Jak měla sudička zpoždění

10. února 2013 v 10:49 | Barbora Bečvářová |  TERAPEUTICKÉ POHÁDKY
Jedné noci, bylo to právě za úplňku, se narodil maličký kluk. Vítr venku hvízdal, v komínech se proháněla Meluzína a déšť bubnoval do oken, jako na poplach.
Malý chlapeček sotva dokázal otevřít očička. Ani na ten křik už mu nezbývaly síly. Maminka sotva stihne chlapečka pohladit a už ho znepokojená porodní bába nese pryč. Rychle spočítat všechny prstíčky, omýt, zabalit a pak konečně zpět k mamince.


Chlapeček spí. Spí celou noc. Spí celý den. Očička stále neotvírá. Maminka se smutně dívá na jeho vyřezávanou kolébku. Chtěla by pomoct, ale neví jak.
Déšť pořád bije na poplach a tím deštěm se za noční tmy blíží k maličkému klukovi sudičky. Jsou celé v bílém a spatřit je mohou jen oči dětí, kterým přišly přát. Jenže malý chlapeček spí. Nevidí, jak se nad ním sudičky sklánějí a něco špitají.
"Je půlnoc, kde může být?" ptá se první sudička a netrpělivě se rozhlíží.
"Zase má zpoždění. A právě dnes! Když její dar je pro toho malého tak důležitý!" rozčiluje se potichu druhá sudička a ustaraně se dívá na spící miminko.
"Je tak maličký. K čemu mu bude můj dar moudrosti? A k čemu ten tvůj?"
Sudičky jsou jako na trní. Obě dvě nervózně přechází kolem vyřezávané kolébky. Třetí sudička chybí.
"Možná bychom měly začít. Nemůžeme ho nechat bez přání."
První sudička souhlasí. Trochu smutně se na malého chlapečka usměje a praví: "Já ti, můj milý chlapečku, dávám do vínku dar moudrosti. Ať vždy prohlédneš černé mraky a dokážeš za nimi najít slunce."
Druhá sudička se ohlédne na maminku, která se choulí ve velké posteli. I ve spánku se zdá být ustaraná.
"Já ti do vínku dávám dar lásky. Kéž tě láska provází životem jako čarovná síla, kterou vždy dokážeš v pravý čas dát i přijmout."
Malý chlapeček konečně otevřel oči. Podíval se na obě sudičky a v srdci se usmál a poděkoval za krásné dary.
Ale jeho srdíčko i přesto sláblo a bilo čím dál pomaleji. Bubnování deště zesílilo a maminka se s polekaným trhnutím probudila. Vrhla se k synkově kolébce a pohled na bledé, sotva dýchající děťátko ji vyděsil.
Porodní bába rozrazila dveře. Snad uslyšela maminčin zoufalý pláč. Snad zaslechla tiché volání sudiček. Když uviděla bezvládné dítě, věděla však, že tady už pomoci nedokáže.
Ale v tom se konečně kolem utrápených žen mihl bílý závoj.
"Jsem tu! Jsem tu!" volala třetí sudička zadýchaně. "Mají to tu strašně špatně značené, zase jsem zabloudila," dodala omluvně, když viděla, jak káravě se první a druhá sudička dívají. Ale to už spěchala k malému chlapečkovi.
"Já se ti, milý chlapče, ze srdce omlouvám za zpoždění. A do vínku ti dávám dar pevného zdraví. Ať jde síla tvého těla ruku v ruce s tvou moudrostí a láskou."
V tu chvíli se déšť utišil, vítr zkrotl. Chlapeček se nadechl, otevřel očička a srdíčko mu začalo tlouct, jako zvon.
Sudičky spokojeně sledovaly malého chlapečka, jak spokojeně pije od maminky mlíčko a klidně usíná. Maminku, která se plná naděje usmívá. A porodní bábu, kterak nevěřícně kroutí hlavou.
Teď už chlapci nic nehrozilo. Každým okamžikem byl silnější a silnější. A před ním se otevíral krásný a dlouhý život plný zdraví, lásky a moudrosti.

Ilustrace: Adolf Lachman
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pohadky-pro-kulisky pohadky-pro-kulisky | E-mail | Web | 10. února 2013 v 14:49 | Reagovat

Moc krásná, moudrá a pozitivní pohádka. Edith

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama