O Pavlíkovi a jeho bolavém bříšku

23. dubna 2012 v 21:52 | Lenka Bojdová |  Pohádky pro vlastní děti
Sluníčko se schovalo za obzor, dnes už definitivně, zítra začíná zima. Zimu nemám rád, je brzy tma, sluníčko skoro nesvítí, člověk se musí hodně oblékat a stejně venku dlouho nevydrží, protože je mu hned zima. Nejradši mám léto, to se vždycky naše rodina sbalí a jede na dva týdny k babičce. U babičky jsem rád, mám tam plno kamarádů, chodíme na ryby, jezdíme na kole, koupeme se v rybníce. Večer mi babička vždycky povídá příběhy ze svého dětství. Babičku mám moc rád, jen mě trochu mrzí, že jsem nepoznal i dědečka. Umřel, když jsem se já narodil. Maminka vždycky říká, že kousek dušičky od dědy je ve mně.
Teď je ale do léta daleko, koukám z okna a začal tam poletovat sníh. Dneska má službu takový hodný pan doktor, který vždycky říká: "Pavlíku, když budeš hodný a nebudeš moc plakat, budeš na vánoce doma."




Toho se bojím nejvíc, že na vánoce zůstanu tady. Jsem tu už tři týdny a pořád mi nikdo neřekl, kdy půjdu domů. Chvíli jsem tu ležel s takovým malým klukem. Byli mu asi 4 roky. Jmenoval se Martínek a byl tu chudáček sám. Říkal, že maminka moc pracuje a nemůže s ním zůstat. Byl hodně statečný. Maminka za ním nechodila ani každý den, měla moc práce, a tatínka Martínek neměl. Když ho tu přivezli ani neplakal, jenom se zajímal, kdy uvidí maminku. Tehdy jsem se poprvé zastyděl za to, jak jsem při příjezdu plakal.
Bylo už po večerníčku a chystal jsem se do postýlky, když mě hrozně rozbolelo bříško, maminka říkala. "To nic není, běž si lehnout, uvidíš, ráno ti bude lépe." Jenže já si vůbec nemohl lehnout, jak moc mě bříško bolelo. Upadl jsem v kuchyni na zem a jenom křičel, táta říkal. "Pavlíku si už velký kluk nemůžeš tolik křičet, za týden budeš mít narozeniny. Budeš mít už deset roků, musíš být statečný chlap." Jenže bolest byla veliká. Moc jsem plakal, a pak jsem začal i zvracet, to už se maminka polekala a zavolala sanitku. Cesta do nemocnice byla hrozná, při každé větší díře mě hrozně zabolelo bříško. Ještě do půlnoci jsem ležel na operačním stole. Akutní slepé střevo, slyšel jsem z dálky doktory. Okamžitě na sál. Pamatuji si na vyděšený výraz mojí maminky, která moc plakala a tatínka, který ji držel kolem ramen. Když jsem se probouzel z narkózy, venku byla ještě tma. Maminka seděla u mě a držela mě za ruku. Byl jsem tak moc rád, že tu byla. To Martínek tu nikoho neměl, když se probouzel, seděla u něj paní sestřička. Maminka měla zase moc práce. Určitě mu to bylo moc líto, ale vůbec neplakal. Za mnou maminka chodí každý den, vždycky mi donese nějaký balíček. Někdy pomeranče, jindy zase nějakou hezkou knížku. Naposledy jsem tam měl úplně nové pastelky a skicák. Udělala mi velikou radost, kreslení mě moc baví. Ještě ten den jsem namaloval obrázek pro maminku. Celou naši rodinu. Velikého tatínka, usměvavou maminku, hodnou babičku a taky moji želvičku Terezku. Ale ještě větší radost by mi udělal pan doktor, kdyby mi už řekl, kdy půjdu domů. Martínek tu nebyl tak dlouho jako já. Já jsem dostal do bříška zánět a museli si mě tu nechat o pár týdnů déle. Ještě nedávno jsem měl vysoké teploty, a musel jsem polykat veliké prášky. Včera jsem, ale teplotu už neměl a bylo mi mnohem lépe, tak jsem zvědavý, co řekne pan doktor dneska na vizitě. Každé ráno, když přijde sestřička do dveří, rozsvítí světla a rozdá teploměry, vždycky se bojím, aby se na něm neobjevila teplota. Pak rozdá léky, těm menším dá injekce, a řekne, nachystejte se, za chvíli přijde vizita. Dneska už pana doktora slyším z dálky, hlasitě se něčemu směje se setřičkama. Za chvíli budou tady, rychle si ustlat peřinu, hezky si lehnout a doufat, že už konečně řekne, dneska tě pustíme domů Pavlíku.
"Tak Pavlíku," řekl hrubým hlasem pan doktor. "Vypadá to, že už jsme zánět z těla vyhnali, myslím si, že v pátek budeš moct jít domů. Jsi rád?" Byl jsem rád a jak. Málem jsem pana doktora radostí objal. Mamince jsem tu radostnou zprávu hned odpoledne sděloval, ještě dvakrát se vyspím a půjdu konečně domů. Maminka se na mě usmála a říká. "Vidíš to Pavlíku, jak si statečný, poslechl si pana doktora, moc si neplakal a za odměnu půjdeš domů. Doma ti přichystám překvapení, chceš?" To víš, že chci, objal jsem maminku a nemohl se dočkat, až zase budu spát ve své postýlce a hrát si se svými hračkami. Nejvíce jsem se těšil na velké závodní auto, které mi tatínek koupil minulý rok k vánocům. A taky jsem se těšil na letošní vánoce, na vůni maminčinýho cukroví, na Terezku mojí malou vodní želvičku, na dárečky a ze všeho nejvíc na maminku, až se k ní večer zase přitulím a budeme si povídat. Maminčina vůně mi chyběla ze všeho nejvíc.

Autor: Lenka Bojdová
Také je autorkou pohádky O Škarohlídkovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama