Kouzelné světýlko

30. července 2011 v 14:09 | KatyRZ |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Kouzelné světýlko

Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Adrianka, ale nebyla to obyčejná holčička, byla to vílí princezna. Ta holčička měla ještě menší sestřičku Klárku, ale ani ta nebyla obyčejná, byla totiž rytíř. Když přišla noc a holčičky spaly ve svých postýlkách, někdy se stalo, že je bylo zapotřebí v království Dne a Noci, v království vílích holčiček a elfích kluků. Nejinak tomu bylo této noci.

Princezna se opět ocitla na louce ozářené měsícem, oděná do svých temně modrých, jako pírko, lehkých šatů, posetých tisícem hvězdiček a pocítila tíhu svojí korunky na hlavě. Vedle ní se ozval veselý smích její malé sestřičky, která měla náramnou radost ze svého rytířského oblečení a už se hnala na vílí palouček uprostřed lesa, kde jistě najde svého elfího kamaráda Raráška, aby spolu mohli tropit neplechy. Princezna se usmála a s malým povzdechem se vydala za sestřičkou.

Na vílím paloučku ji hned přivítal Vodének, statečný elfí kluk s tyrkysovými vlasy a obrovskýma stejně tak tyrkysovýma očima.

"Vítám tě, princezno," vzal princeznu na uvítanou za ručku a tak krásně se na ni usmál, až si princezna nervózně strčila blonďaté vlásky za ouško. Jenže pak se zase zamračil.

"Copak se stalo?" zeptala se ho malá princezna vědouc, že se elfík určitě nemračí pro nic za nic.

"Dneska se mezi námi objevil někdo nový…," začal Vodének, ale princezna se zalekla a nenechala ho domluvit.

"Snad zase našemu království nehrozí nebezpečí?" vyhrkla.

"Neboj, princezno," usmál se na ni.

"Tak, kdo je ten návštěvník a proč se kvůli němu mračíš?"

"Je to Kulíšek a mračím se, protože je smutný," odpověděl posmutněle elfí kluk a už ji vedl přes palouček mezi vysoké stromy k novému návštěvníkovi.

"Ale vždyť je to miminko," vykřikla udiveně Adrianka a pohled při tom upírala na malý plačící uzlíček, který ležel ve vykotlaném pařezu. "Kde se tu vzal? Co se mu stalo? Jak víš, že je to Kulíšek?" vychrlila princezna hejno otázek.

"Kde se tu vzal, netuším. Co se mu stalo, nevím. A že je Kulíšek mi sám řekl," vysvětloval Vodének a bylo zřejmé, že ho poslední otázka překvapila.

"Řekl? Opravdu?" nevěřila mu princezna, protože moc dobře věděla, že takhle malá miminka nemluví.

"Ano, řekl, ale to bylo před tím, než spustil ten veliký pláč. Co budeme dělat, princezno?" A tak se Adrianka zamyslela. Zamyslela se jednou, pak podruhé a pak napotřetí přišla s nápadem. Tohle vyřeší jen kouzelná písnička:


"Maličký Kulíšku, už neplakej,
zavolám motýlka, bude hej.

Haló, haló, volám,
haló, haló, zpívám.

Stříbřitý motýlku, malá udělej,
drobečka pohlaď, křídly zamávej."

Jak už to tak s kouzly vílí princezny bývá, i tohle na to ta ta zafungovalo. Přihnali se stříbřití noční motýlci a svými křidélky hladili malého Kulíška tak něžně, že se jeho pláč utišil. Za motýlky přiběhla i Klárka rytíř, která si nenechala ujít jedinou příležitost k pozlobení těch létajících stvoření. Pak už Adriance nic nebránilo zeptat se: "Proč si tak smutný Kulíšku?"

"Chtěl bych se pomazlit s maminkou, ale nemůžu s ní být, protože jsem tak strašně maličký a křehký," Kulíšek ještě trošku pofňukával.

"A jéje," odpověděla mu princezna a vyvalila na něj svá modrá kukadla, "tak to se ti vůbec nedivím, že tolik pláčeš. Já už jsem veliká, ale stejně je mi smutno, když mi maminka řekne, že se se mnou nemůže pomazlit, protože má zrovna moc práce." Princezna zůstala, jako přimražená a byla vděčná motýlkům, kteří svými křídly těšili drobečka.

"Tak to tedy ne. S tím se musí něco udělat," rozhodla se vílí princezna. "Kde je tvoje maminka," zeptala se Kulíška.

"Támhle," ukázal maličký do temného lesa a Adrianka nervózně polkla.

"Tam v noci chodí dospělí. Vůbec to tam neznáme," řekl Vodének a nejistě se při tom ošíval.

"Jdeme," prohlásila rázně Klárka, která si nikdy nedělala s ničím hlavu a odvahy měla na rozdávání.

"Počkej, ty hloupá. Jak asi Kulíškovu maminku najdeme?" rytíř na znamení vzdoru vyplázla na sestřičku jazyk, přesto se ale zarazila.

"Světýlko kouzelné, ukaž nám cestu,
maminku najděme, stromů vidím ke stu."

Zazpívala princezna a skutečně, u Kulíškova srdíčka se rozzářilo světýlko. Chvilku se jen tak nerozhodně rozkoukávalo a pak pomalu zamířilo do lesa.

"A jéje," hlesla Adrianka toho dne už podruhé. "Zůstaň s Kulíškem," řekla rychle Vodénkovi a pak se rozeběhla za světýlkem. Klárka rytíř byla dávno před ní.

Sestřičky se hnaly temným lesem tak rychle, že se ani nestačily bát. Celé zadýchané nakonec doběhly k mladé mamince, která ležela v mechové posteli, mumlala ze spaní a nervózně se převalovala.

"Maminko," zalomcovala jí Klárka ramenem, ale maminka jako by ji neslyšela. Zkoušela to znova a znova a taky vílí princezna to zkusila, všechno marně.

Adrianka byla nešťastná. Nevěděla, zda tenhle úkol není nad její síly. Strašně si přála Kulíškovi pomoci, ale vůbec nevěděla jak. Kdyby tu tak byl tatínek, myslela si, ten by mi uměl poradit. Hnedle jak si vzpomněla na tatínka, napadlo ji, že by mohla Kulíškovi přivést tatínka, z toho by měl jistě stejně velikou radost a tak se zase pustila do kouzelného zpěvu:

"Kulíšek potřebuje tatínka,
my zase pomoc světýlka."

Světýlko z Kulíškova srdíčka se znovu na chviličku zamyslelo a pak pomaličku vyrazilo mezi stromy. Tatínek seděl jen o kousek dál a netvářil se ani trošku spokojeně. Jenže Klárka nad tím nemínila dlouho dumat. Čapla tatínka za ruku a řekla: "Pojď." Tatínek zvedl udiveně obočí, ale dřív než našel slova, stál nad maminkou. Zadíval se na ni.

"Nemůže spát," špitl. Sklonil se nad ní a přeněžně ji pohladil po tváři, pak jí vtiskl pusinku na spánek a nakonec jí sevřel dlaň. Maminka se přestala převalovat a otevřela oči.

"Hurá," zavýskla tiše děvčátka.

"Co se děje?" dostal se tatínek konečně ke slovu.

"Váš Kulíšek vás potřebuje," vysvětlila Adrianka. Už žádné zdržování, usmyslela si. Bála se totiž, že je ten drobeček zase smutný a tak popadla za ruku jeho maminku, pokynula Klárce, aby chytila tatínka a vyrazily za světýlkem, které se vesele rozletělo zpět.


Netrvalo dlouho a všichni byli zpátky mezi stromy u vílího paloučku.

"Maminko, tatínku," zavolal šťastně maličkatý Kulíšek a natahoval k nim ruce. Maminka se nejistě ohlédla po tatínkovi a ten stejně tak nejistě a zmateně pohlédl na malého elfíka, který Kulíška střežil.

"Tady jste v království Noci, v království dětských snů, které je plné kouzel. Sem můžete přijít Kulíška obejmout, kdykoli se vám zachce. Stačí, když k nám najdete cestu."

Maminka už neváhala ani chviličku a tak, jak o tom mnohokrát snila, vzala svého Kulíška do náruče a jemňounce ho k sobě přitiskla. Omotaly se kolem nich silné tatínkovi paže a šťastný drobeček se konečně houpal v teplounké, voňavé náruči.

Kouzelné světýlko přivolané z Kulíškova srdíčka, které do té chvíle nerozhodně blikotalo opodál, zamířilo zpět ke Kulíškovi. Nedoletělo ale až do jeho srdíčka. Když se k němu totiž dostalo, zjistilo, že malé srdíčko tolik přetéká štěstím, že už se tam zpátky nevejde. Rozdělilo se tedy a vletělo do srdíček maminky a tatínka, aby je tam hřálo, dodávalo jim naději a hlavně, hlavně jim vždycky pomohlo najít cestu zpět na vílí palouček, ke Kulíškovi.
Víly pomáhají Kulíškovi najít maminku a tatínka v temném lese. Terapeutickou pohádku napsala blogerka a maminka dvou holčiček KatyRZ. Povídání k této pohádce najdete na jejím blogu Dost času na lásku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 30. července 2011 v 20:01 | Reagovat

Už jsem komentovala na KatyRZiném blogu, je milá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama