Dvě pohádky o Toníčkovi

15. května 2013 v 8:18 | Vladimíra Koubínová |  Pohádky o zvířátkách
Toníček a košíček - 1.kapitola

Byl jednou jeden kopeček, na kopečku stateček a v tom statečku bydlel býček Toníček. Toníček byl býček s čupřinou na hlavě a tak měl takříkajíc pod čepicí. Každému radil, co má dělat. Na statečku bydlelo i prasátko Cyril. Chodilo po dvorku a zpívalo si.



"Já jsem malé prasátko, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
ocásek mám nakrátko, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
malinkatá očička, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
zato velká ušiska, chrochty chrocht, chrochty chrocht."
A takhle hopkalo a chrochtalo celý den. Toníčka z toho rozbolela hlava. I s čupřinou. Bylo totiž krásné teplé letní odpoledne, chtělo se mu lehnout do stínu pod hrušku a přežvykovat. Ale s tím chrochtálkem to nešlo.
Musím mu vymyslet nějaký úkolík, dumal Toník. Ale co? Podrbal se kopýtkem za uchem. Vtom si všiml košíku na hrušky, který kdosi zapomněl pod stromem.
"Haló, Cyrile!" "Ano, co chceš?", přicupital čuník.
"Chceš být slavný?"
"Já už slavný jsem. "Já jsem malé prasátko... ," začal zase Cyril.
"Zavři čumák, tedy vlastně otevři," zabučel Toníček. "Tys nikdy neslyšel o soutěži ve sběru hub,
nejlépe lanýžů?"
"Ne," zamrkal očkama Cyril.
"Tahle soutěž je každoročně vyhlašována pro čuníky s nejlepším čichem. Takové, kteří vyčenichají každou houbu. I tu pod zemí. Tady máš košík, a zkus to."
Cyril zavrtěl ocáskem, zaplandal ušima, popadl košík do tlamy a vyrazil. Rypáčkem čenichal, blaženě pochrochtával a za chvíli zmizel v blízkém lese.
Býček Toníček se spokojeně rozvalil a usnul. Za nějakou dobu ho však probudil nějaký rámus. Pomalu otevřel jedno oko a strnul. Od lesa se blížil Cyril s jakousi chlupatou, pruhovanou a zubatou prasečí holkou a hrůza hrůzoucí dvojhlasně zpívali:
"My jsme malá prasátka, chrochty chrocht,chrochty chrocht,
vyhrajeme cukrátka, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
máme hřiby, lanýže, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
hned je dáme do spíže, chrochty chrocht, chrochty chrocht."
"Ahoj Toníčku", radostně volal Cyril, "koukej, co jsem našel v lese. Plný košík hub a ještě kamarádku. Jmenuje se Rozárka a strašně ráda zpívá. A má takový krásný hluboký a zvučný has. Máš taky radost?"
Toník si jen odfrkl a rychle oddusal do stáje. Tam zavrtal hlavu do slámy, co možná nejhlouběji, zavřel oči a přemýšlel, jaký úkol vymyslí nejenom Cyrilovi, ale teď ještě ke všemu i Rozárce zítra.


Toníček a sklenářka - 2. kapitola

Sluníčko svítilo na červenou střechu statečku na vysokém kopečku a býček Toníček pomalu otevřel jednou oko. Zívnul, zvedl se, načesal čupřinu a zrovna se chystal vyjít na zelenou pastvinu, když vtom... Co to? Dveře jeho domečku nejdou otevřít. Klepnul do nich kopýtkem. Nic. Strčil do nich čumáčkem. Zase nic.
"Haló! Kde jste kdo? Otevřete!" Nikdo se neozýval. Toníčkovi už pomalu začalo kručet v žaludcích. Jako správný býk měl totiž rovnou čtyři. Co teď, co teď? Přežvykoval si naprázdno do rytmu.
Náhle uslyšel chrochtání.
"My jsme tlustá prasátka, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
Cyrilek a Rozárka, chrochty chrocht, chrochty chrocht.
paseme se na louce, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
Róza v novém klobouce, chrochty chrocht, chrochty chrocht."
Býček nadul plíce, napnul kopyta a rámusil ze všech sil. Konečně uslyšel za dveřmi funění.
"Co se dějeToníčku? Chceš si poslechnout naši novou písničku?"
"Jen to ne," pomyslel si Toníček. Ale nahlas řekl. "Klidně. Ale nejdřív mě vysvoboďte. Chce se mi čůrat a mám hlad."
"Ale jak ti máme pomoci? Je to přímo záhada zamčeného domečku. Klíč nikde, okenice zavřené, střecha vysoko, žebřík daleko.
Náhle Rozárku něco napadlo. Mám přece kly, protože jsem prase divoké. Rychle si je přiostřím o kámen. Tak a teď opatrně nadzvednu zástrčku u okenice."Tak, Cyrile, pozor. Nádech! Přitiskni rypáček na sklo jako přísavku a drž! Rozárka šikovně zakroužila tesákem. Vyřízla tabulku, nadechla se, přitiskla rypáček vedle Cyrilova a opatrně spolu sklo sundali. Hurá, povedlo se. Cesta pro Toníčka byla volná. Ten si odfrkl, zahrabal kopýtkem, rozběhl se a hop - proskočil oknem ven. Honem se běžel napást. Nebo snad vyčůrat?
V běhu ještě stačil poděkovat Cyrilovi i Rozárce. Ani mu nevadilo, když už si zase zpívali:
"Já Rozárka s Cyrilem, chrochty chrocht, chrochty chrocht,
pracujeme s pevným sklem, chrochty, chrocht, chrochty chrocht.
Stačí nám jen chvilička, chrochty chrocht,chrochty chrocht,
a pustíme Toníčka, chrochty chrocht, chrochty chrocht."

Autor: Vladimíra Koubínová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamil Kamil | Web | 25. května 2013 v 11:21 | Reagovat

Pekně pohádky. Jiné pěkné online ke shlédnutí jsou zde http://www.nejpohadky.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama