Srpen 2012

Plyšové království

23. srpna 2012 v 19:15 | Mňoukla |  HRAVÉ POHÁDKY
Za devatero sídlišti, sedmero hřišti a jedním obývákem bylo malé království. Vládli v něm dva obyčejí kluci. Starší Kuba a o překulení mladší Matěj. Ono to království byl vlastně dětský pokojík, ale bylo třeba vládnout spoustě plyšových mazlíčků a miláčků. Byli to mírní poddaní a kluci byli nejhodnější králové pod sluncem (i pod lustrem v pokojíčku). Ale jednoho dne, když si kluci pochutnávali na obědě, plyšáci uspořádali velkou poradu. Řekli si, že by se chtěli podívat ven z pokojíku, a dokonce ven z domu! Dohodli se, že až Kuba s Matějem půjdou spát, tak vyskáčou otevřeným oknem, které maminka nechává na ventilačku.

Kluci si po obědě umyli ruce a vrátili se do svého království. Mazlíčci, ty lišky podšité, se tvářili, jakoby si nic nedomluvili. Odpoledne si kluci hráli a plyšáčci celou dobu ani muk. Večer kluci v pyžamkách lehli do postýlek a čekali, až jim maminka řekne pohádku. Když maminka dovyprávěla, na Kubíka s Matějem už dávno šel spánek. Maminka už jim jen dala pusu na čelíčka, a než po špičkách odešla z pokoje, tak otevřela okno na ventilačku.

Mazlíčci vylezli z postýlek a batolili se k oknu. Zeleno-bílá kočička jako první elegantně vyskočila na parapet a potom pomáhala ostatním nahoru. Včelímu medvídkovi chvíli trvalo, než se na parapet vyškrábal, protože plyšová křidélka ho neunesla, ale za chvíli byli všichni plyšáčci na okně. Ale ouha! Z okna na zem to byla pořádná výška.

Naštěstí byla noc padajících hvězd. A když padá hvězda, plní se přání. To věděli i plyšáci. Ti chvíli sledovali oblohu. Najednou někdo z nich vykřikl: "Tamhle padá!" Mazlíčci zavřeli jako na povel skleněná očička, chytli se za plyšové tlapky a v duchu (aby kouzlo nepokazili) si přáli: "Ať se dostaneme dolů, a potom zase zpátky." Hvězda jim přání splnila. Z okna na městskou dlažbu se klikatila stříbřitá klouzačka, nebo spíš tobogán. Plyšáčci po ní jeli s povykem, výskáním a vůbec hlukem, který probudil i spící krále. Ti se chvíli rozkoukávali a potom vyhlédli skrz žaluzie do noci. A vida! Plyšáci stojí pod stříbrným tobogánem a domlouvají se, kam půjdou. Kuba s Matějem se dvakrát nerozmýšleli, otevřeli okno a sjeli na chodník. Rozhodli se plyšáky sledovat.

Plížili se za sebou potemnělou Prahou, když se najednou zpoza rohu vynořila strašlivá zrůda. Strašlivý plášť bez tváře. Kubovi připomněl sochu, kterou viděl, když šli s maminkou kolem Stavovského divadla. Cinkal, lomozil a chrčel, ale nejhorší bylo, že natahoval ruce v plášti po plyšáčcích. "Nesahej na ně!" vykřikli králové a stoupli si před plyšáčky. Příšera natahovala pazoury, chrčela a lomozila. Kluci vykřikli: "UTÍKEJTE!" Všichni se rozběhli ulicí pryč od příšery. Matějův Včelí Medvídek ale zakopl a spadl. Lomozící hrůza byla jen kousek od něj. Matěj se otočil, doběhl ke svému mazlíčkovi a schoval ho do náruče. Kuba šel zase zachránit brášku, ale plášť se nad nimi pomalu zavíral.

Z vedlejší ulice se najednou ozvaly kovové rány. Něco obrovského a kovového přeletělo plyšáčky a zastavilo se to mezi kluky a příšerou. Byl to kovový muž na kovovém koni. S korunou na hlavě a kopím v ruce vypadal hrozivě a majestátně. Když obrátil kopí proti příšeře, se strašlivým hlukem se otočila a odlomozila zpátky k divadlu.

"Svatý Václav..." vydechli kluci. Václav se otočil na svém koni a usmál se na kluky. "Jste v pořádku?" "Jistě pane, děkujeme," poklonili se naši malí králové. "Neděkujte, rád jsem pomohl," dostál svému slovu ochránce kníže Václav. Potom je posadil za sebe na koně a vyprávěl jim, že dnes padalo mnoho hvězd a sochy si přály, aspoň jednou oživnout.

Potom je odvezl až ke skluzavce, která se proměnila v žebřík, po kterém plyšoví dobrodruzi i s kluky vyšplhali do pokojíčků. Když šli druhý den ráno kluci s maminkou přes Václavské náměstí, zamávali svému zachránci. Kdybyste se v tu chvíli dívali patronu naší země do tváře, viděli byste, že na někoho spiklenecky mrká. Jen my víme, že na kluky dole. Ale pššt, říkat to nikomu nebudeme.ˇ

Autor: Mňoukla

O rodince šnečků

6. srpna 2012 v 20:32 | Vilma Filipi |  Pohádky o zvířátkách
O rodince šnečků

Na kraji lesa byl malinkatý domeček a v něm žili šnečí rodiče a čekali maličkého šnečka. A ti rodiče se na své miminko moc těšili. Představovali si, jakou bude mít krásnou ulitku a jestli bude pěkně papat a spinkat. Také byli maminka s tatínkem zvědavi, po kom z nich bude mít maličký šneček parůžky. Maminka ušila pro šnečka, jak se to dělá pro miminka, krásný měkoučký polštářek a také plyšové sluníčko, aby si měl šneček s čím hrát. Tatínek vyrobil šikovnou voňavou postýlku ze dřeva a malinkou stoličku.
Ten večer, když se maminka s tatínkem šnekem navečeřeli, maminku šnečici něco zalechtalo v bříšku. Tolik byli překvapeni!