřilo malinkou vílu. Měla šatičky z maliny a na hlavičce se jí třepotaly světlounké vlásky. Rozhlédla se kolem sebe, zamávala sluníčku a začala tančit, tak jí bylo na světě krásně.

Když se zastavila, všimla si Zlatohlávka, který ji pozoroval. "Ahoj, kdo jsi?" zeptala se zvědavá víla, které se líbily Zlatohlávkovi lesklé krovky. Zlatohlávek se otočil, a když spatřil malou, hezkou vílu, usmál se: "Jsem Zlatohlávek. A jak říkají tobě?" Víla se začervenala, pak se zamyslela a nakonec jí po tváři stekla slzička. "Mně," vzlykla "nikdo žádné jméno nedal." Zlatohlávek se usmál a pak ji pohladil po tváři: "Tak ti budeme říkat Málinka. Malinka-Málinka," zasmál se Zlatohlávek zvonivě. I nově pojmenovaná víla se usmála. Vyskočila z lístku pokrytého slzičkami a natáhla ruku ke Zlatohlávkovi. "Pojď si zatancovat," poprosila broučka Málinka.

Zlatohlávek zamával tykadly, protřepal krovky a podávaje Málince ruku se galantně uklonil. Maliny jen kulily oči, ale začaly vyhrávat sladkou melodii: "Cink, cink, sluníčko hladí celé kraje, a na lukách všechno zraje, Zlatohlávek a něžnost vílí tvoří párek roztomilý, a lidem ani nesní, kde tančí havěť luční, lesní." Nevím, co veršů by ještě nacinkaly, kdyby se nad maliníky nemihl černý stín.

Když se to létající "něco" blížilo, všimla si Málinka žlutého zobáku. "Zlatohlávku!" zakřičela, ale to už se Zlatohlávek díval vzhůru. Málinka se utíkala schovat mezi ostatní maliny, zlatohlávek pod list. Málinka ovšem udělala chybu, kos si přišel pochutnat na malinách a Zlatohlávka si vůbec nevšiml, ale jedna z malin se mu zalíbila obzvlášť, jen Zlatohlávek věděl, že se té malince lesknou na hlavě zlaté vlásky a je to víla, která tančí. Kos už, už natahoval zobák, když Zlatohlávek vyletěl zpod listu a divoce nalétával kosovi proti zobáku. Kos samozřejmě ihned zapomněl na maliny, Zlatohlávek je jiné soustíčko. Teď už kos Zlatohlávka sledoval, ani na chvíli ho nespustil z očí. Zlatohlávek se šikovně vyhýbal útokům jeho zobáku, kličkoval, dělal osmičky, létal hlavou dolů a proplétal se tomu otravnému ptáku mezi nohama.

Už ho bolely krovky. Nemohl létat, zadýchal se, nešťastně usedl na list, čekal, že ho kos sezobne. Málinka raději zavřela oči. Ozval se jen svist, jak kos rychle pohnul hlavou, a po Zlatohlávkovi zbyla jen díra v listě. Málinka začala plakat, maliny svěsily hlavičky a cinkaly umíráček. Celý svět byl najednou smutný. Šedivý smutek barvily jen Málinčiny slzičky s růžovým nádechem.

Když už se o slovo hlásil měsíček, malinky docinkaly, ale Málinka pořád plakala. Když najednou přes slzy zahlédla zlatavě zelený odlesk. Myslela si, že se jí to jen zdá, ale zelená skvrna se přibližovala, přibližovala a najednou se ozval známý hlas: "Proč pláčeš?" Málinka celá šťastná zvedla uplakaný obličejík ke Zlatohlávkovi. "Já jsem z toho listu jen spadl, ale mám pochroumané křídlo, tak jsem nahoru musel vylézt a to chvíli trvá," usmíval se Zlatohlávek od tykadla k tykadlu. "Zachránil si mě, jsi hrdina!" vykřikla Málinka a běžela Zlatohlávka obejmout. "Au," sykl Zlatohlávek, když se Málinka dotkla pošramocené krovky.
"Lehni si tu," poručila Zlatohlávkovi starostlivá víla. Vyspravila mu křídlo, přikryla ho listím a pak mu spolu s malinami zpívala, dokud Zlatohlávek neupadl do růžového spánku.

Tak, kulíškové a kulišky, nekulíškove a nekulišky, jakpak na vás víla Málinka zapůsobila? Má pokračovat ve svém dobrodružství?

Autorkou blogerka Mňoukla.

Víla Bubuška má nové poslání - 5. díl

9. července 2011 v 19:31 | Ruženka z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Víla Bubuška má nové poslání

Jedné nepříliš jasné noci se na povel Hlavní víly, pověřené zastupováním královny vil , slétly všechny víly, aby vyslechly hodnocení své práce mezi lidmi i zvířaty. Ano i takové jsou, které se starají o zvířátka v jejich těžkých chvílích. Ale to jsem odbočila.
Hlavní víla po skupinkách volala k sobě víly a každé dala zvláštní lísteček, na kterém měla napsáno hodnocení všech jejích zásahů do života dětí. Víla Bubuška měla hodnocení dobré, ale pod ním bylo napsáno, že její jméno možná děti spíš straší než uklidňuje, pokud je nucena je říci. Jméno jí měnit nebudou, ale bude mít nový úkol.Víla Bubuška byla pozvána Hlavní vílou k vysvětlení, co se po ní bude žádat.
Neměla dnes ničí podobu. Byla jen taková utkaná postavička z paprsků světla, v mlžných šatičkách.
Hlavní víla jí zadala nové poslání. Bude vlastně taková víla Ochránkyně. Lidé tomu říkají andělíček-strážníček. Ona však má za úkol upozorňovat na nebezpečí děti, které jsou zlobivé, lezou tam, kam nemají, poškozují věci druhých lidí. Bubuška z toho neměla moc radost, nedovedla si představit, jak má ty děti přesvědčit a hlavně rychle, aby neprováděly, co nemají.
Zeptala se Hlavní víly: ,,Když dítě zlobí, to poznám a mohu na ně působit, ale co mám dělat, když je ohroženo někým jiným, třeba i dospělým?"
,, Dívej se a hledej způsob, jak dát dítěti najevo, že má samo upozornit dospělého, bránit se , když po něm dospělý žádá něco, co ohrožuje jeho život.
Dám ti příklad: Matka chce jít s dítětem přes cestu, táhne ho za ruku, spěchá. Nejsou ale na přechodu a v dálce jede auto. Dítě však má před sebou překážku - tebe v jeho podobě, lekne se tak trochu a zapře se nožičkama na chodníku. Tím matku zastaví. Ty mu budeš říkat: ,,Jdi na přechod, jdi na přechod. Tudy né, tudy né.
" Dítě to bude po tobě opakovat a tím matku upozorní, aby změnila svůj úmysl."
,,Tak to nebude lehké, to se ulítám, jak to budu hledat, vždyť dosud jsem šla vlastně na nářek, vzlyky, pláč?"
,,Bubuško, byla jsi do teď ,,noční" víla, vyzkoušej si to. Ve dne tě nebude také nikdo vidět, jen to dítě, které to bude potřebovat. Neboj se, budeme tě nenápadně řídit, uslyšíš zvonit takové zvonečky a z kterého směru zvonění půjde, tam poletíš."
,,Ještě jednu věc bych chtěla vědět: Jak to mám udělat, abych třeba mohla zavolat pomoc dospělého nebo většího dítěte?"
,,Budeš mít takovou píšťalku, kterou nejbližšímu člověku zapískáš do ucha, donutíš ho, aby se podíval tím směrem odkud slyší pískot, tu událost uviděl a snad pomůže. Víš, každý člověk není ochotný pomoci a může se stát, že si dítě ublíží. Dělej prostě, co můžeš, co se bude moci dělat. Budeš mít na starost určitý úsek města, ale kdyby se stalo, že budeš slyšet zvoneček z okolí, můžeš případně zaletět i do okolí. Ale ne moc daleko. "
,, Jak poznám, co patří k mému úseku?" Víla řekla:,, Dotkneš se neviditelné stěny , která tě zastaví, pokud se nebude nic dít na blízku, kam už ty lítat nemáš. Budeš moci proletět jen v případě nutné potřeby. No, to by bylo tak všechno, přeji ti hodně štěstí v práci."
Bubuška dostala malinkou stříbrnou píšťalku na šňůrce. Pověsila si ji na krk, aby ji neztratila, rozloučila se s Hlavní vílou i ostatními vílami, které poletovaly kolem a pomalounku letěla dolů, mezi lidi. Rozhlížela se, bylo jí všechno v denním světle takové nové,jiné, hlučnější.
Povzdychla si: ,,Tak asi si budu muset pomalu oblétnout svoje území, rukou si nahmátnu tu neviditelnou stěnu. "
Najednou se jí zdálo, že slyší zvonění. Šlo to od cesty. Byla tam křižovatka a kolem jedné budovy, která byla těsně u cesty bylo kovové zábradlí. Chodník tam byl do kopce a tak zábradlí sloužilo nejen k pomoci při chůzi, ale byl i ochranou proti tomu, aby lidé nepřecházeli na druhou stranu napříč křižovatky.
Na tom zábradlí seděla holčička a pohupovala se.
Bubuška k ní honem zaletěla a opřela se vedle ní o zábradlí. Holčička strnula a zadívala se na ni.,,Kdo jsi?"
,,Nevidíš?"řekla Bubuška, ,,jsem jako ty. Co tady děláš?"
,, Já čekám na maminku, šla vedle do obchodu, koupit mi rohlík nebo koblihu."
,,Proč tě nevzala sebou?",,Vzala, ale já jsem jí utekla, musela čekat a mě to už nebavilo."
,, Proč sedíš a houpeš se na zábradlí? Co kdybys spadla a zrovna jelo auto?"
,,Já se držím... No, tak jo, já slezu. Budeš tu chvíli se mnou? Je to lepší, když si se mnou povídáš."
,, To víš, že ano." Stály vedle sebe a špitaly si.
Mezitím už maminka holčičky vyšla, spíš vyběhla z obchodu a rozhlížela se. Volala: ,,Klárko, kde jsi? Pročpak jsi mi utekla? Měla jsem o tebe strach."
,,Mamí, je tu se mnou jedna holčička, úplně stejná jako já, povídá si se mnou a hlídá mě." ,,I jdi ty brepto, kde by se tu vzala? Nikoho nevidím."
,,A byla, copak jsi ji neviděla? Támhle odchází" volala Klárka. ,,No dobře, jestli ji dohoníme, poděkujeme jí, ano? A už pojď!"
Bubuška si oddychla.,, Tak to bylo docela dobré, snad to dopadne víckrát tak dobře. "

Autorkou blogerka Ruženka. Předchozí čtyři díly o víle Bubušce najdete v rubrice Pohádky se skřítky, elfy a vílami. Rovněž je autorkou dvou pohádek o skřítcích a jedné mašinkové pohádky.

Duhoví andělé

4. července 2011 v 15:45 | Eva Lipinová |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Duhoví andělé

Anděl hudby Tobě hraje,
abys viděl květ,
co pohádky navečer
umí vyprávět.
Když pak vstoupí do tvých snů
probouzíš se svěží,
s melodií andělů
snadno se ti běží
za splněním dětských snů,
co čekají na nábřeží
na vítr ,který je povznese výš.

Anděl hudby Tobě hraje tón,
vždyť jsi jako ON...odvážný,
smělý , laskavý a milý,
kolem vás tančí zlehounka víly,
co plní dětské sny
křehké, jak křídla motýlí...




Anděl hudby Tobě hraje,
abys viděl květ,
co pohádky navečer
umí vyprávět.
Když pak vstoupí do tvých snů
probouzíš se svěží,
s melodií andělů
snadno se ti běží
za splněním dětských snů,
co čekají na nábřeží
na vítr, který je povznese výš.

Anděl hudby Tobě hraje tón,
vždyť jsi jako ON
- odvážný,
smělý, laskavý a milý,
kolem Tebe tančí zlehounka víly,
co plní dětské sny
křehké, jak křídla motýlí...


Autorkou: Mgr. Eva Lipinová http://duhovaposelstvi.blog.cz/
Úžasná paní malířka Eva propůjčila projektu pohádek Nedoklubka mandalu Duhoví andělé. Poskytla ji k sedmé duhové pohádce. Tento text přišel zároveň k její intuitivní kresbě právě této mandaly. Naprosto ladí s duhovými pohádkami i kulíšky. Další její mandaly a texty najdete na jejím blogu http://duhovaposelstvi.blog.cz/.

Sedm duhově léčivých pohádek na JIP

3. července 2011 v 17:05 | Edith Holá |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Pokud jste přečetli mých sedm duhových pohádek pro kulíšky, tak budete tušit, proč jsem přistoupila na změny od čtvrtého dílu. Rozhodly jsme se s některými maminkami kulíšků a paní ředitelkou Nedoklubka, že na JIPu budou jen pohádky hřejivé, léčivé, terapeutické, s respektem k jinakosti a hlavně s nadějí. První verze mých duhových pohádek byla s úmrtím kulíška. Nemohu popírat, že tomu tak není, že děti neumírají. Ale jak mi maminky samy řekly, tak takovou pohádku by si přečetly až později. Pomohla by jim odžít tuto obrovskou bolest ze ztráty dítěte. Duhovky tak ke mně ale přišly. Proto si myslím, že první verze má nějaké poslání a zkusím tuto první variantu nabídnout projektu Prázdná kolébka, jak mi poradila ředitelka Nedoklubka Klára. Druhá varianta pro rodiče kulíšků na JIPku je tedy od čtvrté přepracována. Zvláště pátá a šestá je zcela jiná. Takže se nebojte, tentokráte už plakat nebudete.

Přeji všem maminkám na JIPech a jiných odděleních nemocnic, aby k nim přišel andělíček a podaroval je pohádkami a pastelkami. Všechna jeho kouzla, rady a úkoly pro děti i maminky v těchto pohádkách, které mi pošeptal, jsou opravdu léčivá a jsou použitelná v každodenním životě.

DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY PRO KULÍŠKY a jejich rodiče
autor: Edith Holá

(první verzi duhovek najdete na mém osobním blogu http://edithhola.blog.cz/1106/duhovky-pro-kulisky-vsechny-kapitoly nebo kapitolu po kapitole v rubrice duhové pohádky na blogu pro kulíšky http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz/rubrika/duhove-pohadky ).
Na webu Nedoklubka ponechávám jen verzi druhou terapeutickou :-)

Červená pohádka

Byli nebyli dva chlapečkové. Byli neuvěřitelně zvídaví a tak chtěli vidět svět moc brzo. Žili ve skleněném domečku a říkalo se jim kulíšci. Jmenovali se Kuba a Matěj. Byli túze maličkatí, ale jim to vůbec nepřišlo. Dostali totiž do vínku jeden hormon, který jiné děti nemají. Hormon vnitřní radosti. A ještě něco. Každý den za nimi přicházel andělíček Barvička a něco jim vyprávěl nebo trpělivě odpovídal na jejich zvídavé otázky. Jindy zase jen tak seděl a všichni tři vypadali jakoby spolu ani nemluvili. Ale mluvili. Měli spolu tajnou řeč beze slov. Nikdo jí nerozuměl. Jenom oni tři.
Matýsek byl moc rád, že mají zrovna andělíčka Barvičku, protože miloval barvy. Kuba miloval jen jednu. Červenou. Barvička z toho byl doslova nadšený. Říkal dětem, že vždy je všechno v harmonii, i když to tak navenek nevypadá. Právě červenou barvou chtěl začít. "Děti, červená barva je totiž úplně ta nejdůležitější pro začátek. Je to barva, která je jako vaše maminka."
"Jak to?" volal Kubík. "Naše maminka přeci není červená" a smál se.
"Ale ano, děti. Maminka je bezpečí, je plná energie, kterou vám chce dát. Maminka znamená pro vás kořeny. A tohle všechno znamená první kořenová barva červená."
"A co je ještě červeného?" zeptal se Matýsek, který byl o trochu menší než Kuba, tak toho věděl trochu méně.
"My ti to s Kubíkem řekneme."
A Kuba už volal: "Závoďáci jsou červení. A jahody. Prý je budu mít rád, říkala maminka."
"Červené je taky srdce", dodal andělíček Barvička. "Je to ale zvláštní, protože když chcete kluci otevřít srdce a mít více rádi, tak si kolem sebe dáte nejen něco červeného, ale i růžového. Růžová je moc důležitá, když jste smutní a myslíte si, že vás nikdo nemá rád. Tak ta růžová pomůže."
"A červená taky?!", dodal Kubík.
"Ano, červená věc v blízkosti dodá energii, aby každý z vás mohl z toho smutku zase vylézt."
"Maminka se sprchuje růžovým gelem. A vyprávěla nám, že až nás poprvé vykoupe, přidá nám do vaničky kapičku růžového oleje.", křičeli oba kluci radostí. "A taky říkala, že už má doma připravenou růžovou mořskou sůl. Je pro děti do koupele a krásně voní po růžích", dodal zamyšleně kulíšek Kubko.
"Tak to vaše maminka se možná kdysi také setkala s andělíčkem přes barvy. Nás je totiž víc. Jeden se jmenuje Omalovník, druhý Malůvka, třetí Čmáral, čtvrtý Výtvarka, pátá je andělka Čmáranice ..... Vaše maminka ví, jak se přikládají polínka, aby láska nevyhořela."
"Jupííí", volali šťastní kulíšci.
"Zlatíčka moje, už budu muset letět zase k jiným dětem. Zítra si můžeme povídat o oranžové barvě, jestli budete chtít.
"Ano, ano", těšili se túze malé děti, ale veliké srdcem a svou radostí. "Prosím, ještě kouzlo z pohádky o dřevěném chlapečkovi s dlouhým nosem", volal a přitom tleskal ručkama Matýsek.
"Pro mě úkol", volal Kubík, protože miloval úkoly.
"Tak dobře. Nejprve úkol" a andělíček popadl nedaleko ležící mísu. Podél jejího dna udělal kolo na dvě čtvrtky. Podal je dětem. "Moje milé děti, kruh je také obrazem pro maminku. Matku Zemi. Zítra se přijdu podívat, jakými barvičkami jste kruh vymalovaly."
"Tak pozor!, děti, bude kouzlo" a kulíšci si honem lehli a ani nedutali. Andělíček Barvička mávl čarovnou hůlkou nad dětmi a zvolal: "Čáry máry fuk, ať je z vás kluk. Čáry máry fuky, ať jsou z vás pořádné buky". Děti se kouzelně a jemně usmívaly. Kukadla jim zářila. Za malou chvilku šťastně usnuly.



Oranžová pohádka

Andělíček Barvička už nějakou dobu seděl u dětí a spokojeně se usmíval. Kulíšky zahřívaly nové oranžovo-červené pletené oblečky. Jeho poslání bylo naplňováno. Oba kulíšci vyspávali. Jejich maminka dřímala v křesle. Hlava jí poklesla a vypadala unaveně. V ruce však držela červenou mandalu s oranžovými kvítky po jejím okraji. Andělíček nikoho nebudil. S maminkou vždy mluvil skrze sny. Zadíval se na kulíšky a láskyplně jim do oušek šeptal o tom, jak jim to dnes sluší. Děti se radostně zašmrdolily. Na přeskáčku a zajíkavě Barvičkovi sdělovaly, jak je maminka s nimi propojená. Přiběhla jim ukázat svou první mandalu v životě a nechápavě se dívala, když u jejich nožiček viděla dvě malé mandalky a taky červené. To ona sama jim dnes vybrala teplé oblečky oranžové barvy. Maminky to pletly z oranžových klubíček celý večer, aby to dnes dětem mohly obléknout. Nechala jim jen červené capáčky a Kubíkovi navíc červenou čepičku. Andělíček pokyvoval moudře hlavou: "Tak, tak, intuitivně je s vámi propojená." Byl rád, že všichni spí. Mohl mluvit ke všem naráz. I v ostatních skleněných domečcích děti spinkaly a mámy ve svých křeslech spaly nebo se propadaly do mikrospánků. Úsměv Barvičky byl teď jako stříbrná lodička. Od ucha k uchu. Začal vyprávět: "Oranžová, děti, vás vždycky zahřeje, když vám bude zima. Jako druhý člověk. Dodá pocit tepla a bezpečí, jako když jste s milovaným člověkem. Oranžová je barva, která dává sílu vztahům. Já a ty. Kulíšci moji, hodně dlouho to pro vás bude znamenat já a maminka. Tak nějak do sedmi let jste s ní magicky propojeni. Bude to vždy ona, kdo se probudí sekundu předtím, než začnete plakat. Ona jediná vytuší, co se vám v noci zdálo. Bude to ona, kdo bude vždy vědět, že se něco děje a ochrání vás. Maminka bezpečně rozezná, co a kdy vás bolí a položí na to místo ruku. Na dlouho to bude jediný člověk, který vždy bude vědět, co žvatláte a brumláte. Maminka to přetlumočí ostatním. Maminka jediná vydrží, i když už nebude moci a ostatní to vzdají. Ona jediná vás miluje bez podmínek.
Kulíšci náhle otevřeli oči a jimi hledali maminku. Ta pořád tiše pospávala hned vedle nich.
Dnes mám pro vás, zlatíčka, zase úkol. "Jupí", volaly tůze malinkaté děti. "Ale je těžký! Budete muset posílit svaly."
"Nemám rád cvičení", prohlásil zakaboněně Kuba. "Pořád s námi někdo cvičí a to ještě straší, že budu muset s nožičkami cvičit i dál". A co když vám řeknu, že to udělá vaši mamince radost a bude se usmívat? A tím budete mít radost i vy!" ¨
"Jůů, co to je?", byl zvědavý ještě menší Matýsek.
"Své ručky musíte pomalu dosoukat k pusince. Otevřít prstíky a pak našpulit pusu. Tak..." a andělíček jim to ukázal. "Pak už jen mlasknete, fouknete a vaše pusa i přes sklo doletí k mamince." Kulíšci se začali snažit. Byla to tůze velká námaha. Soustředili se tak, že si ani nevšimli, že Barvička zmizel. Soukali ruku k pusince. Špulili rtíky a připravovali si je na foukanou pusu. Hýbání pusou a pokusy o mlaskání to už byla legrace. Chechtali se a dělali na sebe obličeje. Pak se najednou prstíky u pusy otevřely a po velkém mlasknutí letěly dvě nádherné voňavé pusy až k mamince. Kulíšci byli spokojeni a po takové dřině začali zase usínat. Stulili se do klubíčka a sladce usnuli.
Maminku probudilo cosi jako mlasknutí. Měla pocit, že již opravdu šílí, že ve snu její děti už byly dvouleté a poslaly ji z postýlky foukanou pusu. Podívala se na své kulíšky a oči se jí rozzářily. Obě děti spinkaly s otevřenou dlaní před pusou. Rty našpulené jen z nich vyjít pusa. Maminka jim v náhlém impulsu poslala svou. Její kulíšci ucítili pod nosem vůni malin a jahod ... vůni své maminky.


Žlutá pohádka

Kulíšci dnes andělíčka Barvičku doslova vyhlíželi. Měli pro něj novinku. Byli z toho zážitku celí diví a tak jako správné děti ne a ne usnout. Namísto utahaných dětí byla utahaná maminka. Ta opět klimbala v křesle vedle jejich proskleného domečku. Poslední dobou už ani na svůj pokoj nechodila. Na vedlejší postel ubytovali maminku s miminkem. Bylo jí tedy moc smutno, že její děti jsou jinde, tak byla s nimi a vegetovala na křesle.
Ozvalo se nepatrné zašumění a nad nimi se rozzářilo sluníčko. Namaloval ho tam Barvička. "Simsalabim!" zvolal andělíček a paprsky sluníčka pošimraly kulíšky na nose. Dnes vám budu vyprávět o sluníčkové barvě. Kulíšci tleskali radostí ručičkami. "Ale vidím, že maminka mě zase předběhla" a tajuplně se na spící mamku usmál. "Ty napletené žluté proužky na bačkůrkách a čepičce vám moc sluší. To je nádhera. Jste ještě krásnější než včera."

"Andělíčku, andělíčku," nevydrželi už Máťa s Kubkem a zajíkavě se pokoušeli sdělit, že byli dopoledne na výletě. "Maminka nás vzala až na kraj pokoje. Tam byli lidé v bílém a jeden moc statečný pán." Kuba povykoval: "Ten se nejdřív bál nás pochovat, ale pak to zvládnul." "Prý je to náš tatínek!", dodali jednohlasně a radostí šmrdolili nožičkami. "Skláním se před vaší maminkou. Zase vytušila, že je čas. Žlutá je barva, která zve dál do života. Přinesl jsem vám tohle sluníčko. Naučím vás sluníčkové kouzlo. Dejte si ruku na bříško." Kulíšci poslechli a pomalounku si ho začali po směru hodinových ručiček hladit. "Vždy když si pohladíte bříško, vzpomenete si na toto kouzlo. Je to dar do celého vašeho života. Vždycky si můžete sluníčko představit ve svém bříšku a jeho paprsky pošlete všem lidem, které máte rádi. Budete je tak v životě svou vnitřní radostí posilovat. Díky tomuto kouzelnému daru budete stále moci svou vnitřní radost posilovat. A tu nemá každý. Hlídejte si ji. Díky ní můžete jít k lidem a do celého světa."
"Hurá, hurá", vískaly děti a hýbaly nožičkami jako kdyby potom světě už uháněly na kole.
"Moje zlatíčka, mám pro vás jako vždy ke kouzlu ještě úkol", usmíval se Barvička na děti. Sáhl do své veliké kapsy na výtvarné potřeby. Vytáhl tužku a tři čtvrtky. Rychle podle čtvercové knížky pohádek pro kulíšky, která ležela nedaleko maminky, nakreslil čtverec na všechny čtvrtky. Děti se užasle dívaly a andělíček jim vysvětloval: "Kruh z prvního dne byla maminka. Do zítra mi však vymalujte čtverec. To je symbol pro tatínka." Mamince úkol jako vždy pošeptal ve spánku. Dospělí ho jenom tak uměli vnímat. A ještě ji špitnul, aby to kulíšci neslyšeli, že zítra bude tématem barva srdce - zelená s růžovou." Kulíšci si zatím znovu lehli a ručičkou si znovu pokoušeli hladit bříško. Svýma rozzářenýma očkama se snažili chytat sluníčkové paprsky do bříška a z bříška je zase posílat mamince. Ale to viděl jen andělíček Barvička a oni sami. Byl moc spokojený. Potichounku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně hlazením bříška unavila natolik, že se jim začínala klížit očka. Ručka se jim z bříška přemístila k oušku a kulíšci se za něj začali tahat, až se propadli do spánku. Zdálo se jim, že spinkají v proskleném zlatavém domečku společně se sluníčkem.


Stejně jako bude přibývat ještě pár duhových pohádek, tak bude na tomto obrázku přibývat stejný počet barev.

Zelená s růžovým nádechem

Andělíček Barvička seděl u prosklených domečků a střídavě se díval na všechny kulíšky a zase si držel hlavu v dlaních. Nebylo mu lehko. Téměř všichni kulíšci spali. Na pokoji byl i nový Toník. Už byl oblečen celý v červeném. Věděl, že musí Kubíka a Toníka připravit na operaci. V místnosti bylo chladněji než jindy, ale možná to bylo jen pocitové, protože se venku zatáhlo a měla přijít bouřka. Kulíškové dostali na ručky krásné růžové pletené rukavičky. Maminky se činily. Upletly je během chvíle. Navlékly jim je ve spánku. To budou koukat, až se probudí! Růžová je barva srdce. Andělíček ožil, když myslel na své barevné poslání. Maminky byly povětšinou na chodbách a jejich muži jim přinášeli květiny.
Sklem prošel ke kulíškům Matějovi a Kubovi. U nohou zase měli poctivě vymalovaný úkol ze včerejška. Maminčin čtverec visel vedle její mandaly. Obrázky nebyly smutné. Měly hloubku a byly zakořeněné. Kulíšci měli napletený další proužek na čepičce a u capáčků. Zelený.
"Moje zlatíčka, dnes vám chci říci, že zítra vás čeká operace. Budu s vámi, nebojte se. Toníkovi budou operovat oči a Kubíkovi nožičky." Kulíšci tiše oddychovali. "Kouzlo, které vás naučím vám i vaší mamince bude pomáhat. I maminka díky němu bude s vámi kdykoliv spojená", rozzářil se a namaloval růžové srdce doprostřed jejich hrudníčků. Tady si představte jakoukoliv květinu z těch, co maminka každý den dostává. Tu, která se vám nejvíce líbí. Až bude jasná, tak jasná, že ji budete moci poslat někomu blízkému, tak to je ono." Viděl, jak se objevuje na srdíčku u Kubíka červená růže a u Matýska žlutá pampeliška. Když byly ostře vidět, kulíšci ji poslali své mamince a tatínkovi. Ti se přesně v ten moment otočili a usmívali se na své děti přes prosklenou stěnu pokoje.

"Je to zvláštní", mudroval sám pro sebe andělíček Barvička. "Barva srdeční čakry je zelená. Uvádí do života. Učí zákonům života. Jakoby byl konec pohádky a je tu realita. Téma pravdy a rovnováhy. Já bych ale radši vyprávěl jen o růžové. O růžové mořské vodě, kterou maminka chce přidávat kulíškům do koupele. O jejím růžovém náhrdelníku, který nosí v kapse i tady, aby si vždy připomněla, že ji má někdo rád."
Maminka kulíšků se vrátila na křeslo vedle nich. Na hrudi jí zářila růže a pampeliška. Andělíček věděl, že ještě ji musí naučit své kouzlo. Sice nespí, ale musí ho právě dnes poznat. Vytáhl ze své velké kapsy levandulové lístky. Rozházel je kolem sedící ženy. Aspoň na chvíli musí spadnout do mikrospánku. Maminka se zmateně rozhlížela. Měla pocit jakoby cítila klid své babičky. Byl to tak silný pocit, že zavřela oči a slastně se mu poddala. Pro velké vyčerpání a únavu ze všeho, co za poslední dny a noci žila se svými kulíšky, se oddávala uklidňujícímu pocitu jakoby ji vánek hladil po čele. Vnitřní hlas jí šeptal o dvou květinách od jejích dětí, které jí září na srdci. Viděla jasně žlutou pampelišku a rudou růži. Hlas jí říkal, že je má poslat svým dětem zpět.


Mořsky tyrkysová pohádka

Delfíni ve všech mořích se na dálku svou modlitbou dorozumívali se všemi miminky. Rozklikněte delfíní píseň a čtěte dál.

Andělíček dorazil před plánovanou operací. Kulíškům zněla z reproduktorů delfíní modlitba. Byli zklidnění a poslouchali.
Kulíšek Kuba se vážně zeptal. "Co nám to krásného pouštějí?" Andělíček Barvička se pousmál a prozradil kulíškům, že tu byl andělíček přes hudbu a konečně se podařilo zabudovat hudební reproduktory do domečků k miminkům. "Hudba je lék úplně na všechno. Dokáže zklidnit a jindy zase rozesmát. Taky můžete na ní blbnout nebo se i pořádně vyvztekat. A jindy se zase díky ní vyplakat. Andělíček Kliďounek poradil mamince dnes delfíny a tatínek to zakoupil a přinesl. Delfíni umí mluvit s miminky. Tohle je delfíní modlitba za všechny děti."

"A kde žijí delfíni? Mohou přijít sem k nám?", zeptal se Máťa.
"Už jsou tady. Poslouchejte, co vám říkají. Zpívají z moře. Mořská voda je tyrkysová jako barva, kterou mají lidé rádi, když se potřebují naučit slovy vyjadřovat bez obav, jak se cítí, co mají na srdci, co si přejí. Zelenavě modrá barva je učí mluvit o své síle, ale i o slabosti. Pomáhá jim ztišit se a naslouchat, když je to třeba a jindy zase nahlas se smát nebo plakat." Chvíli všichni se ponořili do zpěvu delfínů.
"Já si přeji, aby to Toníkovi dneska dobře dopadlo. A mně také", smutně a trochu ustrašeně zašeptal Kubíček.
"Zlatíčko moje, budu s vámi oběma po celou operaci. Maminku jsem naučil moc důležité kouzlo, kterým ti bude posílat svou lásku a tím bude také pořád s tebou. Ale víš co?! Já tě naučím přát si tak, aby to vždy dobře dopadlo."
Kulíškové našpicovali uši, aby slyšeli a neuniklo jim ani slovíčko.
"Vesmír mluví přítomným časem. Co bylo, je a co bude, je také. Přání je nejlepší vyslovovat v přítomném čase. To dobré už se děje a ne teprve bude dít nebo přijde."
"Opakuj po mně, kulíšku. Všechno je v pořádku. Operace je cestou ke zdravým nožičkám. Mé nožičky jsou díky ní zdravé." Kubíček vykulil oči, ale poctivě věty zopakoval.
Za chvíli zamyšleně dodal: "Už se nebojím, andělíčku. Věřím tomu, že to tak je."
"Jsem moc rád. Učíš se rychle. Poslední věta už je od tebe rovnou v přítomném čase.", zasmál se Barvička a spráskl rukami, jak si vzpomněl, co ještě musí.
"Děti, budu muset ještě naučit správně si přát Toníka. Jeho čeká operace očí. Ale ještě vás rychle naučím, jak se otevírají uši, aby mohly naslouchat, pusa, aby mohla správně mluvit, potrénovat hlasivky a zlepšit plíce, které potřebují naplno dýchat.
"Chcete?"
"Jů", křičely děti. "Paráda!"
"Nejlépe se otevírá zpěvem. Jakýmkoliv. Ale já vás naučím ještě jeden kouzelný. Alikvotní. Už ho vlastně umíte" a andělíček se rozesmál. Vaše miminkovské áááá je srdeční alikvot. Kulíšci hned spustili. Maminka stojící s tatínkem na chodbě se hned ustrašeně podívala na své děti. Ale zklidnila se, protože tohle nebyl křik, který by ji nutil běžet zpět. Udiveně se zaposlouchali do zpěvu miminek. Jasně rozeznávali různé samohlásky. Vzduchem se neslo u-o-a-e-i ale s takovým zvláštním nábojem ztišení a míru, že pocítili v sobě harmonii a důvěru. Když zpěv dozněl, jedna maminka řekla, že jsou to alikvóty a sama si je zpívá pro uvolnění stresu. Některé maminky to natolik zaujalo, že se domluvily na tom, aby je to naučila. Tatínek se ještě přidal, že přinese CD. Pak už musely opustit chodbu a odejít na své pokoje, kde čekaly, až se dozví, jak dopadnou operace Toníka a Kubíka. Odcházely ale v důvěře, že vše je v pořádku. Na pokojích se posadily na své postele a svým dětem posílaly květinu lásky. Kubíkovi posílala maminka rudou růži a maminka Toníka si představila, že její syn potřebuje oranžovou gerberu.
U kulíšků zase začala hrát hudba s delfíny. Delfíní pískání miminka uklidnila a přivedla je do fáze nejtvrdšího spánku.

Druhý den, když kukýnci postupně otevírali svá kukadla a ze všech dětských hrdel se ozvalo "ááááááá" - zvláště když se z umělých spánků po operaci probudili i kulíšci Kubíček a Toník - jejich maminky a tatínkové začali šťastně plakat. Propojila se tyrkysová barva se zelenou. Moře emocí, moře utrpení ale i moře lásky a radosti se nyní slilo v jednu alikvotní vibraci písmeno A. Dětské áčko se rozeznělo jako nejkrásnější píseň po celém světě. A ve všech mořích jim odpovědí zněla delfíni modlitba.



Tmavě modrá

Matýsek netrpělivě vyhlížel andělíčka Barvičku. Když se objevil, hned na něj křikl, že všechno, co říkal, nebyla až tak pravda. Nedopadlo vše dobře.

"Jak jsi tedy pomáhal Toníkovi a Kubíkovi při operaci? Toník prý nebude vidět na jedno očičko a můj brácha má levou nožičku přeci jen trošku špatně" a Matýsek se rozplakal.
Barvička se nadechnul, že něco řekne, ale Máťa byl všeho plný, tak ještě plačtivě dodal. "Naše maminka je z toho smutná. A Toníkova ještě víc."
"Nebojte se o maminky. Je u nich andělka Laskavěnka. Bylo to napsáno v příběhu jejich duší. Andělka jim to pomůže odžít a pochopit."
"Může si naše duše povídat o tom všem přímo s Bohem?", pravil statečně Matýsek.
"Já mu ukážu. Tohle se nedělá", zaťal prťavou pěstičku kulíšek Kuba.
Andělíček Barvička se usmál. "Jakube, Jakube, jsi odvážný. Už jsi ale svůj život vybojoval podruhé. Narodil ses příliš brzy a jsi. Tak malinký a přežil jsi operaci. Už nemusíš nikdy bojovat s Bohem ani za sebe, ani za Toníka. Jsi plně v jeho ochraně. Jedna tvá nožička sice zůstala po včerejšku trošku horší. Stejně jako u Jácoba, tvého předka, který také bojoval s Bohem. Bude ti připomínkou, že v životě je boj hrdinstvím, ale život o zbraních není. Je o lásce a radosti navzdory všemu. Nechtěl jsi u operace ani mě. Bojoval jsi i se mnou. Život není o samotě a o výhrách. Vítěz je vždy sám. ", odmlčel se a pak ještě pravil: "Tvá nožička ti bude připomínkou, že jsi tu proto, aby ses naučil přijímat pomoc a učil to i druhé". Andělíček Barvička sklonil hlavu ke své výtvarné kapse a našel v ní čtvrtky. Ještě vytáhl pastelky. Na čtvrtky nakreslil trojúhelníky, ale pak se ještě popošel k Toníkovi.
"A ty další bojovníku", usmál se na Toníka a ten mu to opětoval. "Ty víš, viď! Jedno oko budeš mít sice slabé, ale tvé vnitřní vidění bude bohatší než u ostatních lidí. Budeš díky svému daru lidi léčit." Uklonil se kulíškům a podal jim čtvrtky.
"Nechám vám to tu a vašim maminkám. Vaše duše si může povídat s Bohem. O čemkoliv. Jeho hlas budete slyšet ve svém nitru pokaždé, když se ztišíte. Kdykoliv když budete malovat, zpívat nebo třeba tančit jen pro sebe. Nemusíte za ním nikam chodit. Je ve vašem srdci." Hlas ztišil ještě víc: " ... a já budu s vámi do posledního dne, i kdybyste na mě zapomněli." Andělíček Barvička kulíšky pohladil a zmizel.

Kulíšci mlčeli. Dívali se na sebe. Pohled jim sklouzl na pastelky. Bylo jich sedm. Před sebe si dali trojúhelník. Nevěděli, kterou barvou začít a co nakreslit. "Zavřete oči a vezměte pastelku do levé ruky. Ta je od srdce ...", šeptal jim v nitru hlas. Kulíšci poslechli. Začali kreslit a po chvilce otevřeli oči. Malovali dál. Jejich duše skrze pastelky hovořila s Bohem. Nejprve o smutku i zlobě ... To byl jeden roh trojúhelníku. Záhy měli vybarvenou svou minulost. "Tiše, tiše, je to jen příběh, myšlenky a pocity …", vynořoval se tichý hlas, aby se zase ztrácel. Pomalu plnily další část trojúhelníku. Byly to barvy strachu, co bude, když se stalo nebo dokonce stane tohle … Hlas k nim znovu promlouval: "Jen to pozorujte, namalujte a neměňte, všechny vaše myšlenky o budoucnosti odchází a noří se nové …" A ještě zaslechli: "Jsem s vámi" až začali malovat o radosti ze života a děkovali, že se narodili a žijí svůj příběh teď a tady.


Fialově zlatavá

Andělíček Barvička si přisedl ke kulíškům Kubovi a Matějovi. Dojatě se díval na jejich duhové čepičky. Maminky je pletly tajně. Dnes je svým dětem uvázaly na hlavičku. Barvička byl spokojený. Jeho sedmidenní barevné poslání bylo u konce. Rozhovory duší s Bohem v trojúhelnících byly nádherné až éterické. Nemohl z obrázků spustit oči. Vtahovaly ho dovnitř. Vzpamatoval se a zvesela promluvil na kulíšky.

"Děti, dnes nemám pro vás úkol.", odmlčel se. Kubko posmutněl. Andělíček to zaregistroval a rychle dodal. "Ale mám pro vás duhový dárek."
"Dárek, dárek" křičely děti a nejradši by sáhly Barvičkovi do jeho veliké duhové kapsy na bříšku, v níž schovával všechny výtvarné potřeby.
Andělíček se rozesmál. "Ne né, je to kouzlo, které vám bude pomáhat celý život, kdykoliv si na něj vzpomenete." a z kapsy vylovil dvě maličké baterky. Rozsvítil je a opatrně je přiložil kulíškům nad kořen nosu. "Sluníčková radost přichází do vašeho srdíčka i těla. Představte si, že nad vámi se roztrhne pytel plný barevných lentilek. Všechny barevné lentilky se sypou na vaši hlavu a pronikají do těla."
"Jů, modrá, zlatá, oranžová, žlutá", zvolal rozradostněně Matýsek.
"Juchůůů, červená a zase žlutá. Hele modrá", bláznivě křičel na svého brášku Kuba. "Letí další", křičel Matěj. Kluci byli nadšení. Andělíček jim nepozorovaně odtáhl svítilnu od čelíčka.

Kulíšci ještě pořád svýma rozzářenýma očkama chytali lentilky a jejich tělo duhově zářilo. Ale to viděl jen andělíček Barvička. Byl moc spokojený a potichoučku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně lapáním lentilek tak unavila, až se jim začínaly klížit oči. Rukou si začala třít ouško, až usnula. Kulíšci spali sladce a byli obklopeni duhovým léčivým a ochranným obalem, které kolem jejich těla vytvořilo lentilkové kouzlo. Ve spánku si slíbili, že všechna kouzla, co je naučil andělíček Barvička, musí naučit maminku a tatínka, až se dostanou domů. Mají na to celý život ...

Autor blogerka a správce pohádkového blogu pro kulíšky na webu Nedoklubka i na blogu.cz Edith Holá (maminka dvou chlapečků)




____________________________________________________________________________________________
Další pohádky mé, jiných blogerů a maminek kulíšků najdete na webu pohádek pro kulíšky (projekt Nedoklubka).

Sama ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici".
Pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek, hipoterapeutickou Koník jménem Joint a jednu spíše pro páry a teprve počaté děti "Mostín Růža".


Pohádka o drakoťátku

3. července 2011 v 14:58 | Dubious cat |  Pohádky se SKŘÍTKY

pohádka o drakoťátku


Černé skrvrny na žlutém pozadí se zúžily, když drakoťátko zvedlo hlavičku k slunci. Je tak krásné! Skoro jako by mu z oka vypadlo. Jeho něžné teplé paprsky dopadaly na šedomodrý kožíšek a drakoťátko se cítilo jako v ráji. Vůbec se mu nechtělo opustit jeho pelíšek na vrcholku skály, kde se jen tak z ničeho vylíhlo! Vždyť svět kolem něj je tak obrovský a ono je ještě tak malé!
Kéž by tak nebylo na té opuštěné hoře samo. Kéž by tak mělo ještě jiného společníka, než hřejivý žlutý kotouč daleko na nebi!
Drakoťátko se protáhlo jako kočka a vydalo se směrem k malému horskému jezírku, aby se napilo. Jen se přiblížilo k leské hladině, zahlédlo svůj obraz. Zvířátko se zaradovalo. Nejsem samo! Tady ve vodě je někdo další!
Šťastně pozorovalo svůj kulatý obličej, vystouplý čumáček, ohnivě zářivé žluté oči a a když se natočilo, uvidělo i svá sametová černá křídla.
" Ahoj!!!" zamňoukalo zvířátko toužící po společnosti. Tvor ve vodě ale mlčel. Drakoťátko to zkusilo tedy ještě jednou " Ahoj!!" Nic. Odraz stále nic neříkal. Zvířátko se cítilo smutné a trochu uražené, že ten drzý tvor jej ani nepozdraví. Je to totiž velmi neslušné!
Nadechlo se a v čumáčku jej zašimralo poletující semínko pampelišky. "Hepčííík" kýchlo a z čumáčku se vyvalil drobný ohýnek.
Drakoťátko si všimlo, že mlčící tvor žijící pod hladinou jezera dělá úplně to samé. Že by ho chtělo napodobit? Nechápavé zvířátko se pokusilo tvora pohladit. A byl pryč! Zbyly po něm jenom kruhy na hladině. Okřídlená kočka seděla na kameni a přemýšlela, co bude dělat, když tu se najednou z vody skutečně vynořila živá bytost. Byla to víla!
" U všech ryb, co tady děláš? Kde máš rodiče? Vždyť ses mohlo utopit!" spustila víla a suchou nohou vkročila na zem.
Drakoťátko si ji překvapeně prohlíželo. Víla pokračovala: "A co jsi vlastně zač? Netopýr? Myš? Kočka?" Zvířátko opět kýchlo a z jeho čumáčku se vyvalil oheň, až to vílu polekalo.
" To snad není možný! Ono to chrlí oheň!" šedivý tvor sklopil hlavičku a cítil se, jako by jej právě víla zavrhla. Vodní ženě ale okřidlená kočka přišla roztomilá, a tak přistoupila blíž.
Byla královnou jezerní říše v šatech z té nejjemnější vodní trávy a střevíčkách z rákosu. Její hlavu zdobily dlouhé zvlněné vlasy dotýkající se země. Drakoťátku se tuze líbily, vypadaly jako provázky z klubíčka! Neubránilo se touze dotknout se jednoho z nejdelších pramínků.
Víla se zasmála. " Tak přeci je to kočka!" a něžně jej chytla pod packama a zvedla do výše svých očí, aby si ho mohla prohlédnout. Nejvíce se jí zalíbily drakoťátkovy oči svítící jako lampičky.
Už byl skoro večer, když se víla chystala zpátky do svého království. " Musím jít zpět, ryby na mne již čekají!" řekla a pohladila drakoťátko po hlavičce. Posmutnělo. Vůbec nechtělo, aby krásná víla odešla a nechala jej samotné na světě. Víle se opuštěného zvířátka zželelo, a tak mu nabídla, že může jít s ní. Drakoťátko se nedůvěřivě podívalo na lesknoucí se hladinu.
" Opravdu můžu jít s tebou? Ale já neumím plavat." řeklo a sklopilo hlavičku k zemi.
" Plavat musí umět jenom ryby! Asi jsem se nezmínila, že jsem kouzelná víla a mohu zařídit, aby se ti pod vodou líbilo" odvětila víla a z jednoho z jejích prstů náhle začala vyrůstat obrovská bublina.
Když byla dostatečně velká, aby se do ní vešlo drakoťátko, vyzvala jej, aby nastoupilo.
Náhle se okřídlený tvoreček objevil ve světě plném barev, perel a zvláštních šupinatých tvorů, které by na souši nikdy nemohlo potkat. Moc se mu líbili. Víla požádala kapry, aby připravili drakoťátku ten nejměkčí pelíšek, o jakém se žádnému chlupáčkovi ani nesnilo a pomocí dalšího kouzla se v obrovské bublině objevil stůl plný toho nejlepšího jídla.
Od toho dne se již drakoťátko nikdy necítilo smutné a opuštěné, vždyť vodní víla a její přátelé se o něj tak krásně starali! Až bude velké,bude se moci vydat na průzkum celého světa, než tak ale udělá, nechá se ukolébat k spánku vílinými dlouhými vlasy, se kterými si tak rádo hraje. Na velká dobrodružství je totiž potřeba plno energie, a tu jinak než spánkem získat nelze. Nad hladinou jezera se rozsvítily hvězdy a země ztichla. Byla noc a drakoťátko právě snilo o dlouhých pramíncích vlasů své nové maminky...

Autorkou blogerka Dubious Cat (komentáře k této pohdáce naleznete na jejím blogu). Kulíškům ještě věnovala deset příběhů o medvídkovi Mingovi.)

Víla Bubuška to nemá lehké - 4. díl

3. července 2011 v 14:51 | Ruža z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Ten den se zdálo, že nebude mít Bubuška kam letět. Však byla u několika dětí, které byly ještě malé a musela použít spíše jemného šeptání do ouška a hlazení po ručce, která si stírala slzičky. Nebylo to nic vážného, jen se dítěti nelíbilo, když maminka odešla od postýlky a netrvalo dlouho a malý křiklounek, uplakánek se unavil a usnul. Najednou zaslechla poněkud jiný druh pláče...
Takový hodně lítostivý. Také se jí zdálo, že slyší hlas dospělého člověka. Musela počkat, jestli se pláč dětský utiší, ale po krátké pauze, kdy se za dospělým zavřely dveře vzlykot neustal. Bubuška se pomalu blížila k oknu pokoje, kde slyšela pláč, podívala se , chystajíc se nabrat podobu dítěte. Najednou se zastavila. V pokoji byly děti dvě, chlapec a holčička, oba tváře uplakané. Tak co teď? Má být holčička nebo kluk? Vypadalo to, že oba jsou smutní.
Bubuška si všimla, že chlapec, tak desetiletý, už trochu přestává plakat, spíš přesvědčivě něco holčičce povídá , ale ta ho moc neposlouchá. Držela si ruce na uších a slzy jí stékaly po tvářích. Najednou se Bubuška podívala více do tváře dívky a poznala ji. Byla to Růženka, kterou před dvěma lety utěšovala, když jí zemřel tatínek. Uvědomila si, že párkrát tehdy vstoupila do jejích snů, ale zdálo se, že se dívka uklidnila a už tak často neplakala, takže ji dlouho neviděla.
Copak se stalo, že oba plakali? Bubuška věděla, tak jako to všechny víly ví, že ten větší chlapec je Růženčin bratr Slávek. Byl už od malička , když se narodila sestřička a maminka za čas onemocněla, u babičky a dědečka. Ti ho měli moc rádi, viděli v něm náhradu za svého syna, který u nich nebydlel a později zemřel . Tak se měl Slávek u nich dobře. Růženka byla o dva roky mladší, oba si prý nemohli vzít k sobě. Byla tedy už v předškolním věku nějaký čas v jiném dětském domově.
Den , kdy Bubuška přiletěla, aby utišila jejich pláč byl ten, kdy Růženku přivezla teta, která v domě také bydlela k rodičům otce a ti jí sdělili, že maminka po dlouhé nemoci zemřela. V první chvíli Růženka ztuhla a jen se zeptala, kdy měla maminka pohřeb a proč ji nepřivezli dříve. Nechtěli ji prý rozrušovat.
Teprve večer, kdy ji babička zavedla do ložnice, kde měla na posteli u zdi spát, si dívka uvědomila, že už maminku nikdy neuvidí a rozplakala se. Vedle v kuchyni byl bratr a ten se na ni přišel podívat. Nevěděl, co má říci, to děvče znal jen z několika týdnů, které strávil u rodičů, když byl ještě malý a dlouho ji neviděl. Nikdy za ní v domově, kam ji maminka zavezla nebyl on ani příbuzní. Bylo mu jí ale líto, začal také plakat a přitom jí vysvětloval, že u babičky se nebude mít zle. Přišla tam na chvíli i babička, to byla ta dospělá osoba, kterou Bubuška slyšela. Napomenula je oba, uklidňovala, ale jen slovy. Dívka jí nijak zvlášť nepřirostla k srdci, protože jí připomínala snachu, která jí ,,vzala" syna. Její smutek jako matky lze pochopit, ale za to přece Růženka nemohla. Jen prosba umírající maminky, kterou měla ke strýci, muži otcovy sestry, když za ní byl v nemocnici , aby se postarali i o Růženku, nenechali ji v domově přispěla k tomu, aby se jí ujali.
Babička odešla, doporučila Slávkovi, aby šel taky spát do podkrovní světničky, kde spával a zhasla. Slávek ještě chvíli na Růženku mluvil a ta ležíc v posteli, pláč tlumila, jak byla zvyklá. Po odchodu bratra si k ní na postel sedla Bubuška a v té chvíli nevěděla, co má říci: ,,Růženko, neplač, život tím mamince nevrátíš. Musíš být silná. Víš, tebe si vzali aspoň příbuzní, bratr se má u nich dobře a určitě ti také nebudou ubližovat. Když budeš hodná, bude to jako u rodičů. Nakonec jsi už dost zvyklá na to, že jsi je tak málo vídala. Vím, že na to si nikdo nezvykne, nezapomene a určitě se v životě ještě napláčeš dost, ale vyrosteš, vdáš se a budeš mít svoje děti. Pak jim budeš moci vynahradit, co tobě chybělo."
Růženka však tvrdila, že se vdávat nebude, děti také nechce, aby nebyla nemocná a nezůstaly samy.
To už Bubuška nevydržela a zahartusila:,, To nemůžeš vědět. Hlídej si své zdraví, přestaň se trápit, to nikomu na zdraví nepřidá. Budeš tady chodit do školy, poznáš jiné děti." Ještě pár slziček Růženka vyplakala, protože si vzpomněla, že už také neuvidí svoji milovanou paní učitelku Ludmilu. Ona jí přece slíbila , že ji naučí hrát na mandolínu. Vůbec se do jiné školy netěší, jaké to tam bude? Ještě má měsíc prázdnin, tak o tom nebude přemýšlet. Bude myslet raději na maminku, třeba se jí bude o ní zdát.
Bubuška ještě chvíli seděla na posteli a pak se zvedla a začala se pomalu vytrácet. Růženka si vzpomněla, že ji uvidí odcházet, když přivře oči a jen škvírkami se bude dívat. Usilovně mhouřila oči, až z toho usnula. Snad se jí zdálo, jak se maminka i tatínek na ni někde shora dívají a usmívají se. Jsou zase spolu. Má tady aspoň bratra, vypadá jako hodný kluk, nebude úplně sama.

Autor paní Ruženka z Moravy. Další tři díly najdete na blogu pohádek nejen pro kulíšky v této rubrice "pohádky o skřítcích, elfech a vílách". Nebo také na webu Nedoklubka http://pohadky.nedoklubko.cz/category/pohadky-o-vilach/. Na novém webu lze hledat i podle autora, takže pokud se Vám tvorba paní Ruženky líbí, lehce podle štítků s jejím jménem naleznete vše, co pro kulíšky napsala.

Pohádka o malém chlapci, kterému se nechtělo spát...

1. července 2011 v 20:47 | TerusQa |  pohádky aj. pro rodiče

Pohádka o malém chlapci, kterému se nechtělo spát ...

Byl jednou jeden malý chlapec a jmenoval se Lukáš. Bylo mu kolem tří let. Všichni ho milovali, ale v noci ho "nesnášeli", protože nechtěl spát. Proto s ním jednou šla maminka k lékaři...
"Dobrý den, pane Stevansi!!" Pozdraví maminka.
"Doblý den!" Řekne malý Lukášek svým tenkým hláskem.
"Dobrý...Co Vás ke mě přivádí paní McDonaldová? Lukáš zlobí??"
"Dalo by se to tak říct."
"A co provádí??"
"Nechce spát pane doktore..."
Pan doktor Stevans strašně znervózní...
"Co se děje? Je to s ním zlé??" zeptá se maminka a bojí se, co jí doktor odpoví
"Ani ne..."
"A jak by se to dalo léčit, nevíte??"
"Věděl bych, ale to by musel být Lukáš trochu starší."
"Proboha!!! A co je ten lék??"
"Dobře, povím vám to... Ten jediný lék je...LÁSKA."
"Láska? Jste si jistý?? Vždyť má kolem sebe tolik lidí, kteří ho mají rádi!!!"
"Asi jste mu tu lásku ještě nijak nedokázali...Jinak to nedokážu vysvětlit..."
"To bude asi pravda, pane doktore.. .Proto doma něco zkusíme. Nashledanou!!"
"Nashle!"
"Ahoj!!!" Pozdraví Lukášek.
"Pá Luky!"
Maminka s Lukym jdou domů od lékaře... Mezitím napíše maminka SMSku...
"Ahoj, už jdeme s Lukášem domů. Připravte Lukymu nějakou hostinu, při které bychom mu dokázali, jak ho máme rádi. Maminka."
Vzápětí na to jí dojde SMSka...
"Pokusíme se. Kdy přijdete?"
"Asi kolem čtvrté hodiny." (Odpoledne)
"Do té doby to snad stihneme. Tatínek."
Maminka přijde s Lukášem domů. Tam na ně celá rodina vybafne a Lukáš utíká do svého pokojíčku, protože se jich bojí...
"Tak to jste teda fakt přehnali!! Teď se vás bojí!!!" řekne maminka naštvaně a utíká za Lukáškem...
"Luky, copak? Ty ses jich polekal??"
"Ne, nevím, kdo to byl..."
"To byla přece tvoje milovaná rodina, ty ťunťo..."
"Ahá...Já se jich lekl."
"To chápu... Pojď se ke mně přitulit..." přizve Lukáška a obejme ho...
Pak mu vlepí velkou pusinku a Lukáš usne...
Mamince dojde, v čem dělala chybu - nedávala Lukymu pusu na dobrou noc.
Od té doby se měli všichni šťastně a jestli neumřeli, tak se jim vede stále stejně...

Konec pohádky

Autorkou 16-letá blogerka TerusQa (komentáře k této pohádce najdete na jejím blogu). Její pohádka se umístila v žebříčku nejlepších pohádek k tématu týdne na blogu.cz "pohádky".

Vyprávěnky o Letňáčkovi

1. července 2011 v 19:31 | Otavínka |  Pohádky se SKŘÍTKY
VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
I. O LETŇÁČKOVI


Bylo nebylo, kdysi žil v lese na Táborsku malý skřítek. Vypadal jako rozcuchaté malé sluníčko a říkali mu Letňáček. Jeho jméno pocházelo asi od času, kdy se objevil poprvé. Bylo to v létě. Patřil do čeledi hodných skřítků, protože chodil za malými dětmi, s kterými si hrál a ukazoval jim zvířátka, stromy i květinky. Obvykle se zjevoval ve dnech, kdy bylo sluníčko schováno za mraky nebo když pršelo. Možná chtěl své malé kamarády rozveselit, když nemohli být venku.


Poprvé navštívil chatu u Knížecího rybníka, když tam pobýval dědeček se svým malým vnoučkem Péťou. To bylo radosti ! Venku sice lilo jako z konce, ale chatou se rozléhal výskot a smích. Malému klučinovi se totiž právě po probuzení zjevil Letňáček. Poskakoval sem a tam jako zlatá kulička na posteli, hračkách i na podlaze. Občas pošimral svého nového přítele pod nosem či na noze. Toto neobyčejné ráno zpečetilo velké přátelství. Letňáček zůstal na chatě až do konce září a vracel se tam po řadu let dalších, vždycky v létě.


VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
2
LETŇÁČEK NA ŠUMAVĚ
Hodný skřítek Letňáček, který pobýval před lety v polesí poblíž Knížecího rybníka u Tábora, se po třech letech přestěhoval do lesů na Šumavu. Malá holčička Zuzanka, s kterou se kamarádil bydlela u lesa s babičkou. Pocházela ze Sušice a často vnučce vyprávěla o skřítcích z okolí. Jednou uslyšel, jak holčičce slibuje, že příští rok pojedou do míst, kde pramení řeka Vltava. Hned se rozhodl a po odjezdu Zuzanky s babičkou, se vypravil do šumavských lesů. Chtěl se jen krásně podívat jak to tam vypadá a vrátit se. Ale zůstal. Doma na něj nikdo nečekal, děti už odjely.
Brzy se seznámil s neviditelnými obyvateli lesa. Oni totiž skřítci, bludičky a víly se zjevují jen dětem a hodným lidem. Jejich přičiněním poznal krásy a taje Šumavy ze všech stran. Podíval se do Hartmanic, navštívil Kašperské Hory, poznal Jelení Vrchy, zastavil se poblíž Plešného jezera, nakoukl do pralesa Boubín, prošel se Medvědí stezkou a zašel i na Stachy. Tam se mu velice líbilo, žili tam milí a hodní lidé. Jednou se pod Javorníkem setkal s hajným. Byl to chlap jako hora, ale vykračoval lehce, stromy se mu klaněly, hřiby se smály a všem bylo dobře.


VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
3
LETŇÁČEK A MÚZY
Jednoho dne po svaté Anně, když venku vál studený vítr a drobně pršelo, objevil se na lesní cestě pán se psem. Skřítek Letňáček, který se zrovna tou dobou krčil pod pařezem u cesty, přeskočil na hřbet velikého psa a zavrtal se do jeho srsti, aby na něj tak nepršelo. Rozhodl se, že vyprovodí tuto dvojici na jejich každodenní vycházce. Po delší chvíli pravidelného a zcela rytmického pohybu čtyř tlap po mírně kamenité cestě, střídavě i trávou, se skřítkovi začalo chtít spát. Lesní ticho i dopad kapek jej uspával. Najednou uslyšel jak dvounohý doprovod něco povídá. Okamžitě zbystřil pozornost a přemítal koho asi ten pán potkal, že mluví. Opatrně se vysunul z teplého kožichu psa, kde mu bylo tak příjemně a vykoukl ven do deštivého rána. Nikoho jiného však neviděl. Pojednou si uvědomil, že vysoký pán vše říká psovi, kterého oslovuje Monty.

Chvíli ještě čekal, zda pes bude taky odpovídat, ale když se tak nestalo, vrátil se do teplé skrýše psího kožíšku a poslouchal v klidu zajímavou řeč. Vzpomněl si na vyprávění kamarádek Múz. Z devíti sester, navštěvují pána se psem, který je spisovatelem a je znám v širém okolí - tři. Jsou to malé víly milující krásu, dobro a umění. Mohou se sice zjevovat po celý rok a dokonce i ve městě, ale obyčejně navštěvují své přátele ve volné přírodě. Tam mohou působit zcela přirozeně. Letňáček poslouchal vyřčená slova lahodící uchu a zároveň si uvědomil, že to jsou říkadla pro děti. Zaradoval se. V onen okamžik dostal nápad, že se musí co nejdříve oběma zjevit, aby o něm věděli. Poznal, že sám nestihne zajít za všemi dětmi, aby je potěšil, protože nemůže být všude. Může být jen někde. Ale pan spisovatel rozdává radost všem!


VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
4
LETŇÁČEK VE VRBICI
Cestou necestou šumavskými hvozdy kráčel pán se psem. Vraceli se z ranní procházky do sídla letního pobytu ve Vrbici. Už nepršelo. Domeček na kraji lesa je přitahoval teplem hořícího krbu. Pes Monty ani netušil, že si ve svém kožichu přináší z lesa podnájemníka, skřítka Letňáčka. Ten pořád vykukoval, aby zjistil, kam směřují kroky jeho nositele. Mezitím všichni došli k cíli své cesty. Pán vstoupil jako první a za ním pes, který se v předsíňce otřepal tak, aby co nejvíce vody z jeho srsti zůstalo na zemi. Skřítek přeletěl až do místnosti s lenoškou, kde sedával rád pan spisovatel. Zachytil se opěradla a čekal. Zanedlouho si sedl poblíž i Monty, aby se osušil u sálajícího tepla z krbu. Spisovatel se převlékl do suchého domácího oděvu, posnídal a pak usedl na chvíli do lenošky. Zavřel oči a chvilku o něčem přemýšlel. Pak se zvedl a odešel do své pracovny, aby tam zachytil na papír myšlenky, které jej napadly ráno v lese.


Na stránce
najdete psa Montyho.
***************************************

VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
5
LETŇÁČEK A SVĚTÝLKA
V podvečer srpnového dne kráčel pán se svým psem na již tradiční vycházku. Byl ta zamyšlen, že uhnul z každodenní trasy a vydal se přes pařezy a klestí, neznámo kam. Skřítek, který už v chaloupce pod lesem docela zdomácněl, své nové přátele neopustil. Poklidně seděl na hřbetu psa a venčil se také. Najednou uviděl kolem sebe několik záblesků. Chvíli čekal co to je, zda se nejedná o bouřku po horkém dni, ale za pár okamžiků poznal, že mihotavá světýlka v dálce, nevěstí nic dobrého. Byly to zlé víly, které se chtěly pomstít svým sestrám Múzám. Záviděly jim, že se mohou scházet u pana spisovatele, kde v pohodě přebývají po celý rok. Zlovůle, která je přivedla až sem, naháněla Letňáčkovi hrůzu. Chtěl zastavit kroky psa i jeho pána, ale vůbec se mu to nedařilo. Štípl sice Montyho do čumáku, ale ten se jen ohnal, podrbal tlapou a kráčel dál. Skřítek stále dorážel na psa, šimral ho za ušima, u tlamy i jinde, dokonce vyskočil i na klopu kabátu pana spisovatele, ale nikdo o něm nevěděl.
Teď teprve poznal jak záludné je odkládat různá rozhodnutí na pozdější čas. Kdyby se svým přátelům zjevil už dříve, mohl by je nyní zachránit. Náhle dostal nápad, že použije nejvyšší možné varování, které je snad zastaví. Začal vydávat vysoký táhlý zvuk, který lidé neslyší, ale je alarmem pro zvířecí říši. Byl už nejvyšší čas. Oba poutníci se již blížili k pasece. Nad krajinou se snášel večer. Rej malých světlušek vytvářel čarokrásnou kulisu a lákal k odpočinku. Už jen pár kroků… Najednou se to stalo. Nad hlavami příchozích se objevil velký roj komárů. Přiletěli na úpěnlivou prosbu Letňáčka a bodali a štípali návštěvníky, kam se dalo. Pes se zastavil, strhl svého pána na zem a za chvíli odešli zpět.


VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
6.
LETŇÁČEK SE VRACÍ
Jednoho letního rána, když sluníčko nemohlo vůbec vykouknout z pod mlhy, protože zahalila do svého bílého závoje všechno kolem, objevil se v táborských lesích Letňáček. Vypadal jako strašidýlko. Nikdo by v něm mírumilovného skřítka nepoznal. Jakmile se doslech, že děti jsou opět v chatičce u rybníka, spěchal domů, aby je pozdravil.
Postával u domečku, který poznal podle vůně. Tenkrát, když odcházel měl barvu borovou a nyní byl tmavohnědý. Stál pod cihlovými schody a přemýšlel. Věděl, že maminka nepustí děti ven, dokud se mlha nezvedne. Protože chtěl děti překvapit, a to několikrát, rozhodl se, že přinese ke schodům dva hřiby praváky a zasadí je vedle sebe, aby je nikdo nepřehlédl. Cítil je, že jsou blízko něj a tak to udělal. Pak se protáhl malým otvorem ve dveřích po vypadlém suku. Zavalilo jej milé teploučko i vůně domova. Úplně pookřál a rázem se proměnil ve skřítka, kterého děti milují.



VYPRÁVĚNKY O LETŇÁČKOVI
aneb
malé pohádky pro moje vnoučátka
7
LETŇÁČEK NA CHATĚ
Když skřítek Letňáček, který se dostal do chaty sukovým otvorem ve dveřích, uviděl snídající děti, přeskočil na stůl a uvelebil se blizoučko talířku. Očekával nějaký ten drobeček nebo vybryndanou kapku bílé kávy, aby se zasytil. Celým tím dlouhým putováním mu už vyhládlo. Najednou uslyšel hlas holčičky jak říká mamince, že se jí v noci zdálo o Letňáčkovi a že by chtěla, aby už přišel. Skřítek se málem prozradil. Drobeček z chleba mu zaskočil v krku jak mu srdíčko, při vyslovení jeho jména, poskočilo. No vida, tak oni o mě už ví a stýská se jim. Ale maminka jí odpověděla, že Letňáček navštěvuje jen hodné děti a včera vůbec nebyla hodná. Hračky si prý neuklidila a nepřišla včas ani k obědu. No, podívejme se, to jsou věci, pomyslel si skřítek. Tak já se sem ženu až ze Šumavy, a to je milí zlatí, pořádná dálka a malá holka přitom zlobí svou maminku. Ale než se mohl rozhodnout co udělá, vstala holčička od stolu, odnesla hrníček a talířek do kuchyně a běžela si uklidit hračky. Pak přišla za maminkou, dala jí velkou pusu a slíbila, že už bude hodná. Mezitím se venku začala mlha zvedat a bylo vidět na cestičku ke studni.
Holčička si nazula gumáčky a šla se podívat ven. Rozhlédla se a protáhla jako malé koťátko. Najednou uviděla pod schody dva hříbečky. Vrátila se do chatičky a volala na svého brášku i maminku, ať se jdou hned podívat. Chlapeček, i když stále ještě snídal, si honem naposledy ukousl a šel se kouknout, co je tak neodkladného, že byl vyrušen. Když to uviděl, byl rád, že se s ním sestřička podělila o zázračný úkaz. Chvíli všichni uvažovali, zda je tam mají ještě nějaký ten den nechat, anebo odříznout. Chtěli se také pochlubit sousedům a kamarádům s tímto ojedinělým nálezem. Do rozjímavého ticha a úžasu, řekla maminka dětem: "to je určitě pozdrav od skřítka Letňáčka, možná, že se brzy objeví…" A měla pravdu.
***************************************

Autorkou blogerka Otavínka.
Ilustrace skřítka - vytvořila Natty

Milá slova autorky Otavínky závěrem: "Budu ráda, pokud se Vyprávěnky budou dětem líbit.
Moje vnoučata už odrostla. Kdysi jsem je vyprávěla i
malé holčičce z našeho domu, když její babička musela
k doktorovi. Úplně jsem si získala její pozornost a
od té doby jsem babička přes knížky. Jsem zvědavá,
zda se Letňáček zabydlí i u vás. Zmiňovaný
pan spisovatel opravdu existuje, zrovna tak i místa na Šumavě
anebo chata na Táborsku. Taky můžete v pohádkách holčičku či chlapečka
pojmenovat, je to pak více osobní. Ale to už záleží na každém vypravěči. Srdečně zdraví Otavínka"



Víla Bubuška má problém - 3. díl

1. července 2011 v 19:13 | Ruža z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy

Víla Bubuška má problém



V jednom velkém domě se zahradou a menším domem bylo hodně dětí. Vlastně děvčat. Tomu domu se říkalo Ústav sociální péče pro dívky. Také se tomu říkalo Dětský domov - děcák. Sloužil k tomu, aby tam byly ubytovány dívky, jejichž rodiče se o ně nemohli starat. Bylo to hned po válce, kdy hodně lidí nebylo ve svých domovech, maminky byly mnohdy samy a když onemocněly, jejich děti byly na čas dány do takového ústavu, kde se o ně postarali pracovnice, ředitel ústavu a lékař.
V tom domově byla také od svých 6 let holčička Růženka , která sice tatínka i maminku měla, ale maminka byla často nemocná - měla nemocné plíce a tak než odjela do nemocnice, odvezla sem dcerku. Po necelém půlroce dostala od maminky Růženka pohlednici, kde jí maminka psala, že tatínek po krátké vážné nemoci zemřel. To byla pro holčičku smutná zpráva. Neviděla rodiče od té doby, co přijela do ústavu. Každý den hlavně večer před spaním na ně vzpomínala a tiše plakala.
Maminka jí slíbila, že hned jak se uzdraví, tak pro ni přijede. Předtím se někdy o ni starala sousedka nebo najatá chůva, která u nich dokonce u Růženky v pokojíčku bydlela, ale pak odešla, měla se vdávat a protože tatínek chodil do práce, rozhodli rodiče, že Růženka půjde na čas do ústavu. Teď tedy dokonce nemá tatínka.
Její dnešní pláč byl hlasitější a zoufalejší. Dokonce ji vychovatelka napomínala, aby už neplakala a snažila se usnout, že svůj žal zaspí. Říkejte to ale dítěti, když myslí na to, že už nikdy nebude mít domov , kde by byla maminka a tatínek.,, Kdy už se ta maminka uzdraví?" vzlykala Růženka a stulila se na posteli, obrácená ke zdi. Zdálo se jí, že se za ní něco pohnulo. Otočila se směrem do pokoje. Byl to dost velký pokoj - ložnice pro několik děvčat. Ty už dávno spaly. Směrem od okna se pohybovala světloučká postava.
Růžence se zdálo, že ji zná. Měla krátké tmavší vlásky, na sobě bílou košilku, blížila se k posteli a kývala na děvčátko. Usmívala se, ale nějak smutně, dokonce měla na tváři slzičku. Byla to Bubuška. Slyšela vzlykot děvčátka už jindy, ale býval tak tichoučký, že než zjistila odkud pochází a přiletěla do pokoje, dívenka už únavou z pláče usnula. Tentokrát to vypadalo na delší smutek a také pláč byl slyšitelnější.
Bubuška si sedla na postel k Růžence a začala jí vyprávět o tom, že je víla a chodí k dětem, které pláčou nebo i zlobí a snaží se je uklidnit. Růženka se jí šeptem ptala, jak to dělá, že ví, kam má jít. ,,Mám tak dobrý sluch, že na dálku slyším vzlykání, ale je toho poslední dobou tak moc, že opravdu nevím, kam dřív letět." ,,Letět? Vždyť nemáš křídla? Procházíš oknem i když je zavřené? To je divné."
Bubuška vysvětlila Růžence, že jsou na zemi věci, které lidé nevidí, ani neví proč to tak je. ,,To bys mohla zaletět za mojí maminkou do sanatoria a říct jí, že se mi po ní stýská a jsem smutná kvůli ní i tatínkovi, ano?" ,, Růženko, to nepůjde. Víš, mě vidí jen děti, ke kterým z nějakého důvodu přijdu. Dospělí , dokonce ani třeba ty druhé dívky, se kterými jsi na pokoji, mne nevidí. Beru na sebe podobu toho, ke komu jdu. ,,Tak jak vlastně vypadáš? Jsi jen takový stín? Jsi duch? Nemohla by ses mi ukázat ve své skutečné podobě?" Bubuška se trochu ošívala, to by neměla prozradit, že se mění do své podoby, až když se dítě uklidní a usíná nebo už spí.
Přemýšlela, jak to udělat. Viděla, že ta holčička hodně přemýšlí a navíc nevypadá na to, že by tak brzy usnula. Navíc se jí zdálo, že v dáli slyší nový pláč a bude muset co nejdříve k dalšímu dítěti jít. Kdyby ta holčička už raději usnula. Je určitě hodně smutná, ale pláčem si nepomůže, jen se vysiluje. Napadlo ji, že tentokrát udělá výjimku a domluví se s Růženkou a splní jí výjimečně přání, aby aspoň zahlédla , jak se Bubuška mění a odchází.
,,Poslouchej, Růženko, když mě chceš vidět v mé podobě, musíš se stulit do postele, položit si hlavičku na dlaň, přimhouřit oči jako bys usínala , nemluvit, neplakat a jen se dívat usínajícíma očima na mne, jak odcházím. Navíc mi musíš slíbit, že už dnes nebudeš plakat a ani v dalších dnech, když ti bude smutno nebude tvůj pláč tak drásající. Já ti za to slíbím, že někdy, když ti bude moc smutno za tebou přijdu. Bude to ale jen ve snu, protože je na světě moc dětí, které moji útěchu potřebují. Slibuješ?" ,,Slibuji" řekla Růženka , stulila se na posteli a přivřenýma očima se dívala, jak se Bubuška mění v průsvitnou postavu a zrácí se směrem k oknu. Oči se jí zavíraly. Ještě než usnula, mumlala si:,, Já jsem se té víly nezeptala, jak se jmenuje. Musím se jí zeptat, až někdy ..."

Autor: blogerka a moudrá babička Ruža z Moravy (její první dva díly k této pohádce najdete v rubrice pohádky se skřítky, elfy nebo vílami)