Krysa, Sokol a Bohyně

16. září 2011 v 21:57 | Temnářka |  Pohádky o zvířátkách
Autorkou této pohádko - bajky je spisovatelka Tereza Matoušková alias Temnářka http://temnarka.blog.cz
Její novou knihu "Hladová přání" si můžete právě zakoupit ve všech dobrých knihkupectvích.

Krysa, Sokol a Bohyně

Krysa nedůvěřivě vzhlédla ke koruně posvátné lípy. Dlouhé bohatě rozvětvené haluze zakrývaly půlku azurového nebe. Svěží listy pozdního jara se třepotaly v slabém jižním vánku. Na staré popraskané borce se vyjímalo několik mělkých děr a drápanců, jako by se kůra znelíbila páru velmi malých zvířecích pacek a o nic větším, ale o to odhodlanějším hlodákům.
Vyprávělo se, že v jádru tohoto listnáče dlí Bohyně přírody. Všichni obyvatelé hvozdu tomu tupě, bezmezně věřili. I Krysin druh Zajíc.
Večer co večer se tu všichni scházeli a posvátné dřevo uctívali - oslavovali ho písněmi, modlili se k němu, nosili mu obětiny.
"Proč?" obrátila se Krysa na Sokola.
"Co proč, Kryso?" Dravec se přestal věnovat zvelebování svého opeřeného zevnějšku, slétl o větev níže a zamyšleně pohlédl na hlodavčí přítelkyni.
"Proč by nemohla sídlit v jiném stromě? Když nad tím tak dumám, musí bohyně sídlit zrovna ve stromě? Skála, potok i ranní rosa mi přijdou stejně dobré."
"Takhle se nesmíš ptát, pokud je ti klenba stromů milá," odvětil Sokol. "Milejší než mně." Dravec patřil mezi známé lesní buřiče. Zpochybňoval autoritu Stromu. Stejně jako všichni neposlušní se musel zodpovídat na Velké mýtině velekněžce Zmiji. Ta se ho rozhodla potrestat a to strašlivě. Rozhodla se spálit všechno jeho peří na posvátné hranici. Zapomněla však, že ptáci na rozdíl od hadů dokáží létat, a tak jí Sokol šťastně unikl. Teď žil jako psanec na okraji lesa.
"Oni nám lžou, že ano?" pokračovala Krysa rozhořčeně. "Žádná Bohyně v tom stromě není!"
Sokol otevřel zobák v úsměvu. "Ale je. Jen je to trošku složitější, než si myslíš." Dravec poznenáhlu smutně sklopil oči. Jako psanec sice na svou kamarádku nezapomněl a nadále ji tajně navštěvoval, nikdy se ale nemohl zdržet dlouho.
"Měla bych se vrátit domů," pochopila Krysa. Rozloučili se. Krysa se rozběhla po cestičce do hloubi hvozdu. Sokol ji zasmušile pozoroval, dokud mu nezmizela z očí. Jedna jeho polovina ji toužila vzít s sebou do luk a polí, ukázat jí řeku na severu a lidská sídla. Za chladných nocí by ji hřál pod křídlem a každé ráno by ho vítal pohled dvou černých korálkových kukadel.
Jenomže to nešlo. Ona patřila sem. Povzdechl si, rozepjal perutě a vznesl se vstříc zlatavému kotouči slunce.

***

Zmije si na Krysu počkala na okraji rozsáhlé bučiny. Tam měli svá obydlí chudší hlodavci, zajícovci a spousta malých ptačích zlodějíčků. Stočila se na balvan prohřátý ranními paprsky a dokud neviděla drobného tvora přicházet, ani se nepohnula.
"Dobré jitro, Kryso," zasyčela pak a ukázala jedové zuby v podlém úšklebku.
"Tobě taky, velekněžko," roztržitě prohodila Krysa. Zmije pomalu zvedla trojúhelníkovitou hlavu ze svého kamenného lože a změřila si ji pohledem úzkých vertikálních zornic. Zamyšleně si navlhčila úzké rty rozeklaným jazykem. "Musíme si promluvit, drahoušku."
Krysa neurčitě pokrčila rameny.
"Chodíš ke Stromu téměř každý den a zůstáváš tam mnohdy i několik hodin. Mám pravdu?"
"Máš," přiznala Krysa úsečně. Nervózně přešlápla. Loňské listí jí pod packami zakřupalo, zašustilo a rozpadalo se na prach.
"Potom tě jistě rozesmutní, že nějaký vandal znesvětil a poškrábal jeho kůru," prohodila Zmije. "Nevíš o tom něco?"
"Nevím," zalhala Krysa. To ona sama strom znesvětila, rozhodla se totiž prokousat do jeho nitra, aby zjistila, jestli tam Bohyně skutečně je nebo nikoliv. Kdyby se k tomu nepřipletl Sokol a nezarazil ji, dozajista by se jí to povedlo.
"Není tu něco, co bys mi chtěla říct? Říká se, že sis byla velice blízká se Sokolem…"
"Zvířata toho napovídají spoustu," odvětila Krysa neurčitě. "Jestli dovolíš, Zajíc na mě čeká."
Zmije jí nebránila, jen zúžila oči a výhružně zakmitala jazykem.

***

Zajíc se rozvaloval na pohovce a v pacce porostlé šedohnědými chlupy svíral plechovku piva.
"Ahoj, zlato," pozdravila Krysa mile a rozpačitě si dřepla do partnerovy blízkosti.
"Už zase jsi zbožně rozjímala ve stínu Lípy?" uchechtl se Zajíc ironicky a v úšklebku ukázal velké přední zuby. Řádně si zavdal nazlátlého moku. "Jak se má kamarád Sokol?"
Krysa k němu překvapeně vzhlédla. "Byla tady na přátelské návštěvě Zmije, co?" dovtípila se.
"Možná byla, možná nebyla," probodával ji pohledem Zajíc. Krysa těkala uhýbavým pohledem po jeho obýváku.
"Sokol býval můj dobrý známý, nic víc, Zajíci. Od doby, co utekl, jsme se neviděli."
"Aha." Zajícův tón čpěl výsměchem a opovržením, zároveň však bodal do srdce jakousi nezvyklou lhostejností. V Kryse vřela žluč.
"Co ti napovídala Zmije? Čím otrávila tvé city ke mně?" Něco v jeho výraze ji přinutilo dodat. "Co jsi řekl ty jí?"

***

Krysa se toulala podvečerním lesem. Vzhlížela k zvířecím chýším, usazeným v korunách stromů. Z úzkých oken se linul příjemný žlutý svit voskovic. Jen si společně večeřte, ukládejte děti, milujte se…, myslela si Krysa. Já vám ukážu.
Když konečně padla noc, povětří ztěžklo blížící se bouřkou. Panovalo hrobové ticho. Krysa se hlouběji zachumlala do tenkého úpletu. Ukážu vám, na jak chatrných základech stojí ten váš život. TVŮJ život, Zajíci.

***

Krysa váhavě zaryla drápky do kůry posvátného stromu. Pomalu otevřela tlamu a rozhodně se zakousla do dřeva. Tentokrát se nenechá jen tak vyrušit. Prohryže se až do samotného nitra lípy a zjistí pravdu.
Těsně vedle ní dopadl srdcový list. Drobná hlodavčí slečna poplašeně uskočila.
"Bohyně?" zavolala do tmy. Ticho. Jen vítr zpíval nahoře ve větvích. Krysa se znovu odhodlaně pustila do hlodání.
Zničehonic ji přímo zasypal déšť lipového listí. Jako by z obrovské dálky uslyšela ševelivý mateřský hlas. "Vždycky jsi byla ze všech mých dětí nejzvědavější, Kryso. Nezastavíš se před ničím, pokud je třeba odhalit lež. Jen si uvědom, že i lípa má duši - stejně jako ty."
Krysa padla na kolena: "Nevěřila jsem, Paní, že kněží skutečně mají pravdu a ty žiješ v tomto stromě… Odpusť."
Ovzduší roztřásl jemný ženský smích. "Skutečně žiji v tomto stromě, leč to není celá pravda, mé dítě. Žiji i v tamtom jehličnanu, tamtom keři a v tamtom též. Najdeš mě v půdě, skalách, vzduchu i té bystřině dole pod námi. Pokud budeš usilovně hledat, najdeš mě i v sobě samé…" Krysa údivem vykulila oči.
"Potom kněží skutečně lžou. Tak proč je neztrestáš?" rozhořčila se. Paní mlčela, malý hlodavec přesto cítil, že se usmála.

***

"Bohyně, smiluj se nad ubohými hříšnými zvířaty," vyřvávala Zmije.
Všechna lesní zvěř se shromáždila na plácku před Lípou. Pokorně ohýbala šíje a klaněla se modle.
"Bohyně, smiluj se nad námi," opakoval dav zpitoměle.
"Sešli na nehodné všech sedm nejhorších kleteb: hlad, zimu, predátory, neplodnost, nemoc, rány z lidských pušek a kovové pasti," deklamovala hadí velekněžka.
"Sešli…" začala sborově zvířata.
Z úkrytu v tom okamžiku vyskočila rozezlená Krysa. "Proč by nás měla Bohyně takto trestat jenom proto, že se neklaníme jednomu stromu, ale jinému? Nebo že se neklaníme žádnému stromu? Copak to nevidíte? Bohyně je všude! Jakou by to mělo logiku, kdyby světu vládla zavřená v kusu dřeva?"
"HEREZE!!!" zaječela Zmije. "Spalte její kožíšek v ohni!"
"Hereze!" opakovala zvířata, aniž by některé z nich vědělo, co to znamená.
"Zmlkni, hade!" prskla Krysa. "Tvé lži už tady nikdo nepos… HEJ?! Co to děláte?!" Vlk a Rys ji hrubě popadli v podpaží a vlekli ji k místu, kde blesk zapálil starou jedli.
"Spalte její kožich!" hřímal dav.
"Na hranici s ní!" pištivě se přidal Zajíc, krčící se v samém srdci zástupu.
"Zajíci?!" vypravila ze sebe Krysa nevěřícně. Její partner od ní odvrátil tvář. Zato hladové plameny k ní natahovaly paže s láskyplnou vášní.
"Zaj… Bohyně, pomoz…," šeptla Krysa. Představila si obrovskou ruku, která by ji zvedla a odnesla do bezpečí. Oheň zlověstně praskal. Jeho nejdelší prsty jí už sežehly konce vousků.
"Pomoc!"
Bohyně možná nakonec přeci jenom pomohla. Jen asi po svém.
Kouř zničehonic rozehnaly sokolí letky. Drobné roztřesené tělo něžně sevřely dva pařáty. Krysa vyjekla, ale potom vzhlédla, poznala ptačího kamaráda a vydechla úlevou. Potom už jen sledovala, jak se jí mýtina vzdaluje. Zvířata jí najednou připadala čím dál menší a menší.

Autorkou spisovatelka Tereza Matoušková alias Temnářka http://temnarka.blog.cz
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama