Říjen 2011

Ztracená dešťová kapka

31. října 2011 v 21:43 | Kopytnateček |  HRAVÉ POHÁDKY

Ztracená dešťová kapka

Autorka: Kopytnateček


Představte si, jednou si takhle sedím, já malý Kopytnateček, ještě se slimáčkem pod obří muchomůrkou. Schováváme se tam před horkými slunečními paprsky a popíjíme výborný borůvkový koktejl. Probíráme, co se děje nového v Kopytnatečkově a tak různě. Když můj pohled upoutá obrovský černý mrak. Hlásím tedy Slimáčkovi, že zřejmě přijde na návštěvu pan Déšť. I on zaměří svůj pohled k černému nebi a přikývne na souhlas. Zavrtí se v měkkoučkém mechu, mrkne na mě a řekne:
,,Ještě, že nemám domeček tak daleko'' a zahledí se na svůj dům, co nosí na zádech.
To já to takhle veselé tedy nemám, déšť budu muset přečkat tady pod muchomůrkou. Jen co dopadla první kapka na palouček, Slimík zalezl do boudičky a já zůstal pod červeným kloboučkem houby samotný.
Pozoruji mokré provazce, které se hbitě snášejí k zemi a zavlažují celý palouček po horkém dni. Květiny rychle zavřeli své květy, aby ochránily pyl pro včelky. Během malé chvíle bylo vše krásně třpytivé a čisté, nikde nebylo památky po tom, že by vládly letní dny.
No a jak si tak pozoruji tu mokrou scenérii, zaslechnu přes to šumění deště tenounké naříkání. Opravdu jen lehounké, že nejprve mám pocit, že mi jen píská v ouškách. Když ale zjistím, že ouškami to není, začnu se rozhlížet po krajině. Ať koukám, jak koukám kromě mokré trávy a mé houby, která mi dělá přístřešek, nic nevidím.
Už, už jsem hledání tajemného naříkání chtěl zanechat, když jsem si všiml něčeho úplně mrňavounkého a třpytivého na kraji kloboučku muchomůrky. Byla to malá kapka, která pofňukávala a ne a ne spadnout dolů. S každým vzlykem se zhoupla dolů a vypadalo to, že už poletí do trávy a potom pisklavý nádech a opět se uchytila u kraje.
Chvíli jsem ji jen tak pozoroval a potom se optal, cože se jí to stalo, že tak naříká. Na vteřinu vzlykání ustalo a drobná kapka se na mě podívala svým uslzeným pohledem. Vypadalo to, že přemýšlí, zda má ve svém pláči pokračovat. Potom se ale nejspíš rozhodla, že mi povypráví o svém trápení.
Nejdříve jí přes pofrkávání nebylo rozumět, potom se ale rozpovídala dost nahlas, takže to došlo i k mým uším.
,,Když já jsem se ztratila'' spustila kapka své vyprávění.
,,Jak ztratila?'' nechápal jsem.
Jak se mohla kapka ztratit? To přece není možné, kapky se neztrácejí, ty prostě spadnou z nebe dolů a dopadnou na zem, kde se vpijí do rostlin, půdy nebo se ztratí v řekách. Tak jsem to také kapce řekl. Ta na mě chvíli hleděla, jako by tomu věřit nechtěla a znovu spustila:
,,Nahoře na tom mraku co je nad námi, je nás plno, ale když nás poslali sem dolů, tak už jsme padaly každá sama. Já ale ne, se mnou padala ještě má kamarádka a tak jsme si sem dolů padaly vesele spolu. Jenže v polovině cesty jsme se najednou rozdělily a já dopadla sem úplně samáááá.''
Jen co to kapka dopověděla, propukla znovu v kvílivý pláč. Chtěl jsem jí vysvětlit, že i tak by dopadly do trávy, půdy nebo na vodní hladinu, že by to bylo stejné a tak, že nemusí plakat. Když v tom na malou kapku dopadla druhá a vzala ji s sebou dolů. Dopadly spolu na list a z něj se skutálely dolů do trávy.
Nic bych za to nedal, že když se kapky spojily, už jsem neslyšel pláč ale veselé hihňání. A pak mi to tak nějak došlo, nikdo na světě nechce být sám a tak ani kapky k zemi nechtějí padat samy. A ať už mají dopadnout nebo ne, nechtějí tu chvíli prožít samotné.
V tom zmatku kolem kapky jsem ani nepostřehl, že už neprší, ale znovu svítí sluníčko. Tak jsem ťukl na Slimíka a mohli jsme se vydat k mému domečku.


Evka a továreň na dážď

31. října 2011 v 19:44 | Lukky |  HRAVÉ POHÁDKY

Evka a továreň na dážď

Autor: Lukky

Veľa ľudí rado zbiera rôzne veci. Či sú to známky, mince, štuple, plechovky, perá...
Potom, keď už majú veľkú zbierku, ukazujú a chvália sa ňou ostatným.
Toto isté platí aj vo zvieracej ríši. Zvieratká veľmi radi zbierajú rôzne srandičky od výmyslu sveta. A verte mi, že v prírode sa dá toho nájsť naozaj veľmi veľa.
Dokonca existuje jeden les, kde sa zvieratká pretekajú o to, kto nazbiera krajšie a užitočnejšie veci.
Napríklad medveď z tohto lesa zbiera listy. Keď už si myslí, že má listy úplne všetkých farieb a že jeho zbierka je hotová, vždy nájde nový list, ktorého farbu ešte nemá.
Naopak veverička, tá už má svoju zbierku dávno hotovú. Jej zbierka ihličia zo stromov už obsahuje všetky ihličky zo všetkých stromov.
No máme tu aj našu krabiu slečnu Evku. Evka zbiera naozaj nezvyčajnú vec. Zbiera totiž dažďové kvapky. Je nimi doslova fascinovaná. V jej zbierke neexistujú dve rovnaké kvapôčky. Nachádza sa v nej dokonca kvapka, v ktorej je ukrytý malý pavúčik. Túto kvapku opatruje ako oko v hlave a má ju vystavenú na najkrajšom kameni v jej rybníku.
Ostatné zvieratká sa jej smejú, že jej zbierka je tá najväčšia sprostosť, akú kedy videli.
No Evička si z nich nič nerobí a veselo si zbierku rozširuje.

Ako každý rok, aj tento sa v lese koná veľká súťaž o najlepšiu a najkrajšiu zbierku.
A ako každý rok, zúčastnia sa jej všetky zvieratká. Hlavnou cenou je totiž výlet. Výlet podľa vlastného výberu.

Najviac sa na túto súťaž vždy pripravuje Evička. No ešte nikdy sa jej nepodarilo vyhrať. Preto sa tento rok rozhodla, že použije svoju tajnú zbraň. Totuto zbraňou je práve kvapôčka, v ktorej sa skrýva pavúčik.
Večer pred súťažou kvapku pekne pripraví a uloží sa spať.

Celú noc ani oka nezažmúrila, pretože stále myslela len na dnešnú súťaž. Pripraví sa a ide na lúku, kde sa to všetko už o malú chvíľku začne.
Sú tu naozaj všetci. Keď prechádzajú okolo Evky, len sa jej zasmejú a pyšne, so zdvyhnutým nosom odkráčajú ku svojmu výstavnému kameňu.
Evku však nič nerozruší a na svoj výstavný kamienok postaví svoju vzácnu kvapku.
Teraz už len netrpezlivo čaká na príchod poroty a vyhlásenie víťaza.
Porota si jej kvapku dlho prezerala, niečo si medzi sebou šepkala, zapísala a odišla.
Evka nevedela, čo si o tom má myslieť.

,, Milé zvieratká, prichádza tá chvíľa, na ktorú všetci čakáme. Ideme vyhlásiť tohtoročného víťaza našej zberateľskej súťaže."
Všetci pekne zatlieskali a netrpezlivo čakali na meno víťaza.
,,Po dlhom uvážení sme sa rozhodli, že súťaž o najkrajší zberateľský kúsok vyhráva krabia slečna Evka, ktorá dnes prišla s nádhernou dažďovou kvapkou."
Všetky zvieratká sa s údivom pozerali na Evku, ktorá si kráčala pre hlavnú výhru. Hlavnou výhrou bol spomínaný výlet podľa vlastného výberu. A kedže je Evka veľká obdivovateľka dažďa, rozhodla sa, že chce výlet do továrne na dážď, aby konečne zistila, ako vlastne dážď vzniká.



Do továrne viedol obrovský rebrík, po ktorom sa musela evka vyšplhať. Narátala presne sto stupienkov.
Keď zbadala továreň, neverila vlastným očiam.
Ani zďaleka si nepredstavovala, že bude taká krásna a veľká.
Pred továrňou ju už vítal šéf, ktorý celú prevádzku riadi.
Na hlave mal elegantný žltý klobúčik a opieral sa o stareckú paličku.
Bol síce starý, ale na jeho tvári to vôbec nebolo poznať.
,, Vítam ťa Evka. Tak, ty si tá krabia slečna, ktorá sa tak veľmi zaujíma o dážď? "
,, Áno, doniesla som vám aj ukázať moju zbierku dažďových kvapiek a veľmi rada by som sa dozvedela, ako vznikajú."
,, To si na správnom mieste. Vidím, že tvoja zbierka je naozaj veľká. A teraz mi dovoľ, aby som ti tu všetko ukázal."

Evka sa dozvedela, že každé ráno do tejto továrne chodia všetky oblaky z celého okolia. Sú plné vody a v továrni ich poriadne vyžmýkajú. Voda z oblakov potom kvapká cez dieru v hlavnom oblaku, ktorý kedysi uplietla samotná manželka veľkého šéfa. No oblaky sem nechodia každý deň. Chodia sem len vtedy, keď sú naozaj na prasknutie.
Raz keď sa továreň pokazila, musel šéf oblaky žmýkať vlastnoručne. Našťastie sa podarilo továreň opraviť a znovu otvoriť.

Evka si v továrni všetko odfotila a dokonca stihla spraviť aj interview s jedným oblakom, ktorý tu pracuje:
Evka: Napĺňa vás táto práca?
Oblak: Ale vôbec, táto práca ma skôr žmýka.A to dovtedy, kým nie som úplne prázdny.

Evka: Ako často chodievate do továrne?
Oblak: Väčšinou raz za týždeň. Ale keď som chorý, tak aj každý deň.

Evka: A čo sa s vami oblakmi deje cez zimu?
Oblak: Predsa sa továreň nastaví na zimný režim. To znamená, že vodu ktorú z nás vyžmýka mení na snehové vločky.

Viac otázok sa nestihla spýtať, kedže oblak sa ponáhlal do práce a tak jej nezostávalo nič iné, len sa rozlúčiť a ísť domov do svojho rybníka.

Naposledy zamávala pánovi šéfovi, zišla po rebríku dole a podelila sa o svoj zážitok s rodičmi.
Rodiča boli šťastní, že si Evka splnila svoj sen a Evka bola rada, že konečne zistila, ako vlastne vzniká dážď.
Položila si svoju zbierku do izby na kameň a uložila sa spať.
Na dobrú noc jej stihla na nos kvapnúť kvapka, v ktorej bola ukrytá lienka.
Ráno si ju odloží a možno o rok zase niečo pekné vyhrá.

(Obrázky k článku nakreslila sestra Lukkyho)


Jak starý dům ožil

19. října 2011 v 21:42 | Petra Šolcová |  HRAVÉ POHÁDKY
Jak starý dům ožil

Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Na konci malé vesničky stál starý dům, okna měl vyvěšená z pantů, dveře otevřené a ztrouchnivělé, komín nakřivo a střechou zatékalo. Obklopovala ho kdysi snad hezká, ale teď už dlouho zarostlá zahrádka s dřevěným, poničeným plotem. Slunce sotva protáhlo své teplé paprsky mezi neprořezanými a neošetřenými větvemi starých stromů.
Dům jen smutně pokukoval do vedlejší zahrady, kde stála nově postavená vila na zastřiženém anglickém trávníku. Už snad ani nezáviděl, jen cítil veliký zármutek a osamělost. Už dlouho, dlouho tam takhle stál, chátral a nikdo nepřicházel...
Až pak najednou, když dům už ani nedoufal a pomalu se smiřoval se svým osudem, zastavilo před ním malé červené autíčko. Vyskákaly z něj dvě děti - střapatý kluk a okatá holčička. Za nimi pomalu a rozvážně vystoupili jejich rodiče.
Zborcená vrátka po letech zavrzala a děti vběhly prozkoumat zahradu. Tráva byla tak vysoká, že klučíkovi koukala jen hlava. Drobná dívenka nemohla zpustit oči z rozkvetlého šípkového keře. Byl obalen růžovými květy a voněl tak nádherně, že v prašném městě nikdy nic podobného nepoznala.
Sotva do zahrady vkročili oba rodiče, stačil jim jediný pohled na děti a rázem věděli, že tohle je právě to ono, co tak dlouho hledali. Maminka už viděla, jak se v opravených a natřených oknech pohupují čisté záclonky a v hliněných květináčích září červené muškáty. Tatínek pro změnu viděl, jak opravuje děravou střechu, dává domu nový žlutý kabátek a vsazuje nové domovní dveře...

A pak se začaly teprve dít věci...

Starý dům najednou nebyl sám a opuštěný, rodinka se brzy nastěhovala a on měnil svou původní podobu takřka každým dnem. Rozsvěcel se jak zvenku, tak zevnitř. Komín už nebyl nakřivo, když maminka vařila, stoupal z něj kouř a všude kolem bylo živo. Děti dováděly v čerstvě posekané trávě a pomáhaly natírat nově opravený plot, upevnit poštovní schránku i vytrhávat plevel na zarostlých záhoncích.
Peněz sice neměli nazbyt, ale pomalu pracovali s nasazením všech sil. O to větší byla pak jejich radost nad každým dokončeným dílem, novým nápadem či třeba rozkvetlou kytičkou. Za pár měsíců měl dům opravenou střechu, novou žlutou fasádu a otevřenými čistými okny proudil dovnitř čerstvý vzduch s vůní posečené trávy. Zahrada byla samý květ a krásně voněla a hrála všemi barvami.
Dětem dávno zčervenaly tvářičky. Když nepracovaly na zahradě, stavěly hrady z písku a domečky pro zahradní skřítky. Znaly už většinu stromů, keřů i kytiček, co na zahradě rostly a uměly se o ně i postarat. Pozorovaly ptáčky na dřevěném krmítku, které jim postavil šikovný tatínek a pravidelně jim sypaly zrní.S maminkou zase sedávaly v zahradě nad knížkou a pořádaly výpravy do kouzelných, pohádkových světů...
Nastěhovali se i další noví obyvatelé - kočička Micka, pejsek Špendlík a králičí holčička Brusinka. Všem tady bylo dobře a nikdo by už neměnil.
Na sousední vile se začala drolit omítka. Zahrada byla sice posekaná a upravená, ale bez květin, dětí, zvířat a úplně bez života. Věčně zaneprázdnění majitelé by na ně neměli stejně čas.
A starý dům? Ten už dávno poznal, že získal mnohem víc, než jen novou fasádu. Už nikdy nebyl sám a moc rád poslouchával s dětmi pohádkové příběhy. Spokojeně přitom bafával z komína, když maminka pekla v kachlových kamnech povidlové buchty...

Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Květinové víly

19. října 2011 v 21:38 | Petra Šolcová |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Květinové víly

Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka,
publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Na samém okraji malého městečka stály dva bílé domečky s pěknými zahrádkami, plnými barevných květin. V jednom domku bydlela holčička Jitka s rodiči a v tom druhém - o něco menším - žila dvojčata Matěj a Terezka s maminkou, tatínkem a svou skoro pohádkovou babičkou.
Protože rodiče všech třech dětí byli hodně zaměstnaní, většinu svého volného času trávily děti právě s babičkou. Přestože jí bylo málem osmdesát let, děti jí milovaly a poslouchaly na slovo. Tedy...kromě Jitky, která si občas postavila hlavu a nikdo s ní nehnul. Ani po dobrém, ani po zlém. Její rodiče na ni měli ještě méně času, než rodiče dvojčat. V práci byli od rána do večera a Jitka byla celý den ve školce, ze které ji vyzvedávala její paní na hlídání. Ta s ní také byla po většinu víkendů. Maminku s tatínkem Jitka kolikrát ani neviděla, jen slyšela přes telefon. Možná také proto, že se cítila tak osaměle, ji to tolik táhlo do vedlejší zahrady za dětmi a jejich babičkou. Paní na hlídání proti tomu samozřejmě nic neměla, ráda si odpočinula od všelijakého toho vymýšlení zábavy, trénování angličtiny, hraní na flétnu a odvážení Jitky na tenis, který ji mimochodem vůbec nebavil.
Babička byla na dětskou společnost zvyklá, sama vychovala pět vlastních dětí a nyní s láskou pečovala o vnoučata. A že jich měla! Věčně jí za zástěrou něco štěbetalo. Moc ráda vyprávěla a četla pohádky a příběhy. Hlavně ty o lesních a lučních skřítcích, o zvířátkách a dobrých a spravedlivých pohádkových bytostech. Učila děti lásce k přírodě, zvířatům i lidem. Děti poslouchávaly v létě uvelebené pod starou lípou a v zimě u velkých kachlových kamen. Když jejich babička vyprávěla, ani nedutaly...
Jednoho letního dne, zrovna, když všude kvetlo a vonělo plno krásných a barevných růží, vyprávěla babička o vílách, které v květech přebývají, starají se o ně a chrání je. Došla zrovna k tomu, že když květinu utrhne člověk, aniž jí předem poprosí, zda si ji smí vzít, květinová víla se stává zajatcem, nemůže se z květu hnout a usedavě pláče a pláče...
V tu chvíli se Jitce vrátili rodiče nečekaně dříve domů a volali ji. Ta nejdřív dělala, že je neslyší, ale když babička ztichla a zadívala se jí do očí, neochotně vstala a pomalu šla domů. Ze vzteku trhala na jejich zahradě vše, co jí přišlo pod ruku. Babička se za ní jen smutně dívala a oči jí zaslzely. Ale Matěj s Terezkou za ní volali, ať toho hned nechá, že připraví malé víly o domov a ony budou pak zakleté a moc nešťastné...
Jitka jen ohrnula rtík a křikla, že jsou to jenom kytky a staré báchorky pro malé děti...

Ráno na druhý den, Jitka otevřela okno ve svém pokoji a ohromeně zírala do jejich zelené zahrady, ve které už nebyla jediná čerstvá, barevná, zářící a vonící květina. Všechny uvadly, když jejich víly ze strachu před ní večer utíkaly do vedlejší zahrady...Jitce se to vůbec nelíbilo, utíkala za babičkou, která už o všem věděla. Jitčini rodiče si mysleli, že květiny napadl nějaký zvlášť ničivý a vzácný škůdce. Babička je u toho nechala a něco jim poradila. Ale Jitce řekla:,,Ty víš moc dobře, proč květiny povadly a znáš pravou příčinu. Vezmi si proto ponaučení pro příště a měj opravdovou úctu ke všem živým bytostem, stromům i květinám. Až budeš připravená, víly se k tobě zase vrátí!"...

Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Dvě růžičky

19. října 2011 v 21:37 | Petra Šolcová |  Pohádky se SKŘÍTKY
Dvě růžičky

Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Na zahrádce malé jako dlaň, sedávali pravidelně pětiletý Honzík a čtyřletá Zuzanka. Poslouchali kouzelná vyprávění a příběhy jejich milované a stále čiperné babičky Alenky.
Děti u ní trávily všechny soboty a neděle. V létě jim babička chystala dobroty ze zahrádky. Palačinky s jahodami, meruňkové knedlíky, škubánky, nebo lívanečky s malinami. Dětem se až dělaly boule za ušima, pod nosem měly ovocné fousy a obyčejně se tak těšily na babiččino vyprávění, že se jim nechtělo ani mýt. Jenže věděly, že babička by bez toho nevyprávěla. Honzík to občas přece jenom zkusil ošidit.
Když si jednou v parném červenci děti posedaly po obědě kolem babičky, všimla si hned, že Honzík mytí moc nedal. Pod nosem a na rukou má ještě fialové skvrny od borůvkových koláčů. Chvíli babička přemýšlela, jak na něj a pak jí to napadlo.
,,Vidíš, Honzíku, tamhle ty dvě růže pod oknem v kuchyni?!" Honzík přikývl a babička pokračovala:,,A která se ti líbí víc?" Honzík se na růže zadíval pozorněji než jindy a bez dlouhého přemýšlení vyhrkl:,,Přece ta oranžová! Je krásně rozkvetlá a čistá. Ta bílá vedle ní vypadá spíš jako šedivá. Není vůbec hezká."
Všichni tři se zadívali na růže, o nichž byla řeč. A opravdu. Oranžová byla přesně taková, jak ji Honzík popsal. A ta bílá? Bohužel také. ,,Já bych spíš řekla, že než aby nebyla hezká, nikdo se o ní nestará. Já je všechny večer zaliji a zbytek pak už záleží na vílách, které o květiny pečují. Víla, která má na starosti bílou růži, je moc hodná a pomáhá, kde může, ale také nikdy u ničeho nesmí chybět a v tomhle bych, Honzíku, řekla, že je ti skoro podobná," povídá babička a pokračuje:,, Jenže pak nemá čas na svou práci ani povinnosti. Věřím tomu, že je teď někde tady u nás a místo, aby pečovala o svou květinu, která by pak také mohla být krásná, dívá se na tvé neumyté ruce a fialové fousy pod nosem."
A jako vždy měla babička pravdu. Víla Běluška byla schovaná ve větvích stromu a poslouchala, co se dole povídá. Styděla se stejně jako Honzík, který doufal, že unikne babiččinu ostřížímu zraku. Bělušku zase ani nenapadlo, že by o ni mohl někdo z lidí vědět.
Honzík se běžel hned umýt a řekl si, že příště to udělá raději pořádně napoprvé. Běluška se styděla tak, že okamžitě letěla ke květině jí svěřené, aby se o ni mohla postarat. Vymetla pavučiny, vydrbala a vysušila okvětní plátky, vyleštila lístky, až byly krásně svěže zelené. Nakonec otrhala a uklidila všechny suché listy.
Vymydlený Honzík s usměvavou Zuzankou poslouchali babiččin dlouhý příběh o lučním království. Zrovna, když se zvedali k odchodu, padl jim zrak na krásně čistou bílou růžičku, jejíž vůni zavál větřík až k nim.
,,A teď mi, Honzíku, ještě jednou pověz, jak se ti líbí moje růže?," vyzvídala šibalsky babička. Honzík jen nevěřícně zíral a říkal si, že to není možné. Zato babička se spokojeně usmívala, protože věděla, že napravila hned dva hříšníky zároveň.


Autor: Petra Šolcová, laktační poradkyně a porodní asistentka, publikuje na blogu http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Příběh AQUAHEALINGOVÝ

18. října 2011 v 23:58 | Markéta Křížková |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Příběh aquahealingový

Autor: Markéta Křížková http://drobci.bloger.cz

Sluníčko na obloze modré se rozplakalo,
svými slzičkami moře slaně dochutilo.
Vodu mořskou prohřálo,
a slanost jeho nám lehkost bytí dodala.
Přišla paní s bříškem velkým,
stála ve vodě slané
a svého drobka u sebe schovaného něžně pohladila.

Do vody mořské se ponořila
a v náručí partnera svého se konejšit nechala.
Sluníčko svítilo, moře se houpalo
a pojednou na lidi tři se usmívalo.
Muž ženu objímal,
útěchu v náručí svém jí poskytoval,
a drobek jejich v máminých dlaních odpočíval.

Vlnilo se moře láskou jejich,
omývalo, nadnášelo, konejšilo,
láskyplnou náruč otevřelo...
Tančili delfíni okolo ženy,
poklepávali tělo její nosíky svými,
uvolnění maximální jí tím navodili...

Muž její s drobkem stál opodál,
nad vodou, pod vodou něžně ho kolébal...
Tak vznikla metoda staronová,
Aquahealing zvaná,
5 000 let otestovaná...

Příběh mazlíkový

18. října 2011 v 23:54 | Markéta Křížková |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Příběh mazlíkový

Autor: Markéta Křížková http://drobci.bloger.cz/

Tak mě múza písemná políbila, lehce na čelo mi poklepala, že příběh mazlíkový napsat bych měla.
V časech minulých v zemi maličké, tulipány a větrnými mlýny poseté, děti na svět přicházely. Jak krásný život měly! Mlýny větrné vítr rozfoukával a nad kolébkami těchto dětí lidičkové postávali, by děťátku novorozenému do života štěstí a lásku přáli.
Nosili lidičkové dárky děťátku i přišla jedna máma... chudobná byla, ale děťátku popřát štěstí také chtěla. V kapse našla kapesníček látkový, tak na něm uzlík udělala a ten tomu maličkému do kolébky přidala.
Hrálo si miminko s látkou tou i ženu chudou se srdcem ryzím napadla věc ještě jiná... sama doma malých dětí měla. Hračku vyrobit jim chtěla. Složila tedy kapesníček, hlavičku mu udělala, ovčím rounem ji vyplnila, čepičku skřítkovskou mu vyrobila. Kus látky této poté obšila a dětem svým do postýlek vložila.
Když v rukou tyto mazlíky měla, s láskou k dětem svým je šila. Moc dostali kouzelnou, by vůni mámy zachytili, tím dětičky konejšili.
Tak příběh, co vám povídám ještě nekončí nám... pokračování má a význam mazlíků nám zachová.
V době dnešní, moderní i mazlíci proměnou prošli, nové tváře dostali, ale význam svůj neztratili. Do postýlek dětí se vkládají i v době nynější, přítulkou se také nazývají a nejen Kulíškům jistotu a bezpečí nabízejí.

Tak příběh tento nekončí... pokračování má a tady je nabídka DROBKOVÁ :-)

Autor: Markéta Křížková http://drobci.bloger.cz/

P.S. I do inkubátorů k těm nejmenším se mazlíci dostávají, kde maminky a tátové je vkládají... tam nejsou jenom hračkami, jsou i malými dečkami, pomůckami polohovacími, technikami tišícími...

Dráček bez barev

17. října 2011 v 20:55 | Ida Novotná |  DUHOVÉ terapeutické POHÁDKY
Dráček bez barev
Kdysi dávno se narodil v jedné dračí zemi dráček.
Narodil se zelené dračí mamince a zelenému tatínkovi, ale dráček sám nebyl zelený, nebyl ani žlutý, ani modrý nebo jiný. Byl nijaký, neměl vůbec žádnou barvu!
Často býval z toho smutný.
A k tomu všemu ještě, draci v této zemi, dostávali jména vždy podle své barvy. A protože on neměl žádnou barvu, neměl, chudák, ani žádné jméno. Říkali mu prostě jenom Dráček.


Dráček přemýšlel: "Všechno na světe je přece barevné, i já chci být barevný! Všechno na světe má přece nějaké jméno, i já chci mít své jméno!"
A tak se jednou rozhodl, že si prostě nějakou barvu najde a vydal se na cestu.


Začal hned před svou jeskyní, u potoka, kde objevil zelenou žábu.
"Jé, žabičko, ty jsi krásně zelená! Nedala bys mi, prosím, trošku své zelené barvy? Já nemám žádnou barvu a moc bych si nějakou přál," prosil Dráček žábu.
Ale jak to žába slyšela, ani nepromluvila, otočila se k dráčkovi zády a rychle skočila do vody.

Tak musel jít Dráček hledat svou barvu jinam.

U lesa uviděl Dráček medvěda s hnědým kožichem.
"Méďo, medvídku," volal Dráček na medvěda. "Ty máš ale huňatý kožich! A jak je velký a celý hnědý! Dáš mi, prosím, trošičku své hnědé barvy? Moc bych chtěl být také barevný," pěkně prosil Dráček medvěda.
Ale ani medvěd nechtěl Dráčkovi žádnou barvu dát:
"Když ti trochu barvy dám, bude mi chybět. Už nebudu hnědý medvěd. Je mi líto, ale nedám ti ani trošičku." Vrtěl hlavou medvěd.
A tak Dráček šel pro barvu dál.


U jezera potkal Dráček krásného bílého čápa s černým ocasem a oranžovým zobákem.
"Jak jsi krásný, čápe!" Začal dráček.
"A ty tvé barvy! Máš hned tři: bílou, černou a oranžovou! Já nemám žádnou barvu, nedal bys mi jednu?" prosil Dráček čápa.
Ale čáp o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Jen klapal zobákem:
"Ne, ne. Žádné barvy nedám. Já jsem čáp a všechny barvy potřebuju."
Dráček žádné barvy nedostal a tak se smutný vracel domů.

Doma přišel Dráček k mamince:
"Chtěl jsem si najít nějakou barvu, abych byl také barevný: Před naší jeskyní jsem u potoka objevil zelenou žábu a prosil jí o zelenou, ale ta přede mnou skočila do vody. U lesa jsem prosil hnědého medvěda o hnědou barvu, ale nechtěl mi ani trochu dát, prý by mu barva chyběla. A nakonec jsem u jezera potkal krásného čápa, který má peří bílé, černé a oranžový zobák, ale ten prý všechny své barvy potřebuje." Vyprávěl smutný Dráček mamince vše, co zažil.

Maminka ho poslouchala a tu ji něco napadlo!
"Dráčku, na světě jsou přece barvy, které tu jsou pro všechny draky, zvířata a dokonce i pro všechny lidi! A je těch barev tolik, že když si trochu vezmeš, neubudou."
"A kde jsou, mami?" Ptal se nedočkavě Dráček. "Jak je najdu?"
"Určitě nebudou daleko," odpověděla maminka. "Vylez třeba na kopec za naší jeskyní a pořádně se rozhlédni po obloze. Až uvidíš někde na nebi barvy, rychle tam utíkej a nějakou z nich se namaluj."


Dráček vyšel na kopec za jeskyní a rozhlížel se pečlivě na všechny strany. A opravdu! V dálce u sluníčka byl na obloze jeden mrak a trochu z něj pršelo. Pod mrakem, tam, kde na déšť právě svítilo sluníčko, zářily na obloze krásné barevné pruhy! Dráček už na nic nečekal, rychle se tam rozběhl. Když k dešti se sluníčkem přišel, uviděl přes celou oblohu překrásný oblouk z barevných proužků. Byla tam červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá i fialová. Dráček se už nerozmýšlel a hned se začal malovat všemi těmi barvami.

Červenou barvou si namaloval nohy, oranžovou zadeček a záda, žlutou barvou bříško, zelenou hrudník a ocas, modrou krk a fialovou barvou hlavu. Jen se Dráček dobarvil, z mraku přestalo pršet a z oblohy všechny barvy zmizely!
Dráček se polekal:
"Jestlipak i moje barvy zmizely?" Rychle se na sebe podíval: "Kdepak, nezmizely, všechny zůstaly!"

S velkou radostí utíkal Dráček domů ukázat se mamince a tatínkovi.
Po cestě začal přemýšlet: "Už mám barvy, ale jméno mi ještě chybí." A začal si pro sebe vymýšlet různá barevná jména: "Mám červené nohy, to bych se mohl jmenovat třeba Červenonožička. Ale mám taky žluté bříško, mohl bych se jmenovat Žlutobříško. Ale co ty další barvy? Co třeba Barevmíchánek nebo Všebarevník." Nemohl se rozhodnout.

Když doběhl domů, maminka s tatínkem se smáli s Dráčkem radostí. "Ty jsi krásně barevný, Dráčku. Nakonec máš na sobě všechny barvy z oblohy," prohlížela si Dráčka maminka.
"Teď už ti můžeme dát i nějaké jméno," povídá tatínek a prohlížel si Dráčkovy barvy. "Co třeba Duháček nebo Duhounek?"
"Ano! Duháček je hezké!," radoval se Dráček, ale pak se zamyslel: "A proč vlastně Duháček?"
"Přece proto, že sis své barvy vzal z duhy! Tomu oblouku na obloze, těm barevným pruhům říkáme duha. Na obloze právě tam, kde na déšť svítí sluníčko se duha vždy objeví. A když přestane pršet, nebo když se sluníčko schová za mraky, duha zmizí. A protože ty máš na sobě všechny barvy duhy, můžeme ti říkat Duháček. Tak našel konečně dráček Duháček své barvy i své jméno.

Autorkou pohádky i ilustrací Ida Novotná http://idanovotna.blog.cz/

Teplo mámy vlčice

17. října 2011 v 18:49 | Markéta Bartíková |  Pohádky o zvířátkách
Vločky se pomalu snášely k zemi a všechno kolem pokrýval sníh. Vítr se proháněl větvemi stromů, které o sebe vrzaly a vydávaly skřípavé tóny, jako když se poprvé učíte na basu. Na jaře se tu rozléhalo tolik zvuků a různého štěbetání, ale teď se celý les ponořil do ticha. V tom se z dálky ozvalo rozverné štěkaní a vrčení.
"Že mě nechytíš," ozval se smích a kolem jednoho stromu se prohnala koule chlupů.
"Jo, chytím," zavolal druhý hlas a hnal se za ním. Na nedaleké mýtině se na chvíli zastavila smečka vlků. Hlavní vlk Alfa stál na vyvýšeném místě a všechno sledoval přísným pohledem. Hlídal svou smečku, svou rodinu. Tyčil se do výšky a shlížel dolů, kde posedávali další vlci a vlčice, které hlídaly své malé, rozverné děti. Vlčata si hrála kolem a běhala mezi stromy. Schovávala se do sněhu, honila se a polehávala. Jejich teplé kožíšky se jim třpytily, jak se ve vločkách sněhu odrážely paprsky. Vlčata štěkala, vrčela a kňučela a jejich matky je s úsměvem pozorovaly, dokonce i vlk Alfa se občas pousmál. V tom vběhla na mýtinu i nádherná bílá vlčice, která se posadila vedle Alfy a podívala se na hrající si děti.
"Nechoďte moc daleko," zavolala na ně, když se vlčata začala vzdalovat.
"Neboj mami," zavolalo jedno z vlčat a hnalo se za kamarády.
"Neměj o něj strach," promluvil Alfa a sklonil k ní pohled.
"Vždycky se trochu bojím."
Vlčata se hnala hustým sněhem a skákala z místa na místo. Sníh začínal být čím dál hlubší, až v něm začínala mizet. Štěkala a smála se a snažila se chytit jedno druhé. V tu chvíli se k jejich nosům dostalo něco lákavějšího. Jen jedno štěně se za tou vůní vydalo.
"Kam jdeš Toby, mamince by se to nelíbilo," zavolalo jedno z vlčat a dívalo se za svým kamarádem.
"Jenom se podívám," opáčil Toby a dál se plížil za vůní.
"Neblázni, nemáme chodit daleko. Určitě je to jen veverka."
"Nebuďte sraby, uděláme si z ní srandu."
"Já tam nejdu," zamračila se jeho kamarádka a vrátila se k ostatním. Toby zakroutil hlavou a dál se plížil k malé štěrbině, která se udělala mezi kameny. Přišel k ní, začichal a začal se v ní tlapkou hrabat. Zevnitř se ozývalo vyděšené pištění. V tom se veverka vyhrnula ven, srazila Tobyho k zemi a šplhala se nahoru po zmrzlé skále. Zadrápala nožkami a zmizela. V tu samou chvíli se uvolnil ledový kus, který ležel na skalce a zřítil se na nebohého Tobyho. Lesem se rozlehlo bolestné kňučení. Vlčata se vyděsila a už si to hnala k němu.
"Co se stalo?," křičela jedna přes druhého. Toby ležel na zemi a plakal, kus ledu mu totiž chytil nožku a on ji nemohl dostat ven.
"Počkej tady, půjdeme pro pomoc," křičeli kamarádi a utíkali zpátky ke smečce.
"Je zle, je zle," volala už z dálky. Alfa zbystřil, seskočil z kamene a utíkal za mláďaty.
"Copak se stalo?" zeptal se a ostatní mu to okamžitě začali vykládat. Maminka se lekla, nečekala na ostatní a utíkala ke svému mláděti. Velkými skoky se hnala lesem, za bolestným kňučením Tobyho. Ležel ve sněhu a snažil se dostat nožku zpod ledu. Maminka se k němu přihnala a začala ho konejšivě olizovat.
"Bude to dobré."
"Maminko, nemůžu se dostat ven," kňučel Toby.
"Bude to dobré Toby," usmála se na něj a pak se dala do vyhrabávání, ale bohužel nemohla dostat jeho tlapku ven. Začínalo se stmívat. Celá smečka stála kolem a dívala se na chudáka Tobyho.
"Musíme jít," promluvil Alfa. "Brzy bude tma a mnohem větší zima, musíme se někde schovat."
"Nemůžu ho tady nechat. Je to můj syn. Tady venku zmrzne," kroutila hlavou vlčice a postavila se k Tobymu.
"Nemáš na výběr, zmrznete tu oba. Zachraň se,"promluvil Alfa tichým hlasem a snažil se ji přesvědčit k odchodu. Vlčice se, ale otočila a smotala se do klubíčka kolem svého štěněte.
Vlk kývnul a odešel. Vlčata plakala a na rozloučenou olízla Tobymu čumák. Rozloučili se s nimi a všichni odešli hledat teplé místo ke spánku.
Nadešla tma, okolí potemnělo a větve stromů házely strašidelné stíny.
"Maminko, já se bojím," plakal Toby a rozhlížel se kolem.
"Neboj se synáčku, jsem tu s tebou. Zůstanu tu s tebou a ochráním tě přede vším zlým," šeptala maminka a začala jemně broukat ukolébavku.
"Maminko, je mi zima," zakňučel Toby, ale maminka se k němu ještě více přitiskla a zahřívala ho svým tělem. Lesem se ozývaly strašidelné zvuky a začínal padat sníh. Maminka tiše broukala a Toby konečně usnul. Tiskla se k němu a dál tiše broukala. Tobymu se spalo dobře, protože slyšel hlas své maminky a cítil se v bezpečí. Zůstala s ním a zahřívala ho svým tělem, i když i jí začínala být zima.
Lesem se ozvalo zakrákání a Toby otevřel oči. Musel zamrkat, protože mu do nich svítilo teplé sluníčko. Jeho paprsky tančily na jeho kožíšku a zahřívaly, a proto mu bylo příjemně teplo. Otočil se a olíznul mamince čumák. I ona se vzbudila a otevřela oči. Sluníčko je oba zahřívalo a oni se na něj smáli. Paprsky se plazily i po ledové krustě, která se začínala měnit ve vodu. Po chvíli to paprsky konečně dokázaly a led prasknul. Toby šťastně zaštěkal a vytáhnul tlapku zpod ledového balvanu. Maminka radostně zavyla a začala svého synka olizovat. Oba vstali a zamířili po stopách své smečky, která je nadšeně přivítala mezi sebou.

Ukolébavka

16. října 2011 v 22:27 | Eva Lipinová |  BÁSNIČKY
Ukolébavka


Usnul brouček v jabloňovém květu,

krásný sen mu padá na víčka.

O čem se mu asi právě zdá….

To se dovíš za chvilečku,

zavři také očka svá…

Měsíc svítí , hvězdy tančí, brouček hajinká,

Také spinká tvoje panenka….

O čem se jí asi právě zdá…

To se dovíš za chvilečku,

Zavři očka svá…..

Autorka: Eva Lipinová http://duhovaposelstvi.blog.cz/

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

16. října 2011 v 22:11 | Hana Zemanová |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Autorka: Hana Zemanová

Vločka se snáší do sněhu,
kulíšku, křehká jako Ty.
Spěchám si k tobě pro něhu
a mám ty nejkrásnější sny.
V nich Tebe jímám v náručí
a rádio koledy hraje.
Už žádné přístroje neskučí,
jen vánoční pohoda zraje.
Vánočním andělům šeptám své přání,
kterým jsi pro mě, kulíšku můj, Ty!
Tvůj příchod domů, Tvé zdraví,
to jsou jediné mé sny.
A jak Tě na hrudi své tisknu,
najednou to jisto jistě vím!
To anděl mi poslal dárkem jiskru
a zvěstoval, že splní, o čem sním.
Díky všem andělům, co nad Tebou, kulíšku, bdí!
Autorkou: Hana Zemanová, maminka kulíška Emminky (23+6)

Delfínek radostí do výšky skáče

15. října 2011 v 22:37 | Eva Lipinová |  BÁSNIČKY

Delfínek radostí do výšky skáče,
v kolébce malé děťátko pláče.
"Maminko, vyprávěj pohádku,
jak čas se zastavil a chtěl jít pozpátku."
Broučku můj malinký, bublinko zlatá,
touha je veliká, říkal mi táta.
Přebrodí bolesti, přebrodí hoře,
dotkne se naděje,
nabírá sílu, pak potká Víru.
Ta zavede ji k duhovému mostu.
Delfínek nabádá: "Maminko, zpívej,
zpívej mi písničku o malém štěstíčku,
co vejde se do dlaně."
To malé štěstíčko, chlapečku, holčičko,
roste a sílí do krásy,
protože dobře ví, o čem jeho máma sní.
Je tady pro ni a ona pro něj taky,
obláčky, co plují nad šedivými mraky,
proměňují se v srdíčka,
Už je na světě písnička.
Snáší se dolů do zvláštní postýlky
a něžný sen vkládá na víčka.
Drobečku malý, čeká tě babička,
ta umí vyprávět pohádky,
jak čas se zastavil a už nekráčel zpátky.
Nad postýlkou se dobrá víla sklonila
a úsměv radosti rozprostřela všude.
Touha je veliká, když potká Lásku,
překlene bolest, starosti, život pak sílí…
Delfínek radostí do výšky skáče.
V kolébce malé miminko se dívá,
jak jeho maminka vykresluje duhu.
S vděčností za život, s vděčností za Lásku…
Andělé Duhy dokola tančí,
Droboučký kvítek rozvíjí se do krásy
Čas, který zastavit se chtěl,
směle kráčí dál
a v kolébce zvláštní človíček malý právě se pousmál.
V objetí naděje a veliké lásky,
delfínek malý češe mu vlásky
a maminka zpívá píseň o štěstí.

E.L.

Mgr. Eva Lipinová: Někdy jsou věci zvláštně načasované...a já se ráno probudila s prvními slůvky textu, možná také proto, že myslím na malou Moničku, která měla přijít na svět až v prosinci a už je tu 12.10.
Protože od lidí, kteří pracují s delfíní energií, vím, že jen samotné kreslení delfína, modelování jeho tvaru, to vše má terapeutické účinky, proto posílám.

Eva Lipinová je také autorkou kresby.

Sittlieb se vrací

15. října 2011 v 22:22 | Gregor Moldavit |  BÁSNIČKY

Sittlieb se vrací

ukolébavka pro děti


Nadešel večer, už loučí se den,
rudé slunce se k západu kloní.
Toho z vás políbí sladký ten sen,
kdo usnout dokáže v dusotu koní.

Ve snu pak pohlédneš oknem ven,
noční vzduch mořskou solí tu voní.
Odkud ten dech fjordů vzal se jen,
vzpomínky náhle v hlavě se ti honí.

Kdo růže pěstuje, spěchá ku pomoci?
Pro koho i drsní rytíři slzy roní?
Zářící štít chrání tě proti zlé moci,
bájný severský meč a lesklé brnění.

Kdosi teď ve spánku k tobě se vrací,
koníčka kopýtka o zem tu zvoní.
To srdci dětí projíždí za noci,
znovu Sittlieb na islandském pony.

Autor: spisovatel Gregor Moldavit

Věnována z knihy Sága krále Laurina, vydána pod pseudonynem Georg Kraus.

Malé hříbě

15. října 2011 v 22:12 | Gregor Moldavit |  BÁSNIČKY
Stalo se jednou kdysi kdesi,
vítr fičel, venku lilo,
v chatrné stáji mezi lesy
se malé hříbě narodilo.

V těch dobách se žilo těžce,
přišla zima, práce zlá byla,
jeho matka pod bičem jezdce,
jednou večer už se nevrátila.

Hříbě na mlíčko se těší,
všichni mlčí, hlavu věší.
"Táto kde maminka je?"
"Děťátko, odešla do nebe."

Malé hříbě slzy roní,
co teď bez matky ve stáji?
Přes varování starých koní,
vydá se do světa hledat ji.

Po matce vidu ani slechu,
přes hory, lesy, po pláni,
bez zastávky, bez oddechu,
dnem i nocí hříbě uhání.

Ptá se srnky, matky zaječí,
všichni mluví jednou řečí.
"My prohledali náš les celý,
tvoji maminku jsme neviděli."

Tak prošlo hříbě na sto mil,
však víc už nezůstává sil.
Zjevil se ten, jenž "věčně byl",
ten malé hříbě pohladil.

Je po zimě i hladu veta,
hříbě stojí na konci světa,
tam za malou chvilinku
našlo svojí maminku.

Liják žízeň pouští hasí,
na moři vlny se dmou,
šťastné hříbě po všechny časy
pádí modrou oblohou.


Autor: spisovatel Gregor Moldavit
Autor knihy Sága krále Laurina pod pseudonymem Georg Kraus

O malom detskom ihrisku

13. října 2011 v 22:57 | Lukky |  HRAVÉ POHÁDKY
Uprostred krásnej rozkvitnutej lúky stálo jedno, ešte krajšie detské ihrisko. Na tomto ihrisku bolo strašne veľa preliezok. Bola tu pani Šmýkačka, ktorá najviac zo všetkého milovala, keď sa po nej spustilo šťastné dievčatko alebo chlapček. Rada sa pozerala na tie detské rozžiarené tváričky, ktoré mohla rozžiariť len ona. Rovnako tu bola aj slečna Hojdačka, ktorá bola vždy veľmi smutná, keď sa na nej nikto nehojdal. No celému ihrisku velil obrovský kolotoč. Mal tie najlesklejšie a najkrajšie sedačky zo všetkých kolotočov. Medzi deťmi bol preto najobľúbenejší.

Na tomto ihrisku neexistoval deň bez detí. Každý deň tu cupotali a naháňali sa tie najšťastnejšie detské tváričky z celého okolia.
No posledné dni si deti na ich ihrisku všimli nejakých divných pánov v žltých prilbách, ktorý sa tam prechádzali a v rukách mali divné prístroje.

Deťom sa to vôbec nepáčilo a preto sa spýtali svojich kamarátov preliezok, čo tam tí divní ujovia robia. Hojdačka, ktorá bola zo všetkých najmúdrejšia, lebo videla najvyššie, odpovedala:

,,Podľa nich sme už veľmi staré a nefunkčné, preto nás chcú vymeniť za nové preliezky."
,,A čo bude s vami? " spýtala sa Klárka.
,,My pôjdeme na smetisko, už nikdy sa s nami nebude hrať žiadne dieťa."

Deti ostali veľmi smutné, nechceli prísť o svojich kamarátov, preto sa rozhodli všetko povedať svojim rodičom.
Malý Kubko vravel tatinovi : ,,Tati? Chcú nám zobrať preliezky. S kým sa budeme teraz hrať?"
Ocino mu odpovedal: ,,Neboj sa Kubko, budete mať nové a lepšie preliezky."

A presne to sa aj stalo. Keď deti prišli na druhý deň na svoje ihrisko, zbadali tam nádherné nové preliezky. Leskli sa a žiarili silnejšie ako slnko. Kolotoč bol ešte väčší a hojdačka vyletela vyššie ako tá stará.

,,Choď preč, nesadaj na mňa! " zakričal kolotoč na deti v momente, keď sa s ním chceli hrať.
,,Nás nebudete špiniť svojimi špinavými topánkami, to si nezaslúžime."

Síce boli nové preliezky krásne, vôbec neboli milé a nechceli sa s deťmi hrať. Deti si povedali, že také preliezky nechcú a tak išli za tými pánmi v žltých prilbách, ktorý stavali poslednú preliezku na ich ihrisku.

,,Ujo, my nechceme tieto nové preliezky, sú k nám zlé a vôbec sa s nami nechcú hrať. Vráťte nám tie staré," povedal Kubko.
,,Naozaj sa s vami nechcú hrať? Asi sú pokazené, nebojte sa, všetko dáme do poriadku," odpovedal Kubkovi pán robotník.

Deti zistili, že tí ujovia nie sú až takí zlí a predsa majú radi deti. Keď na druhý deň prišli na ihrisko, už z diaľky ich zdravili ich starí kamaráti. Deti boli šťastné, že majú späť svoje preliezky a preliezky boli šťastné, že nemusia byť na smetisku, ale pri deťoch, ktoré majú tak veľmi radi.


Jak děti vymyslely jméno pro vílu

2. října 2011 v 22:23 | Envy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Žili jednou jeden tatínek s maminkou a ti měli dvě děti, které se jmenovaly Maruška a Tomášek. Jedné krásné slunečné soboty se rodinka rozhodla, že pojede na chatu. Dětem se moc nechtělo, vždyť na chatě neměly žádné kamarády a všude okolo byl jenom les. Ale co mohli Maruška s Tomíkem dělat? Holt, když rodiče zavelí, tak je děti musí poslechnout, ať se děje, co se děje. Tak se tedy jelo.
Když přijeli na chatu, rodiče šli hned chatu otevřít a pracovat na zahrádce. Děti ale neměly co na práci a tak řekly rodičům, že se půjdou projít do lesa. "Dobrá! Ale nechoďte moc daleko!" zavolala na ně ještě maminka. Děti na ní něco nesrozumitelného zavolaly, co nejspíš mělo znamenat ano, a vyrazily.
Maruška s Tomáškem šli po lesních cestičkách, které převážně vytvořila zvířata, mlsali jahody, maliny, ostružiny a borůvky, které našli během cesty, až došli na mýtinku u jezera, kde seděla dívenka, zhruba ve věku Marušky s Tomáškem. "Ahoj!" zavolali na ni. Děvče se otočilo jejich směrem, poté vstalo a šlo k nim.
Když se setkali, zeptali se jí, jaké je její jméno. "Nevím, co je to jméno?" Zeptala se dívenka. "Ty nemáš jméno? A co jsi teda zač?" Ptaly se jí nevěřícně děti.
"Já jsem víla," odpovědělo děvče "Žiji zde." Děti ještě nikdy žádnou vílu neviděly, a tak se jí hned ptaly, jestli si na ni smějí sáhnout. Malá víla jim to povolila. Poté, co se děti ujistily, že víla je pravá, napadlo Marušku, že by jí měli nějaké jméno dát. Všichni tři usilovně přemýšleli. Od Marušky a víly chodily nápady jako: "Františka, Růženka, Meluzínka, Pampeliška, Ondřejka…" Ale ani na jednom jméně se neshodly. Až konečně promluvil Tomáš se svým návrhem: "Co třeba Anička? Je to pěkné jméno, a k tobě by se hodilo," prohodil směrem k víle. A jelikož ani víla, ani Maruška neměly žádné námitky, jmenovala se od toho okamžiku víla Anička.
Maruška s Tomáškem potom strávili zbytek dne s Aničkou a nazpátek k chatě a k rodičům se vydali až tehdy, když je Anička upozornila, že se brzy začne stmívat.
Když dorazili k chatě, maminka s tatínkem už měli všechno připravené k odjezdu zpátky domů, čekalo se už jen na děti. Když dorazili domů ve městě, děti se šly jenom umýt a potom rovnou do postele, jak byly unavené z odpoledne, stráveného s Aničkou. Maminka s tatínkem se nestačili divit, ale byli rádi, že jejich děti tak krásně a sladce spí.