Listopad 2011

Skřítci domácí - úvod a 1. kapitola

25. listopadu 2011 v 9:41 | Týna |  Pohádky se SKŘÍTKY

Jak se zrodili skřítkové


Když byla Světlana malá, milovala pohádky. Maminka jí je čítávala před spaním, ale nejraději Světlana měla, když si je spolu vymýšlely. Nejčastěji to byly pohádky o skřítcích. Prováděli různé lotroviny, prožívali dobrodružství a Světlana v duchu s nimi.

Postupně Světlana rostla a začala k vymyšleným pohádkám malovat obrázky. Šlo jí to dobře, malovala moc hezky a tak se stalo, že její skřítkové z kreseb začali v noci ožívat. Bohužel, nebo možná bohudík je viděla a slyšela jenom ona. Povídala si s nimi, ale bylo jí líto, že se o tu radost s nadpřirozenými bytůstkami nemůže podělit s nikým dalším.

Jak čas šel, Světlana vyrostla v mladou slečnu, která už byla pomalu na vdávání. Pořád udržovala pěkný vztah se svými skřítky a stále litovala, že je vidí jenom ona.
Pak ale dostala úžasný nápad. Na ruční práce byla vždy šikovná. Bavilo ji šít a vyrábět figurky. Zkusila stvořit první postavičku skřítka a darovala ji holčičce své kamarádky, Anice. Mělo to velký úspěch, a tak se rozhodla v tom pokračovat. Po čase zjistila, že její vyrobená postavička má také schopnost v noci ožívat, protože jí to jednou Anika prozradila. Ušitý skřítek Aniku ochraňoval před zlými strašidly, která ji v noci nenechala spát a tak měla svého ochránce. Světlana měla ohromnou radost. Zůstalo to však mezi ní a Anikou společným tajemství, protože by jim asi stejně nikdo dospělý nevěřil.

Když se Světlana provdala, svěřila se se skřítky manželovi, který byl kupodivu nadšený, a tak začali spolupracovat. Petr byl totiž hrnčíř a uměl z hlíny tvořit všechno, na co si lidé vzpomněli, i nevzpomněli. A tak on tvořil z hlíny tělíčka skřítků, z drátků ručky a nožky a Světlana jim dodělávala z koudele vlásky a šila na ně oblečky. Každý skřítek byl jiný. Rozdělili si je do jakýchsi kouzelných kategorií. Jedna skupinka byli ochránci bytů, domů a obydlí vůbec. Další byli hlídači a patroni dětí, jiní zase měli přinášet klidný spánek a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho...

Když měli skřítků dostatek, rozhodli se, že je zkusí prodávat, aby se veselí skřítečkové dostali k dalším lidem. Byl předvánoční čas a Světlana s Petrem postavili na nádvoří hradu svůj stánek a začali rozvěšovat skřítky kolem dokola, aby na ně bylo dobře vidět. První zájemci na sebe nenechali dlouho čekat a když vyslechli ke každému jednotlivému skřítkovi ještě i jeho příběh, jaké poslání má, sice se pousmáli, ale skřítečka si domů ochotně pořídili.

A tak se zrodili první skřítci domácí. A že mají kouzelnou moc? Na to přijde jen ten, kdo věří na kouzla a čáry a má rád pohádky i v dospělosti...


Autor: Týna


Skřítkové se představují


Evelína se protáhla ve své postýlce a zívla. Dneska měla ona i její další kamarádi volno. Vojtěško, Tadeáši, Johanko! Nikdo už tu není.
Evelína, stejně jako ostatní byla skřítek. Skřítek domácí. Bydleli v bytě se dvěma dospěláky a maličkým prckem.
Každý tu měl své místečko a svůj úkol. Evelína měla vlastní postýlku s červeným kostkovaným povlečením a starala se o klidný spánek všech. Byla ubytovaná na nočním stolku pána domu.

Tadeáš seděl napůl na utajeném místě, kde ho mohl spatřit jen malý, zvídavý šikulka, nebo pozorný dospělý. Hlídal celý byt a měl na starosti domácí pohodu a štěstí. Byl vlastně tak trošku nadřazený ostatním skřítkům, kteří zde bydleli, ale nikdy toho nezneužíval. Měl všechny stejně rád, i když jednu skřítčí slečnu měl možná o malounko raději, ale vážně jen maličko ...
Johanka pozorovala dění z výšky největší místnosti. Zajišťovala zdraví a dohlížela, aby se nikomu nestal žádný úraz. Vypadala jako zdravotní sestřička. Dokonce držela v ručkách zelenou malou stříkačku, která jí ladila s barvou mašliček na vláscích.
Vojtěška, ta měla chudinka práci ze všech nejtěžší. Měla na starosti malého nezbedu a hlídala ho jako oko v hlavě, aby ulevila trochu jeho mamince, která kromě maličkého měla na starost i celou domácnost a pečovala také o manžela. Byla oblečená do jednoduché košilky a kalhot a v náruči držela miminko v modré peřince, malého Vojtíška, po kterém dostala i jméno, jako jeho patronka.
Jak už jsem zmínila, skřítkové měli volný den, a tak měli spoustu času sami na sebe. Popovídali si, co je u kterého nového, protáhli si tělíčka, holčičky si přečesaly vlásky, aby byly krásné a potom Tadeášek domluvil další poradu. Byli vlastně rozmístěni celkem blízko sebe, takže i přes týden na sebe potichounku volávali a sdělovali si novinky i tímto způsobem.
Bydleli tu moc rádi, protože lidé na ně byli hodní. Nemuseli se před nimi schovávat, dokonce každý večer vyslechli přání dobré noci a ráno dostali pozdravení na celý den. Byli důležitou součástí domácnosti a libovali si, jak hodné majitele mají.
Však také majitelé skřítky vybírali láskyplně a každý rok si vybírali nové členy do svého útulného bytečku. Skřítkům tak přibývali kamarádi i kamarádky a ve chvílích, kdy nikdo nebyl doma si mohli dohromady všichni hrát.


Proč mají zajíčci teplé kožíšky

24. listopadu 2011 v 19:01 | Alena Vorlíčková |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Proč mají zajíčci teplé kožíšky
vánoční pohádka
napsala Alena Vorlíčková
ilustrovala Magda Štajnerová

Kdysi dávno neměli zajíčci kožíšky, a proto jim byla veliká zima. Nejmenší zajíček, který se jmenoval Štístko, měl jednoho dne už všeho dost. Když se blížil čas Vánoc, rozhodl se, že půjde navštívit Ježíška. Chtěl ho poprosit, aby zařídil, že už nikdy nebudou mrznout.
Vydal se tedy na cestu. Cesta byla dlouhá a zajíček Štístko se třásl zimou. Přesto se mu podařilo dojít k Ježíškovi a přednést mu svoji prosbu. Ježíšek mu slíbil, že to zařídí pod jednou podmínkou. Chtěl, aby mu zajíček pomohl roznést dárky dětem. Zajíček Štístko mu to rád slíbil a také svůj slib dodržel.
Ježíšek byl s jeho pomocí velmi spokojený. Řekl mu nejdřív, ať si odpočine. A když zajíček spal, přikryl ho pěkným bílým kožíškem. Zajíček Štístko spal dlouho, protože mu bylo krásně teploučko. Po probuzení byl velmi překvapený, když zjistil, že má hřejivý bílý kožíšek.
S velkou radostí poděkoval Ježíškovi, ale potom si uvědomil, že ostatní zajíčci bez kožíšků pořád mrznou. Svěřil se Ježíškovi a ten mu odpověděl, ať se pěkně vrátí domů. Až se vrátí do pelíšku k ostatním, ať každého zajíčka přivine na srdce. Pak ať jdou spát a až se probudí, budou mít také krásné teplé kožíšky.
Ježíšek ho ještě varoval , že zajíčci teplé kožíšky nedostanou, pokud nebude jeho objetí od srdce. Zajíček Štístko všechno slíbil a honem pelášil nazpět, aby se jeho kamarádi taky zahřáli.
Když se konečně dostal domů, vyprávěl všem zajíčkům, jak se měl u Ježíška. Nejdřív mu vůbec nevěřili, ale přesto udělali všechno, jak jim Ježíšek vzkázal. Ráno, když se probudili, měli všichni krásné bílé kožíšky a velikou radost.
Od té doby je všem zajíčkům teplo a Štístko se stal hrdinou, protože zachránil kamarády před umrznutím .

Autorkou: spisovatelka Alena Vorlíčková. Její pohádky pro děti s poruchami čtení a učení naleznete zde.
Zakoupit si je můžete na Fleru Dixie

Tajomstvo stromov

19. listopadu 2011 v 21:07 | Lukky |  Ekologické pohádky



,,Adam, nekop do toho stromu! Bolí ho to! ,"upozornila mamička svojho malého syna.
,,Ako ho to môže bolieť? Veď stromy predsa nič nebolí. Nie sú živé!" posmešne odvrkol Adam a pokračoval vo svojej činnosti.
,,Povedala som, že máš prestať! Aj stromy majú dušu, rovnako ako my. Bolí ich to rovnako ako teba a bolí ich aj to, že tak škaredo o nich hovoríš. Všetko to počuli."
,,Aj tak ti neverím!" Adam ešte raz kopol do stromu a vtedy mu na hlavu padla šuška.
,,Tak ti treba! Teraz nerev! Nemal si doňho kopať. Teraz to ten strom povie všetkým ostatným stromom z lesa a všetky budú na teba hádzať šušky," povedala mama, ,,ideme domov. Modli sa aby sa ti tam nespravila obrovská hrča."
,,Odteraz sa na tie hlúpe stromy ani len nepozriem. Keby boli živé, vedeli by aj rozprávať!"nahnevane poznamenal Adam a sklopil zrak.
Mama mu už nič nevravela, lebo vedela, že Adam aj tak neuverí. Podľa neho budú stromy stále len sprosté a hlúpe.

Kedže boli v lese skoro pol dňa, domov prišli večer. Keď Adam zbadal v televízore svoju obľúbenú rozprávku, hneď zabudol, že ho tá hrča na hlave stále bolí.
,, Mama? V tejto rozprávke stromy rozprávajú!" povedal Adam a špinavým prstom poklepal po obrazovke.
,, No vidíš, ja som ti to hovorila. Stromy majú duše."
,,Ale to je len rozprávka, to nie je naozaj."
,,Nie? A odkial si myslíš, že sa to v tej rozprávke dozvedeli? Keby si bol v tom lese trošku pozornejší, počul by si ich. Ale dosť už o stromoch. Pozri ako si zašpinil obrazovku. Umyl si si ruky keď sme prišli z vonku?"
Adam urazene odpochodoval do kúpeľne, umyl si ruky a zakričal na mamu: ,,Idem spať!"
,,Ale ešte si nevečeral!"
,,Nevadí, dnes idem spať hladný. Hnevám sa na teba, tak nebudem jesť ani tvoje jedlo!"
,,Len si choď ty urazenec! A ja ťa nejdem uložiť! Ulož sa sám, keď si dnes taký hrdina!"
,,Áno som, a nechám vyrúbať všetky stromy na svete!"

Adam buchol dverami na izbe, skočil do postele a začal plakať. Po chvíli sa unavil natoľko, že zaspal. Ako naschvál sa mu dnes snívalo o stromoch.
,, Ahoj Adam, pamätáš si ma?," spýtal sa strom.
,,Áno, dnes si mi na hlavu zhodil šušku. Ešte stále ma bolí hlava!"
,,Zaslúžil si si to. Povedal si, že nežijem, že nemám dušu. A k tomu si ma ešte škaredo kopal. Ani si nevieš predstaviť ako ma to bolelo. Vieš koľko detí ma rovnako kopalo pred tebou? Neviem čo v tom vidíte. Tebe by sa páčilo keby do teba niekto začal z ničoho nič len tak kopať?" zvedavo sa spýtal strom Adama.
,,Nie. Ale ja som nevedel, že žiješ. Veď si predsa strom. A stromy len tak stoja a nič nerobia. Ste celé nudné! A ani neviete rozprávať! Rozprávate iba v rozprávkach a snoch!"
,,Ale to vôbec nie je pravda Adam. Keď najbližšie pôjdeš s mamičkou do lesa, skús sa započúvať. Určite ma začuješ. Nikdy si nepočul ten zvuk, keď sa mi vetrík prepletá cez lístie? To nádherné šušťanie?"
,, Ty namiesto rozprávania šuštíš?" neveriacky sa spýtal Adam.
,, Presne tak. Psi brechajú, mačky mňaukajú, stromy šuštia lístím. A teraz mi sľúb, že už ma nikdy nebudeš kopať. A sľúb mi aj to, že nikdy už nepovieš, že nežijeme."
,,Sľubujem, prepáč. Ale ty mi tiež niečo sľúb."
,,A čo také?"
,, Sľúb mi, že už nikdy mi na hlavu nezhodíš šušku."
,, Dobre Adam, sľubujem, že keď mi na to nedáš dôvod, nikdy ti už šušku na hlavu nezhodím," s úsmevom na tvári povedal strom, ,, a poslúchaj maminu."

Keď sa Adam ráno zobudil, hneď utekal za maminou.
,, Mami, mala si pravdu," splašene kričal Adam.
,, Upokoj sa Adamko. S čím? S čím som mala pravdu?"
,, Veď predsa so stromami. Oni žijú!"
,,Viem, hovorila som ti to. Ale čo ti zmenilo názor? Už nehceš dať vyrúbať všetky stromy na svete?"
,, Nie. To nemôžem dopustiť. Vieš čo spravím? Dám nasadiť veľa nových stromov. Zbúram domy, aby mali stromy miesto na svoj život."
"Dobre Adamko, ale najprv sa pekne naraňajkuj. Správny hrdina predsa nesmie byť hladný. Nemal by silu na svoje statočné skutky."

Nabudúce, keď išla mamina s Adamom do lesa, išli aj okolo Adamovho známeho stromu. Dnes však už doňho nekopal. Pekne ho pozdravil a započúval sa do jeho slov. Bol zvedavý, čo mu tá stromová dušička dnes prezradí.

autor: Lukky

Skřítkové se sešli - 5. kapitola

14. listopadu 2011 v 21:58 | Ruženka z Moravy |  Ekologické pohádky

Skřítkové se sešli


Kolem pískoviště se usadili skřítkové od paneláků. Byli tady Pískovníček, Trávovníček, Skalníček, Mechovníček, Stromovníček, který se nechtěl usadit, ale trčel na větvi nedalekého keříku, Kytičkovníček, ten zase brouzdal okolo a hledal nějakou kytičku v posledních zbytcích trávy. Šlapal ale jen po spadlém listí. Brblal si něco pro sebe a byl smutný. Cestovníček si držel bradičku a něco si mumlal. Kamenovníček se posadil na blízký kámen a moc si lebedil. Panelákovníček si držel prstík na uchu a třepal hlavou. Jen Zvoníček si mnul ruce a byl rád, že je tak všechny pěkně sehnal.

Pískovníček ho poprosil, aby zazvonil a požádal o klid. "Tak vás tady vítám a doufám, že jsme tady všichni. Nebo snad někdo ví o dalších skřítcích? Cestovníčku, co si tam pořád mumláš? Běháváš tady okolo, mohl jsi někoho dalšího vidět. Nebo snad Stromovníček, který neví, na jaký strom dřív vylézt?"
Cestovníček se zarazil, ale pak řekl: "Vím o někom, ale nevím, jestli se vám to bude líbit. Objevil jsem u nádob na odpadky nějaké skřítky, ale byli takoví zvláštní. Jeden takový skoro průhledný, druhý se leskl jako nějaký brouk a třetí byl bílý s barevnými fleky. Ten vypadal nejpodivněji. Měl místo kalhot sukénku."

Zvoníček zajásal. "To bude nějaká skřítečka, ne? Konečně ženská!" "No, no, jen se nezjanči! To by nebylo moc dobré. Ještě byste se pohádali mezi sebou kvůli ní! " Zabručel Mechovníček, který byl z nich nejstarší. Dostal se kdysi k paneláku z lesa a měl rád klid. Pískovníček však řekl: "Cestovníčku, řekni Zvoníčkovi, kde jsi je viděl a on tam pro ně zaletí. Co ty, Stromovníčku?"
"Já jsem taky viděl skřítka. Byl celý hnědý, až jsem se lekl, že je to další Stromovníček, ale pak jsem viděl, že si zalezl do dírky u dveří a ty jsou dřevěné. Ale nějaký můj příbuzný to možná bude, jen ho neznám."
"Tak pro něj zajdi, když víš, kde je."Rozhodl Pískovníček.

Zvoníček s Cestovníčkem přivedli skřítky nakonec čtyři namísto tří. Byli od odpadových kontejnerů a podle toho, jaký měl kdo na starost, měli jména: Plechovníček, Sklovníček, Plastovníček a Papírovnička. Ta se držela svého kamaráda Plastovníčka. Prý si museli dost pomáhat, protože lidé v igelitkách někdy vyhodili nejen plasty, ale i papírové krabice. Už byli líní to na místě roztřídit. Papírovnička s Plastovníčkem to přerovnali a správně roztřídili. Tak se také ti dva více poznali. Zatímco se nyní seznamovali s ostatními skřítky a vysvětlovali, co mají všechno na starosti, objevil se Stromovníček s dalším skřítkem. Jmenoval se Dřevovníček a dostal se k panelákům náhodou, když se tam stěhovala nová rodina. Bydlel v jejich skříni, jediné dřevěné co měli doma, a když ji stěhovali, vypadl z ní. Tehdy ho asi Stromovníček zahlédl.

S nimi přišla však nová postavička - skřítečka Hadrovnička. Bydlela u kontejneru na netříděný odpad a byla poněkud zašpiněná. Vysvětlila to, když viděla jak se na ni divně ostatní dívají. Byla zrovna v kontejneru dohlížet, zda je tam vše v pořádku, jestli se něco nerozsypalo a šlápla na pytel, který se roztrhl a ona se umazala. Slyšela hlásky Stromovníčka a Dřevovníčka, když šli okolo a chtěla jít s nimi, tak honem vylezla a nestačila se očistit. Napraví to co nejdříve. Tak si všichni prohlíželi jeden druhého, povídali si a plánovali, co budou v zimě dělat. Někteří prý budou raději spát, jiní musí pracovat i v zimě.

Skřítkové, jako pohádkové bytosti na štěstí necítí hlad, žízeň, zimu ani horko. Mají jen city stejné jako lidé. Dovedou se radovat, zlobit, hádat, smát i plakat. Jen své pocity prožívají nějak rychleji. Mají smích a pláč v jednom pytlíku jako malé děti.
Pískovníček udělal souhrn celého jejich posezení a všechny je spočítal. Jelikož se den nachýlil a začalo se stmívat, rozloučil se se všemi a na závěr ještě vyslovil přání, aby žádný z nich nepřišel k úhoně, nic zlého se nestalo a aby se občas někteří i setkali a pomohli si.

Milé děti, vypadá to, že už je těch skřítků hodně moc a ztrácíme se v nich. A tolik starostí s námi mají! Kolik práce za nás udělají! Vzpomenete si, čím pomáhají lidem? Připomenu vám jejich jména:
Pískovníček, Skalníček, Mechovníček, Trávovníček, Kytičkovníček, Stromovníček, Cestovníček, Kamenovníček, Panelákovníček a Zvoníček. Ještě nově příchozí: Plechovníček, Plastovníček, Papírovnička, Sklovníček, Dřevovníček a Hadrovnička.
Spočítáte je, děti?
Tak a musíme doufat, že se s nimi co nejdříve setkáme.


Největší vánoční přání

13. listopadu 2011 v 21:04 | Petra Šolcová |  VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Největší vánoční přání

Vojtíšek klečí u okna, bradu má podepřenou a pozoruje velké baculaté sněhové vločky, které již od rána dopadají na bílou zem. Nebe je tmavošedé a pomalu se začíná stmívat. Normálně by v tento čas skákal radostí, na místě by vydržet nemohl a svou nedočkavostí by rozesmíval všechny dospělé kolem. Dnes je totiž Štědrý den. Jindy by se jistě nemohl dočkat, ale dneska je všechno jinak. Není doma se svými rodiči, ale u dědy a babičky a celé letošní svátky oslaví s nimi.
Vojtíšek má babičku a dědu moc rád, obyčejně je nadšený, když se k nim jede, ale...
Babička je pracovitá a čiperná, otáčí se v kuchyni od samého rána. Vaří rybí polévku, smaží housku, řízky... Rovná na sváteční mísu vanilkové rohlíčky, linecké koláčky, oříškové pracny i Vojtova oblíbená vosí hnízda. Vše v kuchyni i po celém domě se leskne. Na stole je parádní vyšívaný ubrus, všude bílé utěrky, na plotně voní františek a z rozhlasu hraje jedna koleda za druhou. Babička, jako každý rok, už rozložila veliký papírový betlém. Ježíšek ještě zůstal schovaný, babička ho vyndavá až na Boží hod. Vojtíškovi pro radost cinká na stole stromeček se čtyřmi svíčkami. Dědeček je celé odpoledne zavřený v obývacím pokoji a chlapec tuší proč...

Vojtíšek by se chtěl těšit, celý rok byl přeci hodný a Ježíšek mu určitě chystá pod stromeček překvapení...
Jenže Vojtíškovi to letos vůbec nejde od srdce. Důvod je prostý. Nejsou tu s ním rodiče. Copak tatínek, ten prý brzy přijede a taky s nimi pověčeří. Ale maminka. Ta nepřijde... Ani Lucinka. Vojta na to jen pomyslí a už utírá slzu, žmoulá v ručkách svého medvídka, ... Když tu si náhle na něco vzpomene a pohlédne k nebi.
"Andělíčci, prosím vás, babička říká, že když má člověk starosti, nebo přání, má poprosit o pomoc andělíčky, nebo pána Boha. Já to ještě nikdy nedělal a tak nevím, jestli to budu umět. Ale musím to alespoň zkusit...
Ještě když jsme sbírali s dědou poslední kaštany, nevím už jak je to dlouho, ale dlouho, se mi narodila sestřička Lucinka..." Vojtík se odmlčí a utře si další slzu. "Já vím, že je to moc dobře, že už nebudu sám, ale... Andělíčci, viděl jsem ji zatím jenom na fotkách, co nosí tatínek. Nejdřív jsem se lekl, byla menší než panenka sousedovic Verunky a... měla všude malé trubičky, zakrytá očička, veliké pruhované ponožky a obrovskou čepici. Ležela na bílém kožíšku ve skleněném domečku, o kterém tatínek říkal, že se jmenuje inkubátor a nahrazuje naší Lucince maminčino bříško. Ona se totiž měla narodit až dnes, pod stromeček, říkali naši...
Pak přijel Martin na bílém koni a přivezl s sebou opravdu sníh... Zapalovali jsme svíčky na adventním věnci... Chodil svatý Mikuláš... A právě na Mikuláše se mi zdálo, že Lucinka na tatínkových fotkách je o kousíček větší, už neměla ani ty hadičky kolem sebe a už tam s ní byla i maminka..." Vojtíšek popotáhnul a utřel si oči rukávem. "A to je to nejhorší, andělíčci, maminka je už moc moc dlouho pryč. Stýská se mi a místo mašinky Tomáše a všech dárků, o které jsem si letos napsal Ježíškovi, bych si moc přál, aby maminka s Lucinkou přijely domů... Jestli je to, andělíčci, aspoň trochu možné, prosím, splňte mi mé největší přání." Vojta sklonil hlavu a oči mu padly na zasněžený parapet. Údivem otevřel pusu dokořán... Byly tam drobné a tajuplné otisky malých bosých nožek...
Babička ho už volala. Posílala ho umýt a převléknout se ke slavnostní večeři. Dokonce už dorazil i tatínek. Přijel z nemocnice. Usmíval se stejně jako všichni v místnosti. Než Vojtík zasedl ke svátečně prostřenému stolu, ještě naposledy zaběhl k oknu. "Děkuju vám, andílci, vím, že jste tady byli a vyslechli mé vánoční přání", zašeptal potichounku.

Po večeři zacinkal zvoneček z obývacího pokoje. "Ježíšek!" zvolal nadšeně Vojta. Okamžitě stál před bíle lakovanými dveřmi s mosaznou klikou. Podíval se na dědečka. Ten se jen usmál, kývl hlavou a otevřel...
Stromeček stál u okna, jako každý rok. Živý smrček. Děda si na ně potrpí, protože krásně voní. Svíčky zářily, ozdoby a řetězy se leskly a malý Vojta skoro ani nedýchal. Pod stromečkem, který jehličím skutečně provoněl celý pokoj, ležely velké i menší barevné tajemné balíčky... Chlapeček na okamžik zapomněl, co ho trápí...

"Vojtíšku!" ozval se maminčin hlas a on za ním otočil hlavu. Maminka seděla za dveřmi v křesle, v náruči držela růžovou peřinku. Vojtík nečekal, rozzářily se mu oči, rozběhl se a chtěl skočit mamince kolem krku. Najednou se však zastavil, protože peřinka v maminčině náruči se zavrtěla a trochu zabroukala. Byla to Lucinka a modrá očka měla dokořán! Vojta se nemohl vynadívat. Byla tak maličká! Maminka poodhrnula zavinovačku a Lucinka okamžitě natáhla ručku, snad se chtěla jen protáhnout... Nikdo neviděl, jak se to stalo, ale Lucinka najednou svírala bratříčkův prstík...
Vojtíšek se otočil, očima našel babičku, která si právě utírala slzy dojetí a řekl: "Babi, mělas pravdu. To, co si moc přejeme, se opravdu může splnit, když zavoláš na pomoc andílky... Mně dneska splnili moje největší vánoční přání"...

Autorkou: Petra Šolcová
Ilustrace: Luccerna

Skřítkové se připravují na zimu - 4. kapitola

13. listopadu 2011 v 18:09 | Ruženka z Moravy |  Ekologické pohádky
Skřítkové se připravují na zimu - čtvrtá kapitola

Skřítkové, kteří žijí u panelových domů, se několikrát v roce scházejí. Nejčastěji to bývá na jaře, kdy zjišťují, jak který přežil zimu. V létě jen tak po skupinkách, podle situace a událostí. Na podzim zase zjišťují, jestli se nějaký nový skřítek nepřistěhoval. Buď dobrovolně po dlouhé namáhavé cestě nebo náhodou. Stávalo se totiž, že s rodinou, která se přistěhovala do některého z paneláků, přijel i nějaký skřítek spící v některé krabici. Když se probudil, moc se divil, kde se octnul.
Hlavním shromaždištěm byl prostor mezi dvěma paneláky - kolem pískoviště. V době, kdy byly děti ve školce, ve škole nebo prostě jinde s rodiči, se skřítkové svolávali. Hlavním byl Zvoníček. Jediný ze skřítků měl zvláštní zařízení připevněné na zádíčkách, které mu sloužilo k přemisťování na kratší vzdálenosti z výšky dolů a zase zpět i nahoru. Když stisknul několikrát takový průhledný balónek, který měl v kapse kabátku, hadičkou, která od něj vedla vzduchem naplnil balónek umístěný na zádech a ten ho lehce zvedl nejen do výšky, ale směrem dolů zase naplněný jen do poloviny, naplacato, mu posloužil jako padák.
Shromáždění skřítků vedl, jako nejdéle zde žijící, Pískovníček. Pamatoval si dobu, kdy na prostranství byly jen kupy písku, hromady naskládaných panelů z panelárny, která na ploše stála, stroje a kolem nich lidi. Pískovníček Zvoníčkovi radil, kam ještě dát zprávu, že se mají skřítkové sejít. Skalníčka měl blízko, také Stromovníček nebyl daleko, Trávovníček se coural v okolí domů a hledal ještě zelenou, trochu vyšší trávu. Kytičkovníček nebyl moc vidět, Zvoníček ho našel ve zbytku podzimních kytiček u protějšího domu . Záhon, kde většinou v létě pobýval, už byl zrytý a jen opadávající větvičky keříků smutně trčely nahoru.
Stromy mezi domy byly ještě krásně zbarveny, ale skřítkové cítili, že to tak dlouho nepotrvá, listí opadá a zůstane jen jehličí na celoročně zelených stromech.
Pískovníček se rozhlížel. Hledal Mechovníčka. Vždycky býval blízko Skalníčka. Skalka byla ještě pěkná, rostlinky tam byly trochu chráněné, mezi kamením a rostla tam i malá smuteční vrba, ačkoliv voda byla maximálně po dešti v prohlubeninách již vyšlapaného chodníku a hlavně pod schody u vchodů do domu. Poprosil Zvoníčka, ať se po něm podívá, ale mezitím Skalníček zvěstoval, že není třeba, už Mechovníčka vzbudil, chrněl pod tou vrbou. Měl tam pěkný kousek mechu, tak se mu nechtělo vylézat, ale Skalníček si vzal na pomoc Kameníčka, který se potloukal zrovna kolem, vytáhli ho z mechu a tak všichni tři usedli pod dosud krásně žlutým keřem. Přiběhli i Trávovníček a Stromovníček.
Z druhé strany od záhonu u protějšího domu se přišoural dost neochotně Kytičkovníček. Brblal si, že nikde žádná kytka a na co tam má chodit, stejně na zimu někam zaleze, když žádné kytičky nebudou. Počká si na jaro, až vylezou nějaké sněženky, bledulky a pak také krokusy a... Někdo mu pískl do ucha: "O čempak hloubáš, že na cestu nekoukáš a málem jsi mi šlápl na patu?" Byl to Cestovníček. "No no, to je křiku a šlápl jsem ti na ni? Ne, tak buď zticha! Jsem z vás právem nejsmutnější. Každému tady něco v zimě zůstane: Skalka Skalníčkovi a kamení Kameníčkovi. Stromovníček tu má několik jehličnatých zelených stromů, Písek tady taky bude a když napadne sníh, tak se do něj Pískovníček může zahrabat. Tobě chodníky a cesta také zůstane. Dokonce i mech Mechovníčkovi vedle skalky, ach jo!"
Cestovníček ale vypísknul: "A co sníh? Kdo ho uklidí, když lidem se někdy nechce? Já to nezmůžu. A když sníh nebude a bude mrznout, můžu si zlomit nohu, ha!?" "To už je tvoje věc, máš si dávat pozor!" Mumlal Kytičkovníček. "No ty máš ale dnes náladu. Je docela hezky i když dost zima, ale tu my , skřítkové, naštěstí necítíme. Snad to ještě nějakou chvíli vydrží." Došli mezitím až k pískovišti. Přivítal je Pískovníček.: "Scházíme se tady hlavně proto, abychom zjistili, jestli se někomu něco zlého nestalo a chtěl bych se zeptat těch skřítků, kteří více vidí okolí, jestli se neobjevil další skřítek."
Najednou se ozvali Cestovníček a zároveň i Stromovníček: "Kdepak je dnes Panelákovníček? Posledně tady byl. Zvoníček na něj určitě zapomněl. Přece ví, že je v tom prostředním sklepě. Tedy pokud někam neutekl. Ono se tam v poslední době nějak moc bouchá a sviští to tam, píská, asi se bál a někam utekl." Překotně povídali jeden přes druhého.
"Tak pomalu. Mluvte jen jeden, ano? Kdo jste ho viděl naposledy?" "Asi já", řekl Cestovníček. "Šlapal přes chodník do protějšího domu. Tam je teď klid. Ať tam Zvoníček zaletí a zazvoní na něj." Stalo se a za nějakou chvíli už tam Panelákovníček byl. Jejich shromáždění bylo úplné, tedy všichni, o kterých zatím věděli. Pískovníček, Mechovníček, Skalníček, Trávovníček, Stromovníček, Kytičkovníček, Kameníček, Cestovníček, Panelákovníček a Zvoníček.
A o čem se bavili, co se dověděli, si povíme příště...


Víla Bubuška zachraňuje - 8. kapitola

11. listopadu 2011 v 8:41 | Ruža z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy

Víla Bubuška zachraňuje

Víla Bubuška zachraňuje
osmá kapitola

Víla Bubuška se posadila na lavičku v parku. Byla unavená. V úseku, který měla na starosti bylo pořád co zachraňovat. Nastával zvětšený provoz. Byl konec listopadu, počasí bylo sice chladné, ale bez sněhu. Tentokrát sv. Martin na bílém koni nepřijel. Lidé chodili, auta jezdila a mezitím se proplétaly děti. Menší většinou s rodiči, větší samy nebo ve skupinkách. Bubuška čekala, jestli se ozve signál, že je jí někde třeba.
Nejhůře se cítila, když viděla, jak někdo okrádá druhého člověka a ten si toho ani nevšimne a pak se diví, když má někde platit a peněženka, či kabelka nikde. Jednou se rozzlobila na skupinku větších kluků, kteří obklopili dva menší kluky a chtěli, aby jim dali všechny peníze, co mají u sebe. Bubuška se rozhodla rychle , vzala na sebe podobu toho největšího z nich a začala se s nimi dohadovat, aby toho nechali.
"Kde ses tady vzal? Ty nejsi Roman a jsi jako on! Šílíš, vždyť jsme se domluvili, že si od někoho ,,vypůjčíme", ne? A vůbec - nejsi z naší party, nepleť se mezi nás, nebo dostaneš pár lepanců."
Zatím co se tak jeden z kluků s Bubuškou dohadoval a druzí na ně vyvaleně koukali, ti dva malí kluci toho využili a utekli.
"Je to možné, co se tady vybavuješ, ti malí utekli. Tak žádnou korunu neseženeme." Naštvaně se otočili na kluka - Bubušku, ale ta už byla od nich daleko. Tak to bylo skoro jednoduché, vzpomínala na tu příhodu.
Zazněl signál a Bubuška se rozhlížela odkud. V tom hluku a množství aut ho sotva postřehla. Najednou uviděla u vchodu jednoho velkého domu schoulenou postavu. Přiletěla blíže a viděla, že je to mladá žena. Lidé chodili okolo a nedívali se na ni nebo tam vrhli jen krátký pohled a odvrátili se. "Zase nějaká feťačka, kdyby raději zalezla do domu," říkali si.
Bubuška však viděla, že mladá žena je těhotná a má asi bolesti a proto se tak choulí. "Pročpak nic neříká? Mohla by zavolat o pomoc!" Žena si však držela břicho, tiskla na něj igelitovou tašku, ve které něco měla. Možná nákup.
Byla to zvláštní situace a Bubuška se musela rychle rozhodnout. Vzala na sebe její podobu a snažila se zachytit někoho , kdo by jí mohl pomoci. Nikdo si jí nevšímal. Ta žena byla zřejmě hluchoněmá, protože Bubuška na ni mluvila, ale ona se na ni jen podívala a zakroutila hlavou, že ji neslyší. Vydávala jen zvuky, jako by chtěla mluvit, ale nebylo jí rozumět. Co dělat? Bubuška věděla, že ji ostatní lidé nevidí ani neslyší a přitom chtěla ženě pomoci. Ta žena ji však viděla. Bubuška vzala její ruku a natáhla ji k právě procházející starší paní. Pak ji zase položila ženě na břicho a naznačila, že má bolesti. Paní okamžitě pochopila.
Pak Bubuška ruku té ženy, která zřejmě sama nebyla schopna bolestí se projevovat, položila na její ucho a pak rty a naznačila tak, že neslyší a nemluví. Druhá paní okamžitě vytáhla mobil a někam volala. Za pár minut se ozvalo houkání sanitky a bylo dílem pár minut a mladou ženu vezli do nemocnice. Bubuška seděla ve voze sanitky u hlavy mladé ženy, chtěla vědět, jestli se o ni někdo postará a jak se ta žena bude domlouvat.
Nebylo však ani třeba. V nemocnici se ženy ujala lékařka a sestra a ona jim sama podala igelitku, ve které měla připravené doklady: zdravotní a těhotenský průkaz, občanský průkaz. Navíc tam měla i papír, na kterém bylo číslo, kam poslat zprávu, kdyby se jí něco stalo a pár osobních věcí. Později se vysvětlilo, proč byla sama. Muž odjel na služební cestu a netušil, že jeho žena dostane předčasné bolesti. Odvezli ji hned na sál a netrvalo dlouho a na světě bylo krásné děvčátko.
Bubuška i ostatní byli svědkem zázraku. Žena najednou promluvila. Řekla "Moje děťátko." Měla trochu divný hlas, protože se moc neslyšela. Sluch se jí nenapravil, velice málo slyšela jen na jedno ucho, ale už to, že mohla aspoň mluvit , bylo štěstím. Bubuška splnila svůj úkol a mohla se starat o další potřebné lidi. Měla radost. Vždyť je na světě další človíček a jeho maminka mu bude moci vyprávět i pohádky.
A pak se ozvalo další zvonění, ale o tom zase někdy jindy...


V prosinci vyjdou pohádky knižně

2. listopadu 2011 v 22:38 | Edith Holá |  VÝZVA NEDOKLUBKA k psaní pohádek
Malé krátké avízo:
V prosinci vyjdou Pohádky pro kulíšky v knižní podobě. O intenzivní práci na ní informuji na jejich facebookovém profilu.

Na facebooku se mi líbil popis této knihy od Johanky: V prosinci vyjde moje křišťálová pohádka knižně. Není to zatím samostatná knížka, ale jedna z pohádek v souboru. Jde o akci Nedoklubka, kde se díky Edith Holá dalo dohromady několik blogerů a byly vybrány pohádky a básně, které v souboru vyjdou. Pohádky jsou tam moooc krásné, často přímo indigové a křišťálové - prostě pohádky pro dnešní otevřené děti, takže koupit určitě doporučuji a předčítat ve všech jazycích taky. Pod tu svou křišťálovou se mileráda podepíšu :-)

A moje odpověď přátelům Johanky, které si knihu chtějí zakoupit: Opravdu jsou tam velmi duchovní, terapeutické a vůbec krásné hřejivé pohádky a stejně tak přenádherné ilustrace i mandaly, které si budou moci děti vymalovat. Přípravu na práci k vydání můžete sledovat na profilu Pohádek pro kulíšky http://www.facebook.com/pages/Poh%C3%A1dky-pro-kul%C3%AD%C5%A1ky-v%C3%BDzva-Nedoklubka/188497481196391

Já se pod ty své pohádky také mileráda podepíšu:-) Edith Holá