Srpen 2011

O ježkovi a poli

24. srpna 2011 v 21:38 | Ludmila Mučková |  Pohádky o zvířátkách

O ježkovi a poli


Nedaleko jednoho velkého města bydlel v hromadě roští ježek Dupisík. Byl to velice zvědavý ježek, pořád se někde toulal a všemu chtěl přijít na kloub.

Na jedné ze svých výprav se zatoulal k žitnému poli. Bylo zcuchané, klásky se kroutily jako splašená háďata a vzdychaly. Dupisík na pole chvíli koukal, ale pak se svalil do trávy, že se bude slunit
"Jauvajs," vyjeklo pod ním. Ježek vyskočil jako bodnutý vosou a zmateně se rozhlížel.
"Kam koukáš, nemotoro, pícháš jako přeschlé strniště!" hromoval z trávy pisklavý hlásek.
"A co mám dělat, když nejsi vidět," ohradil se Dupisík. Tráva před ním se zavlnila.
"Tak si mě prohlídni," pískl zas ten hlásek. "A pořádně, ať na mě příště nešlápneš." Vlnka v trávě se přiblížila ke krtině a pak z toho vlnění vylezl panáček, žlutý jako zralé klasy a ježatý jak kartáč. "Tak už mě vidíš?" zeptal se ježka pozlobeně. Dupisík kývl.
"Vidím. A mrzí mě, že jsem si tě nevšiml. Nerad bych ti ublížil." Panáček svěsil ramínka.
"Ono je to stejně jedno. Za chvíli přiletí jestřáb a sezobne mě jak malinu." Ježek vyvalil oči a opatrně se rozhlížel kolem.
"Tys mu něco udělal?" Panáček zavrtěl hlavou.
"Neudělal. Jestřáb sem lítá dohlížet na pořádek a já jsem zodpovědný za tohle pole." Dupisík chvilku koukal na pole, pak na panáčka a zase na pole.
"Tak proč je tak zmuchlané? Proč jsi nedával lepší pozor?"
"Tobě se to řekne," rozčílil se panáček. "Přilítl sem vítr a hrál si na honěnou. Jak jsem mu v tom měl zabránit?" pískal, až mu hlásek přeskakoval do fistule.
"Tak promiň, nevěděl jsem," honem se omlouval Dupisík. Panáček znovu zvadl.
"Jenže to je jestřábovi jedno. Přiletí, bude chtít přepočítat myši a hraboše a neuvidí na ně. Takže mě sezobne." Dupisíkovi se chtělo plakat nad jeho osudem. Slzy už měl na samém krajíčku, když mu v hlavě škrtlo. Honem spolykal všechnu vlhkost z očí a rozzářil se.
"Nesezobne! Já vím, jak to pole učesat!" Poskočil, nechal panáčka na krtině a vyrazil k poli. Jak byl rozběhnutý, stočil se do klubíčka a kutálel se po řádcích sem a tam, jako by jezdil hřebenem po rozcuchané hlavě. Klásky se za ním rozmotávaly a narovnávaly a smály se.

Ve chvíli, kdy se Dupisík doválel na konec pole, objevil se na nebi stín.
"Jestřáb," lekl se a všechna radost v něm přeskočila rovnou do starosti. "Ještě aby mě tak viděl," pomyslel si a raději se odkutálel pod nejbližší keř. Jestřáb přiletěl na dohled a hvízdl. Z děr povybíhaly myši, hraboši a další hlodavci a řadili se do dvojstupu. Jestřáb je přepočítal, kývl a pak přistál u krtiny, kde se krčil ustrašený panáček.
"Máš pěkně uklizené pole, to mě těší," pochválil ho. Panáček vyvalil oči a pak vydechl, jako by z něj spadla přinejmenším skála.
"Děkuju," pípl a začervenal se. Jestřáb se vznesl zpátky na nebe. Panáček za ním chvíli koukal a pak mu došlo, kdo že si vlastně zaslouží tu pochvalu.
"Ježku, ježku, kde jsi?" volal z plných plic. Dupisík opatrně vykoukl zpod keře.
"Už je pryč?" šeptnul.
"Je. A pochválil mě. Děkuju ti, zachránil si mě a tu pochvalu si vlastně zasloužíš víc než já," odpověděl nadšeně panáček a třásl Dupisíkovi tlapkou, div z něj duši nevyklepal. Ježek si oddechl, zamyslel se a pak navrhnul:
"Tak co kdybychom pro příště to pole hlídali spolu? Ve dvou to zvládneme spíš. A já budu mít aspoň kamaráda." Panáček se rozzářil jak letní sluníčko, kývnul a poskočil.

Od té doby chodil Dupisík za panáčkem hlídat pole a poklábosit. A už nikdy neměli pole neučesané.

Autorkou: Ludmila Mučková

O strašidlu Bubínkovi

24. srpna 2011 v 21:38 | Ludmila Mučková |  HRAVÉ POHÁDKY
O strašidlu Bubínkovi

Ahoj, jsem Bubínek. I když se to nezdá, nejsem domácí mazlíček, jsem strašidlo. Strašidlo Bubínek. Zvláštní, že? Netuším, kdo mi tohle jméno dal. Myslel jsem, že to byli rodiče, ale maminka tvrdí, že jsem se s tím jménem už narodil. Takže rodiče to nebyli a nikdo další mě nenapadá. Stejně s tím nic neudělám, do smrti budu Bubínek. Strašidlo Bubínek… Brrr.
Moji rodiče jsou strašidla - tatínek je bezhlavý rytíř a maminka čarodějnice - stejně jako babičky a dědečkové. Někteří jsou oškliví, jiní hezcí, ale všichni bez rozdílu straší lidi. Navíc se všichni shodují na tom, že já jako strašidlo jsem k ničemu.
Ale já se snažím, namouduši, že se snažím! Strašně rád bych rodičům udělal radost, ale nedaří se mi to. Aspoň jednou, kdyby mě pochválili, za to bych dal nevímco! Dokonce jsem se kvůli nim přihlásil do školy pro strašidla. Ale patřil jsem k nejhorším, tak mě vyloučili. Pak jsem zašel za jedním drakem, aby mě naučil alespoň něco. Chudák dělal, co mohl, ale nakonec jsem si popálil jazyk a spolknul kus síry. Nedokážu prostě nic pořádného. Kdyby alespoň rodiče ocenili moji snahu, ale křičeli na mě, že jsem nemehlo.
Po čase mě napadlo, že se přečaruju na něco hrůzného. Každé strašidlo se totiž narodí hezké a může se proměnit v cokoliv. Je ale důležité si to promyslet, každý to může provést jen jednou. Jenže, když jsem otevřel knihu strašidel, nelíbilo se mi ani jedno. Všechna byla příšerná a lidi se jich určitě bojí. A já nechci, aby se mě báli. Vůbec nevím, co budu dělat, aby ze mě rodiče měli radost a já přitom nemusel lekat lidi…
Ale ono není nic ztracené! Mám přeci možnost té proměny. Použiju ji a stanu se malým roztomilým strašidýlkem do postýlky. Pošlu se balíčkem nějakému hodnému dítěti, co má rádo hračky, a budu s ním spinkat. Ono mě bude hladit a já mu budu do spaní tiše broukat a přivolávat sladké sny. Ano, to je ono. Budu postýlkové strašidýlko Bubínek, nejmilejší bubáček pod sluncem!

Autorkou Ludmila Mučková

Uspávanka

24. srpna 2011 v 20:56 | Ludmila Mučková |  BÁSNIČKY
Když večer sluníčko potřese červánkem,
do tmy už zbývá jen chvilička.
Ty v bílých peřinách vonících heřmánkem
zavíráš ospalá očička.

V nebeské kovárně stříbrný měsíček
ková si bujného koníčka,
od jeho kopýtek tisíce jiskřiček
tiše ti napadá na víčka.

Když potom měsíček osedlá koníčka
vyjede z nebeské ohrádky,
z jiskřiček chycených v zavřených očičkách
mávnutím vykouzlí pohádky.

Autorka Ludmila Mučková ji věnovala své malé dceři a kulíškům.

O ztraceném jehňátku

24. srpna 2011 v 10:20 | Vlasta Ratislavová |  Pohádky o zvířátkách

O ztraceném jehňátku


Byl jeden starý ovčák a ten pásl stádo ovcí. Ovečky se u něj měly dobře. Každý den je vyháněl na zelenou pastvu a ony mu zase dávaly mléko. Jednou se zaběhlo jehňátko. Jmenovalo se Bekálek a bylo to nejmenší jehňátko ze stáda. Ovčák se vydal jehňátko hledat. Šel a šel a potkal krávu.
" Krávo, kravičko !
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc"
Kráva řekla: Já jsem kráva, mléko dávám. Jehňátko ale najít neumím. A tak šel ovčák dál. Potkal zajíčka.
"Zajíčku milý,
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc
Ale zajíc řekl: Po poli běhám , lelky honím, ale jehňátko najít neumím. A tak šel ovčák dál. Potkal jelena.
"Jelene, jelínku.
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc.
Jelen řekl: Po lese se procházím, svoje laňky provázím, ale jehňátko jsem neviděl. Smutný ovčák šel dál. Potkal lišku.
" Lištičko chytrá, liško rezavá.
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc.
Liška však pravila: Přelstím hospodáře, co v kurníku slepičky zavírá, ale jehňátko najít neumím.A tak šel ovčák dál. Šel a potkal sovu.
"Sovo, moudrá sovo.
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc.
Sova zavrtěla hlavou a řekla :Hú, Vím o všem , co se děje v lese, na stromě sedím , daleko vidím, ale jehňátko jsem nespatřila. I šel ovčák dál. Šel a šel , až došel k řece. Nad ní se skláněla stará vrba, větve jako dlouhé vlasy smáčela ve vodě. I řekl ovčák:
" Vrbo, vlídná vrbo,
Zaběhlo se jehňátko,
bojím se o něj moc
Musím jej ke stádu dovést
dříve než padne černá noc
A vrba zašeptala: nevím nic o tvém jehňátku, ale dám ti radu, ovčáku. Ptej se větru, co s mými vlasy pohrává si, po světě vane a všechno vidí. Ovčák poděkoval a zaposlouchal se do šepotu větru. Ke svému údivu uslyšel slabé bee, bee. To Bekálek volal svoje stádo. Ovčák šel za hlasem a zakrátko našel ztracené jehňátko. Oba měli velkou radost, ovčák poděkoval chytré vrbě i větru a odnesl jehňátko zpátky ke stádu.


Autorkou fotografka a básnířka Vlasta Ratislavová.

Na její tvorbu můžete nahlédnout na blogu Světlo a stín. Její knihu Orologio a polvere si můžete zakoupit zde.

Říkanky

19. srpna 2011 v 22:54 | Ludmila Mučková |  BÁSNIČKY

Kač, kač kač, kač, kačena,
celý den je zmáčená,
od rána až do večera
vrzají jí kolena.


Naše bílá kočička
má zelená očička.
Bez nejmenších potíží
loví myši ve spíži.


Máme doma pejska,
ten po nocích vejská.
Dělá pořád haf a štěk,
honí vlastní ocásek.

Autorkou: Ludmila Mučková

O obušku

19. srpna 2011 v 22:52 | Ludmila Mučková |  HRAVÉ POHÁDKY
Za sedmero horami a sedmero řekami žil kouzelný dědeček. Bydlel uprostřed černých lesů v chaloupce daleko od lidí. Měl truhlu a v ní ubrousek, na skříni obušek a v maličké stáji oslíčka. Stařeček sedával na pařezu a vyhlížel pocestné. Bohužel, čekal marně. Léta ubíhala a dědeček byl den ode dne smutnější. I jeho kamarádi za roky nečinnosti zestárli a zeslábli.
Jednoho dne zaslechl dědeček šramot. Zvedl hlavu a uviděl malou holčičku s uplakanýma očima schovanýma za velikými brýlemi.
"Dobrý den," pozdravila ho holčička.
"Dobrý den, holčičko. Copak se ti stalo?" Holčička zvedla nešťastné oči.
"Jsem Eliška. A pláču, protože se mi ve škole smějou, že mám brýle," rozplakala se. Dědeček jí podal kapesník.
"Neboj, pomůžu ti," usmál se. Zašel do domečku a vrátil se s pytlíkem.
"Stačí, když řekneš 'obušku, z pytle ven' a on už to vyřídí." Elišce zasvítila očka.
"Děkuju vám, dědečku!" Popadla pytlík a uháněla domů.
Druhý den přišla do školy první a pytlík schovala pod lavici. Ostatní dorazili brzy.
"Jé, brejloun je tady," zaječela pihatá holka. "Pojďte jí sebrat tašku, vyhodíme ji z okna!"
"Obušku, z pytle ven!" zavolala Eliška a zatřásla pytlíkem. Obušek vyskočil ven, vyvalil oči a začal se zmateně rozhlížet. Mhouřil oči, protíral si je, ale pořád viděl jen šmouhy. A ty se zle smály. Obušek se pokusil zachránit útěkem, ale přehlédl skříňku. Rozbil ji a potloukl se. Upadl na zem a nešťastně se rozplakal. Děti se na něj vrhly a tahaly ho sem a tam.
"Vy surovci! Nechte ho," křičela Eliška z plných plic. Pak popadla obušek a pytlík a utíkala domů.
Doma obušku ovázala potlučenou hlavičku a uložila ho do postýlky pro panenky. Pak ho pohladila a pošeptala mu:
"Neboj, až si odpočineš, zajdeme k panu doktorovi, on nám poradí!" Pan doktor byl starý moudrý pán. Obušek prohlédl a prohmatal, chvilku se podrbával ve vousech a pak se plácl do čela.
"Mám to, obušek špatně vidí!" zajásal. Zkoušeli různá sklíčka tak dlouho, až obušek radostně zakýval hlavou. Pan doktor přepsal potřebná čísla na papír pro optika a dal ho Elišce.
"S tímhle si zajděte támhle na roh pro brýle."
"Děkujeme, pane doktore," usmála se Eliška a obušek zamával na rozloučenou.
V obchodě na rohu předali papír panu optikovi. Ten vytáhl krabici s obroučkami a začal je obušku zkoušet. Po pár minutách měli vybráno. Pak pan optik přilepil do obrouček skla a nasadil je obušku na nos.
"Zkuste si v tom poskočit." Obušek zalezl do pytlíku a vyletěl ven tak rychle, že mu brýle spadly na zem. Pan optik se usmál:
"On je pan obušek trochu hrr," řekl a vylovil z pultu gumovou šňůrku. Tu přivázal na brýle a znovu je obušku nasadil.
"Teď to zkuste." Obušek vlezl do pytlíku, vyskočil a ... brýle držely jak přibité!
Optik řekl: "Teď už se vám bude koukat jedna báseň." Eliška poděkovala, obušek zakýval hlavou a vydali se domů.
Druhý den přišli do školy zase o něco dříve.
"Jéé, holky, brejloun, a zase s tím pytlem!" zaječela pihatá holka. "Pojďte, rozstříháme ho na kousky!" Eliška otevřela pytlík, obušek vyskočil a díky brýlím věděl, kam se obrátit. Pihatá holka dostala co proto a ostatní se rozutekli.
Po škole spokojená Eliška pohladila obušek po hlavičce, poděkovala mu a odnesla ho zpátky kouzelnému dědečkovi.
"Děkuju vám, dědečku, za pomoc." Dědeček se usmál.
"Není za co."
"Děkuju vám oběma, mějte se tu hezky," zamávala jim Eliška a rozeběhla se domů.

Autorkou: Ludmila Mučková

Výzvu k psaní pohádek našla na internetu. Přispěla touto pohádkou a ještě říkankami.

O veselém bagříku

18. srpna 2011 v 12:44 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O veselém bagříku

Žil byl s chlapečkem Ivoškem malý veselý bagřík.
Ivošek ho dostal na Vánoce a moc se mu líbil. Byl žlutý se zelenými kolečky a modrým hýbacím rypadýlkem. Vesele vozil kostičky v rypadýlku i na korbičce, v pokojíčku i v obyváku a nemohl se dočkat, až bude jaro a bude vozit písek na pískovišti, kde potká jiné bagry a další děti.

A hned jak se oteplilo, vyrazil s ním Ivošek ven. Chlubil se s ním, půjčoval ho kamarádům, nakládal mu lopatkou písek na korbičku, no prostě si spolu užívali spoustu legrace. Na zahradě v něm vozil taky hlínu a kamínky, ale nikdy ho pěkně neumyl od všeho toho písku a bláta.

Potom se není čemu divit, že bagříku brzy začala drhnout a nepříjemně skřípat kolečka, jak v nich byl písek a to se Ivoškovi vůbec nelíbilo. Bagřík už nebyl veselý, ale špinavý a už velmi špatně
jezdil. Jednoduše se z něj stal zaprášený, zanedbaný, smutný bagr. Ten už si děti nechtěly půjčovat na hraní, už se jim ani moc nelíbil, tak ho jednoho dne Ivošek nechal na pískovišti, aby mu maminka koupila nový. Už se setmělo a Ivošek se pro svou hračku stále nevracel.

Naštěstí ho tam našel malý Karel. Vzal bagřík domů, s maminkou ho umyli, vyčistili kolečka od písku a naolejovali, aby už nevrzal. Karlík z něj udělal zase veselý a pracovitý bagřík a často ho myl, aby mu maminka dovolila hrát si s ním i doma a vozit v něm lentilky. Byla to jeho nejmilejší hračka, protože si ho sám našel a sám opravil.

Autorkou: Zuzana Zaharowska

Autorka poslala kulíškům 22 pohádek jako je 22 tarotových karet. Tohle je už druhá na kulíškovském blogu. Její pohajdy - aneb pohádky o neobyčejných obyčejných věcech jsou velmi krátké - aby děti měly možnost vyslechnout celou pohádku a pak jít spát (moje děti často usínaly uprostřed pohádky :-) ), takže jsem jim radši vymýšlela - dycky mě tak nějak napadly při uspávání. Postupně jsem zjistila, že je vlastně v nich dycky i nějaké to ponaučení :-) Já mám hodně ráda pohled na obyčejné věci z trochu jiného úhlu - tak nějak rozvíjet v rodičích i dětech představivost pro "všední den" ne jen se spoustou draků, triků a složitých zápletek. :-)

O líných hodinách a zbrklém budíčku

16. srpna 2011 v 21:21 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O líných hodinách a zbrklém budíčku


V zemi jménem Švýcarsko bylo jedno veliké hodinářství. Spousta hodin tam tikala přes sebe, brebentily a povídaly si celé dny svou tiktak řečí a nejvíc ze všech byl upovídaný malý zbrklý budíček. Mluvil a mluvil celý den, tikal co nejrychleji mu to šlo a vyprávěl všechny své zážitky z domácností, které navštívil, hodinám visejícím opodál. Mezi nimi byly velké těžké mahagonové hodiny, které jen občas přispěly nějakou tou historkou ze svých cest po různých městech a různých lidských příbytcích. Proslýchalo se, že prý jsou tuze pohodlné a líné mluvit a tikat víc. Popravdě řečeno hodiny a budíček byli jediní kdo měl v obchodě tolik zážitků z různých rodin. Většina hodin byla jednoho dne někomu prodána a už se zpět do krámu nevrátily. Jen tyhle dva nosili pořád nespokojení zákazníci tam a zpátky.

Zpočátku je to bavilo, časem si začali říkat, že by bylo taky fajn, zůstat v jedné domácnosti na jednom místě a zažít ten po cit, že se podle nich celá rodina řídí a jsou pro ni důležité. Tak si smutné hodiny a budíka vzal stranou nový pomocník hodináře a začal jim promlouvat do duše: "I ty budíku! Pořád nám tě sem lidé nosí nazpátek, že zvoníš jak se ti zlíbí. Že ti ručičky po ciferníku běhají jak splašené a oni pak zbytečně ráno brzy vstávají. A vy hodiny! Věčně máte utahaná číslíčka, tikáte líně a čas se na vás zpožďuje. Lidé v této zemi mají rádi přesné spolehlivé věci. Tak se ty budíčku trošku uklidni a nebuď tak zbrklý. A vy, hodiny, mějte v sobě trochu víc jiskry a elánu a uvidíte, že za chvíli u někoho zůstanete nadobro."

A měl pravdu. Budík i hodiny, už seřízení a opravení, se dostali oba dva do stejné rodiny. A jak rádi byli, že si jich váží, že podle spolehlivého budíka celá rodina vstává a v přesný čas, který ukazují hodiny odcházejí do práce a do školy.

Autorem pohádky Zuzana Zaharowska

Autorka poslala kulíškům 22 pohádek jako je 22 tarotových karet. Tohle je už druhá na kulíškovském blogu. Její pohajdy - aneb pohádky o neobyčejných obyčejných věcech jsou velmi krátké - aby děti měly možnost vyslechnout celou pohádku a pak jít spát (moje děti často usínaly uprostřed pohádky :-) ), takže jsem jim radši vymýšlela - dycky mě tak nějak napadly při uspávání. Postupně jsem zjistila, že je vlastně v nich dycky i nějaké to ponaučení :-) Já mám hodně ráda pohled na obyčejné věci z trochu jiného úhlu - tak nějak rozvíjet v rodičích i dětech představivost pro "všední den" ne jen se spoustou draků, triků a složitých zápletek. :-)

O sněhulákovi, co chtěl vidět léto

15. srpna 2011 v 22:42 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O sněhulákovi, co chtěl vidět léto

Před Jakubovým domem stála opět jako každou zimu kopa sněhu.
Ale teď už byl Jakub dost velký kluk na to, aby si z ní mohl sám postavit sněhuláka. A že se mu povedl! Koule stály pevně, pěkně malá na větší a větší na největší, maminčin hrnec na špagety mu taky slušel, knoflíky mu dal všelijaké různobarevné i různě velké, oči mu udělal z uhlíků, nos z veliké mrkve a pusu jen tak vymodeloval.

Každý den, když šel domů ze školy, povídal si Jakub se sněhulákem, co všechno se v takové škole dělá. Sněhulák mu na oplátku vykládal, co se za celý den na ulici stalo zajímavého. Nejradši měl Jakub, když mu sněhulák popisoval jak se po setmění pomalu rozsvěcují vánoční stromky v oknech a výzdoba na ulici a jak se tiše a pomalu ulice pokrývají sněhem. A sněhulákovi se zas nejvíc líbilo vykládání o létu a slunci, co svítí a zalívá svou žlutou září celý zelený kraj. V zimě se mu totiž zdála příroda moc posmutnělá.

Když už se zima pomalu chýlila ke konci a přišel únor, sněhulákovi najednou začal být hrnec na hlavě velký. Vypadlo mu z ruky i koště, které dostal k Vánocům a knoflíky popadaly na zem, kde už byla mezi sněhem vidět i bahnitá předzahrádka s trochou trávy. Kuba nevěděl jak je to možné, ale z hovorů se sněhulákem, které už nebyly tak veselé jako dřív, pochopil, že sněhulák taje.

"Chtěl bych někdy vidět jak vypadá jarní zelenkavá krajina nebo sluncem zalité léto, ale jak stoupá teplota rozpouštím se, až ze mě za chvíli bude jen kaluž, Kubo." svěřil se mu.

Kubovi bylo líto, že by si už se svým studeným kamarádem nepovídal a tak vymyslel plán. Nejprve mu dal menší hrnec na hlavu, menši knoflíky do kabátu i menší koště a sníh na něm pěkně uplácal, aby pořád dobře stál. A tak to dělal až téměř do března, kdy už před domem stál uprostřed trávníku jen malinký sněhuláček velký jak Jakubova hlava. Tohoto snehuláčka si skoval do mrazáku. Každý den ho po příchodu ze školy vyndal a pozdravil.

A uprostřed léta ho vzal k oknu v jeden velmi slunný den a sněhulák, asi jako jediný sněhulák na celém světe, viděl opravdové léto.

Autorkou: Zuzka Zaharowská

Paní Zuzka napsala pohádek pro své děti více.
Sam k nim dodává: Pohajdy - aneb pohádky o neobyčejných obyčejných věcech. Jsou velmi krátké - aby děti měly možnost vyslechnout celou pohádku a pak jít spát (moje děti často usínaly uprostřed
pohádky :-) ), takže jsem jim radši vymýšlela - dycky mě tak nějak napadly při uspávání. Postupně jsem zjistila, že je vlastně v nich dycky i nějaké to ponaučení :-) Já mám hodně ráda pohled na obyčejné věci z trochu jiného úhlu - tak nějak rozvíjet v rodičích i dětech představivost pro "všední den" ne jen se spoustou draků, triků a složitých zápletek. :-)