Ztracená dešťová kapka

31. října 2011 v 21:43 | Kopytnateček |  HRAVÉ POHÁDKY

Ztracená dešťová kapka

Autorka: Kopytnateček


Představte si, jednou si takhle sedím, já malý Kopytnateček, ještě se slimáčkem pod obří muchomůrkou. Schováváme se tam před horkými slunečními paprsky a popíjíme výborný borůvkový koktejl. Probíráme, co se děje nového v Kopytnatečkově a tak různě. Když můj pohled upoutá obrovský černý mrak. Hlásím tedy Slimáčkovi, že zřejmě přijde na návštěvu pan Déšť. I on zaměří svůj pohled k černému nebi a přikývne na souhlas. Zavrtí se v měkkoučkém mechu, mrkne na mě a řekne:
,,Ještě, že nemám domeček tak daleko'' a zahledí se na svůj dům, co nosí na zádech.
To já to takhle veselé tedy nemám, déšť budu muset přečkat tady pod muchomůrkou. Jen co dopadla první kapka na palouček, Slimík zalezl do boudičky a já zůstal pod červeným kloboučkem houby samotný.
Pozoruji mokré provazce, které se hbitě snášejí k zemi a zavlažují celý palouček po horkém dni. Květiny rychle zavřeli své květy, aby ochránily pyl pro včelky. Během malé chvíle bylo vše krásně třpytivé a čisté, nikde nebylo památky po tom, že by vládly letní dny.
No a jak si tak pozoruji tu mokrou scenérii, zaslechnu přes to šumění deště tenounké naříkání. Opravdu jen lehounké, že nejprve mám pocit, že mi jen píská v ouškách. Když ale zjistím, že ouškami to není, začnu se rozhlížet po krajině. Ať koukám, jak koukám kromě mokré trávy a mé houby, která mi dělá přístřešek, nic nevidím.
Už, už jsem hledání tajemného naříkání chtěl zanechat, když jsem si všiml něčeho úplně mrňavounkého a třpytivého na kraji kloboučku muchomůrky. Byla to malá kapka, která pofňukávala a ne a ne spadnout dolů. S každým vzlykem se zhoupla dolů a vypadalo to, že už poletí do trávy a potom pisklavý nádech a opět se uchytila u kraje.
Chvíli jsem ji jen tak pozoroval a potom se optal, cože se jí to stalo, že tak naříká. Na vteřinu vzlykání ustalo a drobná kapka se na mě podívala svým uslzeným pohledem. Vypadalo to, že přemýšlí, zda má ve svém pláči pokračovat. Potom se ale nejspíš rozhodla, že mi povypráví o svém trápení.
Nejdříve jí přes pofrkávání nebylo rozumět, potom se ale rozpovídala dost nahlas, takže to došlo i k mým uším.
,,Když já jsem se ztratila'' spustila kapka své vyprávění.
,,Jak ztratila?'' nechápal jsem.
Jak se mohla kapka ztratit? To přece není možné, kapky se neztrácejí, ty prostě spadnou z nebe dolů a dopadnou na zem, kde se vpijí do rostlin, půdy nebo se ztratí v řekách. Tak jsem to také kapce řekl. Ta na mě chvíli hleděla, jako by tomu věřit nechtěla a znovu spustila:
,,Nahoře na tom mraku co je nad námi, je nás plno, ale když nás poslali sem dolů, tak už jsme padaly každá sama. Já ale ne, se mnou padala ještě má kamarádka a tak jsme si sem dolů padaly vesele spolu. Jenže v polovině cesty jsme se najednou rozdělily a já dopadla sem úplně samáááá.''
Jen co to kapka dopověděla, propukla znovu v kvílivý pláč. Chtěl jsem jí vysvětlit, že i tak by dopadly do trávy, půdy nebo na vodní hladinu, že by to bylo stejné a tak, že nemusí plakat. Když v tom na malou kapku dopadla druhá a vzala ji s sebou dolů. Dopadly spolu na list a z něj se skutálely dolů do trávy.
Nic bych za to nedal, že když se kapky spojily, už jsem neslyšel pláč ale veselé hihňání. A pak mi to tak nějak došlo, nikdo na světě nechce být sám a tak ani kapky k zemi nechtějí padat samy. A ať už mají dopadnout nebo ne, nechtějí tu chvíli prožít samotné.
V tom zmatku kolem kapky jsem ani nepostřehl, že už neprší, ale znovu svítí sluníčko. Tak jsem ťukl na Slimíka a mohli jsme se vydat k mému domečku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama