Nemocniční pohádka

17. září 2011 v 21:58 | Signoraa |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Pohádka z nemocnice

Napsala blogerka Signoraa http://signoraa.blog.cz/

Úvod
Martínek a Max

Nad postýlkou svítilo namodralé světlo a lehce šuměly zvláštní bytosti, které měl Martínek kolem sebe. Neznal je, ale věděl, že jsou tu proto, aby hlídaly, jak dýchá a měřily jeho teplotu. Říkával jim strážci.
Ležel a najednou slyšel zvláštní zvuk. Nebyli do jeho strážci, ale něco úplně jiného, neznámého. To něco se blížilo k postýlce, ve které ležel. Zvedl hlavu, aby se podíval. U postýlky stál někdo v bílém, ale pan doktor to nebyl. Ten někdo si ho prohlížel svými pátravými očky.
"Kdo jsi?" zeptal se Martínek
"Já jsem Max."
"Maxi a ty jsi taky pan doktor?"
"Ne, já jsem laboratorní myšák Max a už hodně dlouho bydlím v téhle nemocnici".
"Ty máš ale zvláštní jméno, Max."
"To víš, to je proto, že jsem tak malý a větší už nebudu. Mám proto alespoň velké jméno."
"Aha, to já jednou budu hodně veliký, možná jako táta. Ale když jsem se narodil, byl jsem taky hodně malý, skoro jako ty."
"Opravdu?" zeptal se Max, oči mu zasvítily a pod fousky se usmíval.
"No, opravdu a proto jsem vlastně tady. Vždycky když jsem nemocný, tak musím spinkat tady. A někdy je mi smutno, že jsem tu sám." Martínek si hřbetem ruky otřel slzičku, která mu stékala po tváři . "Stýská se mi po domově. Maminka mi říkává Palečku, ale já se jmenuju Martin."
"Nebud' smutný Martínku, já u tebe zůstanu a budu ti vyprávět ."
"A o čem, Maxi?"
"Třeba o téhle nemocnici. Tady se dějí věci, to bys koukal. A taky o tom, že tě už hodně dlouho znám".

Martínek se pohodlně opřel a začal poslouchat Maxovo vyprávění.

I.
Max

Max se narodil myší mamince Madlence, spolu s pěti sourozenci. Narodil se a byl ze všech malých myšek úplně ten nejmenší. Možná proto ho maminka pojmenovala Max. Bydleli v domě u starého pana Nováka. Jejich domeček byl kulatý, vypadal jako obrácená miska. Ale nebyla to miska, byl to nějaký zvláštní ořech a ani maminka Madlenka neznala jeho jméno. Kolem zahrady bylo sklo a Max, když trochu povyrostl, díval se skrz něj a viděl ještě několik podobných domečků s dalšími myšími maminkami a jejich dětmi. Jak rád by je poznal, jak rád by se s nimi kamarádil.
Max rostl a učil se od maminky všem myším dovednostem. Už nebyl nejmenší myška. Vyrostl z něho pěkný myší kluk a svou šikovností překonával své sourozence.
Jednoho dne přijela k panu Novákovi návštěva. Myšky ze svých skleněných zahrádek pozorovaly, co se bude dít. Pán se silnými brýlemi obcházel myší zahrádky za skly, něco si brumlal a psal do notýsku.
Potom se vrátil k panu Novákovi a dlouho si povídali.
Druhý den přijelo k domku pana Nováka auto. Vystoupil z něho pán s brýlemi, šli k myším zahrádkám s ořechovými domečky a pan Novák podával obrýlenému pánovi myšky.
"No, konečně", řekl si Max. "Konečně poznám i další myší kluky a holky, kteří bydleli ve vedlejších zahrádkách". Maminka Madlenka pohladila Maxe a jeho bratra a řekla jim, že jedou spolu do jiného, většího domečku a tam budou pomáhat lidem.

II.
Max v nemocnici

Auto s myškami přijelo před velikou bránu a zastavilo. Z okénka u brány vykoukl pan vrátný, podíval se na obrýleného pána a pozdravil. "Tak máme zase nové nájemníky, že?"
Pán s brýlemi přitakal a pokračoval v cestě k velkému domu. Odnášel přepravky s myškami a ty pak pouštěl do jedné veliké myší zahrady s ještě větším domečkem, než Max znal. Po cestě sem se Max seznámil už s několika myšími kluky a holkami, ale stále nevěděl, co se bude dít. A hlavně, maminka říkala, že bude pomáhat lidem. Ale jak? Vždyt' je tak malý? Ani ostatní myšky nevěděly, co se bude dít. Myšky dostaly jídlo, které Maxovi moc chutnalo a přišla noc.
Max spal neklidně a stále přemýšlel, jak může on, malý myšáček někomu pomoci. "Copak mám nějakou sílu?" "Copak umím nějaké lidské dovednosti, abych pomáhal?"
Ráno přišli k myší zahradě lidé v bílých pláštích a několik myšek si vybrali. Max pozoroval, co se bude s jeho novými kamarády dít. Moc toho neviděl, jen si potom všiml, že myšky spí v jiných domečcích.
Druhý den znovu přišli lidé v pláštích a znovu si vybírali myšky. Max stále zůstával ve velké zahradě, ale jeho bratr už byl vybrán, aby pomáhal lidem. Max mu záviděl, bratr bude pomáhat a já zůstal tady v zahradě. Večer, když všechno utichlo , se Max rozhodl. Půjdu se za bratrem podívat, abych věděl, jak pomáhat lidem.
Přemluvil několik myších kluků a holek, aby mu pomohli a povedlo se. Překonal s jejich pomocí první velkou překážku a byl venku z myší zahrady. Opatrně a tiše našlapoval , až došel k domečku, kde spal jeho bratr. "Bráško, vstávej!" Maxův bratr si protřel oči. ""Kde se tu bereš Maxi?" "Přišel jsem se tě zeptat, jak pomáháš lidem."
Maxův bratr mu vysvětlil, že mu lidé v bílých pláštích dali nějaký nový lék a ted' budou zkoumat, jak účinkuje.
Maxovi se to moc líbilo a už se těšil, jak bude také tak pomáhat. S bratrem se rozloučil a tiše šel zpátky k myší zahrádce. Zavolal na své kamarády a chtěl, aby mu znovu pomohli zpátky do zahrady. Kamarádi ale byli uvnitř, Max venku a navíc sám. Zkoušel to a chtěl se vrátit, vždyt' chce taky pomáhat.
Nešlo to a po mnoha marných pokusech si Max našel malou skulinku pod stolem a tam unavený usnul.

III.
První setkání

Ranní slunce zašimralo Maxe na čumáčku. Chvilku měl ještě zavřené oči, ale pak je pozvolna otevíral a přemýšlel, kde to vlastně je. Chvilku to trvalo, ale pak mu došlo, že včera večer odešel z myší zahrádky za bratrem a už se mu nepovedlo se dostat zpátky. A navíc, v bříšku mu ukrutně kručelo, jaký měl hlad. Co ted'? Šel se opatrně podívat zpátky k myší zahradě, kamarádi i jídlo bylo uvnitř, ale tady nebylo vůbec nic. Znovu se šel podívat na svého bratra, aby mu poradil. Bratr si také nevěděl rady a tiše se ptal dalších myšek okolo, nikdo však nic nevěděl. Max byl bezradný a hladový.
Slezl dolů, schoval se do skuliny pod stolem a byl smutný. "Co budu dělat?" "Proč jsem odešel ze zahrady?" Jen otázky, které ale jeho hlad neutišily. Pak si vzpomněl, jak ho maminka Madlenka chválila, že je šikovný kluk. "Přeci tady nezůstanu hladový!"
Opatrně se rozhlédl a opustil svou skrýš pod stolem. Sluníčko svítilo dovnitř okny a kromě myšek tu nikdo nebyl. Max přešel k jedné veliké stěně a pátral. Nic, tak tudy do nepůjde. Přešel ke druhé a uviděl malou mezeru, mezi něčím velikým dřevěným. Protáhl se mezerou a byl v další veliké místnosti, ještě větší, než byla ta s myší zahradou. Sluníčko sem nesvítilo, bylo tu šero. Z dálky slyšel zvláštní zvuk. "Co by to mohlo být?" Pomaloučku se přibližoval ke zvuku a pak si všiml, že na stěně visí něco velikého, kulatého a z toho vychází zvuk. Co to je, však nevěděl. Procházel pod něčím podobným, co měl doma pan Novák a na čem sedával. Tiše našlapoval a objevil další skulinu mezi velkým dřevěným, hodně podobnou té předchozí.
Protáhl se ven a jeho nos polechtala zvláštní vůně. V bříšku mu znovu zakručelo. Šel opatrně dál, tiše našlapoval a plaše se rozhlížel. Vůně byla stále silnější a jeho hlad také. Přišel k další dřevěné věci, znovu se protáhl a strnul. Proti němu stálo něco obrovského. Černé zježené chlupy, žluté oči a veliké zuby v pootevřené tlamce. Max hrůzou strnul. Klepal se strachy a díval se s obavou na to, co stojí proti němu. Nikdy nic podobného neviděl.
To něco proti němu se zadívalo a syklo: "Kdo jsi?" "Já jsem myší kluk Max." "A co tu děláš?" neúprosné žluté oči ho probodávaly. "Já mám hrozný hlad." "Tak pojd' za mnou, ale tiše, at' nás nikdo neslyší". Max sebral odvahu a tiše se zeptal: "A kdo jsi ty?"
"Já jsem kocour Nero."

IV.
Max a Nero

Max tiše následoval Nera a přemýšel nad tím, co to je kocour. Jako myš nevypadal, byl veliký, černý a šel z něj strach. Ale hlad byl silnější. Je to stejně zvláštní, říkal si Max, takového tvora jsem ještě nikdy neviděl.
Došli do další místnosti, kde to vonělo.
"Musíš být opatrný, aby nás nikdo neviděl" zabručel Nero a podél stěn se opatrně protahoval dál. Max za ním tichoučce našlapoval a přemýšlel, co je silnější - strach nebo hlad? Z další místnosti se ozývaly hlasy lidí a zvláštní, do té doby neznámé zvuky.
"Jsme v nemocniční kuchyni, tak si honem něco najdi a musíme honem pryč", znovu sykl Nero.
Max zajásal, jé, tady jsou na zemi nějaké drobečky, to je báječné. Rychle si naplnil prázdné bříško. Nádhera, byl spokojený a št'astný. Znovu zvláštní zvuk a pak plesk! "Co tady zase děláš kočičáku? Víš přeci, že sem nesmíš!" Nero zmizel a Max zůstal v místnosti sám s tím velikým a silným člověkem, který měl na hlavě takovou zvláštní vysokou věc. Měl obrovský strach, přikrčil se na zemi a přál si, aby nebyl vidět. Veliký člověk odešel . Max ještě chvilku seděl na místě a pak se opatrně vydal zpátky tam, odkud přišli s Nerem. S plným bříškem byl hned veselejší.
Prošel znovu tím dřevěným, opatrně a plaše se rozhlédl a nikoho neviděl. Pokračoval proto dál dlouhou místností, když uslyšel zasyknutí: "Tady jsem, pojd' ke mně". Pod něčím podobným, na čem sedával pan Novák, ležel Max. Jeho žluté oči svítily. "Tak co, najedl jsi se?" "Ano a moc ti děkuju." Max se vděčně podíval na Nera a stále přemýšlel, co to je za tvora - kocour, nebo kočičák, jak ho nazval veliký silný člověk. Chtěl se ptát dál, chtěl všechno vědět, ale Nero mávl obrovskou packou. Max si všiml obrovských drápů a skoro se mu zastavil dech. "Tady ne!" sykl Max. "Pojd' za mnou."
Max poslušně a tiše t'apal za Nerem, až došli do další zvláštní místnosti. Byla tu spousta věcí, podobných, jako měl doma pan Novák, i těch, které byly v místnosti u myší zahrady. Max ty věci neznal. "To je skladiště, tady budeme mít klid", řekl Nero.
"Tak a ted' mi řekni, kde jsi se tu vzal", zabručel Nero a Max mu vyprávěl o mamince Madlence, o cestě do velké myší zahrady a o hladu, díky kterému potkal Nera.


V.
Nero vypravuje

Nero pozorně poslouchal Maxovo vyprávění a občas se pod svými dlouhými vousisky usmál.
"A ted' se ptej ty", broukl Nero k Maxovi. Max poslušně seděl a jeho první otázka byla, kdo že je Nero.
Nero se po kočičím zašklebil a zabručel: "No, víš, jak bych ti to řekl. Já jsem kocour a my kočky jsme od přírody nepřátelé myší". Maxovi se tou hrůzou málem zastavilo srdíčko. "Nepřátelé? Ale vždyt' jsi mi pomohl?" Nero se opět ušklíbl a sykl: "Nojo, to máš tak. Já už jsem starý, myši nelovím a navíc mi kuchař dává zbytky z kuchyně. A hlavně, bylo mi tě líto." Max si nebyl vůbec ničím jistý. Nepřítel mu pomáhá?
Nero začal vypravovat, jak byl malé kot'átko, takové důvěřivé. Jednou ho malá holčička hladila před domem, ve kterém bydlel a jemu se to tolik líbilo, že s ní šel domů. Ale tam byl zlý pán, který neměl kočičky rád a donutil Nerovu novou rodinu, aby ho z domu dala pryč. Nero byl malý, neznal už cestu domů a měl také hlad. Pršelo a seděl schovaný pod schody u domu, ze kterého byl vyhozen. A potom se objevil veliký silný člověk . "Co tu děláš? Takovej malej kočičák by měl být ještě u mámy a ne tu sedět v dešti". Veliký silný člověk si vzal Nera domů a znovu přišel ten zlý pán a znovu přinutil, tentokrát velkého silného člověka, aby Nera znovu z domu vyhodil. Velký člověk pracoval v nemocnici a Nera si odnesl sebou tam. Ubytoval ho ve skladu, kam se odkládaly nepotřebné a dlouho nepoužívané věci. Dával mu zbytky z kuchyně a Nero už tu zůstal. A v noci, když skoro všichni spali, chodil tiše po nemocnici a tu poznával. Znal každý koutek, věděl, kam smí jít a kam nesmí. Kolem nemocnice bydlelo ještě několik koček, ale s těmi Nero nekamarádil. On byl totiž kocour nemocniční.
Max ho poslouchal se zatajeným dechem. "A taky pomáháš lidem?" Nero se podíval a řekl: "Ano, ale nesmí o tom vědět pan doktor. Já chodím večer po chodbách, víš, to jsou ty dlouhé místnosti, po kterých jsi ráno šel a když slyším, že někde pláče nějaká holčička, nebo chlapeček, jdu se na ně podívat. Snažím se je rozveselit, aby jim nebylo smutno". "Jé, to bych chtěl taky umět", řekl Max.
"Neboj, já tě to naučím. A víš co? Ted' si na chviličku zdřímneme. Tady ve skladu máme klid, tady nás nebude nikdo rušit."
Max usínal a byl št'astný, protože věděl, že ted' už bude pomáhat.

VI.
Večerní setkání

Ruch v nemocnici pomalu utichal, Sluníčko se chystalo také ke spánku. Nero probudil Maxe a řekl mu, že mu ukáže, kam chodí jíst. Vyšli oba tiše ze skladu. Opatrně se rozhlédli a potom Max potichoučku našlapoval za Nerem nemocniční chodbou. Max chtěl jít znovu do nemocniční kuchyně, tam, kde našel ráno drobečky, ale Nero mu řekl, že ty už tam ted' nebudou. Bývají tam jen ráno, když pekaři přivážejí čerstvé pečivo ke snídani. Ted' už je po večeři a kuchyně bude uklizená. Max si pomyslel, jaké je to obrovské štěstí, že potkal kočičáka Nera.
Vyšli dlouho chodbou ven a tím velikým, dřevěným opustili chodbu. Nero Maxovi vysvětlil, že to veliké a dřevěné se jmenuje dveře. Max byl nadmíru spokojený. Našel si kamaráda, poznal spoustu nových věcí a ještě bude jídlo. Sestupovali dolů po schodech. Max se sice několikrát skutálel, ale vždycky si oprášil svůj bílý kožíšek a statečně pokračoval za Nerem. Nero se ohlédl a přes kočičí fousky se usmíval.
"Ted' musíš dávat veliký pozor", upozornil Nero Maxe. "Jdeme ven přes pohotovost, ta je otevřená stále". "Co je to pohotovost?" ptal se Max. "Víš, to je takové oddělení, kde jsou doktoři a sestřičky pořád, to kdyby někdo potřeboval pomoci třeba i o půlnoci". Opatrně pod lavicemi, na kterých sedělo několik lidí, prošli chodbou pohotovosti a byli venku. Šeřilo se a pofukoval větřík. Max se zhluboka nadechoval, čerstvý vzduch mu plnil plíce. Tohle ještě neznal, ale bylo to příjemné. Obešli nemocnici a dostali se pod okna kuchyně. Nero tady měl od kuchaře schované misky s masem, které nesnědli pacienti.
"Zvu tě na hostinu", broukl Nero a pustil se do jidla. Max si sedl vedle něho a ochutnával lahůdky, které do té doby vůbec neznal. Mlčky jedli, když v tom Max zaslechl zvláštní, plíživý zvuk. Otočil se a strnul. Ze tmy se na něj dívaly tři páry podobných očí, jaké má Nero.
"Hele, holky, dneska je tu také myš".
Max se znovu rozklepal strachem, podobným tomu, který zažil při prvním ranním setkání s Nerem. Nero se vztyčil a zle na tři kočky zasyčel: "Zmizte odtud". Kočky, ač nerady, pomalu odcházely a jedna z nich pot'ouchle pronesla: "Nojo, bodejt' by se nekamarádil s myší, vždyt' v životě ještě žádnou neulovil".
Max se tázavě podíval na Nera a ten jen řekl: "Najez se, do rána je daleko".

VII.
Nero pokračuje ve vypravování

Když se Nero s Maxem dosyta najedli, pomalu šli zpátky k pohotovosti. Max se ještě ohlédl a všiml si, že tři kočky se pomalu vrací k miskám, ze kterých před chvilkou hodovali. Jídla v nich zbylo ještě dost. Nero Maxovi řekl, že to, co nesnědí kočky, dojídají potom ježci, kteří také bydlí u nemocnice.
"Ježci? Co to je?" Nero se snažil Maxovi vysvětlit, co je to ježek, ale Max stále nechápal. Vždyt' dnešní den je tak nabitý novými informacemi a jeho malá myší hlavička je už tak plná. "Nevadí", řekl Nero, "jednou počkáme déle, a já ti ukážu, co je to ježek".
Před pohotovostí se zastavili. Právě přijela sanitka, která přivážela mladou maminku. Nero Maxovi řekl, že mamince se asi za chvilku narodí miminko. Tak tohle nechápal Max ještě víc. S otázkou v očích se ptal Nera, proč se miminko nenarodí mamince v domečku tak, jak se narodil on. Nero máchl packou a sykl: "Ještě toho nevíš spoustu".
Ruch před pohotovostí utichl a Nero s Maxem se opatrně a tichoučce vrátili zpátky do nepoužívaného starého nemocničního skladu.
Pohodlně se uvelebili a Nero začal znovu vyprávět.
"Víš, já se s těma kočkama opravdu nekamarádím. Ony se mi totiž pořád posmívají, protože já nelovím myši. Abych pravdu řekl, já to totiž neumím. Od maminky jsem odešel hodně brzo a nikdo mě to nenaučil. Dokonce někdy přemýšlím o tom, že to maminka neuměla taky. Žila v domě, dostávala jídlo od rodiny, která jí měla ráda."
Maxovi se pomalu zavíraly oči a Nerovo vypravování ho uspávalo. "Hele, mě to nevadí, že neumíš myši lovit, naopak jsem rád."
"Maxi, já bych byl moc rád, kdybys byl můj kamarád, protože já tu žádného nemám. Pan kuchař mě má rád, ale má spoustu práce a já jsem hodně sám".
Max se usmál a podal svojí maličkou bílou pacičku Nerově velké tlapě s obrovskými drápy. Usnuli vedle sebe a Maxovi se tu noc zdály sny o tom, jak bude život v nemocnici zajímavý a jak bude pomáhat lidem. A také o novém, velikém černém kočičím kamarádovi Nerovi.

VIII.
Martínek

Max spokojeně spal a ze sna ho někdo volal. Ne není to ze sna. Někdo ho volá skutečně.
"Maxi vstávej, něco se děje!" Max se posadil, protřel si oči a malou chvilku nechápal, kde je. Pak mu to došlo. Je v nemocničním skladu a ten, kdo ho budí, je jeho nový kamarád, kočičí kluk Nero.
"Pojd' honem za mnou, ale potichu, at' nás nikdo nevidí."
Nemocniční chodby ozařovalo jen matné světlo. Opatrně, pod lavicemi procházeli Max a Nero směrem k velkému osvětlenému sálu. Zase ten zvláštní zvuk jako ráno. Max se zeptal Nera, co to je a ten mu odpověděl, že jsou to hodiny. Max stále nechápal. Nero mu řekl, že mu to později vysvětlí. Je skoro půlnoc a něco se děje, ted' není čas na vysvětlování.
Po chodbách spěchali dva lékaři. Za nimi běžela sestra a za ní další, která před sebou tlačila nějaký skleněný domeček na kolečkách. Na otázky nebyl čas, i když by se Max tak rád zeptal. Nero opatrně našlapoval a pak usykl: "Jdi dál sám, ty jsi malý, bílý, tebe si nevšimnou". Max měl veliký strach, přesto opatrně, malými krůčky postupoval dovnitř, kde svítilo veliké světlo . Skryl se za něčím neznámým a říkal si, že se potom musí Nera zeptat, za čím byl schovaný. Díval se na záda lékařů a potom si všiml, že na lůžku leží mladá maminka, kterou viděli s Nerem, když se vraceli z hostiny.
Přemýšlel, co mu o ní Nero říkal. Těch informací bylo za dnešní den tolik, že se mu pletou jedna přes druhou. Aha, už vím. Narodí se miminko. Čekal a díval se po místnosti. Zvláštní zvuky, které slyšel , přehlušil slabý dětský pláč.
"Ten je ale malý", slyšel hlas lékaře. "Honem, inkubátor".
Tu noc se narodil Martínek.


IX.
Poznávání

Sál stále svítil a Max se bál, že ho za zvláštní věcí, která divně vrčela a za kterou se celou dobu skrýval, někdo objeví. Navíc chtěl informaci o novém človíčkovi říci svému kamarádovi Nerovi. Opatrně, aby ho nikdo neviděl, slezl dolů a tichoučce opustil místnost.
Nero čekal za dveřmi , měl strach, že by ho tu někdo mohl najít a vyhnat, ale zvědavost byla silnější. Max k němu tiše přišel a řekl mu o Martínkovi. Prý je malý, jak říkal pan doktor, ale to on, myšák, nedokáže posoudit, protože je ještě menší. A navíc, je to první lidské miminko, které viděl.
"Pojd' za mnou", řekl Nero a tiše odcházel chodbou od osvětleného sálu. "Podívej se tímhle okýnkem dovnitř". Maxovi dalo hodně práce se dostat nahoru, ale potom se díval na spící miminka, která byla mnohem větší, než Martínek. Doktoři měli pravdu, Martínek je opravdu maličký.
Po návratu do nemocničního skladu vyprávěl Max Nerovi všechno, co viděl v osvětleném sále. Nero ho pozorně poslouchal a pak mu řekl, že být malý je výhoda. On se totiž ještě nikdy tak blízko nedostal. "Víš, že ti docela závidím, že jsi tak malý." Než se znovu uložili ke spánku, slíbil Nero Maxovi, že ho seznámí s celou nemocnicí a Max zase Nerovi, že pokud to půjde, bude vše pozorovat zblízka a potom to bude kočičákovi vyprávět.
Dny plynuly, Max už znal díky Nerovi celou nemocnici. Měl své skrýše, věděl, kudy chodit, aby nebyl viděn. Každou noc se chodil dívat na malého Martínka a potom o něm vypravoval Nerovi. Občas se mu podařilo zajít i za bratrem, který pomáhal testovat nový lék. I jemu vyprávěl, co všechno už zažil a co se děje v nemocnici, dokonce se přiznal, jak mu tehdy záviděl, když si ho na testování vybrali lidé z laboratoře.
Také poznal ježky, jedné měsíční noci si na ně s Nerem počkali. Ježci byli velice přátelští a byli moc vděčni Nerovi, že díky jeho přátelství s nemocničním kuchařem, mívají večerní hostinu. Nerovi se odměnili, dostal od nich blechy. Chodil, drbal se a ošíval tak dlouho, dokud si toho hodný kuchař nevšiml a těch malých potvůrek ho nezbavil.
Max i Nero určitě v této nemocnici žijí stále. V noci chodí po chodbách, poslouchají zda všechny děti spí. A když nespí, chodí za nimi a vyprávějí jim své příběhy a snaží se je rozveselit. K těm nejmenším chodí jen Max, je malý, bílý, nenápadný a málokdo, kromě dětí, si ho všimne.

Napsala blogerka Signoraa http://signoraa.blog.cz/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama