Únor 2012

JAK TEPLÁČKY DOSTALY KŘÍDLA

26. února 2012 v 20:05 | Jana Králová |  HRAVÉ POHÁDKY
JAK TEPLÁČKY DOSTALY KŘÍDLA

Děti se chystaly na vycházku a když odešly ze šatny, na zemi zůstaly ležet tepláčky. Byly smutné, jejich Víteček na ně zapomněl a neuklidil je do skříňky.
Ostatní oblečení na ně volalo: "Pospěšte, skočte do skříňky, paní uklízečka už brzy přijde a určitě vás vysaje."
V dálce už byl slyšet vysavač.
Tepláčky celé nešťastné zvolaly : "Ale my neumíme létat ani chodit" a rozplakaly se.Kamarádi z ostatních skříněk jim pomoc taky nedokázali.

Zlaté kapradí pro kulíška

22. února 2012 v 22:04 | Edith Holá |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Zlaté kapradí pro kulíška

Malý Vítek byl doma zase sám s babičkou. Tatínek byl buď v práci nebo v nemocnici u maminky. Vítek se tam byl podívat jen jednou. Maminka seděla u průhledné bedny, kde ležel jeho bráška. Měl samé hadičky, všude blikaly a pípaly přístroje a Vítek se všeho bál. Maminka vypadala skoro průsvitně. Takovou ji neznal. Řekl tatínkovi, že už tam chodit nechce, že radši počká, až maminka s Kryštůfkem přijdou z nemocnice domů. Dny se vlekly a táta musel zavolat babičku z Polska na hlídání, protože musel jít do práce. Už to byl skoro měsíc, co maminku viděl naposledy. Ležel v posteli a táta taky ještě nepřišel. Byl v práci čím dál víc.

Žabka Evelína

11. února 2012 v 13:31 | Jana Radostová |  Pohádky o zvířátkách
Žabka Evelína

"Kva, kva", ozvalo se z bahnité mělčiny rybníka.
"Tak už mají naši pulci nožičky, taťko." Maminka ropucha se radovala ze svých dětí. "Tamhleta bude Evelína a tohle bude zase Pepík. Tato bude Iva a ten malý bude Lojza. Kva, kva."
Pulcům se zkracoval ocásek, rostly nožičky a hop, hop z rybníka na břeh. Hurá objevovat svět. A tak malé ropuchy postupně odcházely od maminky do světa. Evelínka rostla a jak už to u holčiček bývá, tak se chtěla líbit. Každý den se pořádně umyla v rybníce a pak šla na procházku okolo rybníka. Cestou potkala mladé kluky - žabáky skokany.

Kulíšek a slunce

7. února 2012 v 20:31 | Punerank |  BÁSNIČKY
Kulíšek a slunce

Modlitbu šeptáš a slzy zvoní,
lekáš se proměny...
Zda-li pak se ptáš, jak slunce voní,
kulíšku schoulený?

Snad jako hloubka úpěnlivých přání,
někdy i solí...
když rodiče čekají, dny, noci bez ustání,
a čekání bolí...

Snad jako moment, kdy známá tvář se blíží,
až zklidní se čas,
důvěra, která ti neublíží,
jen dotkne se řas...

Snad jako místo tisíce let známé,
i nová náruč mámy,
tu hřejivou vůni v sobě ode dávna máme
a navždy je s námi...

Voňavé slunce tě vykutálí ze sna,
kéž z věrných hlasů pryč je strach,
prosklená kolíbka je ti náhle těsná,
pojď, kulíšku, překroč práh!

Broukej si, děťátko, vypadáš bezbranně,
je to jen zdání!
Vložím ti zakrátko paprsek do dlaně -
dnes za svítání!

Autor: Punerank
Její báseň Motýl v trávě z knihy Pohádky pro kulíšky předčítal Jan Potměšil v pořadu Klíč (20 minuta desátá sekunda).
Ilustrace: Luccerna

Jak skřítkové vyzráli na Pepíčka

5. února 2012 v 21:31 | Lenka Štveráčková |  Ekologické pohádky
Jak skřítkové vyzráli na Pepíčka

Na jedné návsi stály kontejnery na tříděný odpad. Modrý, žlutý a bílý. V modrém bydlel skřítek Papíráček, který se staral o to, aby do něj lidé dávali pouze papír. Ve žlutém bydlel skřítek Plasťáček, kam všichni dávali plasty a nakonec v bílém kontejneru bydlel Skláček, který hlídal, aby do něj přišlo pouze bílé sklo. Všichni skřítkové byli nerozluční kamarádi, pomáhali si vzájemně, povídali si, zkrátka jeden by bez druhého být nemohl.