Prosinec 2011

Velké stěhování - 5. kapitola

29. prosince 2011 v 20:21 | Týna |  Pohádky se SKŘÍTKY
Velké stěhování - kapitola 5.

Štístko jako každý správný skřítek rychle rostl a co zvládnou jná miminka za rok, on zvládl za týden. Johanka s Tadeáškem z něj měli jen radost. Také ostatní skřítkové si s ním rádi hráli a povídali mu příběhy. Zapojovali se i noví dva kluci - mlsoun Kryštof a polštářníček Teodor. A že uměli vyprávět příběhy. Měli bujnou fantazii, možná více než ostatní. Kryštůfek vyprávěl o tom, co si ve spíži povídá s větrem, meluzínou a pavouky, kteří se tam občas přišli zahřát, než je objevila paní domu a vymetla je.
Teodor pak jako správný usínáček povídal různá říkadla a pohádky, jaké kdy zaslechl, když ještě žil mezi ostatními skřítky ve stánku na trhu. A někdy to, co odposlouchal od lidí, kteří chodili kolem a vybírali si skřítky domů.
O zábavu měli tedy postaráno.
Díky tomu, že lidé, kteří si skřítky pořizovali, byli filutové, měli teď stejný počet holčiček i chlapců, pokud nepočítáme Štístka, který byl přeci jen ještě prcek...

Tadeáš už měl svou Johanku, ale na Evelínku i Vojtěšku ještě jejich štěstí teprve čekalo. Bylo nad slunce jasné, že se schyluje k dalším skřítčím láskám a možnému stěhování... Velkému stěhování.
Vojtěška se zakoukala do Kryštofa. Chodívala za ním do spíže a občas si dali něco dobrého. Měli to od paní domu povolené, někdy jim nechávala na mističce drobečky ze sušenek a kousíčky jídel, co jim odebrala, když vařila.
Evelíně se zase líbil Teodor, protože měli stejné zájmy a pojil je víceméně stejný úkol, vždyť Evelína se také starala o dobrý spánek lidí.
Teodor se brzo nastěhoval k Evelínce do její zdobené postýlky. Byla prostorná a vešli se tam pohodlně oba dva. Zařídili si svůj koutek na nočním stolku, kde původně přebývala Evelína sama. Tadeáš jim pomohl s nábytkem, měl už své zkušenosti a věděl, co je potřeba přinést, zařídit a případně od pana domácího vypůjčit.
Kryštof s Vojtěškou si zařídili svůj koutek na skříňce, co sloužila malému Vojtíškovi jako přebalovací pult.
Všechny tři rodinky bydleli nyní velmi blízko sebe. Evelína s Teodorem a Kryštof s Vojtěškou dokonce přímo naproti sobě. Tadeáš s Johankou a malým Štístkem pak jen přes zeď. Všichni měli přehled o všem, protože měli ze svých nových bytečků výborný výhled všude, kam potřebovali.
A tak se nám, milé děti, skřítečkové rozutekli. Měli teď každý svůj život a své starosti. Své poslání ale plnili i nadále a dělali radost nejen lidem, ale i sobě navzájem...
KONEC


Předvánoční štěstí

29. prosince 2011 v 19:58 | Týna |  Pohádky se SKŘÍTKY
Předvánoční štěstí

Tadeáškovi s Johankou se dařilo moc dobře. Zařizovali si pomalinku svůj kouteček nad krbovými kamny. Tadeášek vyráběl nábytek a Johanka zkrášlovala koutek drobnostmi, které jim oběma dělaly radost. Museli si se zařizováním trochu pospíšit, protože se jim už brzy mělo narodit skřítkovské miminko.
Byl zrovna předvánoční čas a lidé se chystali na trh. Zvláště paní domu se na to moc těšila, protože věděla, že tam zase budou její oblíbení prodejci skřítků, a že se nejspíš domácí sbírka rozroste o další nové členy.

Jí i manželovi bylo líto, že Tadeášek je tu jediný kluk. Všimli si, že se dal dohromady s Johankou a další dvě skřítečky byly samy. Prozatím jim to sice nevadilo, ale mohl by nastat čas, kdy by z toho začaly být smutné a potom by třeba nemohly naplno vykonávat svoje poslání, pro které byly určené a to by jistě nikdo nechtěl.

Na trhu bylo mnoho lidí, fronta na vstupní lístky byla dlouhá a venku mrzlo, až praštělo. Čekání se však vyplatilo. Lidé nasávali příjemnou vánoční atmosféru, pochutnali si na místních dobrotách, obhlédli zboží a pak už hurá na pohádky o skřítcích. Vždy bylo co poslouchat a dalo se dozvědět něco nového, protože občas přibyl nějaký úplně nový skřítek i do stánku.
Nejhezčí byl příběh o Šiškovníčkovi, který žije v lese, rád si tam hraje a kouká, co by si nasyslil do domečku. Skáče ve větvích stromů, ale bojí se hrozně moc veverek a před nimi se honem utíká schovat do mechu, kde má domeček, a proto lidé vidí jen obyčejné šišky a ne skřítka. Šiškovníček byl túúúze stydliví.

Paní si vyslechla příběhy a pečlivě vybrala dva nové členy domácnosti. Jedním z nich byl skřítek Mlsoun, který má v hrnečku od každé dobroty trochu a kouká, co by kde ještě ochutnal a druhým byl skřítek Polštářníček. To je děti skřítek, který s vámi bude spinkat v postýlce, když vám samotným bude smutno a bude poslouchat, co jste zažily. Vždy vás jen vyslechne, ale nebude vám nadávat, ani vás napomínat. Moc rád bude poslouchat i pohádky, které vám maminka, nebo třeba tatínek budou vyprávět. Pokud budete dobře poslouchat, až zavřete očka, uslyšíte na oplátku pohádky i od něj.

Lidem už byla zima a nakoupili vše, co chtěli a tak se vydali na zpáteční cestu domů do tepla. Chtěli své čtyři skřítky překvapit, že jim vezou nové kamarády, ale skřítkové je převezli...
V době, kdy byli lidé pryč, se totiž stal malý předvánoční zázrak. Johance s Tadeáškem se narodil malý skříteček, a že přišel na svět právě v tuhle dobu, začali mu říkat Štístko.


Tadeáškovo zamilování

29. prosince 2011 v 19:57 | Týna |  Pohádky se SKŘÍTKY
Tadeáškovo zamilování

Jak jsem vám vyprávěla minule, děti, Tadeáškovi se jedna skřítčí slečna líbila o malounko víc, než ty dvě ostatní. Měl ji moc rád, ale bál se jí to říct, aby se mu nevysmála. Nevěděl jak správně na to. Byl pořád zadumanější a smutnější, až si toho všimla Evelínka, skřítečka, co bydlela nejblíže.

"Tadeášku, tebe něco trápí?"
"Ale kdeže", odpověděl smutně Tadeášek.
"Ba ne, já to na tobě pozoruji už delší dobu, tak se nevykrucuj a pověz mi to, třeba se ti uleví."
Tadeášek si vzdychnul a rozpovídal se o své náklonnosti k Johance. Vyprávěl Evelínce, jak krásně zvonivě se umí smát, jak rád se dívá do jejích velkých zvědavých očí a jak se s ní hezky povídá. Když skončil, začervenal se. Trochu se styděl, protože to bylo poprvé, co o tom vůbec někomu řekl. Ale Evelínka byla hodná skřítečka a rozuměla mu moc dobře. Nesmála se jeho příběhu, naopak jej začala povzbuzovat k tomu, aby to Johance při nejbližší příležitosti řekl, že bude určitě ráda.
Tadeášovi se nesmírně ulevilo a začal si pohvizdovat a byl veselý jako dřív. Už se moc těšil, až budou mít další poradu. Slíbil si totiž, že už dál nebude tajit svou lásku k Johance.

Netrvalo dlouho a naskytla se příležitost, kdy opět nebyl nikdo z lidí doma. Skřítkové si šli protáhnout nožičky, běhali po bytě, hráli si a Tadeáš se šikovně přitočil k Johance, chytil ji za ručičky a šeptl jí do ouška: "Mám tě moc rád, Johanko. Chtěl bych být pořád s tebou a staral bych se o tebe a bylo by nám spolu dobře..."
Tentokrát se zarděla Johanka. Po Tadeáškovi už dlouho pokukovala, však bydleli naproti sobě na stěně. Líbil se jí. Byl to bystrý skřítek, se kterým šili všichni čerti, takový veselý rarášek. Dokázal být i přísný, když bylo třeba, ale jinak s ním byla stále legrace.
Čerstvě zamilovaní skřítkové šli tu novinku oznámit Evelínce a Vojtěšce, které se radovaly s nimi a moc jim to přály. Ochotně jim pomohly se stěhováním Johanky k Tadeáškovi. Však moc věcí neměla. Do uzlíčku si sbalila zrcátko, hřebínek, pár pentliček, oblečky a nezbytnou lékárničku, kterou jako správná sestřička měla vždy po ruce.
A tak mohla začít naplno jejich láska, kterou vídali každý den u lidí, u kterých spokojeně bydleli již nějaký ten rok.



Vánoční kulíšek

22. prosince 2011 v 19:42 | Lenka Štveráčková |  BÁSNIČKY
Vánoční kulíšek

Kulíšku malý,
jak jsi roztomilý,
přišel jsi na svět v tuto chvíli.
Pán Bůh ti dá do vínku,
sílu za pět budulínků.
Jsem tu s tebou kulíšku,
hladím tě na bříšku,
jsi ten nejkrásnější dárek.

Vločky se snáší za oknem,
čekáme všichni každým dnem,
kdy budeš s námi,
pusinku posílá Honzíček, těší se,
až přijde domů jeho bratříček.

Autor: Lenka Štveráčková, šéfredaktorka www.mojebrisko.cz


Ilustrace od Luccerny je z knihy Pohádky pro kulíšky (vyd. prosinec 2011)

První adventní pohádka

5. prosince 2011 v 21:22 | Mňoukla |  PŘÍBĚHY
Adventní pohádka

Na každou adventní neděli jsem se rozhodla napsat pohádku o malém andílkovi. Je věnována zase všem Kulíškům. A už dost povídání a dejme se do předčítání :)

Na svět tiše padal sníh, hvězdy svítily do černé noci. Nikdo se nestaral o dva poutníky, kteří si razili cestu hlubokým sněhem. Muž, který podpíral zesláblou, těhotnou ženu, se opíral o dřevěnou hůl. Lidé zavírali okenice a nikoho nenapadlo je pozvat dál.

Zato nahoře, na Nebi bylo boží dopuštění. Všichni se připravovali na velikou slávu, totiž na narození děťátka, o kterém na světě zatím skoro nevěděli. Archandělé Rafael, Gabriel a Michael měli spoustu práce se zvěstováním. Létali k pastýřům, selkám, sedlákům, dokonce i k samotnému Josefovi, Zachariášovi a Alžbětě. Všem těm museli říci něco důležitého, většinou se to týkalo narození děťátka. A když Gabriel dostal na starost ještě výzdobu, aby byl příchod miminka co nejhezčí, vyprosil si tedy Gabriel pomocníčka.

Bůh pokýval hlavou, a když uvážil, že toho má Gabriel opravdu moc, odešel do své pracovny. Z ní za chvilku vyhopkal malý andělíček, kterému se říká cherubín. Gabriel z něj měl velikou radost. Byl to baculatý, rozpustilý, ale hodný andělíček se zlatavými vlásky, mlsnou pusinkou a upřímnýma očkama. Gabriel ho hned zapojil do práce. Chrlil ze sebe různé úkoly, že malý cherubínek nestačil přikyvovat, najednou se uprostřed slova zastavil a zeptal se: "Ty poslyš, jak se vlastně jmenuješ?" Cherubínek pokrčil ramínky, až mu křidélka poskočila.

"Nevadí, během práce ti nějaké jméno vymyslím… Je na čase, abychom pověsili Hvězdu, za tři noci se narodí Ježíšek a pastýři se musí chystat na cestu. Myslíš, že to zvládneš sám?" optal se Gabriel andílka. Andělíček mávnul ručkou, aby si Gabriel nedělal starosti a odletěl hledat místo pro hvězdu. Když našel to nejkrásnější místo, které by si Hvězda mohla přát, zaletěl pro ni, že ji pověsí. Najednou přiletěl Karolínek. To byl andělíček strážníček jedné malé Karolínky, která zrovna spala, nic se jí nemohlo stát a tak měl přestávku.
Když uviděl našeho cherubínka s Hvězdou v ruce, umínil si, že mu pomůže. Ale cherubínek se dělal důležitý: "Víš Karolínku, to nemůžou dělat takoví andělíčci jako ty, mně to dal Gabriel do vlastních rukou, a pověsit ji musím jen já." Karolínek se pro hvězdu natáhl, ale náš andílek mu uletěl. To už ale byli oba v jednou klubíčku. Karolínek užuž držel hvězdu za cíp, ale Gabrielův pomocníček mu ji vytáhl z ruky. Najednou klopýtl a… Hvězda padala na zem, až se zabodla cípem do hlubokého sněhu.

Karolínek měl štěstí, malá slečna se zrovna vzbudila a s křikem volala maminku. Tak se rychle vydal za ní, neslyšíc už, jak na něj andílek volá: "Ty, ty, ty, teď mi ani nemůžeš pomoci." Cherubínek na tu pohromu zbyl sám. Na zem se bál, a z nebe toho moc nezmohl. Slzy měl na krajíčku, ale chtě nechtě musel zavolat Gabriela. Nadechnul se a křičel: "Gabrieliii, Gabrielkuu, pomoc!!" Gabriel se příšerně vylekal, že se cherubínovi něco stalo. Nebyl daleko od pravdy, když přiletěl za plačícím andělíčkem, jen se podíval dolů a viděl, co se stalo. "No, ty jsi mi ale šikulín," zakroutil hlavou Gabriel. "Vidíš, Šikulín, budeme ti tak říkat. Tak tedy, malý Šikulíne, když jsi tak maličký, podíváš se na zem."
Andílek polekaně zatřepal křidélky, ale co naplat. Gabriela poslechnout musel. Gabriel rozložil svá krásná, velká křídla a rozletěl se směrem k zemi. Šikulín neotálel, zamával křidélky a letěl za archandělem. Touha pověsit už konečně Hvězdu mu pomohla překonat strach. Sotva sletěli na zem, vrhl se cherubín k Hvězdě. Ať se oba snažili, jak chtěli, nemohli, ale Hvězdu ze sněhu vytáhnout, za tu chvíli zapadala až do poloviny. Nezbývalo, než poprosit o pomoc přátele z nebe. "Šikulíne, zaleť za Martinem, aby nám půjčil koně a sežeň někde dlouhý provaz!"

Šikulín byl v mžiku zpátky. Seděl na koni, který letěl z nebe jako na křídlech, a v ručičkách držel těžké lano. Gabriel omotal provaz kolem Hvězdy, pobídl koně a běloušek vytáhl Hvězdu ze sněhu. Protože byli oba andělé už ulítání, dovezl je i na nebe.

Když večer Šikulín usínal, říkal si, že svůj první den prožil dobrodružněji, než by chtěl.

Snad vás má první pohádka k Adventu potěší a užijete si díky ní mihotání plamínku první adventní svíčky.

Mňoukla&vymňoukla http://vy-mnouk.blog.cz