Semínko samoklubko

4. března 2012 v 21:25 | Jája Trojanová |  pohádky pro ještě nenarozené děti
Semínko samoklubko


Semínko u kamínek - 1. díl

Maminka rostlina odevzdala jednoho dne své semínko okolní přírodě. Prababička ji kdysi poučila, že když je semínko tak akorát plavé, křídlaté, lehounké, zvědavé a statečné, může se pustit do světa. Mamince se sice zdálo ještě malinké, nezkušené a nahé, avšak dbala řádně na vše, co se dozvěděla od starších a zkušenějších matek.
Semínko chvíli poletovalo v jemném vánku a pomalu se snášelo k zemi. Tam už mělo důlek připravený. Měkká země skýtala pohodlné lůžko plné pevných vrstev v podloží. Důlek držel semínko a semínko se drželo důlku. Slíbily si, že to tak bude navždy. Na stvrzení tohoto slibu od této chvíle každé ráno vyjde slunce a malou škvírkou prosvítí jeho domov a zkontroluje, zda semínko roste, jak má.

Semínko bylo spokojené. Cítilo se ve svém prostůrku v bezpečí a bylo mu tak akorát dobře. Když byla noc, svítilo mu do pokojíčku světlo měsíce a hvězd. Bylo přikryté sněhovou peřinkou, cítilo teploučko a spinkalo. Zdálo se mu o vůni chleba, o šumění stromů, o radosti z hlasů jemu tak známých a milých.
Semínko dýchalo a rostlo. V každém nádechu byla důvěra ve vítr, déšť, mlhu, rosu, vánek, zimu i mráz. A hlavně důvěřovalo slunci. Pro něj rostlo. Každým dnem se zvedalo a nalévalo. Chlupatilo a kořenilo. Bylo šikovné a přátelské k životu kolem. V představách plachtilo ve větru, pilo vodu z nejhlubších pramenů, omývalo se mlhou a rosou, houpalo se ve vánku, a zima a mráz je učily odvaze, houževnatosti a píli.
Jednoho dne v hlíně kolem kanuly velké krůpěje potu. Nastávalo jaro a nikdo se kolem nebál, všichni se těšily na velké změny. Semínko se zeptalo kamínku, který je hřál, a celé dny a noci chránil pod povrchem země, co to znamená. Kamínek řekl, že je čas se vydat na cestu, že na semínko čeká něco velkého a důležitého. Musí kamínek obejmout svýma ručičkama a nožičkama, aby vyrostlo a stalo se dospělým. A když se bude svýma ručičkama a nožičkama držet kamínku, svou hlavou a srdcem poroste ke slunci k ještě teplejším kamínkům.
Semínko se rozhodlo, že to zkusí. Chtělo dbát správně na vše jako jeho maminka, aby to bylo dobré a správné. Když byla chvíle tak akorát, chytilo se pevně kamínku a vnímalo, že jeho srdce roste pro slunce výš, výš a výš, nad zem, směrem k ještě teplejšímu kamínku. Ručičkama se drželo kamínku pod zemí a nikdy ho nepustilo a neopustilo, jak si hned na začátku slíbily.

Semínko u kamínku - 2. díl

Semínko vystrčilo vzhůru ručičku, aby zjistilo, jestli je všechno tak akorát, aby se mohlo podívat, kudy vede jeho cesta, o které kamínek mluvil. Rozmýšlelo se jen chvilku, protože od prababičky vědělo, že cesta není jednoduchá, ale když půjde správně, bude mít v sobě takový teplý pocit, a když půjde špatně, bude se mu zdát, že ho něco mrazivě tíží. Zamyslelo se a usoudilo, že jediná cesta zatím vede skrz škvírečku, kterou každé ráno sluníčko prosvitne a kontroluje, zda je u něj všechno v pořádku a jestli něco nepotřebuje.
Semínko napnulo všechny své síly a natočilo se směrem ke škvírce. Tudy povede jeho cesta. Bylo tomuto rozhodnutí rádo, protože se mu nechtělo dolů do tmy, ale naopak nahoru do světla. Pochválilo se, že je asi šikovné po mamince a ta že z něj má určitě radost, když ho poočku sleduje, jak se mu daří. Vzepřelo se, zabralo a opřelo se o kamínek, který byl vždycky tam, kde ho semínko potřebovalo. Společným hej rup se už ze sluníčkové škvírky škrábe nový zelený výhonek. Tak malý, že by ho málokdo viděl, ale tak důležitý, s velkým posláním, o kterém si povídala prababička s jeho maminkou.
Semínko přemýšlí o tom, jaké to je být tak malé a přitom tak důležité. Jemu to tak ale ani nepřijde! Vlastně všechno, co doteď prožilo a dokázalo, bylo tak zábavné a radostné, že nic jiného by ani dělat nechtělo. Vzpomíná na to, že nejdřív se pěkně houpalo a poletovalo ve vzduchových proudech. Plachtilo, hovělo si ve vánku a ten s ním houpal, točil s ním, dělal kotrmelce, lochtal ho, až se semínko řehtalo na celé kolo. S větrem bylo dobře.
Ještě o trochu lepší to bylo s deštěm, mlhou a rosou. To byla lázeň a taková dobrota! Semínko vzpomínalo, jak v každé kapce vody bylo bezpočet chutí a vůní. Jako by se jeden koupal ve voňavé růžové lázni a zároveň mohl olizovat tu z jedné kapky rosy s příchutí mateřídoušky, tu z druhé zase s příchutí fialek, z té třetí naopak s příchutí jablíček a dobromysli. A semínko vědělo od své prababičky, že když se okoupá a nají a vyspí, má velkou sílu a chuť do všeho, co ho čeká.
Semínko také vzpomnělo na dobu, kdy bylo schované před mrazem a zimou. To, co ho dovedlo k cestě ven sluníčkovou škvírkou, byla právě zima a mráz. Dovedly ho k tomu, co bude jednou potřebovat na své dlouhé cestě. Umělo počkat a nechtít všechno hned. Trpělivě naslouchat vedle sedícímu kamínku, vydržet i chvilku bez větru a vánku, bez deště, mlhy a rosy, čekat a nakonec se dočkat. Také se naučilo všechno si v klidu promyslet a prosnít a prodebatit s kamínkem, který naslouchal. Semínko teď bylo dobře připravené na cestu.

Semínko nad kamínkem - 3. díl

Semínko znovu vystrčilo ven ručičku a zjistilo, že venku je tak akorát. Sněžilo. Ještě sněžilo, avšak jeho prababička říkala, že až ucítí vůni sněženek a napije se sněženkové kapky malým brčkem z kalíšku, má se vydat na cestu. Je tedy ten správný čas. Nachystalo si všechno potřebné - slova věrnosti kamínku v zemi mělo napsáno na lístečku hned po ruce u sebe. Slova věrnosti slunci mělo schované hluboko v srdci. Vytáhne je na lístečku napsané, až bude tam venku nejhůř, nebo spíš nejlíp a bude ten pravý okamžik na zasnoubení se s kamínkem v zemi a sluncem v nebi. Tak to říkala prababička.
Všechno potřebné tedy mělo připraveno. Když už otevřelo dvířka prvního lístečku a vystrčilo se nad zem opravdu vysoko, uslyšelo, že se kamínek zavrtěl. Semínko zavřelo opatrně dvířka, aby ke kamínku nefouklo z venkovní fujavice a zahřálo si u něj studené ručičky. Venku ještě opravdu byla zima, i když už bylo jaro. Kamínek se zavrtěl podruhé a trochu se usmál. "A dej na sebe pozor. A až budeš tam venku, vezmi si teplou šálu a rukavice. A nemohlo bys vždycky vyrůst jen kousíček a pak se jít schovat sem ke mně?" Semínko vyndalo z kapsičky napsaná slova věrnosti kamínku jako důkaz, že tak to bude a vždycky, když bude mít hlad, bude unavené, bude potřebovat spát nebo popovídat si, bude hned u kamínku. Napije se kapek sněženkové vody, vyspí dosytosti u kamínek a občerstvené zase vyroste nad zem o kus výš. Řeklo slavnostně slova věrnosti kamínku a spokojeně se schoulilo ke spánku. Výhonek nad zemí povyrostl o jeden lísteček.

Slova věrnosti kamínku: Vlnky na vodě houpají kamínek, podzemní pramínky vyprávějí o hroznovém víně, ve větru plachtí stužka semínek, u kamínku srovnaná řada polínek, venku ťuká sníh na sklo okýnek, a v srdci teplo, tak teplo.

Semínko se probudilo po krátkém a vydatném spánku a zajímavé bylo, že teď, když opět slíbilo věrnost kamínku, že bude stále u něj, cítilo se připraveno na cestu a na další dobrodružství. Vykouklo nad zem a zjistilo, že není s kamínkem samo. Není čeho se bát. Vedle něj bylo mnoho zvedajících se kopečků hlíny, ze kterých někdo vystrkoval lístečky a zkoušel, jestli je vše, jak má být. Semínko bylo zvědavé a plné chuti do života. Divilo se všemu, co nad zemí uvidělo.

Autor: Jája Trojanová
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 5. března 2012 v 8:49 | Reagovat

Velmi zvláštní pohádka, ale moc krásná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama