Bubuška a Letinka - kapitola 11

1. prosince 2012 v 21:02 | Ruža z Moravy |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Děvčátko Letinka dělalo svým rodičům po letech péče hodně radostí. Narodila se totiž dříve než měla, byla moc malinká, prostě Kulíšek. Když poprvé otevřela očička, měli její rodiče pocit, že má v droboučké tvářičce dva balonky. Tak měla ty oči veliké. Dodnes její tváři dodávaly krásný a zahloubaný výraz. Z Letinky vyrostla moc šikovná a hezká holčička. Vytáhla se, byla štíhlounká, vlásky měla dlouhé, spletené do copů. Maminka se někdy durdila, že to mytí a česání dá dost práce, zvlášť, když mají někam spěchat. Letinka se však nedala. ,,Maminko, já potřebuji mít dlouhé vlásky. Když máme vystoupení, musím mít vlásky pevně sčesané a to se s copy dá udělat , ale krátké bych měla střapaté."


Letinka totiž chodila do baletu, navíc pěkně zpívala a ještě lépe hrála na piáno. Často vystupovala na různých oslavách, hlavně pro děti. Nedávno se zúčastnila se klavírní soutěže a na ní se jí stala neuvěřitelná příhoda. Letinka nemívala často trému, věděla, že je připravená, ale v ten den hrálo před ní hodně dětí a hrály opravdu hezky. Když už přehrálo své skladby deset dětí a nastoupila další dívka, Letinka cítila, že jí tuhne úsměv i pusa. Měla ve zvyku přeříkávat si úvodní slova, která měla při nástupu říci: ,,Jmenuji se Leticie a zahraji vám skladbu ..." Jenže nečekaně pusto, prázdno... V hlavě slyšela tóny první skladbičky, kterou měla hrát, ale ne a ne si vzpomenout nejen na jméno skladatele, ale ani na název skladby. Jazyk jí hrůzou ztuhl, prsty se chvěly.

,,Maminečko moje zlatá, andělíčku můj strážníčku, všechny múzy světa, pomozte! Vždyť já to zkazím. To bude ostuda. A těch hodin, co jsem to cvičila. Mají tady klavír velký, krásný, s mimořádně pěkným zvukem, na tom by se hrálo!" Nohy jí vrostly do země, nemohla udělat krok. Předchozí skladba byla dohrána. Nastalo ticho. Leticie stála nedaleko klavíru a úpěnlivě kulila oči na klaviaturu. Zčistajasna ji někdo pohladil po paži, vzal ji za ruku a ona se v tom okamžiku pohnula a lehce kráčejíc, zvolna se přibližovala ke klavíru. Než se stačila podívat, kdo se to vedle ní ubírá, seděla na piánové stoličce a pootočila si ji na potřebnou výšku. Pak povstala a jasným hláskem se představila. Přeci jen ještě trochu trémy měla, ale jako by jí napovídal tichý hlásek. Měla pocit, že díky němu říká jméno skladatele a skladby, kterou bude hrát. Pak už jen sebejistě a bravurně zahrála, co tak dlouho nacvičovala, bez jediné chybičky. Když skončila, uklonila se a odcházela, poočku se rozhlížela, kdo to byl, co jí tak pomohl.

Náhle se ulekla. Nedaleko ní stála holčička, která vypadala úplně jako ona. Jen se jí zdála taková bledší, skoro průsvitná. Ano, ta holčička byla víla Bubuška, která od začátku seděla v koutku místnosti a čekala, jestli některý ze soutěžících nebude potřebovat její pomoc. Sledovala hlavně Leticii, protože o ní věděla z řečí, které zaslechla na oddělení, kde byly malé, dříve narozené děti . Už nějakou dobu na oddělení kulíšků, jak se takovým dětem říkalo, chodila pomáhat maminkám, když byly unavené. Odtud také věděla o osudu malé Letinky a byla zvědavá, jak si dívenka povede na soutěži, kam její rodiče pozvali i paní doktorku, která ji znala.

Bubuška na sebe vzala podobu Letinky a tak jen ona ji mohla vidět, jenže v rozrušení se v té chvíli ani nepodívala a pak už byla zaujatá hrou. Bubuška poodešla za ni, aby ji náhodou nerozptylovala . Málem by ji Letinka nezahlédla ani potom, ale k Bubuščinýmu úkolu patřilo, aby ten, komu pomohla, ji uviděl. Usmála se na Letinku a ta se šeptem zeptala: ,,Kdo jsi, já přece nemám stejnou sestřičku jako jsem já?" "Jsem Bubuška, víla, která pomáhá těm, kdo to potřebují a zaslouží si to. Měj se dobře a buď pořád tak hodná, Letinko! "

Pomalinku se rozplývala a Letinka za chvíli viděla už jen malý obláček, který zmizel pootevřeným oknem. Rodičům bylo divné, že se Letinka ani nezajímá, jak se umístila, jen se stále ohlíží někam k oknu. Než večer Letinka usnula, pošeptala mamince, že jí dnes při té soutěži pomohla od trémy víla. ,,Jmenovala se Bubuška a vypadala stejně jako já. Opravdu, maminko!" brumlala a maminka se jen usmála, pohladila ji po hlavičce a šla to povyprávět tatínkovi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 21:19 | Reagovat

Komentáře k této pohádce také na blogu Ruženky http://ruzenka.blog.cz/1211/vila-bubuska-a-devcatko-letinka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama