Čudvíci jsou nemocní! - 2. kapitola

30. března 2012 v 20:31 | Mňoukla
S Kůňvíky to bylo zlé. Tály sněhy, do toho ještě pořád trošku mrzlo, ale starat se Čudvík musí pořád. A tak to nakonec dopadlo, tak, že si našich pět Čudvíků uhnalo pořádnou rýmu. Záblo je i když svítilo sluníčko a většinu času trávily ve žlabu s vodou, do které koníci tak dlouho dýchali, až byla teplá. Jenže si nemohli hrát, a tímto způsobem se starat o koníčky. Poňvík z toho měl škodolibou radost, protože děvčátka, která jezdila na velkých koních měla spoustu práce a on mohl vždy přijít za Kůňvíky a provokovat je tím, že jim nemůže pomoct.

Kůňvíky to nijak zvlášť nerozčilovalo, protože samozřejmě znali čudvíčí zákony (dovolím si trvdit, že lépe než zlomyslný Poňvík). Trápilo je však, jak si děvčata stěžují. Rozhodně jim nedělalo radost, když se neozývaly žádné radostné výkřiky dívek, ale naopak nabručené věty: "Kopyta jsou zas jak zalitá cementem!" Kůňvíkům z toho bylo smutno. Za chvíli zase ve stáji od některého z děvčat uslyšeli: "Lusi, ty máš na sobě smetí, kdo tě to čistil?" Když se trápili už dlouho, rozhodli se zavolat Největšího Čudvíka.

Největší Čudvík měl spoustu práce, protože spousta Čudvíků byla nachlazená, a tak se jednoho dne do stáje přiřítil jen jeho poslíček. "PoňvíkovidávámemykrálovskéČudvíčstvomocproměňovatsevKůňvíka," vysypal ze sebe rychleji než bys stačil říct "nejčudvíkovatější", a byl pryč. Poňvík znal zákony natolik, aby věděl, že v případu největší nouze má jeden Čudvík povoleno měnit se v jiného Čudvíka, ale jen proto, aby převzal jeho povinnosti. Také věděl, že nesmí tuto výsadu použít k ničemu jinému, ale nebyl by to náš Poňvík, aby nezlobil. O koníčky se dál vůbec nestaral. Ti smutně frkali, protože se jim po hrách Kůňvíků stýskalo, ale to bylo Poňvíkovi jedno. Ještě ke všemu začal ujišťovat Kůňvíky, že bude vše v pořádku, že mohou klidně spát, aby se brzy uzdravili. Ale sotva v seně usnuli, strhla se mela. Poňvík se proměnil v Kůňvíka, začal jednu kobylku hladit po čumáku, ale sotva začala spokojeně stříhat ušima, proměnil se zpátky. Kobylka odfrkla, vyhodila a Poňvík se za břicho popadal smíchy. Ostatní koně se báli, že se i jim něco stane a tak otáčeli uši na všechny strany, jestli se k nim něco neplíží. Poňvík strašil koně svými proměnami dál.

Měl největší radost z toho, že koníci vyváděli i při jízdě s dívkami. Vyhazovali před každou podezřelou hromádkou hlíny a vůbec zlobili, jen aby se nemuseli bát, že na ně něco vybafne. Poňvík se smál, až se válel po zemi, ale smích ho rychle přešel, když se vrátil do jízdárny a před ním stála pětka rozčílených, spíše vztekem než teplotou rozpálených Kůňvíků.

Koň(ec)

první kapitola zde
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 31. března 2012 v 11:49 | Reagovat

Parádní... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama