Víla Bubuška má problém - 3. díl

1. července 2011 v 19:13 | Ruža z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy

Víla Bubuška má problém



V jednom velkém domě se zahradou a menším domem bylo hodně dětí. Vlastně děvčat. Tomu domu se říkalo Ústav sociální péče pro dívky. Také se tomu říkalo Dětský domov - děcák. Sloužil k tomu, aby tam byly ubytovány dívky, jejichž rodiče se o ně nemohli starat. Bylo to hned po válce, kdy hodně lidí nebylo ve svých domovech, maminky byly mnohdy samy a když onemocněly, jejich děti byly na čas dány do takového ústavu, kde se o ně postarali pracovnice, ředitel ústavu a lékař.
V tom domově byla také od svých 6 let holčička Růženka , která sice tatínka i maminku měla, ale maminka byla často nemocná - měla nemocné plíce a tak než odjela do nemocnice, odvezla sem dcerku. Po necelém půlroce dostala od maminky Růženka pohlednici, kde jí maminka psala, že tatínek po krátké vážné nemoci zemřel. To byla pro holčičku smutná zpráva. Neviděla rodiče od té doby, co přijela do ústavu. Každý den hlavně večer před spaním na ně vzpomínala a tiše plakala.
Maminka jí slíbila, že hned jak se uzdraví, tak pro ni přijede. Předtím se někdy o ni starala sousedka nebo najatá chůva, která u nich dokonce u Růženky v pokojíčku bydlela, ale pak odešla, měla se vdávat a protože tatínek chodil do práce, rozhodli rodiče, že Růženka půjde na čas do ústavu. Teď tedy dokonce nemá tatínka.
Její dnešní pláč byl hlasitější a zoufalejší. Dokonce ji vychovatelka napomínala, aby už neplakala a snažila se usnout, že svůj žal zaspí. Říkejte to ale dítěti, když myslí na to, že už nikdy nebude mít domov , kde by byla maminka a tatínek.,, Kdy už se ta maminka uzdraví?" vzlykala Růženka a stulila se na posteli, obrácená ke zdi. Zdálo se jí, že se za ní něco pohnulo. Otočila se směrem do pokoje. Byl to dost velký pokoj - ložnice pro několik děvčat. Ty už dávno spaly. Směrem od okna se pohybovala světloučká postava.
Růžence se zdálo, že ji zná. Měla krátké tmavší vlásky, na sobě bílou košilku, blížila se k posteli a kývala na děvčátko. Usmívala se, ale nějak smutně, dokonce měla na tváři slzičku. Byla to Bubuška. Slyšela vzlykot děvčátka už jindy, ale býval tak tichoučký, že než zjistila odkud pochází a přiletěla do pokoje, dívenka už únavou z pláče usnula. Tentokrát to vypadalo na delší smutek a také pláč byl slyšitelnější.
Bubuška si sedla na postel k Růžence a začala jí vyprávět o tom, že je víla a chodí k dětem, které pláčou nebo i zlobí a snaží se je uklidnit. Růženka se jí šeptem ptala, jak to dělá, že ví, kam má jít. ,,Mám tak dobrý sluch, že na dálku slyším vzlykání, ale je toho poslední dobou tak moc, že opravdu nevím, kam dřív letět." ,,Letět? Vždyť nemáš křídla? Procházíš oknem i když je zavřené? To je divné."
Bubuška vysvětlila Růžence, že jsou na zemi věci, které lidé nevidí, ani neví proč to tak je. ,,To bys mohla zaletět za mojí maminkou do sanatoria a říct jí, že se mi po ní stýská a jsem smutná kvůli ní i tatínkovi, ano?" ,, Růženko, to nepůjde. Víš, mě vidí jen děti, ke kterým z nějakého důvodu přijdu. Dospělí , dokonce ani třeba ty druhé dívky, se kterými jsi na pokoji, mne nevidí. Beru na sebe podobu toho, ke komu jdu. ,,Tak jak vlastně vypadáš? Jsi jen takový stín? Jsi duch? Nemohla by ses mi ukázat ve své skutečné podobě?" Bubuška se trochu ošívala, to by neměla prozradit, že se mění do své podoby, až když se dítě uklidní a usíná nebo už spí.
Přemýšlela, jak to udělat. Viděla, že ta holčička hodně přemýšlí a navíc nevypadá na to, že by tak brzy usnula. Navíc se jí zdálo, že v dáli slyší nový pláč a bude muset co nejdříve k dalšímu dítěti jít. Kdyby ta holčička už raději usnula. Je určitě hodně smutná, ale pláčem si nepomůže, jen se vysiluje. Napadlo ji, že tentokrát udělá výjimku a domluví se s Růženkou a splní jí výjimečně přání, aby aspoň zahlédla , jak se Bubuška mění a odchází.
,,Poslouchej, Růženko, když mě chceš vidět v mé podobě, musíš se stulit do postele, položit si hlavičku na dlaň, přimhouřit oči jako bys usínala , nemluvit, neplakat a jen se dívat usínajícíma očima na mne, jak odcházím. Navíc mi musíš slíbit, že už dnes nebudeš plakat a ani v dalších dnech, když ti bude smutno nebude tvůj pláč tak drásající. Já ti za to slíbím, že někdy, když ti bude moc smutno za tebou přijdu. Bude to ale jen ve snu, protože je na světě moc dětí, které moji útěchu potřebují. Slibuješ?" ,,Slibuji" řekla Růženka , stulila se na posteli a přivřenýma očima se dívala, jak se Bubuška mění v průsvitnou postavu a zrácí se směrem k oknu. Oči se jí zavíraly. Ještě než usnula, mumlala si:,, Já jsem se té víly nezeptala, jak se jmenuje. Musím se jí zeptat, až někdy ..."

Autor: blogerka a moudrá babička Ruža z Moravy (její první dva díly k této pohádce najdete v rubrice pohádky se skřítky, elfy nebo vílami)



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama