Adrianka a její zachránce

31. ledna 2013 v 23:02 | Lenka Bojdová |  Pohádky o zvířátkách
Byla jednou jedna holčička. Jmenovala se Adrianka. S maminkou a tatínkem bydlela na okraji vesnice u hlubokého lesa.
Adrianka nebyla moc poslušná holčička. Maminka na ni často volávala, aby už šla domů, aby nechodila do lesa, netoulala se… Málokdy ji ovšem poslechla, většinou si stejně dělala, co chtěla. Vždycky říkávala, že už je velká a silná a že se jí nic nemůže stát.

Byl krásný letní den, když Adrianka přiběhla do kuchyně mamince oznámit, že pro ni přišla Karolínka a že si jdou spolu hrát ven. Karolínka bydlela ve vedlejším domě a byla jejínejlepší kamarádka.
" Adrianko, hezky se obleč a nezapomeň si dát klobouček na hlavu, venku pálí sluníčko," pověděla laskavým hlasem maminka. Ani to nestihla doříct a dcera už byla venku.
"Přijď brzy!" vykřikla ještě maminka z okna.
To už ale Adrianka stejně neslyšela. Společně s Karolínkou běžely do blízkého háječku, kde měly svoje tajné poklady, jak tomu holčičky říkávají. Dnes tam ale nebyly. Nevěřícně se dívaly do jejich úkrytu.
"Měly jsme je tady v krabici, že jo? V tomhle křoví," ujišťovala se Adrianka a vrhla zoufalý pohled na kamarádku.
"Jo určitě, tady byly, pamatuji si, že tu rostly tyhle maliny," rozumovala Karolínka.
Poklad ale nikde. Prohledaly křoví, kdejakou houšť, nic.
"Budeme se muset rozdělit," navrhla Adrianka. "Každá půjde hledat do jiné části lesa."
"Dobře," poslechla Karolínka a vydala se na opačnou stranu, než odcházela její kamarádka.
Háje v jejich kraji byly rozsáhlé, tajemné a plné divokých zvířat. Děvčátka nikdy nebyla dál, než ve svém lesíku. A teď se chtěla vydat někam sama doneznámého lesa.
Sluníčko, které se na ně zhůry koukalo, vědělo, že nedělají dobře. Nemohlo nic říct, protože lidskou mluvu neumělo, a tak se raději schovalo za mraky. Adrianka se vydala směrem k potoku, který tekl nedaleko, a odděloval háječek od opravdových lesů. Nebyl to ani tak potok, spíše potůček. Šuměl, ale jako pravá řeka. Adrianka u něj nikdy nebyla, až dnes.
"Potůčku, potůčku, nevíš, kde se nám ztratil náš poklad?" snažila se zurčící vodu přimět, aby něco prozradila. Potůček ale neodpovídal. Neuměl mluvit, jen šuměl a bublal, hnal vodu dál přes kameny a horské hřebeny, tam dolů do údolí, kde se z malého potůčku stane velká řeka. Dívenka ho po chvilce přebrodila a pokračovala do velkého lesa. Tam, kde ani živáčka nepotká, kde žijí lišky, jeleni a dokonce i medvědi. Nebála se. Touha po objevení pokladu ji hnala dál.
Bylo poledne, sluníčko se znovu objevilo na obloze a zvědavě vyhlíželo obě děti. Kdepak asi jsou? Karolínka právě vcházela do dveří domu. Nebyla tak odvážná jako její kamarádka a když poklad po chvilce nenašla, utíkala zpět domů. Za potůček do hlubokých lesů se neodvážila. Totéž si myslela i o Adriance. Chvíli na ni v háječku čekala, ale když dlouho nešla, začala ji podezřívat, že už je dávno doma. Dokonce se na ni trochu naštvala. Slíbily si, že se přece sejdou a ona nikde. Možná poklad našla a chtěla si ho nechat jen pro sebe, blesklo jí hlavou.
Adrianka, ale poklad nenašla. Domů však jít nechtěla. Pořád se prodírala lesem dál a dál. Sluníčko všechno vidělo, ale nemohlo na ni zakřičet "dál už nechoď, nenajdeš cestu zpátky", ani jí jinak pomoci, a tak se znovu schovalo do mraků. Tentokrát na dlouho. Mraků bylo víc, než si sluníčko myslelo a za pár okamžiků na zem dopadla první kapka deště. Sluníčko už vědělo, že je zle. Hromy, které se ozývaly nedaleko, vyděsily i Adrianku.
"Co teď budu dělat?" Bouřky se hrozně bojím, navíc jsem sama v lese. Hned si vzpomněla, co jí říkávala maminka. Když je bouře, každé mláďátko se musí schovat v domečku. V lese i na poli je velmi nebezpečně. Může tam spadnout strom nebo uhodit blesk. Jenže tady žádný domek neviděla. Začala plakat. Co jiného jí taky zbývalo? Kapek velice rychle přibývalo a hřmělo už přímo nad lesem. Sluníčko se všemožně snažilo hrozná mračna zahnat, ale bylo to marné.
Maminka zatím Adrianku marně hledala v háječku. Celá promáčená klepala u Karolínky doma. Zpráva o tom, že se holčičky rozdělily, ji ale nepotěšila. Moc dobře ví, co je dcerka zač a jaké nápady má. Mnohdy nad nimi rozum zůstával stát, o to víc se bála.
Bouřka neslábla. Jeden blesk střídal druhý. Adrianka celá mokrá seděla schoulená v klubíčku na zemi a stále usedavě plakala. Její pláč se nesl celým lesem. Moc se bála a taky už jí byla zima. V lese navíc byla mnohem větší tma. Vzpomínala na maminku a loučila se s ní. Myslela, že už ji nikdy neuvidí.
Vtom kolem něco proběhlo. Nestihla to ani zpozorovat, jen to udělalo hrozný rámus, asi jako když kopnete fotbalový balón vší silou do křoví. Adrianku to zaujalo! Není tu sama, pomyslela si a začala volat o pomoc. Najednou se u ní zastavil koloušek. Připadal jí malý a slabý. Koukal se na ni. Nejdřív naklonil hlavu doprava, pak doleva. Jako by věděl, jak jí je. Snažila se mu vyprávět, co se jí stalo. I když nemluvil, tak se jí zdálo, že jí rozumí. Koloušek byl ale také smutný. Nebyl tak rychlý jako ostatní, a tak si ho lehce vyhlídla liška, které na poslední chvíli utekl. Příště už to tak ale nemusí být. Narodil se mamince jako poslední z mláďat a na ty toho většinou moc nezbude. Byl nejmenší a nejslabší z celého stáda. A takoví to mají v lese nejhorší, většinou se stanou něčí kořistí.
Tahle holčička mu taky přišla velmi slabounká a opuštěná. Byla mnohem menší než on a celá schoulená. Kdyby ji tu našli vlci, určitě by ji roztrhali, napadlo ho. To by ale nerad, ví, jak to mají ti slabí v životě těžké.
Sluníčku se konečně podařilo zlé mraky odehnat a dva paprsky už vykoukly ven. Adrianka se zaradovala. Déšť ustal. Náhle si uvědomila, že se ztratila.
"Koloušku, koloušku, nevíš, kudy domů?" s nešťastným povzdechem se zeptala. Kolouch sice Adriance rozuměl, ale netušil, kde bydlí. Po chvilce mu došlo, že ví, kde jsou první domy. Tam se totiž srnky neodváží. Možná by jí to stačilo, pak už třeba trefí, přemýšlel. Pokýval hlavou, jako by jí ukazoval "pojď za mnou". Adriana zajásala a pohladila kolouška, protože věděla, že ji dovede správně. Koloušek zamířil k potůčku. Dívka ho ještě neslyšela, ale on už ano. Koloušci a vlastně všechna zvířátka mají mnohem lepší sluch než my lidé.
Mezitím se už sluníčko prodralo ven celé. Bylo hrozně zvědavé, jak Adrianka přečkala bouřku a kde vlastně je. Když ji zahlédlo s kolouchem, zaradovalo se. Vědělo totiž, že má vyhráno. I Adrianka se radostí rozesmála, jakmile uviděla potůček, kterého se ptala na poklad. Teď to ale nebyl potůček, ale pořádný potok, který neuměla sama přejít.
"Koloušku, moc ti děkuji za pomoc, na druhou stranu se ale stejně nedostanu, takový potok už přejít neumím." Zarmouceně zněl její hlas.
Voda, která napršela do potoka, zvedla jeho hladinu. Taky tekl hrozně rychle. Teď vypadal skoro jako řeka. I koloušek se ho bál. Sklopil hlavu a nevěděl jak Adriance pomoct. Je slabý a malý, přes potok by ji neunesl, i kdyby chtěl. A tak tam seděli, sluníčko je mezitím vysušilo a pomalu se začalo odebírat ke spánku. Než ale zapadne, chtělo Adrianku dovést domů. Vědělo, že její maminka pláče. Hledali s tatínkem dcerku celé odpoledne. Marně. Jako by se do země propadla.
Sluníčko naposledy pořádně zasvítilo. Voda v potůčku se víc a víc vypařovala a rychle ubývala, až se potůček vrátil ke své původní podobě. Adrianka věděla, komu za to vděčí.
"Děkuji, sluníčko," zamávala směrem k nebi.
"I tobě děkuji, koloušku, odtud už trefím," naposledy pohladila kolouška a utíkala přes háječek přímo domů. Na poklad si už ani nevzpomněla. Chybělo totiž málo a domů už se nikdy nemusela vrátit. Už věděla, že tam v lese je malá, slabá a nic nezmůže. Od té doby si už hrála pouze u domečku a bez maminky a tatínka sama do lesa nikdy nechodila.

Autor: Lenka Bojdová
Ilustrace: Dubious Cat (pro knihu Pohádky pro kulíšky)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama