Pohádka o víle Vilíkovi

22. února 2013 v 22:05 | Ba.Ji. |  Pohádky s VÍLAMI a elfy
Daleko, daleko, téměř na samém konci světa, je krásná země, ve které žijí jen víly a pohádkové bytosti. Vždy jedenkrát za rok, při prvním letním úplňku, se víle, na kterou při tanečku spadne růžový lístek z kytičky, narodí malá holčička - víla. Na tuto chvíli se všechny víly moc těší a každá z nich si přeje, aby tou šťastnou byla právě ona. Aby se mohla starat o to něžné stvořeníčko, které je tak půvabné, hodné a tak učenlivé, že se zakrátko může víla maminka i s malou vílí holčičkou vrátit mezi ostatní víly a tam ji společně učí, všem tanečkům, kouzlům a moudrostem, které víly potřebují pro svůj život.


Jednou, když se právě blížil letní úplněk, a všechny víly se připravovaly na tuto chvíli a každá z nich si v duchu představovala, jak se právě jí, tuto noc narodí krásná, malinkatá holčička, si ani jedna z nich nevšimla, že na paloučku najednou opadaly všechny lístky z růžových květin. Neboť, i tak tam zůstala spousta jiných, překrásných květin.
Nastala noc, víly začaly kroužit po paloučku, občas si některá z nich smočila své nožky v chladivé vodě studánky a lehounce tančily a tančily a čekaly, která z nich bude tou šťastnou.

Pomalu se už přehoupla půlnoc, ale na žádnou z nich dosud nespadl ani jeden okvětní lísteček. Zrovna, když se úplňkový měsíček chystal ukrýt za mraky, proletěl kolem víl první a jediný okvětní lístek a snesl se rovnou na vílu ze všech nejkrásnější, na Rozárku. Ta jej hbitě chytila do sukýnky a tam se z lístečku vyklubalo malé, roztomilé děťátko. Rozárka ho rychle zavinula do lehounké šály a spěchala s ním i s ostatními vílami do své jeskyňky. Některé víly ještě cestou posbíraly pár kapek rosy, aby bylo čím děťátko nakrmit. Víly totiž nic jiného, než kapičky ranní rosy nesmí! To proto, aby se mohly stále tak lehce vznášet a tančit. Když se všechny dostatečně pokochaly tím maličkým stvořeníčkem, jedna po druhé, víly usínaly a teď teprve se Rozárka odvážila své dítě rozbalit z lehounké, pavučinkové látky a znovu se přesvědčit, že se nemýlila, když poprvé zahlédla své děťátko.

Bylo to tak! Malá víla nebyla vílí holčička, ale chlapeček. To proto, že na paloučku nebyl žádný růžový lísteček, a když už hrozilo, že tento rok zůstanou víly bez děťátka, postaral se čtverák, měsíček o to, aby na víly spadl alespoň modrý lísteček a tak se jim narodil chlapeček. Stejně se mu zdálo nespravedlivé, že se víly starají pouze o holčičky a o kluky nemají zájem.
Jenže co si teď Rozárka měla počít s tím nadělením, vždyť ještě nikdy neslyšela, že by se víly staraly o někoho jiného, než o holčičky! Copak mohou být víly - chlapečkové? Byla tak ustaraná, že nedokázala oka zamhouřit a den přitom tak rychle běžel. Nakonec k večeru již byla tak utrápená a unavená, že i přes svou obavu, aby to ostatní její sestřičky víly nezjistily a chlapečka jí nesebraly a odnesly někam pryč, usnula. A spala tak tvrdě, že ji nevzbudil ani tichý pláč dítěte.

To se už ale začaly probouzet jedna po druhé víly a hned běžely k děťátku se o ně postarat, pomazlit se s ním. Miminko bylo tak slaďounké, otvíralo malinkou pusinku a dychtivě pilo kapičky rosy, které mu jeho tetičky víly přinášely. Nakonec se rozhodly, když se Rozárka ne a ne vzbudit, že je znovu převinou do krásných růžových pavučinkových plen. Už, už se chystaly malou rozbalit, když se Rozárka probudila, rychle vzala malé děťátko k sobě, přivinula si je k srdci a políbila jeho zlaté vlásky.
Ostatní víly již stejně musely na palouček , protože se úplně setmělo a světlušky už dávno začaly se svým rejem. Rozárka se postarala o děťátko, které ji bylo čím dál víc dražší a stále při tom přemýšlela, co má dělat? Aby nikdo nepoznal, že malá víla není víla, ale vílík?
Děťátko rostlo jako z vody, všechny se z něj radovaly, všechny víly ho milovaly jako své vlastní dítě. Rozárka ho stále oblékala do růžových a bílých šatiček, takže nikomu nebylo nic nápadné. Jen se podivovaly, proč je ta holčička tak neposedná, stále se někam zabíhala a neustále ji musely někde hledat.
Nakonec přišel čas, kdy se musela malá víla - tedy vílík, učit tančit. Nebyl to zase takový problém, protože víly to mají vrozené a ani vílíkovi to nedělalo nejmenší starost. Jenže jak tak rostl, všimla si nejstarší z vil, že tady něco nehraje. Té malé víle nějak rychle rostou nožičky! I tělíčko má trochu větší, než by měla mít v tomto období. Také Rozárka se jí zdála být víc ustaraná, než bývala dříve. Jednoho dne k večeru, když ostatní víly ještě odpočívaly, zašla za Rozárkou a hned na ni udeřila. "Ty mi něco tajíš, Rozárko! Rychle mi to pověz, než se docela utrápíš! Stejně na to dřív, nebo později přijdu sama. S malou vílou je to nějak jinak, viď!"
A tak musela Rozárka s pravdou ven. Všechno jí povyprávěla ale hned také dodala, že pokud bude muset její dítě odejít pryč, půjde i ona s ním!
Stará víla, řekla, že se musí přes noc rozmyslet, co bude dál, a zítra všem oznámí své rozhodnutí. Tak se také stalo. Navečer se všechny víly, které vůbec nic netušily, sešly u studánky, posedaly si do chladivé trávy a čekaly.
Stará víla začala ze široka vyprávět příběh z dávných časů, který slyšela kdysi od své babičky.
"Víly, aby bývaly ochráněny před vodníky a hastrmany, kteří si čas od času některou z nich vybrali, aby se jim starala o domácnost a unesli si ji do svého vodního království, mívaly vždy ochránce. Ten je chránil právě před těmito loupežníky, když ony si bezstarostně tancovaly. Teď již dlouhá léta nikdo takový není, protože se rodily jen vílí holčičky. Letos se však stal zázrak a Rozárce se narodil chlapeček. Ten byl předurčen k tomu, aby nás zase ochraňoval, až dospěje, což bude při příštím letním úplňku. Zatím se o něj budeme všechny starat jako doposud, jen mu musíme ušít důstojnější šaty, hodné chlapce. Proto, že se narodil a byl vychováván jako víla, budeme mu říkat Vilík. A ty se, Rozárko, už neboj, všechno špatné je vždy k něčemu dobré. Jen mne mrzí, že jsi nám nevěřila a nesvěřila se nám hned. Copak si myslíš, že jsme tak zlé a tvému děťátku by dokázala některá z nás ublížit?"
Rozárka se zastyděla, ale zároveň byla šťastná, nad řešením, které víla navrhla. Jen Vilík byl chvíli zmatený, než pochopil, že je vlastně kluk a že bude mít zcela jiný úkol, než jenom tančit. Né, že by ho tanec nebavil, ale tančit denně a celou noc? To se mu zrovna dvakrát nelíbilo a tak byl šťastný, že to tak dobře dopadlo.
Od té doby víly chrání Vilík, tedy vílí kluk a toho se bojí všichni vodníci v širokém okolí. Zato víly si teď mohou bezstarostně tančit a hrát celé noci.

Autor: Ba.Ji.
Ilustrace: Petra Šolcová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | 23. března 2013 v 12:51 | Reagovat

Ten obrázek je krásný, přesně k pohádce. Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama