O holčičce, která měla opatrovat světlo

20. března 2013 v 20:31 | Veronika Bendová |  Pohádky pro vlastní děti
Byla jednou jedna holčička a ta žila s tatínkem v hájovně uprostřed velikého lesa. Maminka už jim umřela dávno, a tak spolu hospodařili ve dvou. Na zahrádce pěstovali brambory a ovoce, od slepiček měli vajíčka a od krávy mléko. Ale i tatínek stárnul a ubývaly mu síly, ale holčička si to neuvědomovala, protože když s někým žijeme bez přestání, spoustu věcí nevidíme.
Jednoho dne se tatínek vážně roznemohl. A tak si zavolal dcerku k sobě a řekl jí:



"Dceruško moje drahá, já už tady dlouho nebudu a ty tu zůstaneš úplně sama. Budeš se muset dostat k lidem, co žijí za tímhle lesem."
Děvče se vystrašilo. "Ale tati," řekla, "co bych bez Tebe dělala! Ten les je hrozně veliký, a nebezpečný, nikdy jsi mi neukázal, kudy vede cesta ven. Zůstanu radši tady v hájovně, vždyť jsem tu doma. A nechci, abys umřel!!"
Otec jí vzal za ruku a řekl:
"Smrt je jen brána do nového života, holčičko. Zůstaň, jestli chceš, ale bude těžké být tu sama. A kdyby se něco přihodilo, a ty si tu už nebyla v bezpečí, musíš vyjít z lesa."
Holčička polykala slzy. Ale tatínek mluvil naléhavě dál:
"Pamatuj si na jednu jedinou, ze všech nejdůležitější věc: Nezapomeň vždycky mít u sebe hořící světlo. Nesmíš ho nechat zhasnout, ani si ho nesmíš nechat nikým vzít. Dokud to světlo bude svítit, nic zlého se ti nestane, i kdybys měla velký strach. To světlo ti pomůže najít cestu z lesa. Otevři teď dvířka kamen a zapal si od ohně svíčku."
Holčička tedy poslechla a zapálila od ohně v kamnech svíci.
Zanedlouho potom opravdu otec zemřel. Holčička byla smutná, ale protože měla pořád domov a dostatek jídla, zůstala v hájovně sama a nevedlo se jí zas tak špatně.
Ale jednoho dne přišla hrozná bouře s deštěm a vichřicí. Hrom burácel a blesky protínaly nebe, vítr ohýbal stromy jako stébla trávy. A nakonec se ozvalo tříštění: vichřice vyvrátila jeden z obrovských smrků, ten spadl na hájovnu a probořil střechu. Kráva se utrhla a utekla z chléva, slepice se rozprchly dírou v polámaném plotě. Holčička tak tak, že stihla vyběhnout ven a zachránit si život. Myslela si, jak bude v hájovně v bezpečí, a teď před ní ležel její domov v troskách.
Vzpomněla si, co jí tatínek kladl na srdce, a vběhla k rozbořeným kamnům a nabrala z nich do hrnku doutnající uhlíky. Od nich zapálila svíčku a chránila jí vlastním tělem před deštěm a větrem. Skrčila se pod vyvrácený kmen, svírala hořící svíčku a plakala.
Když bouřka skončila, s těžkým srdcem našla v rozbořeném domě nějaké jídlo, vzala s sebou starý tatínkův kabát a se světlem schovaným v hrnku se vydala na cestu k lidem.
Šla nejdřív známými cestami, kde v létě trhala maliny a v zimě chrastí na oheň. Ale za nějakou dobu už se tak vzdálila domovu, že přestala poznávat, kde je. Nepřestala ale dávat pozor, aby jí neuhasl plamínek svíčky. Blížil se totiž večer, začalo se šeřit a holčička se začínala v lese trochu bát. Když se setmělo tak, že už neviděla na cestu, trochu se najedla a lehla si a zabalila se do tatínkova kabátu. Už už usínala, když tu zavyl nablízku vlk. Holčička s úlekem vyskočila.
Co bude dělat?! Jak se mu ubrání?
V tom jí padl zrak na plamínek svíčky a napadlo ji, čeho se vlci bojí. Honem nasbírala pár klacků a chrastí a zapálila před sebou oheň. Teď děkovala tatínkově radě, že nemá nikdy zůstat bez světla. Vlk přišel blíž, sedl si na zadek a zavolal na holčičku vemlouvavým hlasem:
"Hej ty malá! Uhas ten oheň, snad se mě nebojíš…? Chtěl bych si s tebou jen popovídat!" Ale holčička vlkovi nevěřila a dál přikládala do ohně. Vlk to tedy zkusil po zlém:
"Ty hloupá holko! Hned to uhas! Jinak se opravdu rozzlobím a bude s tebou zle!!"
Ale holčička, i když se třásla strachy, oheň neuhasila. Vlk zlostně obíhal ve velikých kruzích kolem, ale ohně se tak bál, že se neodvážil k holčičce přiblížit. Po chvíli toho nechal a odběhl pryč. Holčička nechala oheň zapálený a odvážila se usnout, až když už svítalo a věděla, že vlk se neobjeví.
Ráno se vydala na další cestu. Šla celé dopoledne a teprve, když slunce stálo vysoko na obloze, posadila se, že si odpočine. Na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, všimla si s úlekem, že kolem ní poskakuje podivný mužík. Byl menší než děvčátko, měl zelené oči, zrzavé vousy a kovový hlas.
"Copak to máme tudlečky v tom hrnku?" zaskřehotal.
"To je moje svíčka, copak to neznáš?"
Trpaslík nedůvěřivě zafuněl: "A co to dělá?"
Holčička se zasmála: "Svítí to a hřeje, když tím zapálíš dřevo. Je to světlo a oheň. A pomáhá to proti vlkům!"
Trpaslík řekl zaujatě: "Proti vlkům? A zapaluje to dřevo? Zapálilo by to i tudlečky velkou borovici? A tamtu? Dej mi tu tvou svíčku, zkusíme to!"
Děvčátko se vyděsilo. "To nejde!" řekla. "To by byl hrozný požár! Všechno by v lese zničil!"
Trpaslík vzrušením přímo nadskočil.
"Nádhera! Veliký požár! Všichni by se mě báli! Juchajdá! Všichni by mě poslouchali!!"
Přiblížil tvář k holčičce a řekl uhrančivě:
"Poslouchej, dej mi tu svíčku! Dám ti za ní tenhle drahý kámen. Až vyjdeš z lesa, budeš bohatá, koupíš si za něj, co budeš chtít!"
A trpaslík sáhl do kapsy kalhot a vytáhl překrásný tmavozelený kámen. Blyštěl se a zářil mnohem víc, než malá lojová svíčka v hrnku. Holčička zaváhala. Ten kámen byl krásný. Ale taky viděla, jak chamtivě a zle trpaslíkovi svítí oči. A vzpomněla si, že jí tatínek řekl: NESMÍŠ SI SVĚTLO NIKÝM NECHAT VZÍT!
A tak zavřela oči, odvrátila se od skřítka a zavrtěla hlavou. "Nemůžu ti jí dát", řekla. "Nesmím jí dát nikomu."
Trpaslík vztekle zadupal. "Tak si ji vezmu po zlém!" zavřískal a sáhl do hrnku po hořící svíčce. Ale holčička s hrnkem ucukla a trpaslík si o plamen ošklivě spálil ruku. "Jauajau!" zavřeštěl.
Ale holčička už byla pryč. Utíkala, nevěděla kam.
Když už byla tak udýchaná, že nemohla dál, uslyšela v lese zurčení vody. Ve svahu uviděla potůček, který vytékal ze země, tvořil malé jezírko a zase odtékal pryč. Holčička se vrhla na zem, protože měla hroznou žízeň a pila a pila. Když pak zvedla hlavu, uviděla, jak na pařezu vedle ní sedí malinká bleděmodrá víla a češe si prsty mokré vlasy. Po setkání s vlkem a trpaslíkem už to děvčátko ani nepřekvapilo.
"Co tu děláš, dítě?" zeptala se zvědavě holčičky. Holčička se posadila a vzdychla. "Hledám cestu ven z lesa k lidem," řekla sklesle. Víla řekla:
"Už jsi skoro na kraji lesa. Stačí, kdy půjdeš směrem, který ti bude ukazovat lišejník na stromech. Naber si do hrníčku na cestu mojí vodu." Víla se naklonila nad hrnek s hořící svíčkou a polekaně ucouvla.
"To je nebezpečné! Hned to uhas!", řekla holčičce pohněvaně. "Vždyť se můžeš spálit! Nebo můžeš zapálit les!"
"To nemůžu. Slíbila jsem tatínkovi, že to světlo nikdy nezhasnu. Ani si ho nenechám vzít. Pomáhá mi…!"
"Fuj!" řekla víla. "Fuj! Horký, palčivý, nebezpečný oheň!" A už nabírala do ruky vodu z potůčku, že svíčku uhasí. Holčička jí schovala za zády a voda z víliny dlaně jí pocákala šaty.
"Tak si běž, ty hloupá!" kvikla víla a dopáleně si holčičku měřila. "S tím svým FUJ v hrnku!"
Holčička se sebrala a se slzami v očích odcházela. Ale dobře si zapamatovala, co jí víla řekla o lišejníku na stromech. Sledovala, z jaké strany roste a šla dál a dál až do setmění. Byla jí velká zima, ale hrnek se svíčkou hřál a ohříval jí prochladlé prsty. Potom už přestala na cestu vidět a nevěděla kudy dál. A taky si celá nešťastná všimla, že knot svíčky už hoří docela nízko. Musím rozdělat oheň, řekla si holčička a uchovat aspoň uhlíky. Rozdělala tedy oheň, a když plamen jasně zaplál, uviděla rázem, na kterou stranu roste lišejník a kudy se zítra vydá.
Ráno se vzbudila s prvními paprsky slunce a už docela hladová se vydala na cestu. Svíčka mezitím dohořela, ale uhlíky z ohniště byly ještě žhavé a děvčátko do nich celou cestu foukalo, aby nevyhasly.
A tak než slunce dostoupilo k poledni, holčička vyšla z lesa a ocitla se konečně v otevřené krajině. Byla plná slunce, zelených luk, políček, a cest, které vedly od vesnice k vesnici. To byla krása, po tolika dnech v tmavém lese. Velice se jí ulevilo. Dala se pěšinkou po louce, brzy přišla na prašnou silnici, a když potkala prvního sedláka s povozem, poprosila ho, zdali by u něj nemohla zůstat a pracovat. Sedlák byl dobrý člověk, souhlasil, dal děvčeti kus chleba a pak se podivil nad tím, co to nese v hrnku:
"Uhlíky? Tady nebudeš potřebovat uhlíky, děvče, tady každý dokáže oheň znovu vykřesat…" Pak se ale podíval lépe a užasl: "Ale to nejsou obyčejné uhlíky! Propána, vždyť ty máš poklad!"
A děvčátko se překvapeně podívalo do hrnku a spatřilo, že každý uhlík se proměnil v malý kousek ryzího zlata.



Vytrvalostí zachráníte svou duši.

Luk., 21, 19


Autor: Veronika Bendová (scenáristka a autorka debutu Nonstop Eufrat, nakl. fra.cz - rozhovor s autorkou na blogu Gaia zde, recenze její knihy na mém osobním blogu zde)





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | E-mail | Web | 20. března 2013 v 21:20 | Reagovat

Půvabná a poučná pohádka. Zahřála u srdce jako ten plamínek. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama