Zlaté kapradí pro kulíška

22. února 2012 v 22:04 | Edith Holá |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Zlaté kapradí pro kulíška

Malý Vítek byl doma zase sám s babičkou. Tatínek byl buď v práci nebo v nemocnici u maminky. Vítek se tam byl podívat jen jednou. Maminka seděla u průhledné bedny, kde ležel jeho bráška. Měl samé hadičky, všude blikaly a pípaly přístroje a Vítek se všeho bál. Maminka vypadala skoro průsvitně. Takovou ji neznal. Řekl tatínkovi, že už tam chodit nechce, že radši počká, až maminka s Kryštůfkem přijdou z nemocnice domů. Dny se vlekly a táta musel zavolat babičku z Polska na hlídání, protože musel jít do práce. Už to byl skoro měsíc, co maminku viděl naposledy. Ležel v posteli a táta taky ještě nepřišel. Byl v práci čím dál víc.

Babička mu vyprávěla staré polské příběhy. Na dnes měla připravenou pohádku o zlatém kapradí. Vítek se těšil. Zavrtal se pod peřinu a jen tiše broukl, že už je připravený. "Babi, ale ať není ani o zlém, ani smutná. To bych dnes už nevydržel." "Nene, Vítečku, dneska je Svatojánská noc a to se otevírají poklady a plní přání. Také rozkvétá kapradí. Kdo najde zlatý květ kapradí bude šťastný do konce života. To byl jeden chudý chasník, který chtěl být šťastný. Každou Svatojánskou noc prohledával lesy a až napotřetí se mu to podařilo. Když ho trhal, zjevil se mu Pán lesa a řekl mu, že bude šťastný do konce života, ale že se nesmí s nikým o své štěstí podělit, jinak by zmizelo. "No a co", řekl si mládenec, "každý ať si pomůže sám a každý strůjcem svého štěstí." Mladý Janek žil od té doby v krásném zámku, měl samé dobré jídlo, krásné šaty a vůbec vše co chtěl. Jeho staří rodiče a bratr dál živořili v rozpadající se chalupě, ale on jim nemohl pomoci, protože se nesměl o své štěstí podělit. Bál se, že by mu zmizelo, jak předpověděl duch lesa. Honza žil dál ve své hojnosti, ale bylo mu čím dál hůř od srdce. Byl sám a svědomí mu říkalo, že jeho blízcí lidé potřebují pomoc. Když se Honza konečně znovu rozjel ke starému domku a rozhodl se, že rodičům pomůže, zjistil, že zemřeli.
"Babi, to bylo zase smutné."
"No, vidíš, mně to smutné nepřišlo. Honza zmoudřel a chtěl se konečně podělit a pomáhat."
"Já nevím, babičko. Staré pohádky už radši nechci. Zítra mi přečteš něco o mašinkách, viď" přitulil se k babičce. "Babi, nechoď ještě pryč, prosím." Babička odešla, až se Vítek zklidnil a téměř už spal. Vítek ještě z polospánku slyšel, jak dorazil tatínek a šeptal babičce, že s Kryštůfkem je to špatné. Dneska se rozhodne, jestli přežije.

Vítka to probralo. Očima široce otevřenýma do tmy se ptal nazdařbůh stropu, jestli může něco udělat. Pak si vzal na pyžamko tepláky a bundu. Nazul si bačkory a otevřel okno. Zašuměl les. Vítek vylezl oknem ven a přes zahradu se vydal do lesa. Strašně se bál. Všude viděl jeskyňky, draky, lišky, divočáky, loupežníky, … Věděl ale jistě, že musí najít zlaté kapradí. Dnes je noc, kdy se plní přání, jak říkala babička. Padal přes kořeny stromů, při každém zvuku na chvíli ztuhl a divoce se mu rozbušilo srdce. Šel však dál do hloubky lesa. Pamatoval si, že u jednoho potoka, kde s tátou sbírali houby, bylo vždy hodně kapradin. Věděl, že už je blízko. Slyšel zurčet potok. Jen najít to místo s kapradím! Opět přes něco upadl. Vyškrabal se na nohy a v tu chvíli se rozzářily kapradiny zlatými kvítky. Vítek vzal jeden do ruky a chtěl jej utrhnout … V tom se objevil duch lesa. Sametovým hlasem se zeptal: "Pro koho chceš štěstí?" Vítek si vzpomněl na chudého Honzu a sklopil hlavu: "Nechci pro sebe. Chci pro svého brášku v nemocnici". Duch natáhl k Vítkovi dlaň. Na ní seděl malý andělíček s křidélky. V uších se mu pohupovaly maliny a oči jako dvě borůvky se mu smály. V malé ručce držel zlatý květ kapradí. "Vezmi si ho" usmál se andělíček. Pán lesů dodal: "A pamatuj, šťastný nemůžeš být, když jsou kolem tebe lidé nešťastní. Vždy se o své štěstí poděl." Oba zmizeli. Kapradiny přestaly zářit. Jen jeden malý kvítek na ruce Vítka mu osvětloval cestu domů. Vítek byl tak unavený, že si lehl do krmelce, který našel.

Někdo mu zatřásl ramenem. "Vítku!" Popadl ho táta. "Ty kluku jeden, hledali jsme tě celou noc. Umřel jsem málem strachy. Vítku, co bych si bez tebe počal. Proč jsi utekl?"
Vítek byl celý vyděšený. Kolem stáli policajti se psi a táta plakal. "Tatínku, já jsem šel hledat zlaté kapradí, protože jsem se bál, že Kryštůfek umře a vy už mě nemáte rádi. Tak abychom měli všichni zase štěstí." Ukazoval na dlani malinký zlatý květ kapradí.
Za tatínkem vykoukla babička. "Já to říkala, že andělé opatrují děti. Vítek je celý a Kryštůfek si život vybojoval. Právě psala textovku maminka. Vítku, ty jsi největší hrdina na světě, protože jsi šel za štěstím nejen pro sebe. Tak honem, dáme zlatý květ kapradí kulíškovi a mamince do nemocnice." Všichni spěchali za Kryštůfkem a Vítek se na svého brášku poprvé těšil.


Autor: Edith Holá (v pohádce je motiv ze staré polské pohádky O zlatém kapradí)
Foto je z fb profilu Michaela Ayouba.


Volně inspirováno polskou pohádkou Květ kapradiny (vyšla v knize Světové pohádky, 1975)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klaracs klaracs | 23. února 2012 v 8:31 | Reagovat

Edith, to je nádhermý příběh, s lidskou pointou plnou moudrosti :-). pobulela jsem si tedy, ale to je dobře :-). děkuju!!!  K.

2 Janinka Janinka | Web | 27. února 2012 v 8:35 | Reagovat

Krásné, takové ze života...

3 Jitka Jitka | Web | 23. června 2012 v 22:44 | Reagovat

Moc ráda jsem tuhle pohádku ilustrovala... Budu ráda, když vás i má ilustrace osloví.
http://jitkazajickova.blogspot.cz/2012/06/svatojanska-noc.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama