O surikatě Kátě a slepém krtkovi

15. září 2011 v 11:47 | Dubious cat |  Pohádky o zvířátkách
Byla jednou jedna surikata, které říkali Káťa. Byla opravdu velmi zvědavá, zvědavější než všechny surikaty v zoo dohromady. Když se jednoho dne probudila při svítání, rozhodla se, že se pokusí prozkoumat i jiné oblasti zvířecí zahrady, než je její výběh. Ten znala totiž až příliš dobře.
Vylezla na malý písečný kopeček a rozhlížela se kolem. Svým malým čumáčkem zvětřila přítomnost někoho nového. Že by se u sousedů narodilo nové surikaťátko?
Zaňufala jednou, zaňufala podruhé, a pak seskočila na rovinu. "Au!" zapískalo cosi pod ní. Káťa v úleku uskočila stranou, ale pak se, protože byla zvědavá, rozhodla křičící věc oslovit.
" Pardon, pardon! Kdo jste?" kvikla tenkým hlasem. Z díry, která se jen tak náhodou objevila vedle ní, vylezl tmavý stín. " Já-já jsem Karel, tě-těší mě" řekl stín a natáhl obrovskou pracku do tmy.
" Haló pane? Jste snad slepý? Já jsem přeci tady!" zvolala Káťa na Karlova záda.
"Promiňte, víte, jsem krtek.. a krtci slepí jsou.." odpověděl surikatě omluvně krtek Karel. Káťa se zastyděla. Maminka ji přeci učila, že na takovéhle věci se nemají zvířátka ani lidé upozorňovat.
" No, jak už jsem řekl, jsem Karel.. Jak se jmenujete vy, slečno surikato?" navázal krtek na předešlé představování. Malá surikata se mu totiž zdála podle hlasu sympatická.
" já jsem Katka" špitla Káťa. " Promiňte, ale jak víte, že jsem surikata?"
" Cítím vás. Voníte tak" odvětil Karel. Než se slunce vyhouplo nad mraky a odehnalo všechny hvězdičky do tajemných vesmírných dálek, stali se Katka s Karlem přáteli. Krtek malé surikatě nabídl, že se s ním může vydat na průzkum podzemní říse. Katka samozřejmě souhlasila, a tak ještě před obědem zalezla společně s Karlem do hlíny.
Pod zemí v krtčím tunelu bylo krásně teplo. Ká´ta sice vlastně nic neviděla, protože tam byla tma, ale její čumáček si užíval šimrání kořínků a příjemné pachy vlahé hlíny. Dokonce se seznámila i s několika žížalami!
Za chvíli ji ale špína a tma přeci jen omrzely. Poprosila tedy krtka, aby vyhrabal výlez nahoru. " Jsi si jistá Káťo? Nechceš se raději otočit a jít domů? Nikdy nevíš, co je nahoře, co když tam jsou krokodýli?" zeptal se pro jistotu zkušený krtek.
" Tak ať! Slyšela jsem, že mají krásné zuby.. Víš, vždycky jsem chtěla být zubařkou" odpověděla statečná surikata a začala předními tlapkami odhazovat hlínu ze stropu. Za chvíli už její citlivý čumáček ucítil závan větříku. Hurá, nové a nepoznané místo je na obzoru!
Surikata opatrně vylezla ven. Výběh se jí rozhodně nezdál podobný tomu, který znala, ale krokodýlí jezírko nezahlédla. " Vzduch je čistý!" zavolala na krtka a podala mu packu. Krtek zaňufal. " Víš kde jsme?" zeptala se Káťa. Krtek zakroutil hlavou, v tomto výběhu ještě nikdy nebyl. Než se ale mohl pokusit alespoň hádat, objevilo se před nimi pruhované chlupaté stvoření s velkýma očima.
" Mamíííí! Tady někdo jééé!" zakřičel tvor. Za chvíli z a ním stálo asi deset podobných chlupáčků v čele s maminkou. " No ´eleme séé! Krrrrtek a surrrrikatá! No to jsou mi ale podivní ost´íí!" řekla maminka s francouzským přízvukem.
" Já jsem Katka a tohle je Karel. Promiňte, byli jsme pod zemí tunelovat a dostali jsme se až k vám vážená paní-"
"Le-Murrr!" skočila jí do řeči lemuřice. " Jsem Madame Le Murrr a tohle jsou mí poddaní.. .Buďte tu víítááníí!" řekla a podala oboum kamarádům packu. Za chvíli se Káťa s Karlem octnuli ve velkém tanečním lemuřím průvodu.
Surikata si výlet za poznáním skutečně užívala, ale cítila se také trochu smutná, protože to všechno viděla jen ona. Lemuří královna vycítila Kátinu skleslost a protože byla tak trochu kouzelná, pochopila, co ji trápí.
" Krtek je stvořřeníí nocíí, ale pokud by nááhodou ochutnal tu´le bobuli, uviděl by sluneeeční paprrrskýýý" řekla jakoby mimochodem a vložila kouzelnou bobulku krtkovi do drápků. Jeho slepá očička se zaleskla. Bude vidět! Bez rozmýšlení vložil kouzelnou bobulku do tlamičky. Najednou se mu skutečně začalo před očima rozjasňovat.
" Heuréka, já vidím!" zakřičel krtek na celý lemuří výběh. Nemohl se té krásy kolem nabažit. Svět je tak barevný! Krtek radostí objal snad všechna přítomná zvířátka. Najednou se ale začalo stmívat, přišel tedy čas, kdy by se měla Káťa vrátit domů.
Kamarádi se tedy rozloučili s roztomilými lemury a zalezli opět do tunelu. Celou cestu domů si nechal krtek vyprávět o tom, co jej čeká na světě, až zase vynoří svou hlavičku z krtince. Ještě ráno znal pouze jednu barvu, teď může znát všechny! Čím více nad tím přemýšlel, tím méně se mu chtělo žít tak, jak byl zvyklý.
Kátiny myšlenky se ubíraly podobným směrem, proto tedy Karlovi hned jak vylezli ve výběhu navrhla, aby zůstal s ní. Krtek souhlasil. Hned ráno jej tedy Káťa vzala ke kadeřníkovi, aby mu udělal pískový přeliv.
" Tak, ještě musíš zhubnout, a nikdo nepozná, že nejsi surikata!" řekla Káťa vesele a dloubla svého kamaráda do žeber.
Měla pravdu, návštevníky zoo vůbec ani nenapadlo, že je ve výběhu i jiné zvíře, než jsou surikaty. Od toho dne, kdy krtek Karel začal žít po boku surikat se už Káťa nikdy nenudila. Společně se totiž vydávali na průzkumy do ostatních částí zoo a jestli ještě neumřeli, zkoumají je dodnes.

Autor: Dubious cat http://what-up.blog.cz/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama