Březen 2012

Čudvíci jsou nemocní! - 2. kapitola

30. března 2012 v 20:31 | Mňoukla
S Kůňvíky to bylo zlé. Tály sněhy, do toho ještě pořád trošku mrzlo, ale starat se Čudvík musí pořád. A tak to nakonec dopadlo, tak, že si našich pět Čudvíků uhnalo pořádnou rýmu. Záblo je i když svítilo sluníčko a většinu času trávily ve žlabu s vodou, do které koníci tak dlouho dýchali, až byla teplá. Jenže si nemohli hrát, a tímto způsobem se starat o koníčky. Poňvík z toho měl škodolibou radost, protože děvčátka, která jezdila na velkých koních měla spoustu práce a on mohl vždy přijít za Kůňvíky a provokovat je tím, že jim nemůže pomoct.

O Škarohlídkovi

30. března 2012 v 19:49 | Lenka Bojdová |  Pohádky se SKŘÍTKY
Za širým polem, divokou řekou, v hlubokém lese, žil skřítek Škarohlídek. Bydlel ve svém malém domečku přímo pod skalou. Ke skalám často chodili lidé, Škarohlídka však ani jednou nespatřili. Byl malý, sotva větší než smrková šiška, však proto se mu taky ostatní skřítci v lese smáli, všichni byli o něco větší než Škarohlídek. Jemu to ale nevadilo, uměl se díky tomu totiž dobře maskovat. I když o lidi vůbec nestál, viděl je každý den. Nedalo se jim ubránit. Každý den se objevila alespoň jedna rodinka. Vůbec nejhorší to bylo v létě. To se Škarohlídek kolikrát ani z domečku nepodíval. Mnohdy musel čekat až na hlubokou noc, aby si mohl nasbírat jahůdky a borůvky. Borůvky měl moc rád. Jednou, byl docela vlahý večer, se Škarohlídek opět vydal na borůvky. Po celém dni čekání ve svém domečku měl docela hlad. Jen co vyšel, bylo mu nějak divně. Cítil podivný zápach. Hlad nakonec zvítězil a Škarohlídek se vydal na cestu.
Borůvkové políčko měl na dohled, když začalo něco praskat v křoví. Škarohlídek se polekal. Tento zvuk neznal. Přikrčil se a čekal, co se bude dít. Z křoví vykoukla veliká hnědá koule, chvíli se rozhlížela a pak si to rovnou namířila k borůvkám. Škarohlídek chvilku přemýšlel kam ji zařadit, pak si ale vzpomněl: medvěd, je to medvěd! Dědeček, velký skřítek Lopušák, mu kdysi o medvědech hodně vyprávěl, a už tehdy z nich šel strach. A co teprve dnes, když ho poprvé spatřil. Srdce mu bušilo, velice se bál. Medvěd klidně hodoval na jeho políčku. Škarohlídek se rozhodl počkat, sedl si tiše do trávy a z dálky medvěda pozoroval. Ten se ovšem k odchodu neměl, borůvky mu zachutnaly a chtěl další a další. Škarohlídek měl větší a větší hlad, až mu v bříšku zakručelo. Medvěd zavětřil a podíval se směrem ke Škarohlídkovi. Škarohlídek se polekal a začal uhánět k domovu. Medvěd se samozřejmě vydal za ním. Unavený, hladový a vylekaný Škarohlídek neměl moc šancí. Medvěd mu byl v patách a v jedné chvíli ho už málem měl. Pak ale Škarohlídka napadlo ukrýt se pod hromadu listí. Zavrtal se hodně hluboko a ani nedýchal, srdíčko měl až v krku. Medvědovi to chvíli trvalo, než zjistil, že Škarohlídka ztratil. Snažil se znovu zavětřit, ale protože Škarohlídek byl ukrytý hluboko pod listím, tak neměl šanci. Musel si přiznat prohru, a tak se pomaličku vracel k borůvkovému políčku. Škarohlídek byl tak unavený, že v kupce listí usnul a spal až do rána. Byl rád, že se mu podařilo nad medvědem zvítězit a věděl, že už se nemusí tolik bát, i když je malinký, mnohem menší než všichni ostatní skřítci v lese, dokázal přelstít i medvěda. V té chvíli si vzpomněl na dědečka. Měl by z něj radost. Pocit vítězství ho hřálo ještě dlouho.


Autor: Lenka Bojdová
"Jsem maminkou nedonošeného chlapečka (36 tt.), a moc se mi líbí činnost, kterou děláte. Chtěla bych Vám, alespoň trochu pomoct a posílám Vám dvě pohádky, které jsem napsala pro malé kulíšky. Snad se budou líbit. Přeji hodně úspěchů."

Semínko samoklubko

4. března 2012 v 21:25 | Jája Trojanová |  pohádky pro ještě nenarozené děti
Semínko samoklubko


Semínko u kamínek - 1. díl

Maminka rostlina odevzdala jednoho dne své semínko okolní přírodě. Prababička ji kdysi poučila, že když je semínko tak akorát plavé, křídlaté, lehounké, zvědavé a statečné, může se pustit do světa. Mamince se sice zdálo ještě malinké, nezkušené a nahé, avšak dbala řádně na vše, co se dozvěděla od starších a zkušenějších matek.
Semínko chvíli poletovalo v jemném vánku a pomalu se snášelo k zemi. Tam už mělo důlek připravený. Měkká země skýtala pohodlné lůžko plné pevných vrstev v podloží. Důlek držel semínko a semínko se drželo důlku. Slíbily si, že to tak bude navždy. Na stvrzení tohoto slibu od této chvíle každé ráno vyjde slunce a malou škvírkou prosvítí jeho domov a zkontroluje, zda semínko roste, jak má.

Snílek a Dobruška

3. března 2012 v 19:22 | Terka Magor Šiprová |  Pohádky se SKŘÍTKY
Za osmero loukami a osmero poli zafoukal jemný větřík. Ve slunci se na
větrném závoji zatřpytil malý padáček pampelišky. Na padáčku viselo semínko.
Kdyby se člověk podíval blíž, zjistil by, že to není semínko, ale malé miminko.
O spoustu mávnutí motýlích křídel dál se v zářivě bílé lilii narodilo semínko. Zrálo a zrálo, převlékalo si zelené šatičky za hnědé a potom z lilie vypadlo. Letělo vzduchem, až nakonec dopadlo na zem. Byla mu zima, a tak se zavrtalo do země, aby se zahřálo a nefoukalo na něj. V hlíně bylo teplíčko a semínku se začaly klížit oči. Zívlo, vytáhlo hedvábný polštářek a usnulo.