O Františce a Evelíně

20. března 2013 v 20:18 | Veronika Bendová |  Pohádky pro vlastní děti
Byly jednou dvě sestry. Byla to dvojčata, ale podobná si nebyla vůbec: Evelína byla moc hezká, měla krásné dlouhé blonďaté vlasy, modré oči a roztomilý úsměv. Každý ji měl rád. Pořád povídala, smála se a mrkala přitom dlouhými řasami. Její sestra se jmenovala Františka. Vlasy a oči měla hnědé, nebyla tak hezká, bývala mlčenlivá a trochu se před jinými styděla.


Jednoho dne měla maminka narozeniny. Evelína jí ráno skočila do postele, objímala matku a hladila po vlasech, dávala jí pusinky a švitořila:"Ty moje nejmilejší maminečko! Všechno nejlepší k narozeninám! Já tě mám tolik ráda. Já tě tak miluju! Půjdeme spolu někam do cukrárny, když máš narozeniny?"
A maminka byla dojatá, dala Evelíně pusu a slíbila, že s ní půjde do cukrárny na zmrzlinový pohár. Pak přišla za maminkou Františka, podala jí ruku a plachým úsměvem jí dala dáreček. Vyrobila pro ni malovaný bloček s magnetem na ledničku. "To máš, aby sis mohla zapsat, co potřebuješ koupit…" řekla potichu. Maminka Františce poděkovala, a vzdychla, že to nakupování jí jednou zničí. A pak se zeptala, zda taky chce jít s nimi do cukrárny. Františka si vzpomněla, jak maminka nedávno naříkala před tatínkem, jak ty peníze letí a jak jich má málo a nechtěla, aby za ní rodiče zbytečně utráceli. Bylo jí zmrzlinového poháru líto, ale rozhodla se, že se přemůže. Trošku se zamračila a řekla: "Ne, děkuju, já nepůjdu."
"To dítě nic nebaví," řekla v kuchyni maminka tatínkovi, "ani na zmrzlinu nechce, já jí nerozumím", a kroutila hlavou. A tak šla jen s Evelínou, která se k ní tiskla, ubezpečovala maminku, jak jí to sluší, takže maminku ani nenapadlo, že od ní vlastně žádný dárek nedostala.
A tak to bylo vždycky. Když přišla maminka unavená z práce, Evelína k ní přiskočila, objala ji a říkala jí, jak jí má ráda a jak je hezká a hodná maminka. A mazlily se spolu, a maminka si skoro ani nevšimla, že Františka jí zatím potichu vyložila celý nákup a uklidila jídlo do ledničky. Ráno, když tatínek vstával, chodil se s úsměvem dívat na svou krásnou plavovlasou dcerušku, jak sladce spí až do čtvrt na osm, zatímco Františka vstávala před půl sedmou, uvařila pro všechny čaj, a když tatínek přišel do kuchyně, stála už na stole jeho vonící káva. Tatínek dcerce poděkoval, někdy se s ní zkoušel dát do řeči, ale holčička odpovídala jen stručně a tak si tatínek pomyslel, že na to povídání prostě asi není.
Nikdo nevěděl, že Františka se v duchu velice trápí. Protože má tolik ráda své rodiče a moc by si přála, aby se i na ní usmívali a hladili ji. Jenomže se styděla o tom mluvit.
Jednoho dne byla neděle, a v kostele se četlo čtení o lásce. Tom, že se máme navzájem milovat. Rodiče si pomysleli: copak Evelínka, ta nebude mít s láskou potíže. Ale co Františka! Je hodná a pracovitá, to ano, ale jak je to dítě nepochopitelně chladné…!
Tu noc se zdál mamince i tatínkovi stejný sen. Byl to zvláštní sen. U jejich postelí se zjevil muž v bílém oblečení. Přivedl rodiče do dětského pokoje, kde ve dvou postýlkách spaly Františka a Evelína. "Chcete vědět, jaké vaše dcery doopravdy jsou?" zeptal se jich. Rodiče přikývli. Muž odhrnul obě peřiny. Holčičky spaly v nočních košilkách a na nich se chvějivě červeným písmem skvěly dva nápisy. Evelína měla na sobě napsáno:
RODIČE MÉ MILUJÍ, PROTOŽE JSEM ÚŽASNÁ
Františce stálo na košili:
MILUJI SVÉ RODIČE
Když se ráno tatínek s maminkou probudili, vyprávěli si o svých snech. Pak se oba rozplakali, běželi za Františkou, a dlouho jí objímali a hladili.
"Promiň, že jsme tak dlouho neviděli, jak jsi úžasná! A skromná a statečná", řekl jí tatínek.
"Má Tě strašně moc ráda, úplně stejně jako Evelínu!", řekla maminka a tiskla Františku k sobě."Jako Evelínu?!" nevěřila Františka. "Tomu nemůžu uvěřit, vždyť je taková milá a hezká!"
"Ty máš ale hezké srdce," řekla maminka. "A to nakonec udělá každého krásným. A vydrží to mnohem déle, než zlaté vlasy a pěkná tvářička."

autor: Veronika Bendová (scenáristka a autorka debutu Nonstop Eufrat, nakl. fra.cz - rozhovor s autorkou na blogu Gaia zde, recenze její knihy na mém osobním blogu zde)

Milujme se navzájem, protože láska je z Boha, A každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha.
Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.
1.Epist.sv.J.4,7
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | Web | 21. března 2013 v 5:59 | Reagovat

Nádherná pohádka,mám chuť obejmout nejen svoje dvojčata, ale všechny děti a taky mámu s tátou :-) . Děkuji za krásné ranní naladění ...

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. března 2013 v 16:36 | Reagovat

Nejen hezké, ale poučné. Ne vše, co se třpytí je zlato.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama