Září 2011

O malém jeřábu

29. září 2011 v 17:12 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O malém jeřábu

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

V jedné stavební firmě pracovalo za plotem několik jeřábů. Pomáhaly stavět moc složitou budovu, asi nějaký supermarket, co je jich teď všude plno. Byly ze železa, žluté i oranžové a skoro všechny hrozně veliké. Přenášely z místa na místo velké cihly, velké balíky a velká auta s pískem. Jen jeden byl malý. Malý modrý jeřáb, co nosil malé cihly, malé balíky a malá auta. Jak už to tak bývá veliké jeřáby se mu posmívaly, že prý toho málo unese a že daleko nedosáhne. Malý jeřáb jim záviděl jejich sílu a k čemu všemu je lidi potřebují a připadal si tam zbytečný. " Vždyť všechnu práci, co já udělám za celý den, udělá ten velký žlutý jeřáb za dvě hodiny." říkával si.

Až jednoho dne přišel do stavební firmy pán, který potřeboval jeřáb pro svou loď. Ale i když se
všechny z nich naparovaly jak mohly, žádný se mu pořád nelíbil. Prý potřebuje nějaký malý jeřábek, co by ta jeho loď unesla. To byla právě velká příležitost pro náš malý jeřáb. Pán si ho vzal na svou loď. Jedině on se tam totiž vešel a jedině ho loď unesla.

A tak se malý jeřáb plavil po světě, nakládal malé cihly, malé balíky a malá auta a všichni ho
měli rádi. Byl široko daleko jediný, nepostradatelný a šťastný.

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

O okousaném kosatci

29. září 2011 v 17:12 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O okousaném kosatci

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz


V zahradě u domku tety Přibylové byste našli spoustu rostlinek, skalniček, keříčků, kvítků... No
nepočítaně. A teta se o ně pěkně a ráda starala, to ano, ale jen o ty v předzahrádce. Na zadní dvorku,
snad o tom sama ani nevěděla, se v koutku krčil malý kosatec. Její dvě kozičky ho vždycky stihly
okousat stejně jako trávu okolo, tak rychle, že si ani nevšimla, že tam něco roste. Takové okusování, to není nic příjemného. Roky a roky ho takto okousávaly. Popravdě vám řeknu, že kosatec byl opravdu nešťastná rostlinka.

Jeden rok, bylo to zrovna v první jarní den, začalo sluníčko kosatec opět tahat zpod hliněné
peřiny. Ale ten si jen povzdechl. "Ne ne sluníčko, tento rok už ne, už zůstanu tady pod hlínou schovaný a už nepovyrostu. Už žádné okusování!"

Přešlo pár týdnů, kořínek kosatce vykukující z okousané trávy viděl jak kolem chodí kozičky a
jak nějak rozmrzele přechází po zadním dvorku i tetička. Rozhodla se udělat jarní úklid. Procházela
dvorem, tu něco uklidila, tu něco vykopala nebo uhrabala, zasadila až motykou vykopla i ten kořen
kosatce. Teta si nejspíš myslela, že je to nějaký uhynulý starý kořen a hodila jej s jiným zahradním
smetím na kompost. Sluníčko začalo kosatec přemlouvat ať vyroste ať vykvete, že ještě není úplně
pozdě. A jaro je v plném proudu. Pár dní tam kořínek kosatce vleže pod posekanou trávou přemýšlel. Sem tam kouknul ven a všiml si že tam žádné kozičky nechodí, že je teta ke kompostu nepouští, aby ho nerozvrtaly. To už ho nemusely sluneční paprsky dlouho pobízet. Vadnoucí trávou prostrčil pár výhonků, zapustil nové kořínky a už se na něm začaly dělat i listy.

Za pár dní, když přišla teta Přibylová ke kompostu něco vyhodit, nevěřila svým očím, že jí na
kompostu nejen něco roste, ale dokonce i kvete. Květy kosatce ještě nikdy neviděla jak rychle mu
pupeny kozičky vždy snědly. Byly půvabně žluté a zvláštně kudrnaté a nejzvláštnější byly na kosatci listy. Protože je léta a léta kozy okusovaly měl je moc roztomilé, malé, jaké nikdy na žádném jiném kosatci ani v předzahrádce neviděla.

Pohádka by mohla už končit. Kosatec přesadila do předzahrádky a tam byl konečně spokojený.
Ale to nebylo všechno! Sousedé, co okolo chodili, prosili tetku Přibylku, ať jim dá nějakou odnož
nebo kořínek z toho kosatce, protože takhle hezký neviděli. Až se po pár letech tetička rozhodla, vzít jej na výstavu do Věžek u Kroměříže. Kosatec by se už nikdy nechtěl na dvorek ke kozičkám vrátit, to ne, ale také dobře věděl, že tu první cenu co vyhrál, vyhrál díky jejich několikaletému okusování. A odnože toho kosatce se můžou prodávat a řízkovat a množit dál a dál a kozlíkových kosatců, jak je teta nazvala, bude čím dál víc.

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

O perníkovém koníčku

29. září 2011 v 17:11 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O perníkovém koníčku

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

V městě Pardubicích měl svou malou firmu na výrobu perníků jeden pan perníkář. Byl zrovna
předvánoční čas a tak se v jeho dílně pilně pracovalo. Vykrajovalo, peklo a zdobilo. Pan perníkář
osobně zdobil ty největší perníky, aby byly taky nejhezčí. Jednoho večera už byl ale opravdu unavený a oči se mu nad titěrnou prací zavíraly, až se stalo, že jednomu perníkovému koníčku zamazal zadní nožku celou od bílé polevy. Bylo mu to líto, protože jinak se mu zdobení moc povedlo. Koník byl celý jen s bílou polevou, měl hezkou hřívu, jiskřivá očka a sedlo i s malým třmenem. Jen ta noha, celá bílá. Co teď s tím? Nezbývá než ho vyhodit.

V ospalosti, kdy se perníkáři před očima míhaly hory bílé polevy a kopce mouky se mu v této
podivné cukrové krajině zjevil skřítek. Trpaslík, samozřejmě celý z perníku a prosil perníkáře, aby
koníka vzal zítra na vánoční trhy s sebou s ostatními, že prý se určitě prodá. Ale neprodal. A ani další den. Příštího dne, když všichni pracovali na další várce cukroví se mu večer zjevil zas.

"Ne, nevyhazuj ho, potřetí, naposledy ho vezmi s sebou", prosil opět skřítek, " zítra už ho jistě
prodáš." I tentokrát perníkář poslech.

Den ubíhal jako vždy. Nejprve se prodaly barevné perníčky, pak dvoubarevné a nakonec zbyly
ty s bílou polevou i s našim koníčkem. K večeru, ale přišel ke stánku smutný chlapeček s tatínkem.
Najednou se mu rozzářila očka a povídá: " Tati, prosím tě kup mi tam toho koníčka. On má nožičku
celou bílou, jako se sádrou. Stejně jako já!" Koně opravdu koupili a chlapec si ho vystavil v pokojíčku na stůl.
Perníkář byl spokojený, že nemusel perníček vyhodit a navíc, že tím udělal radost chlapečkovi,
který už si myslel, že se zlomenou nohou Vánoce nebudou tak veselé jak bývají.

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

O žirafě s kapsičkou

29. září 2011 v 17:11 | Zuzka Zaharowska |  HRAVÉ POHÁDKY
O žirafě s kapsičkou

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

V divočině, v horké savaně žila žirafa s kamarádkou kravičkou africkou. Dlouhé horké dny trávily poleháváním poblíž svých stád pěkně ve stínku, nebo s nimi putovaly za vodou i dlouhé hodiny, potom si ale užívaly bahenních koupelí a pošťuchování se slůňaty. Při vší té zábavě vůbec netušily, co se zrovna děje v zoo u města spousty kilometrů na jih.

Jedné hodně parné noci tam přivezli několik klokanů, do úplně nového klokaního výběhu.
Letadlem až z daleké Austrálie. Po takové cestě bylo společenství klokanů hodně utahané. Všichni dospělí už se těšili konečně do výběhu na jídlo a spánek. Ne tak mláďata! Ta dlouhou cestu prospala v kapsách maminek, co klokaní maminky na bříšku mají. Hopy hopy a noc ne noc, rozskákala se klokaňátka prozkoumat svůj nový domov. Nic se ale nemá přehánět a jak byl tak klokánek Adam až
příliš rozverný a rozskákaný ani si nevšiml, že už skáče pryč z ohrady, pryč ze zahrady, do divočiny.
Když zjistil, že se ztratil, snažil se skákat zpět co mu nohy stačily a málokdo by uvěřil, jak dlouhou
štreku malý klokánek uběhl. Vydal se ale špatnou cestou a ani do rána se domů nedostal. A ani do druhého rána a ani do noci ne, no a usnul schoulený v měkké trávě.

Veliké oči se na něj kulily a čísi vlhký čumák ho očuchával když se ze spánku probouzel. "Je čas k jídlu a ty nám tady na něm spíš, veverko! Odkud si? Slez dolů veverko ať si té trávy můžu dát.
Ty trávu nejíš? Chceš nějaké oříšky? Nejsi ještě moc malá veverko abys tady byla sama?" "To není veverka." " Proč by to neměla být veverka, vždyť trochu vypadá jak veverka! Co by to bylo jiného než veverka? I když úplně to jako veverka nevypadá, to je pravda kravičko." Takhle nad ním drmolila žirafa když ho s kravičkou kolem oběda objevily."Já jsem klokánek." "Klokánek? Klokánek nic není. O takové věci jsem nikdy neslyšela a že já už slyšela...." "Klokan je zvíře, žirafo, tak jako my. I když pravda zvíře Australské a sem do Afriky nepatří." Poučila žirafu kravička. To se naučila od zvířat co sem tam ze zoo utekla. "Já jsem se ztratil a nemůžu najít maminku, ani náš nový výběh. Jsem hladový a stýská se mi po kapsičce..." začal pofňukávat klokánek. "Kapsička, co zas má být tohle? Kapsička..." rozpovídala se zase žirafa. S žirafkou byla každá debata na hodně dlouho.

Dohodli se, že to nepůjde jinak, než že se o klokánka postarají společně. Kravička mu dala pořádně napít mléka, ale kde sehnat takovou kapsičku? Nedaleko od místa jejich setkání, u velkého
baobabu, žil dikobraz, jeden z těch co kdysi taky ze zoo utekli. Vědělo se o něm, že toho poznal mnoho ze světa lidí, za ten čas, co mezi nimi strávil, a tak se vydali pro radu za ním. Po delším drbání v bodlinách se zcela mlčky zamyslel, jednu z nich vytrhl a pustil se do náramně zajímavé práce. Žirafa, kravka i klokánek mu s údivem koukali pod ruce jak cosi střihá, šije, sem tam mu vypomohl starý štír a za pár chvil byly na světě!! Úžasné strakaté montérky pro žirafu s velikánskou kapsou na bříšku.

"Tak tady máte kapsičku," bylo jediné co dikobraz řekl. Žirafka si je oblékla, klokánek se do kapsičky pěkně stulil, trochu se tam zavrtěl, pak si dal mléka od kravičky a šel se i s nimi rochnit za
slůňaty do bláta... No byl to den plný nových věcí a zážitků, kdy začalo nové kamarádství."Ale klokánku až teda jako budeš velký, že mi to teda řekneš, že už jsi velký, ať tě jako nemusím nosit
napořád, brzy budeš pěkně těžký, stačí když mi řekneš žirafko já už jsem velký, už mě nosit nemusíš a já ne že bych tě nenosila ráda ale nosit tě pak už nebudu až budeš veliký, protože to víš, že jeden si
chce taky někdy odpočinout a mít svůj klid a chce být sám užít si ticha a relaxace, takže když už to nebude nutné abych tě nosila, protože už tedy budeš velký, že..." povídala a povídala ten den až úplně do noci žirafa s kapsičkou do tichého oddechování klokánka Adama a kravičky.

Autorka: Zuzka Zaharowska, lektorka kurzů průvodcovství rodičovstvím, publikuje na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

O žárlivém dni, spanilé noci a puklém srdci slunečního boha

25. září 2011 v 21:51 | Lúmenn |  HRAVÉ POHÁDKY
O žárlivém dni, spanilé noci a puklém srdci slunečního boha

Napsala blogerka Lúmenn http://lumenn.blog.cz/

Náš příběh se odehrává v dávné době, kdy sluneční bůh brázdil oblohu od východu k západu a od západu na východ, nikdy nemizel za obzor a tak na zemi bylo stále světlo. Lidé spali, kdy chtěli, nebáli se divokých zvířat, která se k nim nemohla za světla nepozorovaně přiblížit, stále viděli na ostatní a protože před sebou neměli co skrývat, neexistovaly sváry a nepřátelství.
V těchto nádherných časech žili na zemi ještě čarodějové, kteří ovládali mocná kouzla, kterými pomáhali lidem. Jedním z nich byl i Den. Den byl starý muž, velice moudrý, ale také upjatý a nevrlý. Měl za ženu mladou dívku jménem Noc, která se mu kdysi, snad okouzlena jeho moudrostí, zaslíbila. Nyní však smutně bloudila prosluněnými zahradami a lesy, s prázdným a vyprahlým srdcem, osamělá a znuděná. Den byl zalezlý v jejich domě a opět mudroval nad starými svitky a knihami a své krásné mladé ženy si nevšímal. Jedinou společností jí tak byla v osamělých chvílích kočka, ale i ta teď pobíhala kdo ví kde. Noc ronila slzy nad svojí samotou a ponořena do nešťastných myšlenek kráčela krajinou a ani si nevšimla, že sluneční bůh, plující v zářící loďce po obloze, se na ni už hodnou chvíli z výšky dívá a nemůže odtrhnout zrak.
"Krásná dívko," uslyšela za sebou náhle líbezný melodický hlas. Otočila se, ale nikoho neviděla, přestože louka, po které kráčela, byla dokonale ozářená sluncem. Pak ji napadlo pohlédnout nahoru, ale hned rychle odvrátila zrak a padla na kolena - protože zírala do tváře samotného slunečního boha.
"No tak," řekl tiše, ale zvučným hlasem bůh. "přede mnou nemusíš padat na zem. Jsem možná bůh, ale cítím se stejně osaměle jako ty. Jsi krásná, že i moje záře je proti tobě jen blikotavé světlo skla vedle rozzářeného diamantu, avšak tak smutná, že jsem neodolal a musel slétnout níže a zeptat se, proč?"
Noc byla celá uzardělá, že smí mluvit se samotným bohem, ale byl k ní tak laskavý a milý, že se brzy rozpovídala o svém starém muži, o samotě a nudě, kterou prožívá a bůh se usmíval a byl šťasten, že má na své dlouhé pouti tak půvabnou společnost. Noc kráčela po zemi a bůh nad ní plul ve zlatavé loďce a povídali si, až došli k západní hranici země Slunce.
"Co je za ní?" zeptala se zvědavá Noc.
"Země tmy," odpověděl bůh. "Do ní mé paprsky neproniknou a není tam vidět ani na krok. Žijí tam podivná temná stvoření a nikdo se nikdy neodvážil tam vejít. Pojď, zde má pouť končí a já se navracím zpět až dopluji zase k východní hranici a tak to bude až do skonání věků."
"Je mi líto, že jsi na své cestě tak osamělý," zašeptala Noc.
"Chtěla bys mi dělat společnost?" otázal se bůh a slétl tak nízko, že se mohl dotýkat Nociných vlasů. Jeho dotek však nepálil, byl něžný a příjemný, takový, jaký Noc nepoznala za celý život.
"Nemohu s tebou zůstat," řekla Noc a tvář jí posmutněla. "Musím se vrátit ke svému muži, čaroději Dnovi, jistě už mne očekává."
"Jsem bůh," zaškaredil se její zářící společník. "A čaroděj mi nemůže bránit, abych byl se ženou, do které jsem se zamiloval. Má drahá, řekneš-li ano, vezmu tě do své sluneční loďky a budeme se plavit spolu nebeskou bání až navěky."
"Ano," zašeptala Noc. "Chci s tebou putovat nad zemí a být světlem pro všechen lid. Ale než odejdu od Dna, chci se ještě naposled podívat domů a rozloučit se s tím místem, které už nikdy nenavštívím."
"Ovšem, má lásko," svolil bůh. Pak usadil Noc do své lodě a pluli po obloze až nad město, kde žil čaroděj Den. Tam vysadil dívku na střechu jejího domu a domluvili se, že než bůh doletí k východu a zpět, bude na něj čekat zase zde.
Bůh se vznesl a jeho záře se vzdálila. Noc sešla po schodech do domu a tiše proklouzla do svého pokoje. V tuhle dobu Den spával ve své pracovně a tak si chtěla jen vzít pár věcí a rozloučit se s kočkou, svým jediným věrným společníkem. Ale sotva vešla do pokoje, zkoprněle se zastavila. Den stál uprostřed místnosti, mračil se a z jeho očí sršely blesky.
"Ten zářící blázen! Ten zlatý pitomec! Bůh? Pche! Cucák v ohnivé loďce mi nebude krást mou ženu! Všechno vím, všechno jsem viděl, myslela sis, že na to nepřijdu? Ty jsi moje, rozumíš?" Den zuřil. Máchal rukama a rozbíjel nábytek mohutnými kopanci. Ubohá noc se třásla a její kočka jí celá vyděšená skočila do náruče.
"Chci odejít se slunečním bohem," řekla nakonec dívka slabým hlasem. "Milujeme se."
"Tak ty chceš odejít?" zasyčel čaroděj. "Tak vy se milujete?" zaječel. "To nedovolím!"
Den rozpřáhl ruce a zamumlal zaklínadlo. Noc, stále držíce kočku v náručí, se roztočila dokola. Cítila jakoby ji něco unášelo do dálky. Obraz pokoje slábl a na její oči padla poprvé v celém jejím životě tma. Nic neviděla. Jen svírala kočku ve své náruči a nehybně stála ve tmě. Nevěděla, kam ji Den zaklel, ale v hloubi duše slyšela hlas: "Jsi na temné straně světa. Tady je tma, stvůry a strach. Tady zůstaneš na věky, protože jsi milovala slunečního boha."
Sluneční bůh mezitím připlul až nad čarodějův dům, ale jeho láska na střeše nečekala. Místo krásné Noci stál na střeše čaroděj Den, mračil se a měřil si boha opovržlivým pohledem.
"Čaroději!" zahřímal bůh. "Vzal jsi mi, co mi patří. Kde je Noc, má vyvolená?"
"Ne, sluneční bože," odpověděl ostře čaroděj. "Ne já, ale ty jsi mi vzal to, co mi patří. Chceš vědět, kde je má žena Noc? Leť na západ a spatříš ji!"
Bůh vyrazil a jeho loďka byla jako zářící šíp, který hřímal a sršel plameny. Lidé se skrývali a padali k zemi před tím hlukem a žárem. Když sluneční bůh dorazil až k západní hranici země Slunce, prorazil temnotu svým zrakem a uviděl, že na vyprahlé pláni plné kráterů a popela, stojí Noc, jako vytesaná do kamene a okolo jejích nohou se motá malá kočka.
Zařval tak mocně, že se otřásla celá země. Zařval podruhé a otřásla se srdce všech, kteří někdy spáchali něco špatného. Zařval potřetí a otřásl se jen jediný dům v celé zemi - dům čaroděje Dna. Starého muže zavalily kameny a trámy a on zůstal v krvi ležet pod sutinami.
Sluneční bůh posílen svou láskou prolomil hranici světla a tmy a letěl nad temnou krajinou, poprvé za celé počítání času ji ozářil světlem, až doletěl k Noci. Jaké však bylo jeho zklamání, když zjistil, že dívka je vážně vytesaná do kamene a jen kočka, překvapená z náhlého světla mhouří žluté oči a zírá do Slunce.
Bůh se rozletěl zpět ke Dnovu domu a jestli předtím letěl jako ohnivý šíp, teď byl jen horoucí šmouha na obloze. Tak pálil, že se vypařily mnohé řeky a jezera a zakryly jeho hněv parou, tak rychle spěchal, že se kolem něj zvedl uragán a proháněl se nad pohořími, lesy i vesnicemi lidí. Nakonec dorazil až k domu čaroděje, který před chvílí zbořil svým řevem.
Nalezl starce pod sutinami a vytáhl ho. Den byl celý zkrvavený, ale ještě sípavě dýchal. Sluneční bůh s ním zoufale zatřásl a Den otevřel oči. Vyplivl krev a zašklebil se. "Kde je?" zařval bůh. "Kde je Noc? Hledal jsem ji ve tmě, ale není tam! Kam jsi ji ukryl, řekni, čaroději!"
"Hlupáku," zasípal čaroděj. "Hloupý zamilovaný blázne! Copak to nechápeš? Ona je tma!"
"Ona…je...jak jsi mohl? Jak jsi mohl?" sluneční bůh třásl s čarodějem a z očí mu stékaly jiskřící slzy.
"Chtěl jsi mi ji sebrat," vykašlal Den další chuchvalec krve a oči se mu obrátily v sloup. Pak se ale na boha zahleděl zarudlýma očima. "Teď jsem ji vzal já tobě. Navěky!"
"Ne, to nesmíš!" zakvílel bůh. "Vrať mi ji. Vrať ji do světla!" Bylo však již pozdě. Čaroděj zemřel a nikdo jiný na světě neměl tu moc zlomit jeho kletbu. V tu chvíli puklo slunečnímu bohu srdce a jeho úlomek se dokutálel až na noční stranu světa. Odrážel se v něm zlomek boží záře a pohladil smutnou tmu, kterou teď byla Noc. Za čas se mu začalo říkat Luna a její světlo přitahuje všechny milence a taky kočky - tvory, kteří jako první začali žít ve tmě, aby uctily památku Noci.
A co Den? Ani on neunikl svému prokletí. Jeho duše zůstala zakotvená ve světlé části světa, stejně jako duše Noci byla navěky zakletá do té temné. Sluneční bůh nepřestával putovat ve své loďce a stíhal tmu, která mu však stále unikala. Světlo Dne a tma Noci se střídaly na zemi tak, jak bůh plul nad krajinou a vždy na kratičký okamžik se světlo a tma smísilo, jakoby se Noc se slunečním bohem políbili, než bůh odplul roznášet světlo dál a krajinu pohltila Noc. Této chvíli se později začalo říkat soumrak a červánky, jež ho doprovází, značí, že Den se hněvá a zuří, protože láska zvítězila nad jeho kletbou a i když je sluneční bůh a Noc každý jinde, přesto jsou spolu a tak to bude na věky.

Napsala blogerka Lúmenn http://lumenn.blog.cz/

Dopis od Kulíška

21. září 2011 v 8:45 | Petra Šolcová |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Dopis od Kulíška

Byla tichá vánoční noc. Za oknem tančily bělounké vločky, které zvolna dopadaly na sněhový koberec. Venku zářilo tisíce drobných barevných světýlek. Průvan přinesl do malé místnosti závan skořice a vanilky. Mladá žena se vyčerpáním schoulila v křesle, zabalená do hřejivé deky a než zcela upadla do hlubokého spánku, zaslechla z dálky první tóny písně Narodil se Kristus Pán...
Zdál se jí velmi živý sen. Do klína jí spadl dopis a ona začala číst. Stálo v něm:

,,Milá maminko,

...vím, že Ti pan doktor spočítal, že se ještě nemám narodit....a odpusť, že jsem Tebe i tatínka tak vystrašil...., ale prosím, věř mi, bylo to nezbytné. Mám tady na Zemi velký úkol a potřeboval jsem to stihnout do Vánoc. Nepamatuji se teď sice přesně proč, ale vím, že to tak mělo být a není to opravdu Tvoje vina. Vím, že jsi teď tady u mě, maminko, a i když jsem tak maličký, věř, že jsem v pořádku. Vím, že Tě mám moc rád. Přeji krásné Vánoce Tobě i tatínkovi......"
Tvůj Petřík

PS: ,,Vím, že v novém roce nám spolu bude krásně!"

Žena se ze spánku usmívala.....,,z růže kvítek vykvet nám, radujme se".....doznívalo a venku se dalo do pěkné chumelenice...

Přesně za rok už věděla, že Petřík měl pravdu. Je jim krásně....Obzvlášť teď, drží se za ruce a pozorují spícího chlapečka. Pěkně přibral, vyrostl tak, že mu ze zašitého pyžámka málem kouká paleček, usnul na bříšku, znaven dlouhým vánočním dnem. Za oknem tiše padá sníh...


Autorkou: Petra Šolcová, novinářka a laktační poradkyně, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Cukrářská pohádka

19. září 2011 v 13:24 | Mami |  HRAVÉ POHÁDKY
Cukrářská pohádka

Na rohu Spálené a Napoleonkovi ulice stála kdysi malá cukrárna. Moc lidí tam nechodilo, protože zdejší pekař a cukrář Vítek byl známý neurotik a popleta. Do kávy někdy hostům omylem nasypal sůl místo cukru a při zdobení dortů se mu tak třásly ruce, že měl všechny šlehačkové zákusky zamazané.
Ne, že by se Vítek nesnažil, ale zkrátka se mu dílo nedařilo a při obsluhování významnějších hostů vždy zpanikařil a všechno popletl.
Jednou po práci seděl nešťastný vzadu v kuchyni a zvažoval, zda nemá krámek raději zavřít a vydat se do světa za jiným řemeslem. Truchlil a bědoval, až probudil skřítky Cukrníky, kteří se k němu nastěhovali minulý měsíc z kavárny na Dolním náměstí, když narychlo utíkali před povodní. Vítek o nich dosud neslyšel a ani žádného z nich neviděl. Cukrníci nebyli větší než cukrová homole, ale zato byli pracovitější, šikovnější a mlsnější než sto cukrářů a pekařů dohromady. Za jeden jediný den dokázali upéct, uvařit a usmažit tolik cukrářských dobrot, že by se po nich mohly olizovat všechny děti na celém světě.
"Proč naříkáš, nepotřebuješ pomoct?", zeptal se jeden z Cukrníků a upravil si bílou kuchařskou čepici na hlavě, aby dodal své postavě na vážnosti.
Vítek se zakoktal: "Kkkkdo jste a cccco tu děláte?"
"No néé, tys o nás ještě nikdy neslyšel?", podivil se skřítek. "Na našich čokoládových trubičkách se šlehačkou si pochutnávají paničky až ve Vídni. Cukr, káva - export, import - Cukrníci a spol. Cukrářský servis všeho druhu, 24h k vašim službám."
"Vy byste mi opravdu chtěli pomoci?", zeptal se opatrně Vítek a v očích mu svitla jiskřička naděje.
"Se zárukou, pane!", zvolali Cukrníci a dali se do práce.
Nejprve vysmejčili a uklidili kuchyň, srovnali všechny potřebné ingredience do polic, a pak se rozdělili do několika skupin. Vyndali mísy, vařečky, hrnce, kastroly, plechy, metly, šlehače, lžíce, nože a válečky a začali připravovat těsta, krémy, polevy a náplně do svých cukrářských lahůdek.
Vítek se nestačil divit: "Jak vám to jde všechno tak hbitě od ruky, a s jakou radostí a nadšením společně pracujete?!"
Cukrníci se jen zasmáli a zazpívali mu svou písničku:
"Když si na-ří-káš, že špat-ný den máš, pří-te-le své-ho za-vo-láš. Pří-tel ti po-ra-dí, bo-líst-ky za-hla-dí a svět je ná-hle pří-jem-nýýý."
Cukrář Vítek chvíli poslouchal a pak se k malým skřítkům přidal. Vařili, pekli a smažili společně, pomáhali si a spolupracovali, a když přeci jenom něco popletli, zasmáli se a zanotovali si veselou písničku.
Do cukrárny na rohu Spálené a Napoleonkovi ulice přicházelo stále více spokojených zákazníků. Vítek již nebyl tak nejistý a na své hosty se zvesela usmíval. S postupem času chtěl každý, kdo zavítal do městečka, ochutnat jeho minizákusky a minidortíčky a lidé se obdivovali jeho pečlivému cukrářskému umění až na samém konci světa.

Autorkou blogerka Mami http://mlecny-bar.blog.cz/

O veverce na Měsíci

18. září 2011 v 12:40 | Punerank |  Pohádky o zvířátkách
O veverce na Měsíci

"Rohlíčku, Rohlíčku", zajásala holčička. "Víš, čemu já věřím?"
"Čemu, jen mi to pověz, jsem přece tvůj nejlepší kamarád!
Já, veverka huňatá, s ocáskem zahnutým a ouškama našpicovanýma, jsem velice zvědavý!"
"Věřím tomu, že si v noci hračky povídají..."
Veverka Rohlíček se opatrně nadechl:
"Ty jsi mě slyšela?"
"Hmmm, slyšela..."
"Ale já jsem vážně nežaloval!"
"To přece vím, byl jsi trochu smutný, viď?"
"Smutný a zasněný zároveň... Koukal jsem se z okna a když jsem ho spatřil... To byl náramný pohled, zářící kolotoč!"
"I ty můj popleto huňatý, to nebyl kolotoč!!!"
"A... a co to teda bylo?"
"Přece Luna, paní noci, píše se v básničkách - byl to obyčejný Měsíc a díval se z nebe na zem!"
"Obyčejný Měsíc? To neříkej! Nic a nikdo není obyčejný, ani to zářící kolo v okně... Kdyby byl obyčejný, mohl bych ho mít...
Já jsem jen neobratný plyšák, neumím malovat, nedokážu otevřít okno a to kolo pozvat do pokoje!"
Holčička se šťastně smála!
"Rohlíčku můj zlatý, jak jsi rozverný... Víš ty co? Vymyslím ti překvapení!"
Položila měkkoučkou veverku do peřin a běžela pryč...
Rohlíček spokojený, že se mohl svěřit usnul...

Holčička tahala maminku u plotny za sukni...
"Maaamiii, maaamiii?!"
"Chceš se spálit, trdlo? Neslyšela jsem tě ani přijít... Jaký nápad ti v hlavě vyrostl tentokrát?"
"Mami, já nemám hlad... Teď nutně potřebuju potěšit Rohlíčka, určitě nebude dlouho spát... A v noci už je pozdě..."
"Ahaaa, tak mi to rychle pověz a pospěšme si!" - usmívala se maminka, už tyhle hry dobře znala!
Chtěla si dítě posadit na klín, že je vyslechne, malá ji však táhla netrpělivě ke skříňce s šitím a látkami.
"Najdi samet, radila dychtivě... A umíš ušít kolo? Dokážeš to, že jo? Seš přece velká, mami!
Přinesu zatím malý polštář, to bude náplň, víš!"
"A ještě potřebujeme pěknou pusu, oči a nos," volala z dálky...
"A knoflíky, aby měsíc nevyklouzl a nepřestal se smát," dodala maminka s pobaveným povzdechem:)
"Když dovolíš, vyndám buchtu z trouby a dám se do práce!"
A zatímco se společně probíraly pestrýmy ústřižky a hledaly správnou nit, sluníčko začalo zývat!
"Mami," zaváhala holčička...
"Nemůže se Luna zlobit? Přijde ještě?"
"Já, chtěla jsem jen..." - vzdorně si setřela slzu z tváře...
"Co tě to napadá, blázínku! To ona přijde, je to její úkol. Ráda pozoruje tisíce malých světů, jako je tenhle náš."
Spolu se lehce dotýkaly prsty sametového výtvoru, který ležel na stole...
"Je to takhle správně, slečno? Bude mít tvůj Rohlíček radost?"
"Ani nevím, mami, on nemá o ničem tušení," škádlila holčička maminku... Dala jí v rychlosti pusu a pustila se do buchty... Přímo nad pekáčem... Na stole přece není místo:)
Ještě hrnek čaje a dobrou noc... popadla naducané kolo, které jí zaplnilo náruč a běžela do pokoje!
Odložila ho jen nakrátko, vklouzla do pelíšku, něžně zvedla veverku a stulila se s ní na svůj měsíc...
Myšlenky se jí rozběhly do všech stran, víčka se klížila, docela zapomněla loudit na mamince pohádku...
"ahoj," ozvalo se tlumeně!
"Já jsem tam vážně byl, tam strašně daleko, na Měsíci! Představ si, že měl i obličej a smál se na mě!"
Holčička odpověděla něco lidem nesrozumitelného... Maminka stála tiše ve dveřích a jen si potěšeně pomyslela:
"Zase jsem málem spálila večeři... Poslouchám svou dcerku, jak se baví s hračkami... A jenom pánbůh ví, co mě čeká zítra:)"

Autorkou Punerank http://punerank.blog.cz

Igráčci v krabici

17. září 2011 v 22:04 | Mami |  HRAVÉ POHÁDKY
Byla jednou jedna bílá papírová krabice a v té krabici žili dva igráčci. Nevěděli, proč a jak se tam ocitli, a tak si celý den jen hráli. Když si dost vyhráli s tím, co je obklopovalo, počali snít o životě za stěnou krabice. Vymýšleli si jiný, barevnější svět, krásnější, živější.

Jednoho dne se rozhodli, že se pokusí z krabice uniknout. Nakupili všechny hračky na hromadu a přelezli přes okraj. Krabice však byla příliš vysoká a jeden z igráčků se při dopadu rozbil na kousíčky. Druhý igráček byl moc smutný, zoufale se snažil spojit jednotlivé dílky k sobě, ale nepodařilo se. Trvalo mu ještě chvíli než se vzpamatoval a začal se rozhlížet kolem sebe.

Místnost, ve které stál, měla čtyři stěny, stejně, jako jeho bílá papírová krabice, lišila se jen na jedné straně, kde byly prosklené dveře. Igráček zamířil tím směrem, dveře se samy otevřely. Vešel na dlouhou, temnou chodbu, ze které vedla střídavě na levou a pravou stranu spousta podobných dveří. V žádné z místností však neviděl nic zajímavějšího, barevnějšího, krásnějšího, živějšího než byl jeho druh, nebohý igráček. Došel až na konec chodby a zastavil se před posledními dveřmi, které na rozdíl od ostatních nebyly průhledné. Zatajil dech a zavřel oči. Dveře se rozestoupily. Když je pak zase otevřel, užasl, spatřil velikánskou prosvětlenou halu, ve které byla spousta krabic a strojů, které montovaly z malinkých částeček podobné figurky, jako byl on sám.

Zaradoval se. Příliš se nerozhlížel a běžel ihned nazpátek, aby sesbíral rozbité kousky svého přítele a pokusil se je vložit do kompletovacího stroje. Povedlo se. Hbitá ramena průmyslového zařízení složila igráčka dohromady a oba dva se pak nechali zabalit do té nejbarevnější krabice...

Autorkou blogerka Mami. K této pohádce najdete dva videoklipy a komentáře na jejím starším blogu zde. Aktuálně Mami publikuje na svém novém blogu Mami a my a blogu Mléčný bar U dvou

foto Edith Holá

Nemocniční pohádka

17. září 2011 v 21:58 | Signoraa |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Pohádka z nemocnice

Napsala blogerka Signoraa http://signoraa.blog.cz/

Úvod
Martínek a Max

Nad postýlkou svítilo namodralé světlo a lehce šuměly zvláštní bytosti, které měl Martínek kolem sebe. Neznal je, ale věděl, že jsou tu proto, aby hlídaly, jak dýchá a měřily jeho teplotu. Říkával jim strážci.
Ležel a najednou slyšel zvláštní zvuk. Nebyli do jeho strážci, ale něco úplně jiného, neznámého. To něco se blížilo k postýlce, ve které ležel. Zvedl hlavu, aby se podíval. U postýlky stál někdo v bílém, ale pan doktor to nebyl. Ten někdo si ho prohlížel svými pátravými očky.
"Kdo jsi?" zeptal se Martínek
"Já jsem Max."
"Maxi a ty jsi taky pan doktor?"
"Ne, já jsem laboratorní myšák Max a už hodně dlouho bydlím v téhle nemocnici".
"Ty máš ale zvláštní jméno, Max."
"To víš, to je proto, že jsem tak malý a větší už nebudu. Mám proto alespoň velké jméno."
"Aha, to já jednou budu hodně veliký, možná jako táta. Ale když jsem se narodil, byl jsem taky hodně malý, skoro jako ty."
"Opravdu?" zeptal se Max, oči mu zasvítily a pod fousky se usmíval.
"No, opravdu a proto jsem vlastně tady. Vždycky když jsem nemocný, tak musím spinkat tady. A někdy je mi smutno, že jsem tu sám." Martínek si hřbetem ruky otřel slzičku, která mu stékala po tváři . "Stýská se mi po domově. Maminka mi říkává Palečku, ale já se jmenuju Martin."
"Nebud' smutný Martínku, já u tebe zůstanu a budu ti vyprávět ."
"A o čem, Maxi?"
"Třeba o téhle nemocnici. Tady se dějí věci, to bys koukal. A taky o tom, že tě už hodně dlouho znám".

Martínek se pohodlně opřel a začal poslouchat Maxovo vyprávění.

I.
Max

Max se narodil myší mamince Madlence, spolu s pěti sourozenci. Narodil se a byl ze všech malých myšek úplně ten nejmenší. Možná proto ho maminka pojmenovala Max. Bydleli v domě u starého pana Nováka. Jejich domeček byl kulatý, vypadal jako obrácená miska. Ale nebyla to miska, byl to nějaký zvláštní ořech a ani maminka Madlenka neznala jeho jméno. Kolem zahrady bylo sklo a Max, když trochu povyrostl, díval se skrz něj a viděl ještě několik podobných domečků s dalšími myšími maminkami a jejich dětmi. Jak rád by je poznal, jak rád by se s nimi kamarádil.
Max rostl a učil se od maminky všem myším dovednostem. Už nebyl nejmenší myška. Vyrostl z něho pěkný myší kluk a svou šikovností překonával své sourozence.
Jednoho dne přijela k panu Novákovi návštěva. Myšky ze svých skleněných zahrádek pozorovaly, co se bude dít. Pán se silnými brýlemi obcházel myší zahrádky za skly, něco si brumlal a psal do notýsku.
Potom se vrátil k panu Novákovi a dlouho si povídali.
Druhý den přijelo k domku pana Nováka auto. Vystoupil z něho pán s brýlemi, šli k myším zahrádkám s ořechovými domečky a pan Novák podával obrýlenému pánovi myšky.
"No, konečně", řekl si Max. "Konečně poznám i další myší kluky a holky, kteří bydleli ve vedlejších zahrádkách". Maminka Madlenka pohladila Maxe a jeho bratra a řekla jim, že jedou spolu do jiného, většího domečku a tam budou pomáhat lidem.

II.
Max v nemocnici

Auto s myškami přijelo před velikou bránu a zastavilo. Z okénka u brány vykoukl pan vrátný, podíval se na obrýleného pána a pozdravil. "Tak máme zase nové nájemníky, že?"
Pán s brýlemi přitakal a pokračoval v cestě k velkému domu. Odnášel přepravky s myškami a ty pak pouštěl do jedné veliké myší zahrady s ještě větším domečkem, než Max znal. Po cestě sem se Max seznámil už s několika myšími kluky a holkami, ale stále nevěděl, co se bude dít. A hlavně, maminka říkala, že bude pomáhat lidem. Ale jak? Vždyt' je tak malý? Ani ostatní myšky nevěděly, co se bude dít. Myšky dostaly jídlo, které Maxovi moc chutnalo a přišla noc.
Max spal neklidně a stále přemýšlel, jak může on, malý myšáček někomu pomoci. "Copak mám nějakou sílu?" "Copak umím nějaké lidské dovednosti, abych pomáhal?"
Ráno přišli k myší zahradě lidé v bílých pláštích a několik myšek si vybrali. Max pozoroval, co se bude s jeho novými kamarády dít. Moc toho neviděl, jen si potom všiml, že myšky spí v jiných domečcích.
Druhý den znovu přišli lidé v pláštích a znovu si vybírali myšky. Max stále zůstával ve velké zahradě, ale jeho bratr už byl vybrán, aby pomáhal lidem. Max mu záviděl, bratr bude pomáhat a já zůstal tady v zahradě. Večer, když všechno utichlo , se Max rozhodl. Půjdu se za bratrem podívat, abych věděl, jak pomáhat lidem.
Přemluvil několik myších kluků a holek, aby mu pomohli a povedlo se. Překonal s jejich pomocí první velkou překážku a byl venku z myší zahrady. Opatrně a tiše našlapoval , až došel k domečku, kde spal jeho bratr. "Bráško, vstávej!" Maxův bratr si protřel oči. ""Kde se tu bereš Maxi?" "Přišel jsem se tě zeptat, jak pomáháš lidem."
Maxův bratr mu vysvětlil, že mu lidé v bílých pláštích dali nějaký nový lék a ted' budou zkoumat, jak účinkuje.
Maxovi se to moc líbilo a už se těšil, jak bude také tak pomáhat. S bratrem se rozloučil a tiše šel zpátky k myší zahrádce. Zavolal na své kamarády a chtěl, aby mu znovu pomohli zpátky do zahrady. Kamarádi ale byli uvnitř, Max venku a navíc sám. Zkoušel to a chtěl se vrátit, vždyt' chce taky pomáhat.
Nešlo to a po mnoha marných pokusech si Max našel malou skulinku pod stolem a tam unavený usnul.

III.
První setkání

Ranní slunce zašimralo Maxe na čumáčku. Chvilku měl ještě zavřené oči, ale pak je pozvolna otevíral a přemýšlel, kde to vlastně je. Chvilku to trvalo, ale pak mu došlo, že včera večer odešel z myší zahrádky za bratrem a už se mu nepovedlo se dostat zpátky. A navíc, v bříšku mu ukrutně kručelo, jaký měl hlad. Co ted'? Šel se opatrně podívat zpátky k myší zahradě, kamarádi i jídlo bylo uvnitř, ale tady nebylo vůbec nic. Znovu se šel podívat na svého bratra, aby mu poradil. Bratr si také nevěděl rady a tiše se ptal dalších myšek okolo, nikdo však nic nevěděl. Max byl bezradný a hladový.
Slezl dolů, schoval se do skuliny pod stolem a byl smutný. "Co budu dělat?" "Proč jsem odešel ze zahrady?" Jen otázky, které ale jeho hlad neutišily. Pak si vzpomněl, jak ho maminka Madlenka chválila, že je šikovný kluk. "Přeci tady nezůstanu hladový!"
Opatrně se rozhlédl a opustil svou skrýš pod stolem. Sluníčko svítilo dovnitř okny a kromě myšek tu nikdo nebyl. Max přešel k jedné veliké stěně a pátral. Nic, tak tudy do nepůjde. Přešel ke druhé a uviděl malou mezeru, mezi něčím velikým dřevěným. Protáhl se mezerou a byl v další veliké místnosti, ještě větší, než byla ta s myší zahradou. Sluníčko sem nesvítilo, bylo tu šero. Z dálky slyšel zvláštní zvuk. "Co by to mohlo být?" Pomaloučku se přibližoval ke zvuku a pak si všiml, že na stěně visí něco velikého, kulatého a z toho vychází zvuk. Co to je, však nevěděl. Procházel pod něčím podobným, co měl doma pan Novák a na čem sedával. Tiše našlapoval a objevil další skulinu mezi velkým dřevěným, hodně podobnou té předchozí.
Protáhl se ven a jeho nos polechtala zvláštní vůně. V bříšku mu znovu zakručelo. Šel opatrně dál, tiše našlapoval a plaše se rozhlížel. Vůně byla stále silnější a jeho hlad také. Přišel k další dřevěné věci, znovu se protáhl a strnul. Proti němu stálo něco obrovského. Černé zježené chlupy, žluté oči a veliké zuby v pootevřené tlamce. Max hrůzou strnul. Klepal se strachy a díval se s obavou na to, co stojí proti němu. Nikdy nic podobného neviděl.
To něco proti němu se zadívalo a syklo: "Kdo jsi?" "Já jsem myší kluk Max." "A co tu děláš?" neúprosné žluté oči ho probodávaly. "Já mám hrozný hlad." "Tak pojd' za mnou, ale tiše, at' nás nikdo neslyší". Max sebral odvahu a tiše se zeptal: "A kdo jsi ty?"
"Já jsem kocour Nero."

IV.
Max a Nero

Max tiše následoval Nera a přemýšel nad tím, co to je kocour. Jako myš nevypadal, byl veliký, černý a šel z něj strach. Ale hlad byl silnější. Je to stejně zvláštní, říkal si Max, takového tvora jsem ještě nikdy neviděl.
Došli do další místnosti, kde to vonělo.
"Musíš být opatrný, aby nás nikdo neviděl" zabručel Nero a podél stěn se opatrně protahoval dál. Max za ním tichoučce našlapoval a přemýšlel, co je silnější - strach nebo hlad? Z další místnosti se ozývaly hlasy lidí a zvláštní, do té doby neznámé zvuky.
"Jsme v nemocniční kuchyni, tak si honem něco najdi a musíme honem pryč", znovu sykl Nero.
Max zajásal, jé, tady jsou na zemi nějaké drobečky, to je báječné. Rychle si naplnil prázdné bříško. Nádhera, byl spokojený a št'astný. Znovu zvláštní zvuk a pak plesk! "Co tady zase děláš kočičáku? Víš přeci, že sem nesmíš!" Nero zmizel a Max zůstal v místnosti sám s tím velikým a silným člověkem, který měl na hlavě takovou zvláštní vysokou věc. Měl obrovský strach, přikrčil se na zemi a přál si, aby nebyl vidět. Veliký člověk odešel . Max ještě chvilku seděl na místě a pak se opatrně vydal zpátky tam, odkud přišli s Nerem. S plným bříškem byl hned veselejší.
Prošel znovu tím dřevěným, opatrně a plaše se rozhlédl a nikoho neviděl. Pokračoval proto dál dlouhou místností, když uslyšel zasyknutí: "Tady jsem, pojd' ke mně". Pod něčím podobným, na čem sedával pan Novák, ležel Max. Jeho žluté oči svítily. "Tak co, najedl jsi se?" "Ano a moc ti děkuju." Max se vděčně podíval na Nera a stále přemýšlel, co to je za tvora - kocour, nebo kočičák, jak ho nazval veliký silný člověk. Chtěl se ptát dál, chtěl všechno vědět, ale Nero mávl obrovskou packou. Max si všiml obrovských drápů a skoro se mu zastavil dech. "Tady ne!" sykl Max. "Pojd' za mnou."
Max poslušně a tiše t'apal za Nerem, až došli do další zvláštní místnosti. Byla tu spousta věcí, podobných, jako měl doma pan Novák, i těch, které byly v místnosti u myší zahrady. Max ty věci neznal. "To je skladiště, tady budeme mít klid", řekl Nero.
"Tak a ted' mi řekni, kde jsi se tu vzal", zabručel Nero a Max mu vyprávěl o mamince Madlence, o cestě do velké myší zahrady a o hladu, díky kterému potkal Nera.


V.
Nero vypravuje

Nero pozorně poslouchal Maxovo vyprávění a občas se pod svými dlouhými vousisky usmál.
"A ted' se ptej ty", broukl Nero k Maxovi. Max poslušně seděl a jeho první otázka byla, kdo že je Nero.
Nero se po kočičím zašklebil a zabručel: "No, víš, jak bych ti to řekl. Já jsem kocour a my kočky jsme od přírody nepřátelé myší". Maxovi se tou hrůzou málem zastavilo srdíčko. "Nepřátelé? Ale vždyt' jsi mi pomohl?" Nero se opět ušklíbl a sykl: "Nojo, to máš tak. Já už jsem starý, myši nelovím a navíc mi kuchař dává zbytky z kuchyně. A hlavně, bylo mi tě líto." Max si nebyl vůbec ničím jistý. Nepřítel mu pomáhá?
Nero začal vypravovat, jak byl malé kot'átko, takové důvěřivé. Jednou ho malá holčička hladila před domem, ve kterém bydlel a jemu se to tolik líbilo, že s ní šel domů. Ale tam byl zlý pán, který neměl kočičky rád a donutil Nerovu novou rodinu, aby ho z domu dala pryč. Nero byl malý, neznal už cestu domů a měl také hlad. Pršelo a seděl schovaný pod schody u domu, ze kterého byl vyhozen. A potom se objevil veliký silný člověk . "Co tu děláš? Takovej malej kočičák by měl být ještě u mámy a ne tu sedět v dešti". Veliký silný člověk si vzal Nera domů a znovu přišel ten zlý pán a znovu přinutil, tentokrát velkého silného člověka, aby Nera znovu z domu vyhodil. Velký člověk pracoval v nemocnici a Nera si odnesl sebou tam. Ubytoval ho ve skladu, kam se odkládaly nepotřebné a dlouho nepoužívané věci. Dával mu zbytky z kuchyně a Nero už tu zůstal. A v noci, když skoro všichni spali, chodil tiše po nemocnici a tu poznával. Znal každý koutek, věděl, kam smí jít a kam nesmí. Kolem nemocnice bydlelo ještě několik koček, ale s těmi Nero nekamarádil. On byl totiž kocour nemocniční.
Max ho poslouchal se zatajeným dechem. "A taky pomáháš lidem?" Nero se podíval a řekl: "Ano, ale nesmí o tom vědět pan doktor. Já chodím večer po chodbách, víš, to jsou ty dlouhé místnosti, po kterých jsi ráno šel a když slyším, že někde pláče nějaká holčička, nebo chlapeček, jdu se na ně podívat. Snažím se je rozveselit, aby jim nebylo smutno". "Jé, to bych chtěl taky umět", řekl Max.
"Neboj, já tě to naučím. A víš co? Ted' si na chviličku zdřímneme. Tady ve skladu máme klid, tady nás nebude nikdo rušit."
Max usínal a byl št'astný, protože věděl, že ted' už bude pomáhat.

VI.
Večerní setkání

Ruch v nemocnici pomalu utichal, Sluníčko se chystalo také ke spánku. Nero probudil Maxe a řekl mu, že mu ukáže, kam chodí jíst. Vyšli oba tiše ze skladu. Opatrně se rozhlédli a potom Max potichoučku našlapoval za Nerem nemocniční chodbou. Max chtěl jít znovu do nemocniční kuchyně, tam, kde našel ráno drobečky, ale Nero mu řekl, že ty už tam ted' nebudou. Bývají tam jen ráno, když pekaři přivážejí čerstvé pečivo ke snídani. Ted' už je po večeři a kuchyně bude uklizená. Max si pomyslel, jaké je to obrovské štěstí, že potkal kočičáka Nera.
Vyšli dlouho chodbou ven a tím velikým, dřevěným opustili chodbu. Nero Maxovi vysvětlil, že to veliké a dřevěné se jmenuje dveře. Max byl nadmíru spokojený. Našel si kamaráda, poznal spoustu nových věcí a ještě bude jídlo. Sestupovali dolů po schodech. Max se sice několikrát skutálel, ale vždycky si oprášil svůj bílý kožíšek a statečně pokračoval za Nerem. Nero se ohlédl a přes kočičí fousky se usmíval.
"Ted' musíš dávat veliký pozor", upozornil Nero Maxe. "Jdeme ven přes pohotovost, ta je otevřená stále". "Co je to pohotovost?" ptal se Max. "Víš, to je takové oddělení, kde jsou doktoři a sestřičky pořád, to kdyby někdo potřeboval pomoci třeba i o půlnoci". Opatrně pod lavicemi, na kterých sedělo několik lidí, prošli chodbou pohotovosti a byli venku. Šeřilo se a pofukoval větřík. Max se zhluboka nadechoval, čerstvý vzduch mu plnil plíce. Tohle ještě neznal, ale bylo to příjemné. Obešli nemocnici a dostali se pod okna kuchyně. Nero tady měl od kuchaře schované misky s masem, které nesnědli pacienti.
"Zvu tě na hostinu", broukl Nero a pustil se do jidla. Max si sedl vedle něho a ochutnával lahůdky, které do té doby vůbec neznal. Mlčky jedli, když v tom Max zaslechl zvláštní, plíživý zvuk. Otočil se a strnul. Ze tmy se na něj dívaly tři páry podobných očí, jaké má Nero.
"Hele, holky, dneska je tu také myš".
Max se znovu rozklepal strachem, podobným tomu, který zažil při prvním ranním setkání s Nerem. Nero se vztyčil a zle na tři kočky zasyčel: "Zmizte odtud". Kočky, ač nerady, pomalu odcházely a jedna z nich pot'ouchle pronesla: "Nojo, bodejt' by se nekamarádil s myší, vždyt' v životě ještě žádnou neulovil".
Max se tázavě podíval na Nera a ten jen řekl: "Najez se, do rána je daleko".

VII.
Nero pokračuje ve vypravování

Když se Nero s Maxem dosyta najedli, pomalu šli zpátky k pohotovosti. Max se ještě ohlédl a všiml si, že tři kočky se pomalu vrací k miskám, ze kterých před chvilkou hodovali. Jídla v nich zbylo ještě dost. Nero Maxovi řekl, že to, co nesnědí kočky, dojídají potom ježci, kteří také bydlí u nemocnice.
"Ježci? Co to je?" Nero se snažil Maxovi vysvětlit, co je to ježek, ale Max stále nechápal. Vždyt' dnešní den je tak nabitý novými informacemi a jeho malá myší hlavička je už tak plná. "Nevadí", řekl Nero, "jednou počkáme déle, a já ti ukážu, co je to ježek".
Před pohotovostí se zastavili. Právě přijela sanitka, která přivážela mladou maminku. Nero Maxovi řekl, že mamince se asi za chvilku narodí miminko. Tak tohle nechápal Max ještě víc. S otázkou v očích se ptal Nera, proč se miminko nenarodí mamince v domečku tak, jak se narodil on. Nero máchl packou a sykl: "Ještě toho nevíš spoustu".
Ruch před pohotovostí utichl a Nero s Maxem se opatrně a tichoučce vrátili zpátky do nepoužívaného starého nemocničního skladu.
Pohodlně se uvelebili a Nero začal znovu vyprávět.
"Víš, já se s těma kočkama opravdu nekamarádím. Ony se mi totiž pořád posmívají, protože já nelovím myši. Abych pravdu řekl, já to totiž neumím. Od maminky jsem odešel hodně brzo a nikdo mě to nenaučil. Dokonce někdy přemýšlím o tom, že to maminka neuměla taky. Žila v domě, dostávala jídlo od rodiny, která jí měla ráda."
Maxovi se pomalu zavíraly oči a Nerovo vypravování ho uspávalo. "Hele, mě to nevadí, že neumíš myši lovit, naopak jsem rád."
"Maxi, já bych byl moc rád, kdybys byl můj kamarád, protože já tu žádného nemám. Pan kuchař mě má rád, ale má spoustu práce a já jsem hodně sám".
Max se usmál a podal svojí maličkou bílou pacičku Nerově velké tlapě s obrovskými drápy. Usnuli vedle sebe a Maxovi se tu noc zdály sny o tom, jak bude život v nemocnici zajímavý a jak bude pomáhat lidem. A také o novém, velikém černém kočičím kamarádovi Nerovi.

VIII.
Martínek

Max spokojeně spal a ze sna ho někdo volal. Ne není to ze sna. Někdo ho volá skutečně.
"Maxi vstávej, něco se děje!" Max se posadil, protřel si oči a malou chvilku nechápal, kde je. Pak mu to došlo. Je v nemocničním skladu a ten, kdo ho budí, je jeho nový kamarád, kočičí kluk Nero.
"Pojd' honem za mnou, ale potichu, at' nás nikdo nevidí."
Nemocniční chodby ozařovalo jen matné světlo. Opatrně, pod lavicemi procházeli Max a Nero směrem k velkému osvětlenému sálu. Zase ten zvláštní zvuk jako ráno. Max se zeptal Nera, co to je a ten mu odpověděl, že jsou to hodiny. Max stále nechápal. Nero mu řekl, že mu to později vysvětlí. Je skoro půlnoc a něco se děje, ted' není čas na vysvětlování.
Po chodbách spěchali dva lékaři. Za nimi běžela sestra a za ní další, která před sebou tlačila nějaký skleněný domeček na kolečkách. Na otázky nebyl čas, i když by se Max tak rád zeptal. Nero opatrně našlapoval a pak usykl: "Jdi dál sám, ty jsi malý, bílý, tebe si nevšimnou". Max měl veliký strach, přesto opatrně, malými krůčky postupoval dovnitř, kde svítilo veliké světlo . Skryl se za něčím neznámým a říkal si, že se potom musí Nera zeptat, za čím byl schovaný. Díval se na záda lékařů a potom si všiml, že na lůžku leží mladá maminka, kterou viděli s Nerem, když se vraceli z hostiny.
Přemýšlel, co mu o ní Nero říkal. Těch informací bylo za dnešní den tolik, že se mu pletou jedna přes druhou. Aha, už vím. Narodí se miminko. Čekal a díval se po místnosti. Zvláštní zvuky, které slyšel , přehlušil slabý dětský pláč.
"Ten je ale malý", slyšel hlas lékaře. "Honem, inkubátor".
Tu noc se narodil Martínek.


IX.
Poznávání

Sál stále svítil a Max se bál, že ho za zvláštní věcí, která divně vrčela a za kterou se celou dobu skrýval, někdo objeví. Navíc chtěl informaci o novém človíčkovi říci svému kamarádovi Nerovi. Opatrně, aby ho nikdo neviděl, slezl dolů a tichoučce opustil místnost.
Nero čekal za dveřmi , měl strach, že by ho tu někdo mohl najít a vyhnat, ale zvědavost byla silnější. Max k němu tiše přišel a řekl mu o Martínkovi. Prý je malý, jak říkal pan doktor, ale to on, myšák, nedokáže posoudit, protože je ještě menší. A navíc, je to první lidské miminko, které viděl.
"Pojd' za mnou", řekl Nero a tiše odcházel chodbou od osvětleného sálu. "Podívej se tímhle okýnkem dovnitř". Maxovi dalo hodně práce se dostat nahoru, ale potom se díval na spící miminka, která byla mnohem větší, než Martínek. Doktoři měli pravdu, Martínek je opravdu maličký.
Po návratu do nemocničního skladu vyprávěl Max Nerovi všechno, co viděl v osvětleném sále. Nero ho pozorně poslouchal a pak mu řekl, že být malý je výhoda. On se totiž ještě nikdy tak blízko nedostal. "Víš, že ti docela závidím, že jsi tak malý." Než se znovu uložili ke spánku, slíbil Nero Maxovi, že ho seznámí s celou nemocnicí a Max zase Nerovi, že pokud to půjde, bude vše pozorovat zblízka a potom to bude kočičákovi vyprávět.
Dny plynuly, Max už znal díky Nerovi celou nemocnici. Měl své skrýše, věděl, kudy chodit, aby nebyl viděn. Každou noc se chodil dívat na malého Martínka a potom o něm vypravoval Nerovi. Občas se mu podařilo zajít i za bratrem, který pomáhal testovat nový lék. I jemu vyprávěl, co všechno už zažil a co se děje v nemocnici, dokonce se přiznal, jak mu tehdy záviděl, když si ho na testování vybrali lidé z laboratoře.
Také poznal ježky, jedné měsíční noci si na ně s Nerem počkali. Ježci byli velice přátelští a byli moc vděčni Nerovi, že díky jeho přátelství s nemocničním kuchařem, mívají večerní hostinu. Nerovi se odměnili, dostal od nich blechy. Chodil, drbal se a ošíval tak dlouho, dokud si toho hodný kuchař nevšiml a těch malých potvůrek ho nezbavil.
Max i Nero určitě v této nemocnici žijí stále. V noci chodí po chodbách, poslouchají zda všechny děti spí. A když nespí, chodí za nimi a vyprávějí jim své příběhy a snaží se je rozveselit. K těm nejmenším chodí jen Max, je malý, bílý, nenápadný a málokdo, kromě dětí, si ho všimne.

Napsala blogerka Signoraa http://signoraa.blog.cz/

Víla Bubuška v supermarketu - 7.kapitola

17. září 2011 v 21:43 | Ruženka z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy

Víla Bubuška v supermarketu

sedmá kapitola
autorkou Ruža z Moravy, vl. jm. Ružena Ucekajová http://ruzenka.blog.cz


Víla Bubuška si tak poletovala mezi lidmi a dívala se, jak někam pospíchají. "Copak se děje, že se tam všichni tak ženou?" Viděla dva lidi středního věku, jak vystoupili z auta u velké prodejny a další a další se tam objevovali. Dospělí, děti. Na kraji obchodu, pod stříškou byly 3 řady košíků na kolech. Každý z lidí si jeden vzal. Nejdřív musel do otvoru v držadle strčit nějaké kolečko - Bubuška neznala peníze, tak nevěděla, že se dávají kovové mince, případně plastová kolečka.
Bubuška chvíli poslouchala, jestli se odněkud neozývá zvuk zvonečku, který by ji volal k nějaké události a když nic neslyšela, rozhodla se, že se podívá do toho velkého obchodu, co tam je. Když je tam tolik lidí, možná ji někdo bude i potřebovat. Protáhla se zároveň s lidmi dveřmi, protože nemohla proniknout přes sklo nebo zeď. To mohla bez problémů jen když byl třeba nějaký nutný zásah.
Nikdo z lidí ji neviděl a tak zlehýnka proplouvala kolem regálů se zbožím a divila se:,, Kdo tohle všechno potřebuje?" Viděla, jak lidé ukládají do košíků různé věci. Bylo tam ovoce, zelenina, konzervy. Jakési sáčky, těch tedy bylo! Různě veliké, barevné a plné nějakých kuliček, tyčinek, prášku. V balíčcích maso, uzeniny, sýry. Bubuška se dostala až k pultu, kde byly stejně oblečené ženy a ty cosi krájely, vážily, dávaly do sáčků a podávaly přes pult lidem.

Najednou se zaposlouchala. Zdálo se jí, že zvoní zvoneček, ale tak nějak slabounce. Sunula se pomaloučku za tím zvukem a s údivem se zastavila u regálu s cukrovinkami, čokoládami, keksy. Stál tam takový menší chlapec , vedle něho děvče o něco větší a prohlíželi si vystavené zboží. Děvče se nenápadně rozhlíželo a najednou natáhlo ruku a popadlo jednu čokoládu a šup s ní do kapsy u bundy. Kluk to zahlédl, strčil do ní a zašeptal: ,, Co blbneš, co když nás někdo vidí? " Děvče honem vzalo ještě jednu čokoládu a dalo ji do košíku. ,, Pozor máma jde." Skutečně. Jejich maminka měla v rukou nějaké sáčky a kelímky, které naskládala do košíku. Všimla si čokolády. ,,Nemohli jste počkat? Víte, že nemáte na nic sahat , když u vás nejsem." Čokoládu v košíku nechala a posunuli se všichni k dalšímu regálu.

Bubuška byla v rozpacích: komu se má podobat? Holčičce, která kradla nebo klukovi, který to viděl a nic neudělal? Šlo mu jen o to, jestli je někdo neviděl. Musela zasáhnout honem, než dojdou k pokladně. Vzala na sebe podobu kluka a jen tak jakoby náhodou strčila do děvčátka, které se loudalo na maminkou. Děvče se ohlédlo a vykulilo oči. To není možné! Bráška šel za mámou a najednou je za ní.,, Co tu děláš? Nepobíhej dokola a nestrkej do mne, jo?" ,,Víš co? Vrať tu čokoládu nebo to řeknu mámě a budeš vidět, co ti řekne. Běž, dokud nejsme moc daleko." ,,Jak to mám udělat? To bude nápadné!" Šeptem se zeptala. ,,Jdi k regálu, nenápadně se tam otoč, jako by něco spadlo, vezmi tu čokoládu a vrať ji na místo!" Povedlo se.

Děvče nenápadně vrátilo čokoládu na místo. Neviděla, že ji sledovaly oči vedoucího obchodu, který zrovna u regálu s cukrovinkami měl zasklenou kancelář a celou příhodu pozoroval. Oddechl si. Chtěl jít k pokladně a malou zlodějku chytit , ale když viděl, že tu čokoládu vrátila, řekl si, že je to dobře a nikam nešel. Snad ji poučí ten strach z toho, že ji někdo viděl. Stoupl si za sklo a přímo se podíval na dívku, která ho zahlédla a zrudla studem. Pochopila, že ji viděl. Rychle odešla za maminkou a bratrem, kteří už byli u pokladny. ,,Kde se couráš?" ptal se jí bratr. ,,Však víš, ne? Sám jsi mne tam poslal." Ohlédla se ještě jednou a uviděla druhého ,,bratra". Málem se jí udělalo špatně. Má snad vidiny? Ten chlapec jí najednou zašeptal: ,, Jsem víla ochránkyně a budu vždy tam, kde někdo dělá nepravosti, nebo mu něco hrozí. Pamatuj si to. Dobře víš, co se nemá dělat, tak si vždy rozmysli moc dobře, jestli se chováš správně."

Ještě po cestě, povyprávěla holčička všechno bratrovi. Maminka se divila, cože si tam špitají, když jindy se spíš pošťuchovali. Nechali si to pro sebe, jen se dohadovali, kdo to byl, že vzal na sebe podobu chlapce.,, Asi opravdu nějaká kouzelnice nebo víla", shodli se nakonec. Bubuška slyšela další zvonění a honem prošla sklem výkladní skříně a letěla za dalším případem.

autorkou Ruža z Moravy, vl. jm. Ružena Ucekajová http://ruzenka.blog.cz


Krysa, Sokol a Bohyně

16. září 2011 v 21:57 | Temnářka |  Pohádky o zvířátkách
Autorkou této pohádko - bajky je spisovatelka Tereza Matoušková alias Temnářka http://temnarka.blog.cz
Její novou knihu "Hladová přání" si můžete právě zakoupit ve všech dobrých knihkupectvích.

Krysa, Sokol a Bohyně

Krysa nedůvěřivě vzhlédla ke koruně posvátné lípy. Dlouhé bohatě rozvětvené haluze zakrývaly půlku azurového nebe. Svěží listy pozdního jara se třepotaly v slabém jižním vánku. Na staré popraskané borce se vyjímalo několik mělkých děr a drápanců, jako by se kůra znelíbila páru velmi malých zvířecích pacek a o nic větším, ale o to odhodlanějším hlodákům.
Vyprávělo se, že v jádru tohoto listnáče dlí Bohyně přírody. Všichni obyvatelé hvozdu tomu tupě, bezmezně věřili. I Krysin druh Zajíc.
Večer co večer se tu všichni scházeli a posvátné dřevo uctívali - oslavovali ho písněmi, modlili se k němu, nosili mu obětiny.
"Proč?" obrátila se Krysa na Sokola.
"Co proč, Kryso?" Dravec se přestal věnovat zvelebování svého opeřeného zevnějšku, slétl o větev níže a zamyšleně pohlédl na hlodavčí přítelkyni.
"Proč by nemohla sídlit v jiném stromě? Když nad tím tak dumám, musí bohyně sídlit zrovna ve stromě? Skála, potok i ranní rosa mi přijdou stejně dobré."
"Takhle se nesmíš ptát, pokud je ti klenba stromů milá," odvětil Sokol. "Milejší než mně." Dravec patřil mezi známé lesní buřiče. Zpochybňoval autoritu Stromu. Stejně jako všichni neposlušní se musel zodpovídat na Velké mýtině velekněžce Zmiji. Ta se ho rozhodla potrestat a to strašlivě. Rozhodla se spálit všechno jeho peří na posvátné hranici. Zapomněla však, že ptáci na rozdíl od hadů dokáží létat, a tak jí Sokol šťastně unikl. Teď žil jako psanec na okraji lesa.
"Oni nám lžou, že ano?" pokračovala Krysa rozhořčeně. "Žádná Bohyně v tom stromě není!"
Sokol otevřel zobák v úsměvu. "Ale je. Jen je to trošku složitější, než si myslíš." Dravec poznenáhlu smutně sklopil oči. Jako psanec sice na svou kamarádku nezapomněl a nadále ji tajně navštěvoval, nikdy se ale nemohl zdržet dlouho.
"Měla bych se vrátit domů," pochopila Krysa. Rozloučili se. Krysa se rozběhla po cestičce do hloubi hvozdu. Sokol ji zasmušile pozoroval, dokud mu nezmizela z očí. Jedna jeho polovina ji toužila vzít s sebou do luk a polí, ukázat jí řeku na severu a lidská sídla. Za chladných nocí by ji hřál pod křídlem a každé ráno by ho vítal pohled dvou černých korálkových kukadel.
Jenomže to nešlo. Ona patřila sem. Povzdechl si, rozepjal perutě a vznesl se vstříc zlatavému kotouči slunce.

***

Zmije si na Krysu počkala na okraji rozsáhlé bučiny. Tam měli svá obydlí chudší hlodavci, zajícovci a spousta malých ptačích zlodějíčků. Stočila se na balvan prohřátý ranními paprsky a dokud neviděla drobného tvora přicházet, ani se nepohnula.
"Dobré jitro, Kryso," zasyčela pak a ukázala jedové zuby v podlém úšklebku.
"Tobě taky, velekněžko," roztržitě prohodila Krysa. Zmije pomalu zvedla trojúhelníkovitou hlavu ze svého kamenného lože a změřila si ji pohledem úzkých vertikálních zornic. Zamyšleně si navlhčila úzké rty rozeklaným jazykem. "Musíme si promluvit, drahoušku."
Krysa neurčitě pokrčila rameny.
"Chodíš ke Stromu téměř každý den a zůstáváš tam mnohdy i několik hodin. Mám pravdu?"
"Máš," přiznala Krysa úsečně. Nervózně přešlápla. Loňské listí jí pod packami zakřupalo, zašustilo a rozpadalo se na prach.
"Potom tě jistě rozesmutní, že nějaký vandal znesvětil a poškrábal jeho kůru," prohodila Zmije. "Nevíš o tom něco?"
"Nevím," zalhala Krysa. To ona sama strom znesvětila, rozhodla se totiž prokousat do jeho nitra, aby zjistila, jestli tam Bohyně skutečně je nebo nikoliv. Kdyby se k tomu nepřipletl Sokol a nezarazil ji, dozajista by se jí to povedlo.
"Není tu něco, co bys mi chtěla říct? Říká se, že sis byla velice blízká se Sokolem…"
"Zvířata toho napovídají spoustu," odvětila Krysa neurčitě. "Jestli dovolíš, Zajíc na mě čeká."
Zmije jí nebránila, jen zúžila oči a výhružně zakmitala jazykem.

***

Zajíc se rozvaloval na pohovce a v pacce porostlé šedohnědými chlupy svíral plechovku piva.
"Ahoj, zlato," pozdravila Krysa mile a rozpačitě si dřepla do partnerovy blízkosti.
"Už zase jsi zbožně rozjímala ve stínu Lípy?" uchechtl se Zajíc ironicky a v úšklebku ukázal velké přední zuby. Řádně si zavdal nazlátlého moku. "Jak se má kamarád Sokol?"
Krysa k němu překvapeně vzhlédla. "Byla tady na přátelské návštěvě Zmije, co?" dovtípila se.
"Možná byla, možná nebyla," probodával ji pohledem Zajíc. Krysa těkala uhýbavým pohledem po jeho obýváku.
"Sokol býval můj dobrý známý, nic víc, Zajíci. Od doby, co utekl, jsme se neviděli."
"Aha." Zajícův tón čpěl výsměchem a opovržením, zároveň však bodal do srdce jakousi nezvyklou lhostejností. V Kryse vřela žluč.
"Co ti napovídala Zmije? Čím otrávila tvé city ke mně?" Něco v jeho výraze ji přinutilo dodat. "Co jsi řekl ty jí?"

***

Krysa se toulala podvečerním lesem. Vzhlížela k zvířecím chýším, usazeným v korunách stromů. Z úzkých oken se linul příjemný žlutý svit voskovic. Jen si společně večeřte, ukládejte děti, milujte se…, myslela si Krysa. Já vám ukážu.
Když konečně padla noc, povětří ztěžklo blížící se bouřkou. Panovalo hrobové ticho. Krysa se hlouběji zachumlala do tenkého úpletu. Ukážu vám, na jak chatrných základech stojí ten váš život. TVŮJ život, Zajíci.

***

Krysa váhavě zaryla drápky do kůry posvátného stromu. Pomalu otevřela tlamu a rozhodně se zakousla do dřeva. Tentokrát se nenechá jen tak vyrušit. Prohryže se až do samotného nitra lípy a zjistí pravdu.
Těsně vedle ní dopadl srdcový list. Drobná hlodavčí slečna poplašeně uskočila.
"Bohyně?" zavolala do tmy. Ticho. Jen vítr zpíval nahoře ve větvích. Krysa se znovu odhodlaně pustila do hlodání.
Zničehonic ji přímo zasypal déšť lipového listí. Jako by z obrovské dálky uslyšela ševelivý mateřský hlas. "Vždycky jsi byla ze všech mých dětí nejzvědavější, Kryso. Nezastavíš se před ničím, pokud je třeba odhalit lež. Jen si uvědom, že i lípa má duši - stejně jako ty."
Krysa padla na kolena: "Nevěřila jsem, Paní, že kněží skutečně mají pravdu a ty žiješ v tomto stromě… Odpusť."
Ovzduší roztřásl jemný ženský smích. "Skutečně žiji v tomto stromě, leč to není celá pravda, mé dítě. Žiji i v tamtom jehličnanu, tamtom keři a v tamtom též. Najdeš mě v půdě, skalách, vzduchu i té bystřině dole pod námi. Pokud budeš usilovně hledat, najdeš mě i v sobě samé…" Krysa údivem vykulila oči.
"Potom kněží skutečně lžou. Tak proč je neztrestáš?" rozhořčila se. Paní mlčela, malý hlodavec přesto cítil, že se usmála.

***

"Bohyně, smiluj se nad ubohými hříšnými zvířaty," vyřvávala Zmije.
Všechna lesní zvěř se shromáždila na plácku před Lípou. Pokorně ohýbala šíje a klaněla se modle.
"Bohyně, smiluj se nad námi," opakoval dav zpitoměle.
"Sešli na nehodné všech sedm nejhorších kleteb: hlad, zimu, predátory, neplodnost, nemoc, rány z lidských pušek a kovové pasti," deklamovala hadí velekněžka.
"Sešli…" začala sborově zvířata.
Z úkrytu v tom okamžiku vyskočila rozezlená Krysa. "Proč by nás měla Bohyně takto trestat jenom proto, že se neklaníme jednomu stromu, ale jinému? Nebo že se neklaníme žádnému stromu? Copak to nevidíte? Bohyně je všude! Jakou by to mělo logiku, kdyby světu vládla zavřená v kusu dřeva?"
"HEREZE!!!" zaječela Zmije. "Spalte její kožíšek v ohni!"
"Hereze!" opakovala zvířata, aniž by některé z nich vědělo, co to znamená.
"Zmlkni, hade!" prskla Krysa. "Tvé lži už tady nikdo nepos… HEJ?! Co to děláte?!" Vlk a Rys ji hrubě popadli v podpaží a vlekli ji k místu, kde blesk zapálil starou jedli.
"Spalte její kožich!" hřímal dav.
"Na hranici s ní!" pištivě se přidal Zajíc, krčící se v samém srdci zástupu.
"Zajíci?!" vypravila ze sebe Krysa nevěřícně. Její partner od ní odvrátil tvář. Zato hladové plameny k ní natahovaly paže s láskyplnou vášní.
"Zaj… Bohyně, pomoz…," šeptla Krysa. Představila si obrovskou ruku, která by ji zvedla a odnesla do bezpečí. Oheň zlověstně praskal. Jeho nejdelší prsty jí už sežehly konce vousků.
"Pomoc!"
Bohyně možná nakonec přeci jenom pomohla. Jen asi po svém.
Kouř zničehonic rozehnaly sokolí letky. Drobné roztřesené tělo něžně sevřely dva pařáty. Krysa vyjekla, ale potom vzhlédla, poznala ptačího kamaráda a vydechla úlevou. Potom už jen sledovala, jak se jí mýtina vzdaluje. Zvířata jí najednou připadala čím dál menší a menší.

Autorkou spisovatelka Tereza Matoušková alias Temnářka http://temnarka.blog.cz

S úsměvem jde vše lépe

16. září 2011 v 11:38 | Taychi |  HRAVÉ POHÁDKY
S úsměvem jde vše lépe

autorkou: blogerka Taychi http://cinis.blog.cz


Budu vám vyprávět pohádku o Klárce. Klárka byla obyčejná holčička. Tuze ráda spávala se svým plyšovým zajíčkem, kterého dostala kdysi od své starší sestřičky k pátým narozeninám. Svému zajíčkovi Azuritkovi, jak mu říkala, povídala vše. Stěžovala si, smála se s ním, plakala do jeho měkkého kožíšku, když jí bylo z něčeho smutno. Jednou seděla na posteli. Vzala Azuritka do rukou a tiše řekla:,, Ach, co já si počnu, můj králíčku! Mám tolik práce. Do školy musím udělat spoustu věcí, musím uklidit dům, aby maminka měla radost a také si učesat vlásky." Azuritek měl na své plyšové tvářičce úsměv jako vždycky. Jeho tlapka se ale pohnula. Klárka s ním nijak nehýbala. Pohnul se sám. Otevřel pusu a vesele promluvil: ,, Ahoj Klárko, potřebuješ pomoci?" Klárka nevěřila svým očím ani uším. Její dlouholetý plyšový kamarád promluvil. Objala ho. ,,Ano, ale není nikdo kdo by mi pomohl," posteskla si. ,, Ale to víš že je. Podívej se po svém pokojíčku," nabádal ji Azuritek. Rozhlédla se a co neviděla... V poličkách, na židličce a na zemi stála plyšová zvířátka a povzbudivě na ni mrkala. ,,Co se to stalo? Jak je to možné" zajímala se Klárka. Azuritek se usmál a všem pokynul, aby se dali do práce. ,,Ty, štěňátko, napiš úkol z matematiky. Husa utře prach, kočička učeše Klárce vlásky a já umyji nádobí! Zvolal vesele Azuritek a všichni se dali do práce. Po pár hodinách byl dům jako ze škatulky, vlásky krásně učesané a věci do školy splněny. Všichni si oddechli a mohli si spolu hrát.
Něco Klárku pošimralo na tváři, tak otevřela své modré oči. Žádný plyšák se nehýbal a byl na svém místě. Husa na zemi, kočička na židli, zajíček na posteli a štěňátko na skříni. Všechny domácí práce bohužel neudělané. Klárka zjistila, že to byl sen. Rychle vstala, učesala se a s úsměvem se vrhla do práce. Zjistila, že když se vše dělá s úsměvem a s radostí, jde to mnohem lépe! A tak, od té doby Klárka plní všechny své povinnosti s radostí při vzpomínce na sen o živých plyšáčcích.

autorkou: blogerka Taychi http://cinis.blog.cz

O Kulíškovi a zlaté mušce

15. září 2011 v 18:29 | Alča |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY

O Kulíškovi a zlaté mušce

Autorkou blogerka Alča, její blog zde http://woonderworld.blog.cz/

Jednoho krásného slunečného dne, možná to bylo pondělí, ale možná také čtvrtek, přišla do jedné nemocnice na kraji města mladá a krásná budoucí maminka. Bříško měla trošku víc kulaté, než je obvyklé - v bříšku totiž přebývalo miminko. Bylo to ale tuze malé miminko, takové, které by se vešlo i do dlaně. Miminko, které ještě mělo nějakou dobu spát a plavat v maminčině bříšku - a které se rozhodlo, že tomu tak nebude a že prozkoumá svět mnohem dříve, nejlépe hned. A jak si usmyslelo, tak také udělalo…
Za pár hodin už z budoucí maminky byla maminka opravdová a malý bledě růžový Kulíšek už neplaval v teplé skrýši jejího bříška, nýbrž se pomalinku rozkoukával po světě, který byl tak studený a plný divných pánů v bílém oblečení a sestřiček v bleděmodrých úborech, které jen lamentovaly nad tím, jak moc právě tohle zlobidlo spěchalo na svět…
Než se Kulíšek nadál, ocitl se ve velkém skleněném akváriu, kde bylo teplo a kde ležel na měkké podložce, a dokonce už ani neměl hlad - jen jeho maminka pořád nikde! Když se za ním konečně mohla přijít podívat, usmívala se na něj, a Kulíšek byl nesmírně šťastný! A pak, po nějakém čase, mu dovolili dokonce i opustit ono divné akvárium, ve kterém přebýval. Položili ho do měkké postýlky, přikryli světle modrou dečkou, usmívali se na něj a hráli si s jeho prstíky. Kulíšek byl tak moc šťastný, že se pořád jenom smál a nikdy neplakal. Dokonce i maminka se tomu divila…
Jenže jednoho dne se něco změnilo - ve velké místnosti plné pochrupujících miminek se ozýval tichý pláč.
"Proč pláčeš, Kulíšku?" zeptal se najednou neznámý hlas a plačícímu Kulíškovi něco zabzučelo u ucha.
Zmáčknul pěstičky ještě pevněji, párkrát zakopal nožkama a zvědavě se rozhlížel, kdopak to na něj mluví.
Pak spatřil malou mušku s úsměvem na tváři a chápavýma očima. Nebylo to ale jen tak nějaká muška - tahle byla zlatá. Kouzelné mušky bývají zlaté. A také červené. Nebo žluté jako slunečnice…
Kulíšek pochopil, že to ona na něj mluvila. Párkrát ještě vzlyknul a pak řekl.
"Ostatní miminka se mi smějí, že jsem moc malý. Říkají, že jsem přišel na svět dříve, než jsem měl. Říkají také, že takhle malé miminko nebude mít nikdo rád…"
Jakmile dopověděl, dal se znovu do usedavého pláče.
Muška se vznesla a zastavila se přímo nad Kulíškovou malou hlavičkou. Pak moudře pravila: "Poslouchej, Kulíšku, něco ti řeknu. Je to moc důležité a ty si to budeš pamatovat celý svůj život. Nezáleží na tom, jak jsi velký. Nezáleží na velikosti tvé dlaně nebo na délce tvých nohou. Jediné, na čem opravdu záleží, je velikost tvého srdce a velikost činů, které vykonáš. Záleží na tom, kolik lásky jsi schopen rozdat, kolik pochopení, něhy a přátelství dáš svým blízkým. Podle toho budou ostatní soudit tvou velikost. I malí lidé mohou být velcí. I malé věci mohou přinášet mnoho radosti. A to, jestli tě někdo bude mít rád, nezáleží na tom, jak vypadáš - ale na tom, jaký jsi uvnitř. Jedině to je opravdu důležité."
Kulíšek přestal plakat. Přemýšlel nad tím, co mu řekla zlatá muška, a pochopil, že má pravdu. Chtěl jí poděkovat, ale ona už byla pryč. Rozhlížel se, hledal ji, místnost však byla tichá a bzučení kouzelné mušky se neozývalo.
Kulíšek zavřel oči a spokojeně usnul. Nikdy už potom neplakal proto, že je malý a když se mu jiná miminka smála, myslel si své.
A když potom Kulíšek vyrostl, stejně si pamatoval to, co mu zlatá muška tajně pošeptala do ouška jednoho kouzelného večera. Nesmál se potom ani tlustým ani hubeným, ani velkým ani malým, ani hezkým ani ošklivým; nesmál se nikomu, protože už kdysi pochopil, že to, co je důležité není nikdy na povrchu - ale že se to skrývá uvnitř a člověk to může rozpoznat nikoli očima, ale pouze svým srdcem…


Autorkou blogerka Alča, její blog zde http://woonderworld.blog.cz/

POHÁDKA O JEŽEČKOVI

15. září 2011 v 16:02 | Míša Lískovcová |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
POHÁDKA O JEŽEČKOVI

Autorkou: Míša Lískovcová, maminka kulíška Vojty (26 + 4 tt)

Žil byl jednou jeden ježeček a ten ježeček se jmenoval Ravoušek. Bydlel s maminkou
a tatínkem v jedné krásné noře. Ježeček byl strašně moc malinký a všichni ostatní pro něho byli tuze velicí. Ale byl šťastný a usměvavý a pranic mu to nevadilo. I když někdy na něho dolehly chmury.
Tenhle ježeček Ravoušek zažíval spoustu dobrodružství, ve své hlavě. Jen tak si lehl, zavřel oči a začal ve svých myšlenkách cestovat - třeba až do Afriky.
"A žijí v Africe ježci?" ptal se jednou svého tatínka. Tatínek se zamyslel, ale opravdu nevěděl. Nechtěl však, aby si jeho chlapec myslel, že to neví, a tak řekl: "Inu, určitě tam žijí ježci. Ale jsou to speciální ježci, afričtí ježci, takové u nás nenajdeš."
"A tatínku?" zeptal se znovu ježeček Ravoušek "..jsou ti afričtí ježci také tak malincí jako já?"
Tatínek se opět zamyslel a přemýšlel nad tím, co svému synovi říct. "Já si myslím, že jsou docela malincí jako ty." Malý ježeček se zaradoval! Už nebyl najednou sám, malinký, už se nebál vylézt ze své skrýše, už se nebál ze svého pelíšku ven - na sluníčko, do světa. Věděl totiž, že někde v dálce, třeba tam v Africe a možná i jinde na světě, jsou stejní ježečci jako
je on, stejně tak malincí a křehcí. A když oni jsou tak stateční, aby žili až v té daleké Africe, tak on přeci musí být statečný taky.
Ano, tatínek udělal přesně to, co by správný tatínek udělat měl. Podpořil synka v tom, že jeho slabost je jeho silnou stránkou.
A tak ježeček rostl a rostl a sílil a sílil, až se z malého ježečka stal pořádný ježčí kluk!
Vidíte? Není potřeba, aby jste se vzdávali naděje, když na začátku jste malinkatým tvorečkem, slaboučkým a ustrašeným.
A nejvíc na světě vás má ráda maminka, která, i když budete úplně, úplně prťavoučcí, bude vás chovat a zahřívat a budete pro ni ten nejkrásnější ježeček na světě.


Autorkou: Míša Lískovcová, maminka kulíška Vojty (26 + 4 tt)

Cesta modrým parňákem k moři

15. září 2011 v 14:39 | Edith Holá a Kuba |  Mašinkové a dopravní pohádky
Cesta modrým parňákem k moři

Autor: Edith Holá http://edithhola.blog.cz

Sobota byl zvláštní den. Byla výletní. Maminka s tatínkem se vždy v pátek navečer zeptali, kam bych jsem chtěl jet na výlet.
"mašinkou", jásal jsem
A kam?, zeptala se znovu maminka.
"Parňákem k moři".
"Dobře. Prima nápad", a maminka šla zarezervovat přes internet lístek a pak šla balit věci na výlet. Táta mi ještě zazpíval ukolébavku a pak už jsem jen slyšel, jak tiše pobíhají a do batůžků připravují plavky, ručníky, krémy na opalování a můj kruh. Mašinky miluji od roka a půl. Stavím si koleje z obýváku až do předsíně. Po nich jezdí pendolíno do Brna a zpět.

Ráno mě vzbudí tatínek a mává na mě vytištěnou jízdenku na parní mašinku. Hned jsme vyskočil, ač jsme jinak ranní spáč. Maminka už měla připravený piknikový košík plný dobrůtek, svačin a pití na celý den u moře a vyrazili jsme. Metrem a ještě tramvají. Z nádraží Braník se už valil kouř. To modrý parňák vyfukoval páru. Nastupovala spousta dětí. Seděli jsme na starých dřevěných lavicích. Maminka vytáhla různé hry a hned jsme měl kolem sebe hejno dětí. Hráli jsme mašinkové pexeso, karty prší, Černého Petra a taky prohlíželi časopisy o mašinkách a závodních autech. Parňák uháněl a houkal. Saze nám občas vlítly až na časopis. Cesta utekla rychle a parňák už brzdil a kola skřípala: "Mořééé, mořééé". Utíkal jsem s dětmi na pláž. Písek byl správně vyhřátý. Hned jsme se do něj zahrabal. Stavěli jsme hrady z písku a sem tam jedli zmrzlinky. Taky jsme si hráli na žraloka a chytali se ve vodě za nohy.

V pět se ozvalo houkání. Parňák vyfoukl páru téměř až k moři. Volal nás na zpáteční cestu. Tak jsme všechno složili a nastoupili do vlaku. Na zpáteční cestě většina dětí usnula. Já ne. Vydržím všechno. Zase jsme si prohlížel časopisy a maminka mi četla z nich příběhy. Táta měl s sebou iPada, tak mi ukazoval nějaké hry. Přijížděli jsme k Bráníku a celá Praha byla už večerně osvětlená.
Většina dětí spala na kočárku nebo v náručí. My jsme ještě počkali, až parňák zajede do malého depa. Pak jsem ještě táhnul maminku, abychom se na něj podívali. Parňákovi už se klížila očka.

Spi, parňáčku, spi, zavři oči svý,
Pán Bůh s tebou bude spáti, andělíček kolíbati
spi, parňáčku, spi,
zavři oči svý.


A ty už taky, spi, broučku, jsi moc unavený ze sluníčka a z běhání s kamarády.
"Maminko, ještě ukolébavku pro mě, prosím."


Autor: Edith Holá http://edithhola.blog.cz

O surikatě Kátě a slepém krtkovi

15. září 2011 v 11:47 | Dubious cat |  Pohádky o zvířátkách
Byla jednou jedna surikata, které říkali Káťa. Byla opravdu velmi zvědavá, zvědavější než všechny surikaty v zoo dohromady. Když se jednoho dne probudila při svítání, rozhodla se, že se pokusí prozkoumat i jiné oblasti zvířecí zahrady, než je její výběh. Ten znala totiž až příliš dobře.
Vylezla na malý písečný kopeček a rozhlížela se kolem. Svým malým čumáčkem zvětřila přítomnost někoho nového. Že by se u sousedů narodilo nové surikaťátko?
Zaňufala jednou, zaňufala podruhé, a pak seskočila na rovinu. "Au!" zapískalo cosi pod ní. Káťa v úleku uskočila stranou, ale pak se, protože byla zvědavá, rozhodla křičící věc oslovit.
" Pardon, pardon! Kdo jste?" kvikla tenkým hlasem. Z díry, která se jen tak náhodou objevila vedle ní, vylezl tmavý stín. " Já-já jsem Karel, tě-těší mě" řekl stín a natáhl obrovskou pracku do tmy.
" Haló pane? Jste snad slepý? Já jsem přeci tady!" zvolala Káťa na Karlova záda.
"Promiňte, víte, jsem krtek.. a krtci slepí jsou.." odpověděl surikatě omluvně krtek Karel. Káťa se zastyděla. Maminka ji přeci učila, že na takovéhle věci se nemají zvířátka ani lidé upozorňovat.
" No, jak už jsem řekl, jsem Karel.. Jak se jmenujete vy, slečno surikato?" navázal krtek na předešlé představování. Malá surikata se mu totiž zdála podle hlasu sympatická.
" já jsem Katka" špitla Káťa. " Promiňte, ale jak víte, že jsem surikata?"
" Cítím vás. Voníte tak" odvětil Karel. Než se slunce vyhouplo nad mraky a odehnalo všechny hvězdičky do tajemných vesmírných dálek, stali se Katka s Karlem přáteli. Krtek malé surikatě nabídl, že se s ním může vydat na průzkum podzemní říse. Katka samozřejmě souhlasila, a tak ještě před obědem zalezla společně s Karlem do hlíny.
Pod zemí v krtčím tunelu bylo krásně teplo. Ká´ta sice vlastně nic neviděla, protože tam byla tma, ale její čumáček si užíval šimrání kořínků a příjemné pachy vlahé hlíny. Dokonce se seznámila i s několika žížalami!
Za chvíli ji ale špína a tma přeci jen omrzely. Poprosila tedy krtka, aby vyhrabal výlez nahoru. " Jsi si jistá Káťo? Nechceš se raději otočit a jít domů? Nikdy nevíš, co je nahoře, co když tam jsou krokodýli?" zeptal se pro jistotu zkušený krtek.
" Tak ať! Slyšela jsem, že mají krásné zuby.. Víš, vždycky jsem chtěla být zubařkou" odpověděla statečná surikata a začala předními tlapkami odhazovat hlínu ze stropu. Za chvíli už její citlivý čumáček ucítil závan větříku. Hurá, nové a nepoznané místo je na obzoru!
Surikata opatrně vylezla ven. Výběh se jí rozhodně nezdál podobný tomu, který znala, ale krokodýlí jezírko nezahlédla. " Vzduch je čistý!" zavolala na krtka a podala mu packu. Krtek zaňufal. " Víš kde jsme?" zeptala se Káťa. Krtek zakroutil hlavou, v tomto výběhu ještě nikdy nebyl. Než se ale mohl pokusit alespoň hádat, objevilo se před nimi pruhované chlupaté stvoření s velkýma očima.
" Mamíííí! Tady někdo jééé!" zakřičel tvor. Za chvíli z a ním stálo asi deset podobných chlupáčků v čele s maminkou. " No ´eleme séé! Krrrrtek a surrrrikatá! No to jsou mi ale podivní ost´íí!" řekla maminka s francouzským přízvukem.
" Já jsem Katka a tohle je Karel. Promiňte, byli jsme pod zemí tunelovat a dostali jsme se až k vám vážená paní-"
"Le-Murrr!" skočila jí do řeči lemuřice. " Jsem Madame Le Murrr a tohle jsou mí poddaní.. .Buďte tu víítááníí!" řekla a podala oboum kamarádům packu. Za chvíli se Káťa s Karlem octnuli ve velkém tanečním lemuřím průvodu.
Surikata si výlet za poznáním skutečně užívala, ale cítila se také trochu smutná, protože to všechno viděla jen ona. Lemuří královna vycítila Kátinu skleslost a protože byla tak trochu kouzelná, pochopila, co ji trápí.
" Krtek je stvořřeníí nocíí, ale pokud by nááhodou ochutnal tu´le bobuli, uviděl by sluneeeční paprrrskýýý" řekla jakoby mimochodem a vložila kouzelnou bobulku krtkovi do drápků. Jeho slepá očička se zaleskla. Bude vidět! Bez rozmýšlení vložil kouzelnou bobulku do tlamičky. Najednou se mu skutečně začalo před očima rozjasňovat.
" Heuréka, já vidím!" zakřičel krtek na celý lemuří výběh. Nemohl se té krásy kolem nabažit. Svět je tak barevný! Krtek radostí objal snad všechna přítomná zvířátka. Najednou se ale začalo stmívat, přišel tedy čas, kdy by se měla Káťa vrátit domů.
Kamarádi se tedy rozloučili s roztomilými lemury a zalezli opět do tunelu. Celou cestu domů si nechal krtek vyprávět o tom, co jej čeká na světě, až zase vynoří svou hlavičku z krtince. Ještě ráno znal pouze jednu barvu, teď může znát všechny! Čím více nad tím přemýšlel, tím méně se mu chtělo žít tak, jak byl zvyklý.
Kátiny myšlenky se ubíraly podobným směrem, proto tedy Karlovi hned jak vylezli ve výběhu navrhla, aby zůstal s ní. Krtek souhlasil. Hned ráno jej tedy Káťa vzala ke kadeřníkovi, aby mu udělal pískový přeliv.
" Tak, ještě musíš zhubnout, a nikdo nepozná, že nejsi surikata!" řekla Káťa vesele a dloubla svého kamaráda do žeber.
Měla pravdu, návštevníky zoo vůbec ani nenapadlo, že je ve výběhu i jiné zvíře, než jsou surikaty. Od toho dne, kdy krtek Karel začal žít po boku surikat se už Káťa nikdy nenudila. Společně se totiž vydávali na průzkumy do ostatních částí zoo a jestli ještě neumřeli, zkoumají je dodnes.

Autor: Dubious cat http://what-up.blog.cz/

Kdo nás opatruje

15. září 2011 v 10:03 | Renata Štulcová |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Kdo nás opatruje

Majdalenku začal v bříšku šimrat kamarád, který přestane, jen když dostane mlíčko.
A mlíčko je v lahvičce a tu mi nosí maminka, vzpomněla si Majdalenka a pootočila hlavičku.
Ach jo, maminka i tatínek spinkají, povzdychla si, jak to miminka umí. Musím je vzbudit, rozhodla se a chystala se k pláči.
Pak si však vzpomněla, jak její slzy mamince pokaždé naženou strach.
A maminka má strach od chvilky, co jsem se narodila. Ještě když jsem byla u ní v bříšku a něco mě nutilo utíkat ven, pořád mě prosila: Ještě ne, Majdalenko, ještě ne. Ale já jsem prostě musela ven.
Majdalenka si pod peřinkou podrbala bříško. Ten zlobivý kamarád ji šimrá víc a více. Ale ona nechce plakat. Nechce maminku polekat. Kdyby se tak maminka vzbudila sama.
Náhle se za oknem kutálí bílý koláč.
Tam je mlíčko, zajásala Majdalenka. Natáhnu ruku a trochu si podám. Ale ať natahovala drobné prstíky sebevíc, mlíko z bílého koláče si nesundala.
"Copak si přeješ, Majdalenko?" ozvalo se vedle její postýlky.
Majdalenka obrátila tvářičku od měsíčního kola a spatřila svou nejoblíbenější sestřičku z porodnice. Stejně jako ostatní miminka neznala její jméno. Sestřička byla milá jako maminka, ale celá v bílém. Každý večer v porodnici se Majdalenka těšila, až bílá sestřička přijde, skrz průhlednou stěnu inkubátoru prostrčí ruku a Majdalenku napojenou na ty divné hadičky pohladí. Majdalence se potom vždycky krásně usínalo.
Teď doma Majdalenka vztáhla k bílé sestřičce ručičky a nechala se zvednout.
"Přeju si mlíčko z toho koláče," odpověděla usmívající se Majdalenka.
"Tam ale žádné mlíčko není. A není to koláč, ale luna a já jsem na ní doma," odpověděla bílá sestřička.
Majdalenka překvapeně zamrkala: "Vy nejste doma v porodnici jako ostatní sestřičky?"
"Ne, protože já jsem bílá paní luny. Chodím po všech porodnicích, opatruju všechna miminka a jejich maminky. Opatruju tebe i tvou maminku od okamžiku, kdy jste se setkaly. Od okamžiku, kdy jsi u ní začala růst v bříšku. A teď si myslím, že bys potřebovala, aby se tvá maminka vzbudila."
Majdalenka přikývla a bílá paní ukázala na paprsky své luny. "Za okamžik paprsky polechtají víčka tvé maminky a ona procitne. Dočkáš se mlíčka," řekla a vrátila holčičku do postýlky.
Majdalenka se začala těšit na chuť mlíčka a taky na to, že ji zlobivý kamarád v bříšku konečně přestane lechtat.
Teď stříbrobílé paprsky osvětlily maminčinu tvář a ona otevřela oči. Když pak spokojená Majdalenka spočívala v její náruči a nasávala z dudlíku vytoužené mlíčko, bílá paní se vracela k luně a přitom Majdalence říkala: "Jsem s tebou stále, Majdalenko. Se všemi lidmi jsem stále. Zítra večer si s tebou přijdu znovu povídat, abys na mě nezapomněla. Až vyrosteš, budeš mamince a všem lidem vyprávět, jak vás opatruju."

Autorka: spisovatelka Renata Štulcová http://rafaelovaskola.blog.cz/

Mraky plné přání

14. září 2011 v 21:17 | Polgara |  HRAVÉ POHÁDKY
Malá Markétka seděla přede dveřmi a snažila se uhádnout tvar bílých mráčků na obloze. Vždy ji totiž fascinovaly ty roztodivné tvary, které ty zvláštní, bílé úkazy na obloze vytvářely. Pokaždé, když se maminky zeptala, jak ta bílá věcička vzniká, dostalo se jí pokrčení ramen. Její babička byla sdílnější. Pokaždé si vzala Markétku na klín a začala prstem ukazovat na jednotlivé mráčky. Tu se jeden proměnil na tygra honícího bezbranné zvířátko, ale ono zvířátko, pokaždé nějakým zázrakem uniklo. Jindy to byl delfín vyskakující z vody a potřetí kotě hrající si s klubkem.
"Ale babičko," ozvala se jednou netrpělivě Markétka. "Já bych ráda věděla, odkud se mraky berou."
Babička se zasmála a prohrábla své malé vnučce vlnité černé vlásky. Jaký to rozdíl oproti bílým polštářkům na obloze.
"Kde se berou ty bílé, věčně nadýchané mráčky? Moje maminka mi kdysi vyprávěla o tom, že takový mráček se objeví pokaždé, když někdo zatouží po něčem, co zatím nemůže mít. Dalo by se říct, že to jsou podoby nesplněných přání a pokaždé, když na nějaký pohlédnu, představuji si, co se za tím tvarem může skrývat. Bílou barvu mají, protože se jedná o čistou, ještě neposkvrněnou myšlenku. Tyto myšlenky jsou nejvzácnější a nejčistší ze všech."
"Takže, když pohlédnu na jakýkoliv mráček, mohu si pod ním představovat příběh?" Otázala se zvědavě Markétka a hned ji napadlo, co tedy znamená, když mráčky zčernají.
"A proč jsou některá oblaka černá?"
Babička se usmála. Všechny děti mají společnou velkou fantazii a zvídavost.
"Nu, existuje jeden zlobivý skřítek, který nesplněná přání občas pomíchá, díky čemuž dojde ke změně barvy a nálady oblohy. Všechno se najednou jakoby zastaví, nastane ticho, tma, dokonce i vítr přestane foukat, a pak…pak se všechno pomíchá dohromady. A zbytek už znáš."
Starší paní pohlédla na svoji vnučku, která jí mezitím usnula na klíně. Usmála se. Jak málo stačí dětem k tomu, aby se odebraly do říše snů a začaly snít. Opatrně vzala malou do náruče, a tak aby dveře, co nejméně vrzaly, je otevřela a vešla do domu. Jakmile položila Markétku do postýlky, zatáhla záclony. Než opustila dětský pokoj, všimla si, že Markétka si ze spaní něco mumlá. Chvíli zůstala stát na prahu a pozorovala spící vnučku. Pak, skoro jako duch, vycouvala z pokoje a zavřela.


ELEKTRIČKA A VÍLA

14. září 2011 v 21:08 | johnykiller |  Mašinkové a dopravní pohádky
ELEKTRIČKA A VÍLA

Autor: Tomáš (alias johnykiller) http://dphusiarov.blog.cz


Bol raz jeden šofér, ktorý mal dievčatko a to sa volalo Eliška. Keď mohla, veľmi rada jazdila s otcovou električkou, ktorá sa volala Ivica. Sedela vždy pri predných dverách, aby videla, ako jej otec šoféruje električku. A Ivica zase veľmi rada Elišku vozila, pretože ju mala rada. Jazdila hlavne po "koľajniciach, ktoré nikam nevedú" do bývalej továrne na stroje Kovárna a občas aj ďalej do Malej Lesnej, kam viedla bývalá lesná električková trať.
Lenže raz, keď mala prenocovať v Malej Lesnej, do vozovne sa nevošla. Vozovňu opravovali a keďže žiadna koľaj v nej nebola voľná, Ivica musela prespať vonku na otočke. V nej okrem šoféra bola aj Eliška a tak Ivica zastavila na mieste, odkiaľ bolo krásne vidieť na lúku, na ktorú svietil mesiac. Eliška sadla na kolená otca - šoféra a spolu sa dívali na lúku zaliatej mesačným svetlom. Keď už obom začínali klipkať oči a Ivica už spala, zrazu sa niečo začalo diať.
Na lúku, na ktorú sa dívali, prišli víly a začali tancovať. Obaja, keď to zbadali, zhíkli: "To je krása!" A tak šofér zaklopkal na Ivicin riadiaci panel a keď to zbadala aj ona, takisto potichu zhíkla a navyše chcela rozsvietiť svetlá. Ale šofér siahol na vypínač svetiel a pohrozil jej: "No no no! Na to ani nepomysli! Vyplašíš ich!" Takto sa všetci traja dívali, až kým nezaspali.
Na druhú noc sa to opakovalo. Mohlo aj tretiu, keby sa Ivica udržala na uzde. Lenže sa neudržala a rozsvietila svetlá. V momente, keď na lúku zaleteli lúče svetiel neposlušnej električky, víly sa vyľakali a rozutekali sa na všetky strany do lesa okrem jednej, ktorá sa potkla o kameň, spadla a zlomila si nohu. Ivicin šofér sa veľmi rozčúlil a kričal na Ivicu: "Vidíš, čo si spôsobila? Teraz tej chúderke musíme pomôcť!!!" Zaraz s Eliškou utekal na miesto, kde ležala bezbranná víla. Tá, keď uvidela šoféra a Elišku, začala sa báť a kričať. Ale šofér ju utíšil: "Neboj sa, my ti chceme len pomôcť!" Víla sa rozplakala a povedala: "Nemôžem pohnúť s nohou..." Šofér okamžite poslal Elišku do strážnice po nosidlá a keď sa vrátila, prišiel s ňou aj chlap s nosidlami. Hneď na ne naložili nešťastnú vílu a odniesli ju do električky. Tá hneď, ako vílu naložili, upaľovala do mesta. Keď ju viezli, zistili, že víla sa volá rovnako ako električka - Ivica.
Električka Ivica zastavila na konečnej pri nemocnici. V nemocnici vílu hneď ošetrili a nechali si ju tam dovtedy, kým musela mať nohu v sádre. Za ten čas sa so šoférom a Eliškou skamarátila. A keď ju púšťali z nemocnice, doktor jej pri poslednej kontrole povedal: "Pol roka sa nenamáhaj, aby sa ti noha poriadne zahojila." "A tancovať môžem?" spýtala sa víla doktora ustráchane. "Nesmieš!" "Ale ja musím tancovať," rozplakala sa víla, "inak musím zahodiť svoj venček a odísť medzi ľudí!" Doktor sa nad ňou zľutoval a povedal: "Môžeš len vtedy, keď počas tanca budeš mať obuté vysoké topánky alebo čižmy."
Pred nemocnicou ju už čakala Eliška so šoférom a električkou, ktorá ju do nemocnice priviezla. "Tak ako?" spýtal sa jej šofér a ona im vyrozprávala všetko, čo jej povedal doktor. "Neboj sa, nejaké topánočky alebo čižmičky máme!" Hneď ju zaviezli do Starého depa, kde sa zavreli do šatne pre šoférov. Rozmýšľali dlho-predlho, až kým Eliška nedostala nápad. "Dáme Ivici babkine čižmy Tie, ktoré raz dostala na Vianoce a zistili sme, že sú jej malé!" "Výborný nápad, Eliška, hneď pôjdem po ne! Ty tu zatiaľ zostaň s vílou Ivicou a nejako sa zabavte!"
Kým bol šofér preč, Eliška vílu previedla po celom depe. Poukazovala jej, ktorá električka sa ako volá, ktorá ma koľko rokov, kde sa umývajú, kde sa lakujú, aby sa páčili ľuďom a kde sa opravujú, keby sa náhodou niektorá pokazila. Taktiež jej ukázala, ktoré električky už normálne nejazdia a do ulíc vyjdú len pri slávnostných príležitostiach. "No tak to si veľmi múdra, keď vieš toľko o električkách! To by si mohla rovno jednu šoférovať!" povedala víla Eliške. "Električky volant nemajú, pretože ho kvôli koľajniciam nepotrebujú, majú iba riadiaci panel!" prekvapila vílu Eliška. "No tak za riadiaci panel. Vieš čo? Keby ma vyhnali, tak ty ma naučíš šoférovať električku a ja ťa naučím tancovať! Áno?" "Jasné, len električku ťa musí naučiť šoférovať ocinko, ja ešte šoférovať nemôžem, lebo som ešte malá."
Potom nastúpili do električky Ivice, ktorá ich odviezla tam, kde vílu vyplašili - do Malej Lesnej. Tam vílu vysadili a rozlúčili sa s ňou. "Mrzí ma to, čo som ti vtedy vyparatila, Ivica..." povedala električka. "To nič, Ivica," povedala víla, "také veci sa stávajú. Len sa nekončia zlomenou nohou." A všetci sa naposledy zasmiali. Víla Ivica na rozlúčku všetkých pobozkala. Aj električku. Električka Ivica sa začervenala a víla s rovnakým menom odišla do lesa. Električka spolu so šoférom a Eliškou ešte počkali, pretože o chvíľu mali víly prísť tancovať na lúku. A aj prišli a veľmi sa potešili, keď medzi vílami uvideli aj Ivicu. Ľahko ju spoznali podľa čižiem. Ostatné víly totiž tancovali bosé. "Tak predsa ju neodohnali, ako som sa bál..." usmial sa šofér a vydal sa s električkou nazpäť do mesta.
Keď odchádzali, víla Ivica ešte zakývala posádke električky, ktorá mala rovnaké meno ako ona sama. Šofér s Eliškou jej odkývali, električka Ivica na ňu zablikala a odchádzali s nádejou, že sa ešte niekedy stretnú.
A snáď už bez toho, aby niekto niekoho vyplašil a zlomil si nohu...

Dalšie rozprávky zo seriálu Husiarovské rozprávky, ktoré boli napísané pre Veterány.eu a najdete je zde http://www.veterany.eu/?cat=106&paged=2


Autor: Tomáš (alias johnykiller) http://dphusiarov.blog.cz